ECLI:CZ:NS:2023:23.CDO.1790.2022.1
sp. zn. 23 Cdo 1790/2022-713
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Příhoda a soudců Mgr. Jiřího Němce a JUDr. Marka Doležala ve věci žalobce Mgr. Lukáše Hojdna, LL.B. , se sídlem v Praze 10, Francouzská 299/98, správce konkursní podstaty úpadce GASTEX, spol. s r. o., identifikační číslo osoby 43002960, zastoupeného JUDr. Pavlem Sedláčkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Dlouhá 705/16, proti žalovanému I. B. , zastoupenému JUDr. Evou Metzkerovou, advokátkou se sídlem v Praze 2, Rumunská 1720/12, o zaplacení částky 740 775 Kč, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 19 Cm 78/2010, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 25. 1. 2022, č. j. 11 Cmo 67/2017-686, takto:
Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 25. 1. 2022, č. j. 11 Cmo 67/2017-686, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
I. Dosavadní průběh řízení
1. V posuzované věci se správce konkursní podstaty úpadce GASTEX, spol. s r. o., domáhal po žalovaném [původně žalovaném 1)] vydání bezdůvodného obohacení v podobě výnosů inkasovaných v období od 1. 12. 2006 do 30. 9. 2007 od K. H. a v období od 1. 10. 2007 do 30. 11. 2009 od společnosti ALDAS PLUS, s. r. o., za nájem nemovitostí zapsaných na listu vlastnictví č. XY pro obec XY, katastrální území XY (dále jen „nemovitosti“), náležejících do konkursní podstaty úpadce.
2. Poté, co Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 22. 5. 2017, č. j. 19 Cm 78/2010-596, v pořadí druhým v této věci, uložil žalovanému zaplatit žalobci částku 740 775 Kč (výrok pod bodem I), co do částky 211 181 Kč žalobu vůči žalovanému zamítl (výrok pod bodem II), uložil žalovanému zaplatit soudní poplatek ve výši 38 300 Kč (výrok pod bodem IV) a rozhodl o nákladech řízení (výroky pod body III, V a VI), a co Vrchní soud v Praze k odvolání žalovaného rozsudkem ze dne 27. 6. 2019, č. j. 11 Cmo 67/2017-635, toto rozhodnutí změnil ve výroku pod bodem I tak, že žalobu zamítl též v rozsahu částky 740 775 Kč, a ve výroku pod bodem IV tak, že žalovaný je povinen zaplatit soudní poplatek ve výši 8 568 Kč, a ve výrocích pod body II, IV a V rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů, Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 22. 7. 2021, č. j. 23 Cdo 3877/2019-671, rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
3. Následně odvolací soud v záhlaví označeným rozhodnutím znovu rozsudek Městského soudu v Praze č. j. 19 Cm 78/2010-596 změnil ve výroku pod bodem I tak, že žalobu zamítl též v rozsahu částky 740 775 Kč, a ve výroku pod bodem IV tak, že žalovaný je povinen zaplatit soudní poplatek ve výši 8 568 Kč, a ve výrocích pod body III a IV rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů.
4. Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, podle nichž žalovaný v období od 1. 12. 2006 do 31. 5. 2009 od dvou nájemců inkasoval nájemné ve výši 42 500 Kč měsíčně (bez DPH) přesto, že pronajaté nemovitosti byly již od 31. 5. 2005 sepsány do konkursní podstaty úpadce. Podle výsledku pravomocně skončeného řízení o excindační žalobě, vedeného u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 58 Cm 112/2005, úpadce nikdy nepozbyl své vlastnické právo k předmětným nemovitostem, proto byly shledány neplatnými jak kupní smlouvy o nabytí nemovitostí žalovaným a původně druhým žalovaným M. V. od úpadce, tak i smlouvy o jejich následném prodeji D. Š., a stejně tak byly shledány neplatnými i následně uzavřené nájemní smlouvy mezi žalovaným a původně druhým žalovaným jako pronajímateli a K. H. jako nájemcem ze dne 1. 12. 2006 a mezi týmiž pronajímateli a společností ALDAS PLUS, s. r. o., ze dne 1. 10. 2007. Žalovaný inkasoval od 1. 12. 2006 do 30. 9. 2007, tj. za 10 měsíců, po 42 500 Kč celkem 425 000 Kč, od 1. 10. 2007 do 31. 7. 2008, tj. za dalších 10 měsíců, po 42 500 Kč rovněž celkem 425 000 Kč, a za nepravidelné platby v období od 1. 8. 2008 do 31. 5. 2009 celkem 107 395 Kč. Inkasované nájemné žalobci nevydal. Odvolací soud konstatoval, že soud prvního stupně na základě těchto zjištění vzhledem k celkové výši původně uplatněného nároku 1 530 000 Kč, po částečném zpětvzetí žaloby co do částky 361 424 Kč snížené na 1 168 576 Kč, a vzhledem k již dříve pravomocně přiznané částce 216 620 Kč, rozsudkem ze dne 22. 5. 2017 žalobu co do částky 211 181 Kč zamítl a co do částky 740 775 Kč jí vyhověl.
