ECLI:CZ:NS:2016:22.CDO.5538.2015.1
sp. zn. 22 Cdo 5538/2015
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a Mgr. Davida Havlíka ve věci žalobce J. K. , zastoupeného JUDr. Pavlem Moníkem, advokátem se sídlem v Hradci Králové, Střelecká 672/14, proti žalovanému E. T. , zastoupenému JUDr. Zdeňkou Flídrovou, advokátkou se sídlem v Litomyšli, Rektora Stříteského 187, o určení vlastnictví, vedené u Okresního soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 19 C 95/2010, o dovolání žalovaného proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 3. 9. 2015, č. j. 20 Co 254/2015-215, takto:
Usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 3. 9. 2015, č. j. 20 Co 254/2015-215, a výrok II. rozsudku Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 27. 11. 2014, č. j. 19 C 95/2010-187, se ruší a věc se vrací v tomto rozsahu Okresnímu soudu v Hradci Králové k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 23. 4. 2013, č. j. 20 Co 570/2012-139, potvrdil rozsudek Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 26. 3. 2012, č. j. 19 C 95/2010-113, kterým soud prvního stupně určil, že žalobce je spoluvlastníkem pozemků par. č. 1344/2 a par. č. 1063/11, zapsaných u Katastrálního úřadu pro Královéhradecký kraj, Katastrální pracoviště Hradec Králové na listu vlastnictví 767 pro obec a katastrální území T. p. O., a to ve výši ½ celku.
K dovolání žalovaného Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 9. 7. 2014, č. j. 22 Cdo 4397/2013-167, zrušil rozsudky soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Soud prvního stupně vyšel v této fázi řízení z toho, že pozemky, o jejichž spoluvlastnictví jde, byly původně ve vlastnictví soukromých osob; v roce 1977 se jejich vlastníkem stal stát, který nabyl darem spoluvlastnický podíl M. T. a část koupil od manželů H. (převod však nebyl v tehdejší evidenci nemovitostí plně evidován a v důsledku toho byl i v katastru nemovitostí veden duplicitní zápis vlastnictví). Po dalších majetkových změnách se stala vlastnicí pozemků společnost STAVOCENTRAL, a. s., která je kupní smlouvou z 1. 9. 1993 prodala žalobci; na tyto pozemky však též uplatnily M. T. a R. J. restituční nárok. Nárok R. J. byl v soudním řízení shledán oprávněným a žalovaný se jako její právní nástupce stal spoluvlastníkem sporných pozemků. Naproti tomu restituční řízení ohledně nároku původně uplatněného M. T., jejímž nástupcem je žalovaný, skončilo zamítnutím návrhu v řízení před pozemkovým úřadem; ten považoval restituční nárok za nedůvodný proto, že žalovaný byl v katastru nemovitostí již evidován jako vlastník, když dříve požádal o projednání dědictví po M. T., jejíž právo bylo v katastru evidováno, a jeho nabytí mu bylo v dědickém řízení potvrzeno. Žalobce spoluvlastnický podíl řádně nabyl; účastníci smlouvy z 1. 9. 1993, kterou žalovaný pozemky nabyl, o uplatněném restitučním návrhu nevěděli, a smlouva je platná. Odvolací soud se s názorem soudu prvního stupně ztotožnil, avšak dovolací soud obě rozhodnutí zrušil, neboť dospěl k závěru, že platnost smlouvy z roku 1993 byla nesprávně právně posouzena a uzavřel, že smlouva byla od počátku neplatná; žalobce tak nemohl na základě smlouvy předmětné pozemky nabýt.
Soud prvního stupně pak rozsudkem ze dne 27. 11. 2014, č. j. 19 C 95/2010-187, zamítl žalobu na určení, že žalobce je spoluvlastníkem pozemků par. č. 1344/2 a par. č. 1063/11 (výrok I.). Dále rozhodl, že žádný z účastníků nemá nárok na náhradu nákladů řízení (výrok II.).
K odvolání žalovaného Krajský soud v Hradci Králové jako soud odvolací usnesením ze dne 3. 9. 2015, č. j. 20 Co 254/2015-215, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v napadeném výroku II. o nákladech řízení a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.
