ECLI:CZ:NS:2011:22.CDO.5178.2009.1
sp. zn. 22 Cdo 5178/2009
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců JUDr. Františka Baláka a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobce JUDr. E. Z. , proti žalované J. H. , o určení vlastnického práva, vedené u Okresního soudu v Pardubicích pod sp. zn. 8 C 104/2006, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích ze dne 13. ledna 2009, č. j. 23 Co 479/2008-119, ve spojení s opravným usnesením ze dne 12. května 2009, č. j. 23 Co 479/2008-132, takto:
I. Dovolání se z a m í t á.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Pardubicích (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 7. července 2008, č. j. 8 C 104/2004-102, určil, že „žalobce je vlastníkem osobního automobilu zn. Renault – Twingo, červené barvy, (výrok I. rozsudku) a rozhodl o nákladech řízení a odměně a nákladech ustanoveného zástupce (výroky II. – IV. rozsudku).
Na základě skutkových zjištění rozvedených v odůvodnění rozsudku
co do jednotlivých důkazních prostředků dospěl soud prvního stupně k závěru o existenci naléhavého právního zájmu žalobce na jím požadovaném určení ve smyslu §80 písm. c) občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“). Vzal za prokázáno, že vlastnictví k předmětnému automobilu nabyl žalobce na základě kupní smlouvy uzavřené ústní formou s manžely B., když kupní cena byla zaplacena zápočtem proti pohledávce žalobce představované cenou poskytovaných právních služeb. Učinil dále závěr, že naopak nebylo prokázáno, že by automobil byl ve společné jmění žalobce a jeho manželky či v jejich podílovém spoluvlastnictví. Protože se pak manželka žalobce nestala spoluvlastníkem vozu, nemohla jej platně darovat jiné osobě.
Ve vztahu k tvrzení žalované, že automobil jí byl darován žalobcem u příležitosti jejích osmnáctých narozenin, soud prvního stupně poukázal na skutečnost, že toto tvrzení žalované je sice podpořeno dopisem žalobce ze dne 27. února 2006, vyvrací jej
ovšem vysvětlení, které sama žalovaná podala do protokolu Policie České republiky, kde uvedla, že předmětný automobil koupil žalobce, který ho při koupi zároveň uhradil. Při evidenci vozidla se účastníci dohodli na tom, že vozidlo budou užívat společně
a podle potřeby toho kterého z nich. Taková dohoda podle názoru soudu prvního stupně směřuje k určení způsobu užívání věci, ale nemění vlastnické právo k ní. Tento popis situace byl učiněn v době méně vzdálené spornému úkonu než výpověď žalované v tomto řízení, přičemž obsah výpovědi nenasvědčuje tomu, že by v době jejího podání byly vztahy účastníků podstatnějším způsobem narušeny. Žalobce sice učinil projev vůle směřující k evidenci žalované jako držitele tohoto automobilu v registru silničních vozidel, to však samo o sobě není úkonem směřujícím k darování vozu a tím i převodu vlastnického práva ve smyslu §628 a násl. obč. zák. Protože žalobce neučinil takový právní úkon, jímž by pozbyl vlastnictví předmětného osobního automobilu, soud prvního stupně žalobě vyhověl a určil, že žalobce je jeho vlastníkem.
Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích rozsudkem ze dne
13. ledna 2009, č. j. 23 Co 479/2008-119, ve spojení s opravným usnesením ze dne 12. května 2009, č. j. 23 Co 479/2008-132, změnil ve věci samé rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu zamítl (výrok I. rozsudku) a rozhodl o nákladech řízení a odměně a nákladech ustanoveného zástupce (výroky II. – V. rozsudku).
Odvolací soud projednal odvolání žalované v nepřítomnosti žalobce, který se k jednání odvolacího soudu nedostavil a nepožádal ani o jeho odročení, zopakoval dokazování písemností ze dne 27. 2. 2006 a protokolem o podaném trestním oznámení ze dne
13. 12. 2005 a dospěl k závěru o důvodnosti podaného odvolání.
