ECLI:CZ:NS:2009:23.CDO.1376.2007.1
sp. zn. 23 Cdo 1376/2007
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Dese a soudců JUDr. Kateřiny Hornochové a JUDr. Pavla Příhody v právní věci žalobkyně K., spol. s r. o., , zastoupené JUDr. D. S., advokátkou, se proti žalované G. M. A., a. s., , zastoupené JUDr. M. N., advokátem, , o zaplacení částky 800.359,- Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 41 Cm 126/2003, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 3. října 2006, č. j. 2 Cmo 109/2006-79, takto:
I. Řízení o dovolání proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 6. ledna 2006, č. j. 41 Cm 126/2003-56, se zastavuje.
II. Dovolání proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 3. října 2006, č. j. 2 Cmo 109/2006-79, se odmítá.
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 6. ledna 2006, č. j. 41 Cm 126/2003-56, zamítl žalobu podanou dne 23. 9. 2003, jíž se žalobkyně po žalované domáhala zaplacení částky 800.359,- Kč s 16 % úrokem od 1. 8. 2001 do zaplacení (výrok pod bodem I), a rozhodl o nákladech řízení (výrok pod bodem II).
Soud prvního stupně dospěl k zjištění, že účastníci uzavřeli dne 17. 12. 1998 dvě leasingové smlouvy (č. 95076214 a 95076215), jejichž předmětem byly dva automobily zn. A. a jejichž součástí byly splátkové kalendáře, v nichž byly vedle zálohy ve výši 240.000,- Kč splatné ke dni podpisu smlouvy sjednány měsíční splátky ve výši 16.861,- Kč splatné počínaje dnem 23. 12. 1998 a dnem 23. 11. 2002 konče. Na předávacích protokolech ze dne 17. 12. 1998 předložených žalobkyní je pod razítky žalobkyně jako nájemce a společnosti A. T.s. r. o. jako prodávajícího, který předmět leasingu žalobkyni předal, ručně dopsána poznámka (jež na vyhotovení předloženém žalovanou chybí), že vozidlo bude po dobu 60 dnů na dostavbě u prodávajícího. Žalobkyně v době od 17. 12. 1998 do 23. 8. 1999 zaplatila žalované (tehdy s obchodní firmou G. C. L., a. s.) na základě obou smluv celkem částku 783.498,- Kč a dne 22. 9. 1999 uskutečnila ještě platbu ve výši 16.861,- Kč týkající se smlouvy. Dopisem ze dne 23. 9. 1999 oznámila žalované, že dne 22. 9. 1999 pozastavila platební příkazy týkající se leasingových splátek, neboť do dnešního dne není k dispozici předmět plnění leasingových smluv, a připojila popis událostí konče jejím zjištěním ze dne 21. 9. 1999, že A.T. s. r. o. se nenachází na adrese uvedeného sídla. Soud prvního stupně se zabýval nejprve námitkou promlčení, kterou vznesla žalovaná, a dovodil především, že pokud by byly leasingové smlouvy neplatné, jak tvrdí žalobkyně, byl by celý její nárok s ohledem na datum poslední platby a datum podání žaloby vzhledem k ustanovení §394 odst. 2 obchodního zákoníku (dále též jen „ObchZ“) promlčen. Soud prvního stupně však tyto smlouvy neplatnými neshledal; zdůraznil též, že žalobkyně si odporuje ve svých žalobních tvrzeních, jestliže napadá platnost smluv a zároveň argumentuje tím, že od těchto smluv odstoupila. Poukázal na to, že žalobkyně se přisouzení peněžní částky domáhá z titulu náhrady škody pro porušení povinnosti žalované ze závazkového vztahu podle ustanovení §373 ObchZ, na základě čehož usoudil, že promlčecí doba začala podle ustanovení §398 ObchZ běžet ode dne, kdy se žalobkyně dozvěděla nebo mohla dozvědět o škodě a o tom, kdo je povinen k její náhradě. Z učiněných skutkových zjištění dovodil, že žalobkyní tvrzené porušení smlouvy ze strany žalované a s tím spojená tvrzená škoda spočívající v zaplacených měsíčních splátkách muselo být žalobkyni známo minimálně po uplynutí 60 dnů od uzavření leasingových smluv a předávacích protokolů, tedy již dne 16. 