5. V otázce pasivní legitimace žalovaného odvolací soud konstatoval, že je vázán závazným právním názorem vysloveným Nevyšším soudem v rozsudku ze dne 22. 7. 2021, sp. zn. 23 Cdo 3877/2019, jímž bylo zrušeno jeho předchozí rozhodnutí a v němž dovolací soud s odkazem na svou ustálenou judikaturu uzavřel, že pasivně legitimován je domnělý pronajímatel, nikoliv přímo faktický uživatel nemovitosti; obohacuje se subjekt, který takovou nemovitost za úplatu přenechává třetí osobě k užívání. Pro rozhodnutí o věci je významné, že žalovaný konal to, co byl po soupisu nemovitostí do konkursní podstaty podle §18 odst. 3 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, ve znění účinném do 31. 12. 2007 (dále též jen „ZKV“), oprávněn činit pouze správce konkursní podstaty (dále též jen „správce“), totiž s věcí disponoval (pronajímal ji třetím osobám) a požíval její plody a užitky (inkasoval nájemné). Odvolací soud se proto v otázce věcné legitimace ztotožnil s právními závěry soudu prvního stupně a uzavřel, že jestli žalovaný přijímal platby nájemného poté, co byly nemovitosti sepsány do konkursní podstaty, aniž k tomu dal správce souhlas, bezdůvodně se obohatil podle §451 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, zrušeného k 31. 12. 2013 (dále též jen „obč. zák.“), protože mu bylo plněno bez právního důvodu, a je proto podle §456 obč. zák. povinen obohacení vydat správci, na jehož úkor, respektive na úkor majetkové podstaty jím spravované, obohacení získal.
6. Podle názoru odvolacího soudu však soud prvního stupně nesprávně posoudil otázku promlčení. Odvolací soud argumentoval, že předmětem sporu je vztah mezi správcem jako osobou oprávněnou disponovat majetkem patřícím do konkursní podstaty a žalovaným, který tento majetek bez právního důvodu užíval, přičemž vztah mezi účastníky – bez ohledu na charakter vztahů účastníků ke třetím osobám – má nejblíže k ochraně absolutního práva, vážícího se k majetkové podstatě a k dispozičním právům k ní. Ochrana vlastníka proti tomu, kdo zasahuje do jeho vlastnického práva, včetně práva na užitky a plody předmětu vlastnictví (§123, §126 obč. zák.), rozhodně není vztahem, který předpokládá §261 odst. 1 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, zrušeného k 31. 12. 2013 (dále jen „obch. zák.“); měl-li by být vztah mezi účastníky podřízen obchodnímu zákoníku, muselo by být při jeho vzniku a s přihlédnutím ke všem okolnostem zřejmé, že se tento (a nikoliv jiný) vztah odehrává mezi podnikateli a týká se jejich podnikatelské činnosti. Odvolací soud vyjádřil s odkazem na závěry nálezu Ústavního soudu ze dne 1. 7. 2010, sp. zn. Pl. ÚS 14/10, názor, že v daném vztahu, v němž správce konkursní podstaty jako subjekt jmenovaný soudem a pod dohledem soudu vymáhá pro konkursní podstatu pohledávku plynoucí z jeho oprávnění disponovat s majetkem konkursní podstaty, jedná správce jako specifický orgán veřejné moci, není v postavení podnikatele, jak je chápáno ustanovením §2 odst. 2 obch. zák., a jeho činnost není podnikáním ve smyslu §2 odst. 1 obch. zák. Námitka promlčení měla být proto posouzena podle §107 obč. zák., podle něhož se právo na vydání bezdůvodného obohacení promlčí za dva roky ode dne, kdy se oprávněný dozví, že došlo k bezdůvodnému obohacení a kdo se na jeho úkor obohatil, nejpozději však za tři roky, a jde-li o úmyslné bezdůvodné obohacení, za deset let ode dne, kdy k němu došlo.