Ve shodě se soudem prvního stupně učinil závěr o existenci naléhavého právního zájmu žalobce na jím požadovaném určení, jakož i závěr o tom, že předmětný automobil nabyl na základě ústní kupní smlouvy uzavřené s manžely B. v roce 2003 žalobce sám, neboť provedené dokazování vyvrátilo tvrzení o tom, že automobil by měl být v podílovém spoluvlastnictví žalobce a jeho manželky.
Oproti soudu prvního stupně dospěl odvolací soud k závěru, že žalobce předmětný automobil daroval žalované darovací smlouvou ve smyslu §628 obč. zák. O tom svědčí zejména písemnost žalobce ze dne 27. 2. 2006, která není v rozporu s obsahem protokolu ze dne 13. 12. 2005, z něhož vyplývá, že žalovaná vnímala své vlastnické právo k dotčenému automobilu a jako vlastnice se označovala, byť nepopisovala proces uzavření darovací smlouvy. Vlastnické právo žalované k automobilu respektoval i žalobce, neboť o jeho darování žalované se zmiňuje v citované výzvě a žalovanou vyzývá k vrácení daru. Odvolací soud zdůraznil, že nelze přehlédnout přesné slovní vyjádření žalobce o darování automobilu žalované a právní vzdělání žalobce, který působil dlouhodobě jako advokát a jistě by odlišil výzvu, směřující k převodu evidenčních údajů, od výzvy k vrácení daru. Skutková verze žalobce o tom, že k darování nedošlo a jeho vlastnické právo dosud trvá, tak nebyla prokázána. Současně také nebylo prokázáno, že byly naplněny předpoklady §630 obč. zák. o obnovení vlastnického práva žalobce na základě jeho výzvy k vrácení daru pro hrubé porušování dobrých mravů žalovanou. Žalobce taková tvrzení neučinil a ani potřebné důkazy neoznačil, když trval v průběhu řízení na tom, že k darování automobilu nedošlo. Svou nepřítomností u jednání odvolacího soudu se vzdal možného poučení podle §118a odst. 1, 3 o. s. ř.
Proti tomuto rozsudku podal žalobce dovolání, jehož přípustnost spatřuje v §237 odst. 1 písm. a), odst. 3 o. s. ř. a namítá, že odvolací soud rozhodl v rozporu s hmotným právem. Dovolatel především zdůraznil, že v průběhu řízení nikdo z účastníků netvrdil, že by žalobce daroval ze svého výlučného vlastnictví automobil žalované, a proto k tomuto tvrzení nebylo prováděno žádné dokazování, jelikož nebyly tvrzeny ani skutečnosti tento právní úkon zakládající. Právní názor o tom, že žalobce ze svého výlučného vlastnictví daroval žalované osobní automobil, byl vnesen do řízení až rozsudkem odvolacího soudu a byl pro účastníky neočekávaný, žalobce se k tomuto názoru nemohl po právní stránce vyjádřit a tvrdit a dokazovat skutečnosti, které by tento závěr vyvrátily. Žalobce tak byl postupem odvolacího soudu zbaven možnosti „jakkoli se bránit“. Jestliže odvolací soud uplatnil „změnu právního náhledu“, měl rozsudek soudu prvního stupně zrušit a věc mu vrátit k dalšímu řízení. Jestliže tak neučinil, zatížil řízení vadou, která měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
Dovolatel dále odvolacímu soudu vytýkal, že nebyly splněny podmínky pro opakování důkazů odvolacím soudem, neboť „odvolací soud vykonstruoval nový skutkový děj i právní posouzení, neb účelově provedené dva důkazy, které provedl přečtením listin, vytrhl ze souvislostí s ostatními důkazy a zcela zkreslil jejich obsah“. Obsah těchto dvou listin navíc odvolací soud nesprávně vyhodnotil, neboť z nich nešlo učinit závěr o uzavření darovací smlouvy. Odvolací soud navíc přehlédl, že nebyly splněny podmínky pro zopakování dvou důkazů provedených nalézacím soudem, protože z nich nelze dospět k jinému skutkovému zjištění, aniž by to narušilo hodnocení všech důkazů provedených nalézacím soudem, zejména svědeckých výpovědí svědků T., Z., H., B. a D. Dovolatel proto navrhl, aby dovolací soud zrušil napadený rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaná se k dovolání nevyjádřila.