2. 1999, nejpozději však dne 22. 9. 1999, kdy již definitivně dospěla k závěru, vyplývajícímu z jejího uvedeného dopisu, že předmět leasingu jí předán nebude. Toto datum soud prvního stupně posoudil jako nejzažší datum, od něhož se mohla odvíjet čtyřletá promlčecí doba práva na náhradu škody, a aniž se zabýval věcí samou, uzavřel, že podala-li žalobkyně žalobu až dne 23. 9. 2003, je její nárok z titulu náhrady škody promlčen. Závěrem se soud prvního stupně zabýval možným posouzením běhu promlčecí doby podle ustanovení §394 odst. 1 ObchZ, které se vztahuje na práva vznikající odstoupením od smlouvy, neboť žalobkyně v rámci svých žalobních tvrzení uvedla, že od leasingových smluv dopisem ze dne 7. 10. 1999 odstoupila. Poukázal na to, že žalobkyně přes poučení skutkovou verzi v tomto směru nedoplnila (nedomáhala se vrácení plnění z titulu odstoupení od smlouvy) a nepředložila důkaz o tom, že uvedený dopis byl žalované doručen, nelze tedy podle jeho názoru učinit závěr, že odstoupení od leasingových smluv je účinné.
K odvolání žalobkyně Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 3. října 2006, č. j. 2 Cmo 109/2006-79, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (bod I výroku) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (bod II výroku). Při posouzení, zda žalobou uplatněný nárok je promlčen, vyšel ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně a ztotožnil se též s jeho právními závěry. Shodně se soudem prvního stupně vyhodnotil jako rozhodná zjištění učiněná z dopisu ze dne 23. 9. 1999, v němž žalobkyně žalované sdělila, že dnem 22. 9. 1999 pozastavila platby, neboť dodavatel jí nepředal předměty leasingu. K tomu odvolací soud dodal, že šetřením u Policie ČR bylo zjištěno, že automobily jsou již předmětem pátrání, neboť jejich skutečný vlastník oznámil odcizení, a shodně se soudem prvního stupně uzavřel, že žalobkyně věděla nejpozději dne 22. 9. 1999, kdy pozastavila platby na plnění z leasingových smluv, že automobily jí již nebudou předány, a znala i výši škody. Na základě toho a s poukazem na ustanovení §397 a §398 ObchZ pak vyhodnotil jako správný závěr soudu prvního stupně, že vzhledem k datu zahájení řízení došlo k promlčení žalobou uplatněného nároku na náhradu škody.
Rozsudek odvolacího soudu a výslovně též rozsudek soudu prvního stupně napadla žalobkyně dovoláním, jehož přípustnost opřela o ustanovení §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“) a jehož důvodnost spatřovala jednak v tom, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci /dovolací důvod dle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř./, jednak v tom, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci /dovolací důvod dle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř./.