7. Odvolací soud vyšel ze zjištění soudu prvního stupně, podle něhož se žalobce dozvěděl o tom, že žalovaný inkasuje pravidelné měsíční platby nájemného ve výši 42 500 Kč, z dopisu žalovaného ze dne 12. 12. 2006, který se dostal do jeho dispozice dne 14. 12. 2006. Usoudil, že byla-li žaloba podána dne 1. 6. 2010, je podle §100 odst. 1 obč. zák. promlčeno (neboť nebylo vykonáno v zákonem stanovené době) právo na vydání nájemného inkasovaného v době před 1. 6. 2008, tj. nájemné za dobu od 1. 12. 2006 do 31. 5. 2008, tedy za 18 měsíců v celkové výši 765 000 Kč. Částka 216 620 Kč, která byla žalobci pravomocně přiznána a kterou soud prvního stupně v přezkoumávaném rozhodnutí odečetl od zjištěné výše inkasovaného nájemného, představovala nájemné za období po 31. 5. 2008, tedy jeho nepromlčenou část. V částce 740 775 Kč přiznané soudem prvního stupně je tedy zahrnuto pouze nájemné přijaté před uvedeným datem a je proto promlčeno. Odvolací soud uzavřel, že dlužník se promlčení dovolal, proto nelze žalobci právo na úhradu této částky přiznat.
II. Dovolání a vyjádření k němu
8. Rozsudek odvolacího soudu, výslovně v celém jeho rozsahu, podle obsahu však toliko ve výroku o věci samé, napadl žalobce dovoláním, jež má za přípustné pro řešení otázek hmotného práva, které v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud nebyly vyřešeny, popřípadě při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, totiž
a) „zda správce konkursní podstaty vystupuje jako orgán veřejné moci v případě, kdy vymáhá pohledávku do majetkové podstaty (konkursní podstaty), nebo zda vystupuje v právním postavení obdobném statutárnímu orgánu úpadce“,
b) „jaké je z materiálního hlediska postavení správce konkursní podstaty v postavení věřitele vymáhajícího pohledávku z bezdůvodného obohacení za dlužníkem do konkursní podstaty“,
c) „zda pro případ promlčení nároku z bezdůvodného obohacení se právní vztah mezi správcem konkursní podstaty a subjektem, který se na účet majetkové podstaty v rámci své podnikatelské činnosti bezdůvodně obohatil, řídí občanským zákoníkem, tj. podle §107 obč. zák., či obchodním zákoníkem, tj. podle §397 obch. zák.“,
d) „zda pro určení právní povahy vztahu (obchodněprávní či občanskoprávní) z bezdůvodného obohacení mezi insolvenčním správcem vymáhajícím pohledávku do (ve prospěch) konkursní podstaty a dlužníkem, který (v rámci své podnikatelské činnosti) bez právního důvodu inkasoval plnění za užívání (nájem) nemovitosti sloužících k podnikání, má význam určení právní povahy vztahu (obchodněprávní či občanskoprávní) z neplatné nájemní smlouvy mezi takovým dlužníkem a uživateli („nájemci“) předmětné nemovitosti ve smyslu §261 odst. 1 až 3 obch. zák.“
9. Dovolatel prosazuje názor, že odvolací soud měl při posouzení námitky promlčení vycházet z §397 obch. zák., podle něhož promlčecí doba je čtyřletá. Odkaz na závěry přijaté v nálezu Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 14/10 má za nepřípadný, neboť Ústavní soud se v něm zabýval postavením insolvenčního správce při uznávání pohledávek věřitelů v insolvenčním řízení. Zdůrazňuje poznámku Ústavního soudu, že úkon insolvenčního správce je nezbytné zkoumat podle materiálního hlediska, tj. podle jeho skutečné povahy a účinků, a vytýká odvolacímu soudu, že se tímto závěrem neřídil. Argumentuje, že ve zde projednávané věci jde o vymáhání pohledávky do konkursní podstaty, konkrétně o promlčení pohledávky, jež je typickým soukromoprávním institutem, jehož hlavním smyslem je garantovat právní jistotu v soukromoprávních vztazích, a že při vymáhání pohledávky do konkursní podstaty v rámci standardního soukromoprávního sporu vrchnostenská pravomoc správce dána není.
