ECLI:CZ:NS:2021:23.CDO.1272.2021.1
sp. zn. 23 Cdo 1272/2021-420
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Jiřího Němce a soudců JUDr. Davida Rause, Ph.D., a JUDr. Pavla Příhody ve věci žalobkyně Solar CD, s. r. o. , se sídlem v Brně, Příkop 843/4, identifikační číslo osoby 29188628, zastoupené JUDr. Ing. Petrem Petržílkem, Ph.D., advokátem se sídlem v Úvalech, Dvořákova 1624, za účasti OTE, a. s. , se sídlem v Praze 8, Sokolovská 192/79, identifikační číslo osoby 26463318, zastoupené JUDr. Martinem Klimplem, advokátem se sídlem v Praze 1, U Prašné brány 1078/1, o nahrazení rozhodnutí správního orgánu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 25 C 153/2019, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 12. 11. 2020, č. j. 29 Co 305/2020-378, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobkyně je povinna zaplatit další účastnici OTE, a. s. na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 4 114 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám jejího zástupce.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 8 rozsudkem ze dne 24. 4. 2020, č. j. 25 C 153/2019-325, zamítl žalobu, kterou se žalobkyně domáhala nahrazení rozhodnutí Energetického regulačního úřadu ze dne 22. 2. 2018, sp. zn. SLS-09302/2017-ERU, č. j. 09302-22/2017-ERU, ve spojení s rozhodnutím Rady Energetického regulačního úřadu ze dne 25. 9. 2018, č. j. 09302-33/2017-ERU (výrok I.), a uložil žalobkyni povinnost zaplatit další účastnici náhradu nákladů řízení (výrok II.).
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 12. 11. 2020, č. j. 29 Co 305/2020-378, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I.) a uložil žalobkyni povinnost zaplatit další účastnici náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II.).
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně včasné dovolání. Navrhla, aby dovolací soud rozhodnutí soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Další účastnice má dovolání za nepřípustné, eventuálně nedůvodné, a navrhla jeho odmítnutí, eventuálně zamítnutí.
Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 2. 2019 (srov. čl. IV a XII zákona č. 287/2018 Sb., kterým se mění zákon č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony), dále jen „o. s. ř.“.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Dovolání, které neobsahuje údaje o tom, v jakém rozsahu se rozhodnutí odvolacího soudu napadá, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) nebo které neobsahuje vymezení důvodu dovolání, může být o tyto náležitosti doplněno jen v průběhu trvání lhůty k dovolání (§241b odst. 3 věta první o. s. ř.).
Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi opakovaně zdůrazňuje, že požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle §241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř. (jako je tomu v posuzované věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné. K projednání dovolání přitom nepostačuje pouhá kritika právního posouzení odvolacího soudu ani citace textu ustanovení §237 o. s. ř. (či jeho části), aniž by bylo z dovolání zřejmé, od jaké (konkrétní) ustálené rozhodovací praxe se v rozhodnutí odvolací soud odchýlil, která konkrétní otázka hmotného či procesního práva má být dovolacím soudem vyřešena nebo je rozhodována rozdílně, případně od kterého (svého dříve přijatého) řešení se dovolací soud má odchýlit (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 12. 2013, sen. zn. 29 NSCR 114/2013, ze dne 23. 7. 2013, sp. zn. 25 Cdo 1559/2013, a ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, jež jsou dostupná – stejně jako níže citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu – na www.nsoud.cz ). Povinnost řádně vymezit předpoklady přípustnosti dovolání v intencích §237 o. s. ř. předpokládá, že se advokát dovolatele seznámí s rozhodovací praxí dovolacího soudu, posoudí, zda daná konkrétní právní otázka již byla v judikatuře Nejvyššího soudu vyřešena, případně jakým způsobem, a zváží, zda tedy vůbec má smysl se v této právní otázce na Nejvyšší soud obracet (srov. Například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 1. 2015, sp. zn. 30 Cdo 3023/2014, a ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, nebo též stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, uveřejněné pod číslem 460/2017 Sb.).
Shora vyloženým požadavkům dovolatelka v nyní posuzované věci nedostála tou částí dovolací argumentace, jež se omezila pouze na rekapitulaci dosavadního průběhu řízení, prostou (byť podrobnou) kritiku postupu a závěrů odvolacího soudu (především dovozujíc, že odvolací soud opřel své odůvodnění o chybný výklad a aplikaci příslušných ustanovení energetického zákona a o nepřiléhavou judikaturu, a namítajíc chybné posouzení účinků rozsudku Krajského soudu v Brně sp. zn. 31 A 32/2012, absenci nedostatku dobré víry dovolatelky ve splnění podmínek pro udělení licence a v této souvislosti nepřezkoumatelnost napadeného rozsudku odvolacího soudu a aplikaci na nyní posuzovanou věc údajně nedopadajících závěrů nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 946/16) a návrh na položení předběžných otázek Soudnímu dvoru Evropské unie (byť podrobně zdůvodněný, doplněný kritikou soudů nižších stupňů pro jejich nepoložení). Touto částí dovolací argumentace dovolatelka nevymezila, pro řešení jakých právních otázek a v čem konkrétně spatřuje naplnění některého z předpokladů přípustnosti dovolání stanovených v ustanovení §237 o. s. ř., pouze obecně uvedla, že napadený rozsudek odvolacího soudu „závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, resp. má být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak“. Jak zdůraznil Ústavní soud v již citovaném plenárním nálezu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, §241a odst. 2 o. s. ř. stanovuje srozumitelný, legitimní a přiměřený požadavek na obsah podaného dovolání. Požadavek na vymezení přípustnosti dovolání je přitom odlišný od požadavku na vymezení dovolacího důvodu, které je obvykle splněno samotnou právní argumentací a konstatováním, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Jestliže zákonodárce kromě této argumentace požaduje také vyjádření se k relevantní judikatuře Nejvyššího soudu, pak nelze z pouhého vylíčení dovolacího důvodu usuzovat, že dovolatel již nemusí plnit požadavek plynoucí z §241a odst. 2 o. s. ř.