Žalobkyně vytkla soudům nižších stupňů, že nepochopily její podnikatelský záměr, který umožnil odklad převzetí předmětů leasingu, a nepochopily též, že byla zaměstnanci a smluvními partnery žalované podvedena a nebyla informována, jak proběhla pojistná plnění za předměty leasingu, na které platila pojistné. Namítla, že existují doklady, jimiž se soudy nezabývaly a ze kterých je zřejmé, že jednala s žalovanou a jejím smluvním partnerem a byla utvrzována, že k předání předmětu leasingu dojde, přičemž průtahy v dodání byly věrohodně vysvětleny, takže neměla pochybnosti, že by měla být podvedena a že by jí měla vzniknout škoda. Až po pokynu žalované se dne 23. 9. 1999 obrátila na policii, a to poté, co dne 21. 9. 1999 nenalezla smluvního partnera na uvedené adrese. Za tohoto stavu chtěla, aby byla vozidla nalezena, a věřila v objasnění věci a předání předmětu leasingu. V té době nemohla ani předpokládat, že by jí vznikla škoda, neboť předměty leasingu pojistila a mělo by jí být hrazeno pojistné plnění, k čemuž dosud nedošlo. Dopisem ze dne 23. 9. 1999 chtěla vytvořit prostor pro jednání s žalovanou, o škodě v té době nevěděla a neznala ani její výši, ani toho, kdo je povinen k její náhradě, a z výpisu z bankovního účtu je zřejmé, že poslední leasingová splátka odešla z jejího účtu dne 23. 9. 1999; nemohlo proto dojít k běhu promlčecí doby ode dne 22. 9. 1999. Žalobkyně vytkla soudu prvního stupně, že ji k rozhodným skutečnostem nevyslechl, a vyjádřila pochyby, ze kterého listinného důkazu soud učinil zjištění o tom, že dne 22. 9. 1999 dospěla definitivně k názoru, že předmět leasingu jí předán nebude. Argumentovala, že až dne 7. 12. 1999 se ze zprávy Slovenských telekomunikací dozvěděla, že předmět leasingu byl dne 4. 2. 1997 odcizen v Bratislavě. Namítla též, že od leasingových smluv dne 7. 10. 1999 odstoupila, soud však k tomuto odstoupení ani k podacímu lístku o této zásilce nepřihlédl. Závěrem žalobkyně obsáhle cituje z Ústavy České republiky, z Listiny základních práv a svobod a z Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, jakož i z nálezů Ústavního soudu, aniž je však zřejmé, jaký mají mít tyto citáty vztah k obsahu dovolacích námitek, neboť v posuzované věci nejde ani o náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem, ani o případ, že by chyběla zákonná úprava a soud by tedy byl povinen právo dotvořit. Žalobkyně navrhla, aby dovolací soud napadené rozsudky odvolacího soudu a soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaná se k dovolání nevyjádřila.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) se vzhledem k ustanovení §243c odst. 1 a §103 o. s. ř. zabýval nejprve tím, zda jsou splněny podmínky, za nichž může rozhodnout ve věci samé (podmínky řízení). Dovolatelka svým podáním výslovně napadla též rozsudek soudu prvního stupně, dovolání je však mimořádným opravným prostředkem, jímž lze napadnout pouze pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu (srov. §236 odst. 1 o. s. ř.); rozhodnutí soudu prvního stupně dovoláním napadnout nelze. Proto také občanský soudní řád neupravuje funkční příslušnost soudu pro projednání dovolání proti rozhodnutí soudu prvního stupně (srov. §10 a §10a o. s. ř.). Nedostatek funkční příslušnosti je takovým nedostatkem podmínky řízení, který nelze odstranit (srov. shodně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 7. 1999, sp. zn. 20 Cdo 357/99, jenž je k dispozici na webových stránkách Nejvyššího soudu), Nejvyšší soud proto řízení o „dovolání” proti rozsudku soudu prvního stupně, které je tímto nedostatkem stiženo, podle ustanovení §243c odst. 1 a §104 odst. 1 věty první o. s. ř. zastavil.
Po zjištění, že dovolání proti rozsudku odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o. s. ř. oprávněnou osobou (účastníkem řízení) řádně zastoupenou advokátem, jímž bylo dovolání též sepsáno (§241 odst. 1, 4 o. s. ř.), Nejvyšší soud zkoumal, zda je toto dovolání přípustné.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o. s. ř.).
Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu jsou obsaženy v ustanovení §237 o. s. ř.
