ECLI:CZ:NS:2007:22.CDO.3984.2007.1
sp. zn. 22 Cdo 3984/2007
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců JUDr. Františka Baláka a JUDr. Marie Rezkové ve věci žalobkyně O., a. s., zastoupené advokátem, proti žalovaným: 1) K. Š., 2) J. Š., 3) Ing. G. Š., zastoupeným advokátem a 4) A. Š., zastoupené advokátem, o určení vlastnického práva k pozemkům, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 15 C 124/2004, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 6. února 2007, č. j. 21 Co 542/2006-436, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovaným 1), 2) a 3) na náhradě nákladů dovolacího řízení 8 806,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí k rukám advokáta.
III. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované 4) na náhradě nákladů dovolacího řízení 6 307,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí k rukám advokáta.
Odůvodnění:
Žalobkyně se domáhala, aby soud určil, že je vlastnicí níže uvedených pozemků, když v příslušném katastru nemovitostí jsou jako jejich spoluvlastníci zapsáni žalovaní, jimž byly vydány v restituci.
Obvodní soud pro Prahu 5 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 30. dubna 2002, č. j. 15 C 111/2001-80, ve znění usnesení ze dne 6. června 2002, č. j. 15 C 111/2001-88, zamítl žalobu o určení, že žalobkyně je vlastnicí pozemků identifikovaných geometrickým plánem č. 803-651/2001, 2232-651/2001, vypracovaným 2. 1. 2002 Ing. J. N. a ověřeným Katastrálním úřadem P. 14. 1. 2002, podrobně specifikovaných podle parcelních čísel a výměr ve výroku pod bodem I. rozsudku, vedených v katastru nemovitostí pro katastrální území S., obec P. a v evidenci nemovitostí pro katastrální území J. Dále rozhodl o nákladech řízení. Žalobu zamítl jednak proto, že ohledně části sporných pozemkových parcel nebyli žalovaní ve sporu pasivně legitimováni, ve zbývající části vyšel ze závěru, že žalovaní získali sporné pozemkové parcely platně na základě dohody o vydání věci podle zákona č. 403/1990 Sb., o náhradě některých majetkových křivd (dále „restituční zákon“).
Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 21. března 2003, č. j. 12 Co 253/2002-129, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Nejvyšší soud k dovolání žalobkyně rozsudkem ze dne 15. března 2004, č. j. 22 Cdo 1361/2003-164, zrušil rozsudky soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Soud prvního stupně poté rozsudkem ze dne 29. června 2006, č. j. 15 C 124/2004-405, ve znění opravného usnesení ze dne 26. září 2006, č. j. 15 C 124/2004-421, výrokem pod bodem I. zamítl „žalobu na určení, že žalobkyně je vlastníkem pozemků parcelní č. 1335/29, 1337/2, 1337/3, 1338/1, 1338/3, 1338/5, 1338/11, 1338/12, 1338/17, 1338/20, 1338/21, 1338/22, 1338/23, zapsaných na listu vlastnictví č. 846, vedeném Katastrálním úřadem pro m. P., katastrální pracoviště P., pro katastrální území J., obec P., okres hlavní město P.“ a výrokem pod bodem II. zamítl žalobu na určení, „že žalobkyně je vlastníkem pozemku parcelní č. 2744, zapsaného na listu vlastnictví č. 1748, vedeném Katastrálním úřadem pro m. P., katastrální pracoviště P., pro katastrální území S., obec P., okres m. P.“. Výroky pod body III. a IV. rozhodl o nákladech řízení. Uzavřel, že žalobkyně ani v opakovaném řízení svoje vlastnické právo k předmětným pozemkům neprokázala a není proto k podání určovací žaloby aktivně legitimována; i v případě, že by některý z pozemků do privatizace P. p. a m., s. p. (dále „PPM“) zahrnut byl – což nebylo prokázáno – nestalo by se tak platně. Odkázal kromě dalšího na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 160/2003, sp. zn. 23 Cdo 185/98 a nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 17/01.
Odvolací soud k odvolání žalobkyně rozsudkem ze dne 6. února 2007, č. j. 21 Co 524/2006-436, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. S ohledem na námitku žalobkyně, že soud prvního stupně nesprávně zhodnotil provedené důkazy, zopakoval důkaz přečtením obsahu privatizačního projektu č. 7047 PPM. Dále posoudil řízení před soudem prvního stupně z hlediska žalobkyní vytýkaných vad řízení. Konstatoval, že soud prvního stupně nemohl zaujmout jiné stanovisko, než závěr o nedostatku aktivní legitimace žalobkyně a o nutném zamítnutí jejího návrhu na určení vlastnictví k předmětným nemovitostem. Jeho úvahy nad otázkou naléhavého právního zájmu na požadovaném určení vychází ze standardní a ustálené judikatury jak Nejvyššího, tak Ústavního soudu.
Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalobkyně dovolání, jehož přípustnost opírá o §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu („OSŘ“) a uplatňuje dovolací důvody uvedené v §241a odst. 2 písm. a) a b) OSŘ. Namítá nepřezkoumatelnost rozsudku odvolacího soudu spočívající v nesrozumitelnosti pasáže týkající se čtení privatizačního projektu č. 7047 PPM; místo jasného vyjádření právních závěrů odvolací soud „v podrobném“ odkázal na výklad provedený soudem prvního stupně, s nímž se zcela ztotožnil. Rozhodnutí odvolacího soudu shledává „překvapivým“, neboť ačkoliv potvrdil zamítnutí žaloby pro neprokázání vlastnictví žalobkyně, ta o tom nebyla před rozhodnutím odvolacím soudem náležitě poučena. Poučovací povinnost soudu v tomto ohledu je širší než jen poučení o riziku neunesení důkazního břemene. Dovolatelka dále analyzuje rozsudek odvolacího soudu ve vztahu k jeho dílčím závěrům ve věci samé z hlediska jeho zásadního právního významu, zejména pokud jde problematiku věcné legitimace pro účely posouzení splnění podmínky existence naléhavého právního zájmu. V podrobnostech pak rozvádí svoje právní úvahy k otázkám naléhavého právního zájmu, k restitučnímu zákonodárství a k uplatňování restitučních nároků z hlediska daného případu, které měl odvolací soud nad rámec svého odkazu na rozhodnutí soudu prvního stupně v zájmu zákonnosti a ústavnosti svého rozhodnutí sám učinit. Pokud se tak nestalo, a tomu nasvědčuje jeho nedostatečná argumentace, pak sama tato okolnost zakládá další dovolací důvod. Navrhuje, aby dovolací soud zrušil napadený rozsudek odvolacího soudu a věc tomuto soud vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaní ve vyjádření k dovolání připomínají podmínky přípustnosti dovolání ve smyslu §237 odst. 1 písm. c) OSŘ. Zásadní právní význam rozhodnutí odvolacího soudu v daném případě neshledávají, přičemž dovolací námitky žalobkyně nejsou takového rázu, aby přípustnost dovolání založily. V podrobnostech odmítají její argumentaci, již obecně pokládají za nepřípadnou. Navrhují, aby dovolací soud dovolání žalobkyně odmítl.
Dovolací soud zjistil, že dovolání bylo podáno včas řádně zastoupeným účastníkem řízení, není však přípustné.
Dovolání je mimořádný opravný prostředek, kterým lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 OSŘ). V dané věci by připadala přípustnost dovolání do úvahy jen podle §237 odst. 1 písm. c) OSŘ, tedy v případě, že by dovolací soud dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 OSŘ). O rozhodnutí odvolacího soudu, které má po právní stránce zásadní význam, se jedná, je-li v něm řešena právní otázka významná nejen pro rozhodnutí v dané konkrétní věci. Rovněž nejde o otázku zásadního právního významu, jestliže zákonná úprava je naprosto jednoznačná a nečiní v soudní praxi žádné výkladové těžkosti (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. ledna 2001, sp. zn. 22 Cdo 1603/99, publikované pod č. C 102 ve svazku 2 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, vydávaného nakladatelstvím C. H. Beck).
Protože dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) OSŘ je přípustné jen pro řešení právních otázek, je dovolatel oprávněn napadnout rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž byla přípustnost dovolání založena podle tohoto ustanovení, toliko z dovolacích důvodů uvedených v 241a odst. 2 OSŘ; v dovolání proto nelze uplatnit tvrzení, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování (§241a odst. 3 OSŘ). Dovolací soud tak musí vycházet ze skutkových zjištění učiněných v nalézacím řízení. Ke tvrzeným vadám řízení lze přihlédnout jen v případě přípustného dovolání.
Napadené rozhodnutí otázku zásadního právního významu neřeší.