10. Konstrukce odvolacího soudu založená na úvaze, že vztah mezi účastníky má nejblíže k ochraně absolutního práva, vychází podle dovolatele z „extenzivního, nepřípustného“ výkladu a nebere na zřetel, že předmětem sporu je pohledávka z titulu bezdůvodného obohacení. Odvolací soud podle jeho mínění pochybil, jestliže pominul, že předmětnou nemovitostí byl hotel, tj. nemovitost ze své podstaty určená k podnikatelským aktivitám, a že žalovaný jednající při uzavírání nájemních smluv jako podnikatel hotel pronajal dalším podnikatelským subjektům za účelem jeho provozování, charakter jím realizovaných právních jednání ve vztahu k předmětným nemovitostem byl tedy za všech okolností podnikatelský, resp. obchodněprávní. Také úpadce, v jehož vlastnictví hotel byl, byl podnikatelem, a podnikatelem byl i žalobce, neboť správce konkursní podstaty je z podstaty věci podnikatelem vždy. Dovolatel považuje za nemyslitelné, že by byl právem aprobován stav, v němž by žalovaný byl při podnikatelském pronájmu hotelu ve vztahu k nájemcům i ke správním orgánům v postavení podnikatele, a když se vůči němu obrátí jiný podnikatelský subjekt, v daném případě správce konkursní podstaty, jenž fakticky vystupuje namísto úpadce (který je stejně jako správce podnikatelem), v souvislosti s vymáháním pohledávky vzniklé z podnikatelského pronájmu hotelu, by žalovaný za subjekt v postavení podnikatele považován být neměl.
11. Dovolatel, vycházeje z předpokladu, že povaha právního vztahu mezi ním a žalovaným vyplývá z charakteru vztahu mezi žalovaným a nájemci, vytýká odvolacímu soudu, že neřešil, zda majetkový prospěch byl získán na základě vztahu, jenž svým pojetím odpovídá §261 odst. 1 až 3 obch. zák. V tom má právní posouzení odvolacího soudu za rozporné s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu, konkrétně se závěry rozsudku ze dne 21. 8. 2003, sp. zn. 29 Odo 383/2001, a usnesení ze dne 5. 8. 2013, sp. zn. 28 Cdo 811/2013 (tato rozhodnutí jsou, stejně jako ostatní rozhodnutí Nejvyššího soudu níže citovaná, dostupná na jeho webových stránkách).
12. Na podporu názoru, že ve věci jde o obchodní závazkový vztah, dovolatel odkazuje na závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 11. 1. 2012, sp. zn. 31 Cdo 660/2010, uveřejněného pod č. 40/2012 Sb. rozh. obč., a argumentuje, že tam Nejvyšší soud posuzoval stejný právní vztah jako vztah založený v této věci nájemními smlouvami, a uzavírá, že žalovaný získal bezdůvodné obohacení v podobě inkasovaného nájemného na základě obchodněprávního vztahu.
13. Dovolatel navrhl, aby dovolací soud napadený rozsudek odvolacího soudu změnil tak, že rozsudek soudu prvního stupně se potvrzuje, případně aby napadený rozsudek zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
14. Žalovaný ve svém vyjádření navrhl, aby dovolací soud dovolání zamítl jako nedůvodné. Ztotožnil se s napadeným rozhodnutím v závěru, že měl-li by být vztah účastníků podřízen obchodnímu zákoníku, muselo by při jeho vzniku a s přihlédnutím ke všem okolnostem být zřejmé, že tento (a ne jiný) vztah se odehrává mezi podnikateli a týká se jejich podnikatelské činnosti. Argumenty dovolatele týkající se vztahu mezi ním a nájemci proto nepovažuje za určující. Ohledně vztahu mezi ním a dovolatelem zdůraznil, že na správce konkursní podstaty při vymáhání práva na vydání bezdůvodného obohacení do konkursní podstaty nelze pohlížet jako na podnikatele, jako přiléhavou zhodnotil charakteristiku postavení správce konkursní podstaty uvedenou v napadeném rozhodnutí a vyjádřil názor, že vymáhání bezdůvodného obohacení, které vzniklo na úkor konkursní podstaty, není podnikáním, respektive nejde o úkon potřebný k provozování podniku úpadce, nýbrž jde o samostatnou činnost správce konkursní podstaty, která sama o sobě podnikáním není. Neshledává důvod, proč by měl být vztah mezi účastníky posuzován podle obchodního zákoníku, a uplatněnou námitku promlčení považuje za důvodnou.
III. Přípustnost dovolání
15. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů [srov. čl. II bod 1 zákona č. 286/2021 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony], dále jen „o. s. ř.“.
16. Po zjištění, že dovolání bylo podáno ve lhůtě stanovené v §240 odst. 1 o. s. ř. oprávněnou osobou při splnění podmínek povinného zastoupení (§241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), se dovolací soud zabýval nejprve otázkou přípustnosti dovolání.
17. Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
18. Otázku uvedenou shora pod písmenem c) odvolací soud neřešil a řešit ani nemohl, neboť takto zcela obecně formulovanou otázku zodpovědět nelze. Oproti tomu, jak otázku vymezil dovolatel, se totiž bude (jak vyplyne z níže uvedených úvah) podrobení závazkového vztahu z bezdůvodného obohacení režimu obchodního zákoníku či občanského zákoníku odvíjet od toho, o jakou pohledávku z bezdůvodného obohacení jde, tj. jaký byl důvod vzniku bezdůvodného obohacení získaného na úkor konkursní podstaty. Otázka ostatně vychází z premisy, že obohacený se bezdůvodně obohatil v rámci své podnikatelské činnosti, odvolací soud však takový právní závěr neučinil (postavením žalovaného se nezabýval).
19. Nejvyšší soud shledal dovolání přípustným podle §237 o. s. ř. pro řešení otázky, která se podává z dovolatelem formulovaných otázek uvedených shora pod písmeny a) a b) a které jsou podle obsahu otázkou jedinou, totiž zda pro posouzení povahy (občanskoprávní či obchodní) závazkového vztahu z bezdůvodného obohacení vzniklého tak, že věc, kterou správce konkursní podstaty zapsal do soupisu konkursní podstaty jako věc ve vlastnictví úpadce , osoba odlišná od úpadce užívala a brala z nich užitky, je rozhodné právní postavení správce konkursní podstaty, či právní postavení úpadce. Jde o otázku, která již v rozhodovací praxi dovolacího soudu vyřešena byla, napadené rozhodnutí na jejím řešení závisí a odvolací soud se při jejím řešení od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu odchýlil. Řešení této otázky pak zahrnuje odpověď též na otázku uvedenou pod písm. d).
IV. Důvodnost dovolání
20. Dovolání je důvodné, neboť dovolateli je nutno přisvědčit, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 1 o. s. ř.).
21. Ustanovení §451 obč. zák. stanoví, že kdo se na úkor jiného bezdůvodně obohatí, musí obohacení vydat (odstavec 1). Bezdůvodným obohacením je majetkový prospěch získaný plněním bez právního důvodu, plněním z neplatného právního úkonu nebo plněním z právního důvodu, který odpadl, jakož i majetkový prospěch získaný z nepoctivých zdrojů (odstavec 2).
22. Podle §261 odst. 1 obch. zák. tato část zákona upravuje závazkové vztahy mezi podnikateli, jestliže při jejich vzniku je zřejmé s přihlédnutím ke všem okolnostem, že se týkají jejich podnikatelské činnosti.
23. Ustanovení §6 ZKV stanoví, že majetek podléhající konkursu tvoří konkursní podstatu (dále jen "podstata") [odstavec 1]. Konkurs se týká majetku, který patřil dlužníkovi v den prohlášení konkursu a kterého nabyl za konkursu; tímto majetkem se rozumí také mzda nebo jiné podobné příjmy (odstavec 2, věta první). Za podmínek stanovených tímto zákonem patří do podstaty také majetek jiných osob, zejména těch, které jej nabyly na základě neúčinných právních úkonů dlužníka (odstavec 3).
24. Podle §14 odst. 1 písm. a) věty první a druhé ZKV prohlášením konkursu přechází oprávnění nakládat s majetkem podstaty na správce. Právní úkony úpadce, týkající se tohoto majetku, jsou vůči konkursním věřitelům neúčinné.
25. Ustanovení §14a odst. 1 věty první a druhé ZKV stanoví, že prohlášením konkursu přechází na správce oprávnění vykonávat práva a plnit povinnosti, které podle zákona a jiných právních předpisů jinak přísluší úpadci, jestliže souvisí s nakládáním s majetkem patřícím do podstaty. Správce je zejména oprávněn … činit za úpadce právní úkony potřebné k provozování podniku …
26. Podle §18 ZKV soupis podstaty (dále jen "soupis") provede správce podle pokynů soudu za použití seznamu předloženého úpadcem a za součinnosti věřitelského výboru (odstavec 1). Soupis je listinou, která správce opravňuje ke zpeněžení sepsaného majetku. Do soupisu se zapisují i věci, práva nebo jiné majetkové hodnoty, které nenáležejí úpadci (§6 odst. 3), ale mají být zpeněženy (odstavec 2, věta první a část věty druhé před středníkem). Jakmile je věc, právo nebo jiná majetková hodnota zapsána do soupisu, může s ní nakládat pouze správce nebo osoba, jíž k tomu dal správce souhlas (odstavec 3).
27. Ustanovení §27 odst. 4, části věty první před středníkem, ZKV stanoví, že peněžité pohledávky, které má úpadce za svými dlužníky nebo osobami, které zajišťují tuto pohledávku, je správce povinen uplatnit a vymáhat ve prospěch podstaty.