Dovolání je přípustné proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé /§237 odst. 1 písm. a) o. s. ř./ nebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozhodnutí proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil /§237 odst. 1 písm. b) o. s. ř./, anebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam /§237 odst. 1 písm. c) o. s. ř./.
Napadený rozsudek odvolacího soudu je rozsudkem potvrzujícím, proti němuž je dovolání přípustné za podmínek uvedených v ustanovení §237 odst. 1 písm. b) a písm. c) o. s. ř.. O případ, na který pamatuje ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., se v posuzované věci nejedná, jelikož rozsudek soudu prvního stupně byl v pořadí prvním, dovolání tedy může být přípustné jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř..
Rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Nejvyšší soud vyložil již v usnesení ze dne 29. 6. 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněném v časopise Soudní judikatura číslo 7, ročník 2004, pod číslem 132 (od jehož závěrů nemá důvodu odchýlit se ani v této věci a na něž v podrobnostech odkazuje), že na závěr, zda má napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé zásadní význam po právní stránce, lze usuzovat jen z okolností uplatněných dovolacím důvodem podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení. K okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle ustanovení §241a odst. 2 písm. a) nebo ustanovení §241a odst. 3 o. s. ř. nemůže být při posouzení, zda je dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., přihlédnuto (srov. shodně též usnesení Ústavního soudu ze dne 7. března 2006, sp. zn. III. ÚS 10/06, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 9, ročník 2006, pod číslem 130 a usnesení Ústavního soudu ze dne 15. listopadu 2007, sp. zn. III. ÚS 372/06). Takto formulované omezení je ve vztahu k dovolacímu důvodu obsaženému v ustanovení §241a odst. 3 o. s. ř. (jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování) dáno tím, že zákon možnost jeho užití výslovně spojuje toliko s dovoláním přípustným podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) a b) o. s. ř., popřípadě podle obdobného užití těchto ustanovení (§238 a §238a o. s. ř.); tento dovolací důvod slouží k nápravě vadných skutkových zjištění, přičemž k závěru o zásadním významu rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce může vést pouze posouzení právních otázek, na nichž rozhodnutí spočívá. Vyloučení úvahy o přípustnosti dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. na základě argumentů spojovaných s vadami řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci a jež zakládají dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., je pak dáno povahou tohoto dovolacího důvodu. Konkrétní vada řízení, u níž se nejedná o spor o právo /nejde-li při jejím posouzení o otázku výkladu předpisů procesního práva, jež by opodstatnila dovolací důvod podle §241 odst. 2 písm. b) o. s. ř./, nebude mít judikatorní přesah a rozpor s hmotným právem z povahy věci založit nemůže (v právní teorii srov. Bureš, J., Drápal, L., Krčmář, Z. a kol. Občanský soudní řád. Komentář. II. díl. 7. vydání. Praha : C. H. Beck, 2006, 1241 s., a v rozhodovací praxi soudů např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. března 2006, sp. zn. 29 Odo 866/2005, jež je veřejnosti k dispozici na webových stránkách Nejvyššího soudu), nemůže tedy přivodit zásadní význam rozhodnutí po právní stránce.
Při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu je dovolací soud zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody, včetně toho, jak je dovolatel obsahově vymezil (§242 odst. 3 o. s. ř.), proto při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř. ve věci samé po právní stránce zásadní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil (srov. citované usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 541/2004). Zásadní právní význam rozhodnutí může přitom založit jen taková právní otázka, jež je pro rozhodnutí odvolacího soudu určující.
Nejvyšší soud dospěl k závěru, že v posuzované věci dovolání přípustné není.
Je tomu proto, že žalobkyně v dovolání neoznačila žádnou právní otázku, na jejímž řešení spočívá rozsudek odvolacího soudu a která je podle jejího názoru vyřešena nesprávně.