V novém rozhodnutí o věci soud prvního stupně dospěl k závěru, vázán přitom právním názorem dovolacího soudu, že z důvodu absolutní neplatnosti smlouvy z roku 1993, kterou v původním řízení považoval za platně uzavřenou – a o kterou žalobce opíral svůj právní nárok na pozemky – se žalobce nemohl stát vlastníkem sporných pozemků, a žalobu zamítl. Žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení, přičemž důvod zvláštního zřetele hodný shledal v tom, že žalobce postupoval podle v té době panující konstantní judikatury. Odvolací soud zopakoval, že žalobce vycházel z judikatury, podle které není možné domáhat se ochrany vlastnického práva podle obecných předpisů, jde-li o restituční nárok. Až po kasačním rozhodnutí Nejvyššího soudu vyplynulo, že je třeba v konkrétním případě učinit z ustálené rozhodovací praxe výjimku. Dále uvedl, že duplicitní zápis vlastnického práva v katastru nemovitostí nezavinil ani jeden z účastníků řízení. Za těchto okolností by podle odvolacího soudu nebylo spravedlivé, aby žalobce hradil náklady žalovanému.
Proti usnesení odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost opírá o ustanovení §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“). Tvrdí, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe soudu dovolacího. Má za to, že přípustnost dovolání je dána i tím, že otázka, na níž napadené rozhodnutí spočívá, nebyla doposud dovolacím soudem vyřešena; náklady řízení ve sporu o určení vlastnického práva z důvodu duplicitního zápisu, byly řešeny pouze judikaturou Ústavního soudu (nález Ústavního soudu ze dne 24. 5. 2011, sp. zn. II. ÚS 48/11), nikoliv soudu dovolacího.
Důvodem podání dovolání je tvrzené nesprávné právní posouzení věci (§241a odst. 1 o. s. ř.). Rozhodnutí odvolacího soudu je v rozporu s judikaturou dovolacího soudu, která při rozhodování o náhradě nákladů řízení vychází ze zásady úspěchu ve věci (§142 odst. 1 o. s. ř.). Ustanovení §150 o. s. ř. je oproti tomu výjimečné a použitelné, jen jsou-li dány důvody zvláštního zřetele hodné (k tomu odkazuje na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2438/2013, uveřejněné pod číslem 2/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 11. 2013, sp. zn. 30 Cdo 2880/2013). Odvolací soud popírá svoje dřívější zrušené rozhodnutí, kdy rozsudkem ze dne 23. 4. 2013, č. j. 20 Co 570/2012-139, rozhodl o přiznání náhrady nákladů řízení žalobci (v té době úspěšnému účastníku řízení). Dovolatel tvrdí, že změna judikatury nemůže být výjimečnou okolností odůvodňující aplikaci §150 o. s. ř.; v době před rozhodnutím dovolacího soudu bylo zjevné, že z relevantní judikatury existují výjimky. I v případě duplicitního zápisu je oběma účastníkům od počátku sporu známo, o jaké tituly opírají své nároky, proto musí mít zachována rovná práva při rozhodování o nákladech řízení (k tomu odkazuje na nález Ústavního soudu ze dne 24. 5. 2011, sp. zn. II. ÚS 48/11). Z uvedených důvodů je aplikace §150 o. s. ř. nesprávná. Dovolatel navrhl, aby dovolací soud usnesení odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalobce se k dovolání nevyjádřil.
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání je přípustné podle §237 o. s. ř., že je uplatněn dovolací důvod uvedený v §241a odst. 1 o. s. ř. a že jsou splněny i další náležitosti dovolání a podmínky dovolacího řízení (zejména §240 odst. 1, §241 o. s. ř.), napadené rozhodnutí přezkoumal a zjistil, že dovolání je důvodné.
Přípustnost dovolání nezakládá otázka doposud neřešená, výklad §150 o. s. ř. byl dovolacím soudem opakovaně podán. Dovolací soud vychází z předpokladu, že v případě aplikace §150 o. s. ř. je na soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností, neboť se jedná o normu s relativně neurčitou hypotézou (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2015, sp. zn. 33 Cdo 4290/2015, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 7. 2014, sp. zn. 22 Cdo 2288/2013). Otázku, zda konkrétní okolnost v řízení odůvodňuje aplikaci §150, tak není možné považovat za doposud neřešenou.