28. Rozhodovací praxe Nejvyššího soudu je ustálena v názoru, podle něhož k závěru, že vztah z bezdůvodného obohacení vzniklého přijetím plnění bez právního důvodu je obchodním závazkovým vztahem, je nezbytný předchozí úsudek, že majetkový prospěch, o jehož vydání se žádá, byl získán na základě vztahu, který svým pojetím odpovídá ustanovením §261 odst. 1 až 3 obch. zák. a §262 obch. zák. (srov. již dovolatelem zmíněný rozsudek sp. zn. 29 Odo 383/2001, uveřejněný v časopise Soudní judikatura č. 11, ročník 2003, pod číslem 198, a dále např. rozsudky ze dne 28. 7. 2004, sp. zn. 32 Odo 54/2004, a ze dne 14. 12. 2010, sp. zn. 28 Cdo 4437/2010).
29. V usnesení ze dne 30. 4. 1997, sp. zn. 2 Cdon 1566/96, uveřejněném pod č. 17/98 Sb. rozh. obč. (dále jen „R 17/98“), Nejvyšší soud vysvětlil, že správce konkursní podstaty není účastníkem konkursního řízení. Jako zvláštní procesní subjekt má samostatné postavení jak vůči úpadci, tak vůči konkursním věřitelům a nelze jej považovat za zástupce konkursních věřitelů ani za zástupce úpadce. Tento závěr Nejvyšší soud převzal v bodě XIX Stanoviska pléna Nejvyššího soudu Cpjn 19/98, uveřejněného pod č. 52/1998 Sb. rozh. obč. (dále jen „R 52/1998“). Vysvětlil zároveň, že ve sporu, v němž správce vymáhá ve prospěch konkursní podstaty pohledávku úpadce, je žalobcem správce.
30. V R 52/1998 pod bodem XXV Nejvyšší soud vyložil k §14 písm. d) ZKV a k §9 odst. 2 písm. i), §9 odst. 3 písm. a), §9 odst. 4 písm. a) a §88 písm. j) o. s. ř., v tehdy účinném znění, že při určení věcné příslušnosti soudu k projednání sporu, v němž správce konkursní podstaty vymáhá ve prospěch podstaty pohledávku, kterou má úpadce za svým dlužníkem nebo za osobou, která tuto pohledávku zajišťuje, podle §9 odst. 3 písm. a) o. s. ř. (podle něhož krajské soudy rozhodují dále jako soudy prvního stupně ve věcech obchodních spory z právních vztahů mezi podnikateli při jejich podnikatelské činnosti), je rozhodné právní postavení úpadce, nikoli postavení správce konkursní podstaty. Nejvyšší soud vysvětlil, že k takovému sporu by mohlo dojít, i kdyby konkursu nebylo …. Správce konkursní podstaty tu, stejně jako by to činil úpadce sám, vymáhá majetek úpadce a pro úpadce … [a]ktivní věcná legitimace správce konkursní podstaty ve sporu se v daném časovém úseku (po dobu konkursu) odvíjí od aktivní věcné legitimace věřitele – úpadce, aniž by se ovšem správce stal pro tuto dobu účastníkem hmotněprávních vztahů, v nichž úpadce vystupoval. Správce, který spor vede [jak plyne z §14 odst. 1 písm. c) a d) zákona] “místo úpadce”, ani jiné postavení, než by měl ve sporu úpadce, mít nemůže.
31. Ústavní soud v nálezu ze dne 25. 6. 2002, sp. zn. Pl. ÚS 36/01, uveřejněném ve Sbírce zákonů pod č. 403/2002 a pod č. 80/2002 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, převzal závěr, že správce konkursní podstaty není účastníkem konkursního řízení a jako zvláštní procesní subjekt má samostatné postavení jak vůči úpadci, tak vůči konkursním věřitelům, a ztotožnil se s názorem doktríny, která řadí správce mezi zvláštní veřejnoprávní orgány, přičemž jeho úkolem je zajištění řádného průběhu konkursu. Uzavřel, že oprávnění správce, jež jsou zakotvena v řadě ustanovení ZKV (§14, §17 až 20, §24, §26 až 29), představují vzhledem k jejich heteronomní povaze výkon pravomoci.