Podle obsahového vymezení uplatněných dovolacích důvodů (z něhož je vzhledem k ustanovení §41 odst. 2 o. s. ř. třeba vycházet) žalobkyně nevytýká odvolacímu soudu omyl při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav, nýbrž namítá, že skutková zjištění soudů nižších stupňů nemají oporu v provedeném dokazování a že tyto soudy nepřihlédly ke skutečnostem, které vyplývají z provedených důkazů, a že nesprávně zjistily skutkový stav věci, neboť neprovedly další navržené důkazy. Nejde tedy o námitky proti správnosti právního posouzení /o uplatnění dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř./, nýbrž o námitky směřující proti správnosti a úplnosti skutkových zjištění a z nich vyvozených skutkových závěrů /jejichž prostřednictvím je uplatněn dovolací důvod podle §241a odst. 3 o. s. ř. / a o námitky vytýkající vady řízení při dokazování /jejichž prostřednictvím lze uplatnit dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. /; takové námitky přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. založit nemohou. Tam, kde přichází v úvahu pouze přípustnost dovolání podle tohoto ustanovení, jak je tomu v posuzované věci, není správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu otevřena dovolacímu přezkumu. Dovolací soud je skutkovým stavem zjištěným soudy nižších stupňů vázán a vychází z něho a jeho přezkumná činnost je omezena pouze na posouzení správnosti právního posouzení tohoto skutkového stavu.
Právním posouzením věci je myšlenkový postup soudu a z něho vyplývající závěry při výkladu právních předpisů a při jejich aplikaci na zjištěný skutkový stav věci. Při hodnocení správnosti právního posouzení tedy dovolací soud prověřuje, zda zjištěný skutkový stav odvolacímu soudu dovoloval učinit příslušný právní závěr (srov. shodně Bureš, J., Drápal, L., Krčmář, Z. a kol. Občanský soudní řád. Komentář. II. díl. 7. vydání. Praha : C. H. Beck, 2006, 1267 s.). Právní posouzení je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, popřípadě ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Nejde tedy o námitku nesprávného právního posouzení, namítá-li se, že právní závěr odvolacího soudu je nesprávný z toho důvodu, že soud aplikoval předpisy hmotného práva na nesprávně či neúplně zjištěný skutkový stav věci, tak jak v dovolání činí žalobkyně, když po kritice správnosti skutkových zjištění soudů nižších stupňů předkládá vlastní verzi skutkového stavu a na ní pak buduje této verzi odpovídající (od závěru odvolacího soudu odlišné) právní závěry. Za právní posouzení věci přitom nelze považovat ani hodnotící závěr odvolacího soudu o učiněných skutkových zjištěních, byť právě ten je rozhodující pro aplikaci konkrétní normy hmotného práva (srov. shodně rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 28. září 1993, sp. zn. 1 Cdo 11/93, uveřejněný v Bulletinu Vrchního soudu v Praze, ročník 1994, pod číslem 19). Takovým závěrem, jenž je závěrem toliko skutkovým a nikoliv právním a nepodléhá proto dovolacímu přezkumu v posuzované věci, je závěr soudů nižších stupňů, že porušení smlouvy žalovanou a tímto porušením způsobená škoda musela být žalobkyni známa (tedy že se žalobkyně dozvěděla o škodě a o tom, kdo je povinen k její náhradě) nejpozději dne 22. 9. 1999. Správnost právního posouzení takto zjištěného skutkového stavu dovolatelka nenapadla, neboť nenamítla, že odvolací soud ustanovení §397 a §398 ObchZ vyložil či aplikoval nesprávně nebo že měl při posouzení daného skutkového stavu použít jiné právní předpisy. Námitka, že nemohlo dojít k počátku běhu promlčecí doby dne 22. 9. 1999, založená toliko na polemice se skutkovým zjištěním, které soud učinil na základě důkazu provedeného dopisem žalobkyně ze dne 23. 9. 1999, námitkou proti správnosti právního posouzení není a jejím prostřednictví tak není dovolacímu soudu předložena právní otázka, která by mohla založit jeho závěr o zásadním významu rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce a tedy i závěr o přípustnosti dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř..