Přípustnost dovolání nicméně zakládá skutečnost, že se odvolací soud v otázce, na níž závisí napadené rozhodnutí, odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Odvolací soud aplikoval §150 o. s. ř. v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu.
Podle §150 o. s. ř. jsou-li tu důvody hodné zvláštního zřetele, nebo odmítne-li se účastník bez vážného důvodu zúčastnit prvního setkání s mediátorem nařízeného soudem, nemusí soud výjimečně náhradu nákladů řízení zcela nebo zčásti přiznat.
Ústavní soud ve své rozhodovací činnosti zdůrazňuje, že základem pro rozhodování o náhradě nákladů řízení je ustanovení §142 o. s. ř. Výjimečné použití §150 o. s. ř. mohou ospravedlnit pouze důvody zvláštního zřetele hodné (nález Ústavního soudu ze dne 5. 11. 2008, sp. zn. I. ÚS 2862/07, nebo nález Ústavního soudu ze dne 29. 3. 2012, sp. zn. I. ÚS 3923/11).
K tomu, co jsou důvody hodné zvláštního zřetele se Nejvyšší soud vyjádřil např. v usnesení ze dne 31. 3. 2014, sp. zn. 23 Cdo 2941/2013, nebo v usnesení ze dne 21. 7. 2014, sp. zn. 22 Cdo 2524/2014 (obě dostupná na www.nsoud.cz , stejně jako další odkazovaná rozhodnutí dovolacího soudu), v nichž vyložil, že okolnostmi hodnými zvláštního zřetele se rozumí takové okolnosti, pro které by se jevilo v konkrétním případě nespravedlivým ukládat náhradu nákladů řízení účastníku, který neměl ve věci úspěch, a zároveň by bylo možno spravedlivě požadovat na úspěšném účastníku, aby náklady nesl ze svého. Stejně tak Ústavní soud uvádí, že aplikace §150 o. s. ř. slouží k řešení situace, v níž je nespravedlivé, aby ten, kdo důvodně hájil svá porušená nebo ohrožená práva nebo právem chráněné zájmy, obdržel náhradu nákladů, které při této činnosti účelně vynaložil (srovnej nález ze dne 5. 11. 2008, sp. zn. I. ÚS 2862/07, nebo nález ze dne 14. 4. 2011, sp. zn. III. ÚS 3448/10).
Při zkoumání, zda tu jsou důvody hodné zvláštního zřetele, musí soud přihlédnout v první řadě k majetkovým, sociálním, osobním a dalším poměrům všech účastníků řízení; je třeba přitom vzít na zřetel nejen poměry toho, kdo by měl hradit náklady řízení, ale je nutno také uvážit, jak by se takové rozhodnutí dotklo zejména majetkových poměrů oprávněného účastníka. Významné z hlediska aplikace §150 o. s. ř. jsou rovněž okolnosti, které vedly k soudnímu uplatnění nároku, postoj účastníků v průběhu řízení a další (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2015, sp. zn. 22 Cdo 3929/2014, nebo usnesení ze dne 21. 7. 2014, sp. zn. 22 Cdo 2288/2013).
Nejvyšší soud již dříve dovodil omezenou možnost přezkumu aplikace §150 o. s. ř. v dovolacím řízení. Vychází ze zásady, že úvahy soudů vyslovené v nalézacím řízení ohledně posouzení důvodů zvláštního zřetele hodných dovolací soud může přezkoumat jen tehdy, pokud by byly zjevně nepřiměřené (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2015, sp. zn. 22 Cdo 3929/2014, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 7. 2014, sp. zn. 22 Cdo 2288/2013).
Dovolací soud má za to, že v projednávané věci nevyšly najevo žádné majetkové, sociální, osobní a další poměry, které by ospravedlnily výjimečné rozhodnutí o nepřiznání náhrady nákladů řízení žádnému z účastníků.