Podle čl. II. – přechodná ustanovení, bodu 12 zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, účinného od 1. července 2009 (vyjma ustanovení čl. I bodů 69, 71 a 100, ustanovení čl. XIII a ustanovení čl. XVII bodu 1, která nabývají účinnosti 23. ledna 2009), dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vyhlášeným (vydaným) přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů; užití nového ustanovení §243c odst. 2 tím není dotčeno.
Dovolací soud proto při projednání dovolání postupoval podle občanského soudního řádu ve znění účinném do novely provedené zákonem č. 7/2009 Sb.
Dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden (§242 odst. 1 o. s. ř.). Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat
jen z důvodů uplatněných v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne
též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3,
jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny (§242 odst. 3 o. s. ř.).
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, oprávněnou osobou, (§240 odst. 1 a §241 odst. 1, 4 o. s. ř.) dospěl k závěru, že je přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., není však důvodné.
Přestože dovolatel odvolacímu soudu vytýká, že jeho rozhodnutí je v rozporu s hmotným právem, podle obsahu dovolání především namítá vadu řízení spočívající ve vydání tzv. překvapivého rozhodnutí a v nepředvídatelnosti postupu odvolacího soudu.
Dovolací soud vychází při vymezení překvapivého rozhodnutí z pojetí zastávaného judikaturou Ústavního soudu České republiky, která jej spatřuje v tom, že odvolací soud vydal rozhodnutí, jež nebylo možno na základě skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně předvídat, čímž byla účastníku řízení odňata možnost právně a skutkově argumentovat ve vztahu k otázce, která se s ohledem na právní názor odvolacího soudu jevila jako významná pro jeho rozhodnutí, a bylo mu tak znemožněno reálně a efektivně hájit před soudem svá práva (k tomu srovnej např. nález Ústavního soudu České republiky
ze dne 15. září 2004, sp. zn. I. ÚS 220/04, uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, C. H. Beck, 2004, sešit 34, pod pořadovým č. 129; nález Ústavního soudu České republiky ze dne 12. října 2005, sp. zn. II. ÚS 322/03, uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, C. H. Beck, 2005, sešit 39, pod pořadovým č. 198 nebo nález Ústavního soudu České republiky ze dne 28. března 2006, sp. zn. I. ÚS 503/05, uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, C. H. Beck, 2006, sešit 40, pod pořadovým č. 73).
Řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, jestliže odvolací soud vydal tzv. překvapivé rozhodnutí. Překvapivým je takové rozhodnutí, které nebylo možno na základě zjištěného skutkového stavu věc, postupu odvolacího soudu a dosud přednesených tvrzení účastníků předvídat. Tak je tomu tehdy, kdy odvolací soud (oproti soudu prvního stupně) posuzoval skutečnost, kterou žádný z účastníků řízení nikdy netvrdil či nepopíral, popř. která nebyla předmětem posuzování soudu prvního stupně (k tomu srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 18. března 2010, sp. zn. 32 Cdo 1019/2009, uveřejněný v časopise Soudní rozhledy, 2010, č. 9, str. 324 a násl. pod pořadovým č. 83). Překvapivými rozhodnutími jsou taková rozhodnutí, jejichž přijetím je účastník řízení zbaven možnost skutkově a právně argumentovat; jedná se o rozhodnutí,
jež z pohledu předcházejícího řízení originálním způsobem posuzují rozhodovanou věc (k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 9. července 2008, sp. zn. 28 Cdo 5378, uveřejněný na internetových stránkách Nejvyššího soudu České republiky
– www.nsoud.cz).
O nepředvídatelné rozhodnutí odvolacího soudu se v daném případě v žádném směru nejedná.
Překvapivost a nepředvídatelnost rozhodnutí odvolacího soudu spatřuje dovolatel v tom, že se až odvolací soud zabýval okolností, zda nedošlo k darování předmětného automobilu žalované z výlučného vlastnictví žalobce, ačkoliv tuto skutečnost nikdo v předchozím řízení netvrdil.
Tato námitka není důvodná.