Jen pro pořádek, nad rámec shora uvedeného posouzení, jehož výsledek je postačující pro závěr o nepřípustnosti dovolání, dovolací soud konstatuje, že otázku promlčení uplatněného nároku na náhradu škody způsobené porušením povinnosti ze závazkového vztahu podle ustanovení 373 ObchZ odvolací soud posoudil z hlediska právního v souladu s hmotným právem.
Podle ustanovení §387 ObchZ právo se promlčí uplynutím promlčecí doby stanovené zákonem (odstavec 1). Promlčení podléhají všechna práva ze závazkových vztahů s výjimkou práva vypovědět smlouvu uzavřenou na dobu neurčitou (odstavec 2).
Podle ustanovení §388 ObchZ promlčením právo na plnění povinnosti druhé strany nezaniká, nemůže však být přiznáno nebo uznáno soudem, jestliže povinná osoba namítne promlčení po uplynutí promlčecí doby.
Podle ustanovení §397 ObchZ nestanoví-li zákon pro jednotlivá práva jinak, činí promlčecí doba čtyři roky.
Podle ustanovení §398 ObchZ u práva na náhradu škody běží promlčecí doba ode dne, kdy se poškozený dozvěděl nebo mohl dozvědět o škodě a o tom, kdo je povinen k její náhradě; končí však nejpozději uplynutím 10 let ode dne, kdy došlo k porušení povinnosti.
Podle ustanovení §402 ObchZ promlčecí doba přestává běžet, když věřitel za účelem uspokojení nebo určení svého práva učiní jakýkoli právní úkon, který se považuje podle předpisu upravujícího soudní řízení za jeho zahájení nebo za uplatnění práva v již zahájeném řízení.
Podle pravidel počítání času upravených v ustanovení §122 odst. 2 věty první občanského zákoníku, jež se uplatní též v obchodních závazkových vztazích (srov. §1 odst. 2 věty druhé ObchZ), konec lhůty určené podle let připadá na den, který se svým pojmenováním shoduje se dnem, na který připadá událost, od níž lhůta počíná. Dnem, na který připadá událost, od níž počíná běh promlčecí doby, je vzhledem k ustanovení §398 ObchZ den, kdy se poškozený dozvěděl nebo mohl dozvědět o škodě a o tom, kdo je povinen k její náhradě. Tímto dnem je v posuzované věci podle skutkového stavu zjištěného soudy nižších stupňů (jímž je dovolací soud vázán) den 22. 9. 1999. Konec čtyřleté promlčecí doby stanovené v §397 ObchZ tak skutečně připadá na den 22. 9. 2003 (šlo o pondělí). Byla-li žaloba za účelem uspokojení nároku na náhradu škody (srov. §402 ObchZ) podána až dne 23. 9. 2003, stalo se tak v době, kdy se právo na náhradu škody (pokud existovalo) uplynutím promlčecí doby již promlčelo (§387 odst. 1 ObchZ). Jestliže žalovaná v řízení promlčení namítla, soud nemohl žalobkyni toto právo přiznat (§388 ObchZ). Odvolací soud tedy otázku promlčení uplatněného nároku na náhradu škody posoudil z hlediska právního správně, neboť aplikoval správné (zjištěnému skutkovému stavu odpovídající) normy hmotného práva a tyto normy též správně vyložil a aplikoval.
Otázkou, zda žalobkyní uplatněný požadavek na zaplacení peněžní částky nelze vzhledem ke skutkovým tvrzením obsaženým v žalobě posoudit též z titulu nároku na vrácení plnění poskytnutého na základě smluv, které zanikly odstoupením, tedy podle ustanovení §349 a §351 ObchZ, a zda tedy nebylo třeba posoudit počátek běhu promlčecí doby podle ustanovení §394 odst. 1 ObchZ, se dovolací soud vzhledem k popsaným mezím dovolacího přezkumu v projednávané věci zabývat nemohl.