32. V nálezu ze dne 1. 7. 2010, sp. zn. Pl. ÚS 14/10, uveřejněném pod č. 133/2010 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, se Ústavní soud zabýval postavením insolvenčního správce při uznávání pohledávek věřitelů v insolvenčním řízení podle §188 a násl. zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), a posoudil je jako postavení orgánu veřejné moci, nikoli jako zástupce věřitelů. Zdůraznil, že úkon, jímž insolvenční správce projevuje vůli uznat přihlášenou pohledávku, je nezbytné zkoumat podle materiálního hlediska, tj. podle jeho skutečné povahy a účinků. V poměrech insolvenčního zákona převzal závěry nálezu sp. zn. Pl. ÚS 36/01 s tím, že oprávnění insolvenčního správce představují výkon pravomoci, kupříkladu právě pravomoci uznat přihlášené pohledávky. Argumentoval, že insolvenční správce tím, že přihlášenou pohledávku uzná (nepopře), určuje závazně právo věřitele na jeho poměrné uspokojení v rámci insolvenčního řízení a současně tím závazně určuje právo všech ostatních věřitelů na jejich poměrné uspokojení. Insolvenční správce tedy autoritativně rozhoduje o právech a povinnostech věřitelů …
33. Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 31. 1. 2006, sp. zn. 29 Odo 298/2005, s odkazem na svou předchozí judikaturu zdůraznil, že soupis podstaty tvoří právní podklad pro zpeněžení majetku patřícího do podstaty; zpeněžen může být jen ten majetek, který byl sepsán, a správce je povinen zpeněžit veškerý sepsaný majetek, ledaže by byl ze soupisu zákonem stanoveným způsobem vyloučen. Nejvyšší soud dovodil, že při zpeněžování majetku konkursní podstaty nelze na prodávajícího správce konkursní podstaty nahlížet jako na podnikatele, ani nelze usuzovat, že závazkové vztahy, do nichž v této souvislosti vstupuje, se týkají jeho podnikatelské činnosti.
34. V rozsudku ze dne 18. 8. 2009, sp. zn. 32 Cdo 2096/2008, uveřejněném v časopise Soudní judikatura, sešit č. 5, ročník 2010, pod číslem 72, Nejvyšší soud vyslovil názor, že R 52/1998, závěry nálezu Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 36/01 ani závěry rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Odo 298/2005 nedávají odpověď na otázku, který právní předpis (zda obchodní či občanský zákoník) aplikovat na právní vztah vzniklý ze smlouvy o dodávce pitné vody …, uzavřené správcem konkursní podstaty úpadce - podnikatele s dalším podnikatelem. Konstatoval, že i když předmětnou smlouvu uzavřel správce konkursní podstaty s žalovanou svým jménem, činil tento právní úkon ve smyslu §14a odst. 1 ZKV za úpadkyni, z čehož dovodil, že povaha takového úkonu, jakož i charakter práv a povinností z tohoto úkonu vzniklých, jsou stejné jako v případě, kdyby (nedošlo-li by k prohlášení konkursu a k jeho účinkům) tutéž smlouvu s týmž podnikatelem uzavřela úpadkyně. Uzavřel, že činí-li úkon potřebný k provozování podniku úpadce správce konkursní podstaty, podléhá tento právní úkon a právní vztah jím založený režimu toho kodexu, kterému by byl podřízen právní vztah vzniklý z téhož úkonu, který by činil úpadce. Pro řešení otázky, kterému kodexu je právní vztah vzniklý z předmětné smlouvy podřízen, je proto významné postavení úpadce jako podnikatele, nikoli postavení správce konkursní podstaty.
35. Na tato rozhodnutí Nejvyšší soud navázal v rozsudku ze dne 26. 10. 2011, sp. zn. 29 Cdo 4749/2010. Dovodil, že nebyla-li kupní smlouva právním úkonem směřujícím ke zpeněžení majetku úpadkyně ve smyslu §27 ZKV, neuplatní se závěr formulovaný v rozsudku sp. zn. 29 Odo 298/2005. S odkazem na rozsudek sp. zn. 32 Cdo 2096/2008 uzavřel, že povaha kupní smlouvy, kterou při provozování podniku úpadkyně uzavřel správce konkursní podstaty (jako prodávající) s kupujícím (podnikatelem) a která se týkala jejich podnikatelské činnosti, se řídí obchodním zákoníkem.
36. V rozsudku ze dne 27. 6. 2019, sp. zn. 29 Cdo 2422/2017, Nejvyšší soud vysvětlil, též s odkazem na rozhodnutí sp. zn. 32 Cdo 2096/2008, že odpovědnost za škodu způsobenou porušením povinností, které správci konkursní podstaty ukládá zákon nebo uloží soud, je občanskoprávní odpovědností, při níž správce nevystupuje jako podnikatel (tento vztah nepodléhá režimu obchodního zákoníku). Správce neodpovídá jako zástupce podstaty, ale jde o osobní odpovědnost této osoby (konkursní podstata za porušení povinností správce podle §8 odst. 2 ZKV neodpovídá). Jestliže však porušení povinností nespočívalo v porušení povinností souvisejících s konkursním řízením, ale v porušení povinnosti vydat neoprávněně zadržované zboží, jde o odpovědnost za škodu za nevydané věci, která by – nebýt prohlášení konkursu – stíhala přímo úpadce. Dojde-li při neoprávněném zadržení věci k její ztrátě, odpovídá za škodu osoba, která věc neoprávněně zadržela, a učinila-li tak žalovaná jako správkyně konkursní podstaty, pak také tato (jako správkyně konkursní podstaty) odpovídá za škodu. Povaha závazkového právního vztahu se pak neodvíjí od postavení správce konkursní podstaty, ale od postavení úpadce.