Žalovaná již ve vyjádření k žalobě ze dne 12. září 2006 výslovně uvedla, že předmětný osobní automobil jí byl žalobcem darován v souvislosti s jejími narozeninami, a proto také byla zapsána jako vlastník v evidenci motorových vozidel. Nadto odvolací soud ve svém usnesení ze dne 20. prosince 2007, č. j. 23 Co 516/2007-81, jímž zrušil rozsudek soudu prvního stupně ze dne 6. června 2007, č. j. 8 C 104/2006-65, pro další řízení výslovně soudu prvního stupně uložil, aby se zabýval posouzení otázky, zda žalobce, případně žalobce společně s jeho manželkou darovali žalované předmětný automobil. V této souvislosti odvolací soud uložil soudu prvního stupně především doplnit dokazování listinou ze dne 27. 2. 2006, ve které žalobce žalovanou vyzývá k vrácení daru – osobního automobilu.
Soud prvního stupně se pak v dalším řízení zabýval otázkou darování osobního automobilu a na základě provedeného dokazování dospěl k závěru, že k darování nedošlo. Jestliže s tímto zásadním závěrem v podaném odvolání žalovaná nesouhlasila a odvolací soud na základě částečně zopakovaného dokazování učinil závěr opačný, tj. že k darování žalobcem žalované došlo, nemůže jít v žádném případě o rozhodnutí překvapivé, protože se týká posouzení skutečností v dřívější fázi řízení jednoznačně uvedených.
Namítal-li dovolatel, že byl zbaven možnosti na tento závěr odvolacího soudu reagovat, je tato námitka nedůvodná již proto, že se žalobce k nařízenému jednání odvolacího soudu bez jakékoliv omluvy nedostavil, čímž se sám zbavil možnosti reagovat na dokazování zopakované odvolacím soudem, být případně poučen o právním náhledu odvolacího soudu na věc a procesně odpovídajícím způsobem na to reagovat. Ve vztahu k této námitce dovolatele tak řízení před odvolacím soudem není zatíženo vadou, která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
Důvodná ovšem není ani námitka, jíž dovolatel odvolacímu soudu vytýká částečné opakování dokazování a přijetí závěrů, které odvolací soud po doplnění dokazování v rovině skutkové i právní učinil.
Podle §213 odst. 1 – 3 o. s. ř. odvolací soud není vázán skutkovým stavem,
jak jej zjistil soud prvního stupně. Odvolací soud může zopakovat dokazování, na základě kterého soud prvního stupně zjistil skutkový stav věci; dosud provedené důkazy zopakuje vždy, má-li za to, že je z nich možné dospět k jinému skutkovému zjištění, než které učinil soud prvního stupně. K provedeným důkazům, z nichž soud prvního stupně neučinil žádná skutková zjištění, odvolací soud při zjišťování skutkového stavu věci nepřihlédne,
ledaže by je zopakoval; tyto důkazy je povinen zopakovat, jen jestliže ke skutečnosti,
jež jimi má být prokázána, soud prvního stupně provedl jiné důkazy, z nichž při zjišťování skutkového stavu vycházel.
Z uvedeného ustanovení jednoznačně vyplývá, že odvolací soud byl oprávněn zopakovat dokazování těmi listinnými důkazy, jimiž tak učinil. V daném směru tak nelze odvolacímu soudu vytýkat žádné pochybení a jím zvolený procesní postup nepředstavuje vadu, která by měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
Závěry, ke kterým odvolací soud následně dospěl, nevyžadovaly opakování dalších důkazních prostředků, kterými provedl dokazování soud prvního stupně a zopakování části důkazních prostředků nenarušilo „hodnocení důkazů provedených nalézacím soudem“,
jak se mylně domnívá žalobce, a to ani s ohledem na provedené svědecké výpovědi. Odvolací soud totiž byl ve shodě se skutkovými zjištěními a právními závěry učiněnými soudem prvního stupně potud, že výlučným vlastníkem předmětného osobního automobilu byl žalobce, což prokazuje výpověď svědka B., T. a H.. Shodně také uzavřel, že podílovou spoluvlastnicí automobilu nebyla manželka žalobce I. Z., a i potud shodně posoudil výpovědi svědkyně Z. a H. Soudy obou stupňů tedy stejně posoudily otázku nabytí vlastnictví k předmětnému automobilu žalobcem a i dokazování, které k tomuto závěru vedlo.