V této části tedy dovolání trpí vadami, které nebyly ve lhůtě stanovené v §241b odst. 3 o. s. ř. (ta uplynula dne 1. 4. 2021) odstraněny a pro které v uvedené části nelze v dovolacím řízení pokračovat a přezkoumat přípustnost dovolání. Původně odstranitelné vady dovolání se marným uplynutím propadné (prekluzivní) lhůty podle ustanovení §241b odst. 3 o. s. ř. stávají neodstranitelnými; dovolací soud proto k případnému opožděně podanému doplnění dovolání nepřihlíží (srov. též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 4. 2012, sp. zn. 30 Cdo 476/2011, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 3. 2008, sp. zn. 30 Cdo 1163/2007, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 6. 2003, sp. zn. 29 Odo 108/2002, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem 21/2004). Nejvyšší soud již proto nemohl přihlížet k doplnění dovolání podanému dne 2. 7. 2021.
Předpoklad přípustnosti byl v dovolání vymezen toliko v té jeho části, v níž dovolatelka klade – coby dovolacím soudem dosud neřešenou – otázku existence licence jako předpokladu uvedení výrobny do provozu, resp. práva na podporu (třetí odstavec bodu V. dovolání).
Tato otázka však není dovolacím soudem dosud neřešenou. Judikatura Nejvyššího soudu již v minulosti dovodila, že účelem zákona o podpoře využívání obnovitelných zdrojů není, aby se výrobny pouze stavěly, nýbrž jeho účelem je zvýšení podílu využívané elektřiny, která pochází z obnovitelných zdrojů; v případě výrobny určené k připojení do elektrizační soustavy je tak k naplnění účelu zákona logicky nezbytné, aby k připojení do elektrizační soustavy skutečně došlo. V případě výroben určených k připojení do elektrizační soustavy je předpokladem vzniku nároku provozovatele takové výrobny na výkupní ceny elektřiny (ve vztahu k příslušnému období) skutečnost, že výrobce začal do konce příslušného období v souladu s pravomocným rozhodnutím o udělení licence vyrábět a dodávat elektřinu do elektrizační soustavy; tento předpoklad není splněn, jestliže dodávky byly prováděny bezesmluvně a bez připojení k přenosové nebo distribuční soustavě provedeného provozovatelem příslušné soustavy. Splnění předpokladu realizace dodávek energie do elektrizační soustavy totiž není možno chápat jen technicky, nýbrž též v právním smyslu. Musí jít o dodávky, které jsou realizovány v souladu s právem, nikoli bez právního titulu či dokonce protiprávně; povinnost uskutečňovat výrobu elektřiny (stejně jako další činnosti v energetických odvětvích) výhradně na základě pravomocně udělené licence patří k elementárním povinnostem podnikání v energetice (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 9. 5. 2018, sp. zn. 23 Cdo 5137/2017, a ze dne 27. 11. 2019, sp. zn. 23 Cdo 2545/2019, dále též rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 9. 3. 2017, sp. zn. 32 Cdo 1051/2015, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. R 104/2018, ze dne 23. 6. 2020, sp. zn. 32 Cdo 1264/2019, a ze dne 29. 6. 2021, sp. zn. 23 Cdo 2670/2019).
Dovodil-li tedy odvolací soud, že podmínkou pro (legální) výrobu elektřiny je získání licence, přičemž před jejím (legálním) získáním výrobci elektřiny podpora nepřísluší, pak se od shora uvedených závěrů neodchýlil.
Ze shora uvedeného tedy plyne, že předpoklady přípustnosti dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. v té jeho části, která netrpí vadami, naplněny nejsou.
Nejvyšší soud proto dovolání, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), odmítl (§243c odst. 1 o. s. ř.) zčásti jako vadné a zčásti jako nepřípustné.
Za tohoto stavu se Nejvyšší soud již nezabýval návrhem dovolatelky na položení předběžné otázky (předběžných otázek) Soudnímu dvoru Evropské unie; smyslem a účelem řízení o předběžné otázce je zajistit správný a jednotný výklad ustanovení unijního práva, která jsou relevantní pro výchozí řízení před soudem členského státu (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 8. 2005, sp. zn. 28 Cdo 1347/2005); bylo-li dovolání shledáno zčásti vadným a zčásti nepřípustným, pak potřeba zajištění správného a jednotného výkladu unijního práva pro výchozí řízení před soudem členského státu ve věci samé bez dalšího dána není.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení není třeba odůvodňovat (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá toto vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněná domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 27. 7. 2021
Mgr. Jiří Němec
předseda senátu