Předmětem řízení bylo určení vlastnického práva žalobkyně, nikoliv tedy vlastnické právo žalovaných. Soud prvního stupně opřel své rozhodnutí o skutkové zjištění, že do privatizačního projektu v jeho aktualizované podobě nebyly sporné nemovitosti zahrnuty a proto k nim žalobkyně nemohla nabýt vlastnické právo; na tento názor pak odvolací soud odkázal.
V řízení následujícím po zrušení předchozích rozhodnutí dovolacím soudem se soudy v nalézacím řízení zabývaly pouze otázkou, zda je tu právní titul, o který by bylo možno opřít vlastnické právo žalobce ke sporným nemovitostem, a učinily závěr, že tomu tak není (jen na okraj se dodává, že tento právní názor zaujal již soud prvního stupně, takže o překvapivé rozhodnutí odvolacího soudu z tohoto hlediska nemohlo jít). Žalobkyně opírala své vlastnické právo o privatizační projekt, ve skutečnosti mělo jít patrně o notářský zápis o založení akciové společnosti z 8. 12. 1993 (č. l. 182 spisu), kterým byly do žalující akciové společnosti vloženy nemovitosti uvedené ve shora zmíněném privatizačním projektu. Soudy v nalézacím řízení učinily skutkové zjištění, kterým je dovolací soud vázán (a které ostatně dovolatel nezpochybňuje), že v tomto privatizačním projektu (tedy ve znění účinném ke dni přechodu majetku na žalobkyni) nebyly sporné nemovitosti zahrnuty. Za této situace nemůže založit přípustnost dovolání právní názor, že žalobkyně neprokázala existenci právního důvodu nabytí vlastnického práva, neboť ani jiný právní důvod než „privatizační projekt“ netvrdila. Otázka, zda vlastníky sporných pozemků jsou žalovaní je za této situace nevýznamná (nejde o určení jejich práva, ale o právo žalobkyně). K tvrzeným vadám řízení, na které žalobce poukazuje, včetně údajné nepřezkoumatelnosti rozsudku odvolacího soudu se poznamenává, že k těmto vadám by bylo možno přihlédnout jen v případě přípustného dovolání. Navíc z kontextu odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu (který požadavek na jasné vyjádření právních závěrů v této části zcela nenaplnil) je patrné, že i odvolací soud shledal správným závěr soudu prvního stupně, že do privatizačního projektu nebyly sporné pozemky zahrnuty a proto jejich vlastnictví nemohla žalobkyně nabýt. Další právní úvahy, týkající se případné neplatnosti úkonu, kterým mohla žalobkyně vlastnické právo nabýt, resp. naléhavého právního zájmu žalobkyně na požadovaném určení, byly za této situace již nadbytečné a ani jejich případná nesprávnost by nemohla založit přípustnost dovolání.
Vzhledem k tomu, že dovolání v dané věci není přípustné, dovolací soud je podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) OSŘ odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení vychází z §243b odst. 5, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 OSŘ s tím, že úspěšným žalovaným 1) – 3) vznikly náklady dovolacího řízení představované odměnou advokáta za zastoupení v dovolacím řízení s písemným vyjádřením k dovolání, která činí podle §5 písm. b), §10 odst. 3, §14 odst. 1 ve spojení s §15 a §18 odst.1 a §19a vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění vyhlášky č. 277/2006 Sb., částku 6500,- Kč a dále paušální náhradou hotových výdajů ve výši 900 Kč podle §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění vyhlášky č. 276/2006 Sb., a 19 % daní z přidané hodnoty podle §137 OSŘ ve výši 1406,- Kč, celkem tedy 8 806,- Kč. Úspěšné žalované 4) vznikly náklady dovolacího řízení představované odměnou advokáta za zastoupení v dovolacím řízení s písemným vyjádřením k dovolání, která činí podle §5 písm. b), §10 odst. 3, §14 odst. 1 ve spojení s §15 a §18 odst.1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění vyhlášky č. 277/2006 Sb., částku 5 000,- Kč a dále paušální náhradou hotových výdajů ve výši 300 Kč podle §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění vyhlášky č. 276/2006 Sb., a 19 % daní z přidané hodnoty podle §137 odst. 3 OSŘ ve výši 1 007,- Kč, celkem tedy 6 307,- Kč.Platební místo a lhůta k plnění vyplývají z §149 odst. 1 a §160 odst. 1 OSŘ.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li žalobkyně dobrovolně, co jí ukládá toto rozhodnutí, mohou žalovaní podat návrh na výkon rozhodnutí.
V Brně dne 15. října 2007
JUDr. Jiří Spáčil, CSc., v. r.
předseda senátu