Odlišné závěry oproti soudu prvního stupně učinil odvolací soud pouze v otázce následného darování předmětného automobilu žalobcem žalované, což je vztah nezávislý na okruhu důkazních prostředků vážících se k posouzení nabytí vlastnického práva žalobcem. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že k darování nedošlo, když existenci darovací smlouvy neprokazuje dopis žalobce ze dne 27. 2. 2006. Obsah tohoto dopisu soud prvního stupně hodnotil ve spojení s obsahem protokolu Policie ČR a na základě těchto listinných důkazů dospěl k závěru, že žalobce žalované předmětný automobil nedaroval. Jiné důkazní prostředky při posuzování prokázání darovací smlouvy soud prvního stupně nezohledňoval, neboť žádný ze slyšených svědků nebyl navržen k prokázání okolností, z nich by bylo možno usuzovat na skutečnosti rozhodné pro závěr, zda k darování mezi žalobcem a žalovanou došlo, přičemž stanoviska účastníků byla v daném směru odlišná.
Jestliže odvolací soud zopakoval dokazování toliko uvedenými dvěma listinnými důkazními prostředky, z nich následně učinil odlišný závěr oproti soudu prvního stupně pokud jde o prokázání existence darovací smlouvy, proces hodnocení všech podstatných důkazních prostředků nenarušil.
Odvolací soud z písemnosti ze dne 27. února 2006, adresované žalobcem žalované, učinil zjištění, že se jedná o výzvu k vrácení daru, kdy žalobce žalované sděloval, že jí
mimo jiné v dřívějším období daroval osobní automobil, který mu již žalovaná vydala, takže v daném směru požaduje pouze „formální převedení auta“.
V procesu hodnocení důkazů pak odvolací soud učinil závěr, že uvedený důkazní prostředek lze považovat za takový, který osvědčuje existenci darování předmětného vozidla v dřívějším období. Tomuto závěru nebyla na překážku ani okolnost, že vozidlo nebylo
v této výzvě blíže identifikováno, neboť v průběhu řízení nebylo zjištěno, a netvrdil to ostatně ani sám žalobce, že by se mělo jednat o vozidlo jiné, než které je předmětem tohoto řízení. Odvolací soud při hodnocení tohoto důkazu správně docenil, že žalobce je osobou s právním vzděláním, který působil dlouhodobě jako advokát, a lze u žalobce proto předpokládat přesnost jeho slovního vyjadřování potud, že žalobce by nepochybně odlišil výzvu směřující k převodu evidenčních údajů od výzvy k vrácení daru. Ostatně, z dopisu ze dne 27. 2. 2006 vyplývá, že žalobce opakovaně odkazuje na provedená darování, když se vrácení darů domáhá z důvodů, že žalovaná se vůči němu dopustila jednání, které žalobce považuje za rozporné s dobrými mravy.
Závěr o prokázaném darování automobilu opřel odvolací soud také o obsah protokolu ze dne 13. 12. 2005 o trestním oznámení, jímž zopakoval důkaz, z nějž učinil zjištění, že žalovaná se vyjádřila tak, že je vlastníkem předmětného automobilu, který zakoupil žalobce a po koupi jej nechal zaevidovat na žalovanou jako na vlastníka s tím, že se účastníci dohodli na společném užívání automobilu podle vzájemné potřeby.
Jestliže na základě uvedených důkazních prostředků učinil odvolací soud závěr, že osvědčují uzavření darovací smlouvy mezi účastníky ohledně předmětného osobního automobilu, nelze v procesu volného hodnocení důkazů vytknout odvolacímu soudu pochybení, neboť k takovému závěru na základě zopakovaného dokazování bylo možno dospět. Ani potud tak odvolací soud nezatížil řízení vadou, která by měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
Na základě uvedených skutečností dovolací soud dospěl k závěru, že žalobcem uplatněné dovolací důvody nebyly naplněny, napadené rozhodnutí odvolacího soudu je tedy správné, a proto dovolání žalobce podle §243b odst. 2, část věty před středníkem, o. s. ř. zamítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení vychází z toho, že dovolání žalobce bylo zamítnuto a žalované v dovolacím řízení náklady, na jejichž náhradu by měla právo, nevznikly (§243b odst. 5, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 5. srpna 2011
Mgr. Michal Králík, Ph.D.
předseda senátu