Podle ustanovení §349 odst. l, části věty před středníkem, ObchZ odstoupením od smlouvy smlouva zaniká, když v souladu s tímto zákonem projev vůle oprávněné strany odstoupit od smlouvy je doručen druhé straně.
Podle ustanovení §351 ObchZ odstoupením od smlouvy zanikají všechna práva a povinnosti stran ze smlouvy (odstavec l, věta první). Strana, které bylo před odstoupením od smlouvy poskytnuto plnění druhou stranou, toto plnění vrátí, u peněžního závazku spolu s úroky z prodlení ve výši sjednané ve smlouvě pro tento případ, jinak stanovené podle §502 (odstavec 2, věta první).
Podle ustanovení §394 odst. l ObchZ u práv, jež vznikají odstoupením od smlouvy, běží promlčecí doba ode dne, kdy oprávněný od smlouvy odstoupil.
Odvolacím soudem akceptovaný a dovoláním zpochybněný právní závěr soudu prvního stupně, že odstoupení žalobkyně od leasingových smluv nelze posoudit jako účinné (nelze tedy dovodit zánik těchto smluv jako právní důsledek odstoupení a tudíž ani vznik nároků z jejich zániku), je založen na skutkovém závěru, že se žalobkyni nepodařilo prokázat doručení tohoto odstoupení (obsaženého v dopise ze dne 7. 12. 1999) žalované. Žalobkyně přitom v dovolání nezpochybnila v této otázce nic jiného než správnost skutkového zjištění soudů nižších stupňů; vytkla jim, že nepřihlédly k originálu podacího lístku. Taková výtka, jak bylo shora vyloženo, směřuje nikoliv proti správnosti právního posouzení, nýbrž proti správnosti skutkových zjištění, z nichž právní posouzení vychází, a jejím prostřednictví tedy přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu podle ustanovení 237 odst. 1 písm. c) založit nelze. Právní závěry, které soud prvního stupně dovodil z toho skutkového zjištění, jsou s příslušnými shora citovanými předpisy hmotného práva v souladu.
Jelikož žalobkyně nezpochybnila v dovolání žádnou z právních otázek, na jejichž řešení spočívá rozsudek odvolacího soudu, nezbývá než uzavřít, že tento rozsudek nemá po právní stránce zásadní význam a že proti jeho potvrzujícímu výroku ve věci samé dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné není.
Dovolání není přípustné ani proti výroku rozsudku odvolacího soudu o nákladech odvolacího řízení. Z ustanovení §167 odst. 1 o. s. ř. vyplývá, že výrok o náhradě nákladů řízení má vždy povahu usnesení, tedy i tehdy, je-li součástí rozsudku. Přípustnost dovolání proti takovému výroku je proto třeba zkoumat samostatně, podle ustanovení §§238 až 239 o. s. ř. upravujících přípustnost dovolání proti usnesením odvolacího soudu, jež nejsou rozhodnutím ve věci samé. Rozhodnutí, proti nimž je dovolání přípustné, jsou v těchto ustanoveních vypočtena taxativně a rozhodnutí o náhradě nákladů řízení mezi nimi není.
Nejvyšší soud proto dovolání, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1, věta první, o. s. ř.), podle ustanovení §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
Rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení dovolací soud opřel o ustanovení §243b odst. 5, §224 odst. 1 a §146 odst. 2 věty první, odst. 3 o. s. ř.. Žalované, která by podle těchto ustanovení měla vůči žalobkyni právo na tuto náhradu, podle obsahu spisu v dovolacím řízení náklady nevznikly, dovolací soud proto rozhodl tak, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů dovolacího řízení právo.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 31. března 2009
JUDr. Zdeněk D e s
předseda senátu