Jak správně uvádí dovolatel, i ve sporech vyvolaných duplicitním zápisem vlastnického práva, stejně jako ve všech ostatních sporech, je třeba vycházet z rovného postavení účastníků řízení. Ústavní soud v nálezu ze dne 24. 5. 2011, sp. zn. II. ÚS 48/11, výslovně uvedl, že „oba účastníci řízení ve sporu řešícím konkurenci jejich vlastnického práva musí mít zachována rovná práva, a to i při rozhodování o nákladech řízení. Oběma účastníkům řízení bylo od počátku řízení známo, na základě jakého titulu odvozují svá vlastnická práva, přičemž oba účastníci musí akceptovat riziko neúspěchu ve sporu včetně možnosti uložení povinnosti k náhradě nákladů řízení.“ Skutečnost, že ani jeden z účastníků řízení přímo nezavinil vznik sporu (resp. duplicitní zápis), proto není důvodem nepřiznání náhrady nákladů řízení ani jednomu z účastníků.
Co se týká změny judikatury dovolacím soudem, dovolateli je třeba přisvědčit, že kasační rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 7. 2014, č. j. 22 Cdo 4397/2013-167, nepředstavoval natolik překvapivé rozhodnutí, aby se jevilo nespravedlivé uložit žalobci povinnost k náhradě nákladů řízení. Dovolací soud uvedl přesvědčivé důvody, pro které nebylo možné vyjít z judikatury, o kterou nalézací soudy opřely původní zrušená rozhodnutí (stanovisko pléna Ústavního soudu sp. zn. Pl ÚS st. 21/05 a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 9. 2003, sp. zn. 31 Cdo 1222/2001). Především však dovolací soud upozornil, že již v době rozhodnutí nalézacích soudů z uvedené judikatury připouštěl řadu výjimek; stejně tak i Ústavní soud.
Hlavní důvod zrušení rozhodnutí nalézacích soudů byl podle rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 9. 7. 2014, č. j. 22 Cdo 4397/2013-167, ten, že dispozice s majetkem, na který se vztahovala restituční povinnost podle zákona o půdě, odporující §5 odst. 3 tohoto zákona, byla absolutně neplatná. Z uvedeného rozhodnutí vyplývá, že takový právní názor byl v judikatuře již dříve ustálen (k tomu dovolací soud odkázal např. na nález Ústavního soudu ze dne 11. 12. 1997, sp. zn. IV. ÚS 195/97, usnesení Ústavního soudu ze dne 22. 3. 2007, sp. zn. III. ÚS 630/06, nebo stanovisko Občanskoprávního kolegia Nejvyššího soudu z 19. 12. 1995, Cpjn 36/95, publikované pod č. 16/1996 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Žalobcův nabývací titul byl tak od počátku neplatný, přičemž z rozhodnutí soudu prvního stupně vyplývá, že žalobce v době podání vzájemné žaloby o uplatnění restitučního nároku věděl a mohl si tak být vědom i neplatnosti svého nabývacího titulu k předmětným nemovitým věcem.
Přesto, že podle judikatury – z které však existovaly výjimky – byly dány okolnosti na straně žalovaného, pro které žalobce mohl očekávat úspěch v řízení (nesprávné uplatnění restitučního nároku žalovaným), stejně tak byly dány okolnosti na straně žalobce, pro které mohl očekávat úspěch v řízení žalovaný (neplatnost nabývací smlouvy žalobce pro rozpor s restitučními předpisy). V takové situaci by se jevilo nespravedlivé odepřít úspěšnému účastníku náhradu nákladů řízení, neboť, jak již bylo uvedeno, postavení účastníků je rovné a oba jsou od počátku seznámeni s tím, o jaké právní tituly svůj nárok opírají.
Z uvedených důvodů lze považovat úvahu odvolacího soudu v napadeném rozhodnutí za zjevně nepřiměřenou. Napadené rozhodnutí tak spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Jelikož je dovolání důvodné, nezbylo, než rozhodnutí odvolacího soudu zrušit; vzhledem k tomu, že důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí i pro rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud i výrok II. toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně v tomto rozsahu k dalšímu řízení (§243e odst. 2 o. s. ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení rozhodne soud v novém rozhodnutí o věci (§243g odst. 1 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 29. června 2016
JUDr. Jiří Spáčil, CSc.
předseda senátu