37. V rozsudku ze dne 31. 7. 2019, sp. zn. 29 Cdo 533/2017, Nejvyšší soud rozhodoval o žalobě na vydání bezdůvodného obohacení vzniklého tím, že žalovaný jako správce konkursní podstaty inkasoval od třetích osob nájemné za nemovitosti ve vlastnictví žalobce, které neoprávněně sepsal do konkursní podstaty, a nájemné inkasoval na základě nájemních smluv, jež s nájemci uzavřel žalobce v rámci své podnikatelské činnosti. Při posouzení námitky promlčení Nejvyšší soud vysvětlil, že pobírání užitků (nájemného) sice vzešlo z obchodněprávních vztahů s jednotlivými uživateli (nájemci), to však ničeho nemění na tom, že bezdůvodné obohacení se řídí občanským zákoníkem, neboť důvodem vzniku bezdůvodného obohacení nejsou jednotlivé obchodní smlouvy uzavřené mezi nájemci a vlastníkem nemovitostí, ale sepsání nemovitostí do konkursní podstaty; důvodem, pro který žalovaný mohl nemovitosti užívat a brát z nich užitky, byl právě soupis nemovitostí do konkursní podstaty. Právní vztah z bezdůvodného obohacení mezi žalobcem a žalovaným tak vznikl na základě neoprávněnosti soupisu do konkursní podstaty a takový vztah za obchodněprávní považovat nelze.
38. Z citovaných judikatorních závěrů je především bez dalšího zjevné, že dovolatel se mýlí v názoru, že správce konkursní podstaty je v právních vztazích týkajících se konkursní podstaty vždy podnikatelem. Též při posouzení právního postavení správce konkursní podstaty je třeba vyjít z materiálního hlediska, zdůrazněného v nálezu Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 14/10, jehož závěry se uplatní též v režimu ZKV a na které ostatně dovolatel sám v tomto aspektu odkazuje.
39. Nelze však souhlasit ani s názorem odvolacího soudu, že na posuzovaný vztah dopadají ostatní závěry nálezu Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 14/10, reprodukované shora v bodě 32, neboť vymáhání pohledávky do konkursní podstaty nepředstavuje výkon pravomoci správce konkursní podstaty. Správce je v procesním vztahu založeném žalobou na plnění do podstaty účastníkem řízení v intencích §18 a násl. o. s. ř., stejně jako žalovaný dlužník, a platí též pro něho ve všem všudy zásada rovného postavení účastníků v občanském soudním řízení. Žádné zvláštní postavení tu v rámci procesu nemá, oproti jeho specifickému postavení v konkursním řízení, vysvětleném v R 17/1998 a R 52/1998, natož aby v něm byl nadán jakoukoliv pravomocí.
40. Nejde tu ani o případ, na který se vztahují závěry rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Odo 298/2005 (nejde tu o zpeněžování majetku úpadce, srov. shora citovaný rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 4749/2010), a nejde ani o situaci, při jejímž posouzení by bylo lze použít ( mutatis mutandis ) závěry rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 533/2017. Ve zde souzené věci byly (podle obsahu spisu) předmětné nemovitosti sepsány do soupisu konkursní podstaty z toho důvodu, že úpadce byl jejich vlastníkem, neboť kupní smlouva, kterou mělo být jejich vlastnictví převedeno z úpadce na žalovaného a původního druhého žalovaného (na společníky úpadce), je pro rozpor s ustanovením §196a odst. 3 obch. zák. neplatná podle §39 obč. zák. Důvodem vzniku bezdůvodného obohacení tedy nebyl soupis nemovitostí do konkursní podstaty ani jiná skutečnost mající původ v konkursním právu (tedy důvody procesní povahy), nýbrž absolutní neplatnost kupní smlouvy vyplývající z úpravy obchodního a občanského zákoníku, v jejímž důsledku byl úpadce i nadále vlastníkem nemovitostí a žalovaný nemovitosti užíval coby jen „domnělý vlastník“, tedy bez právního důvodu. Lze k tomu poznamenat, že názor, podle něhož je pro posouzení vzniku práva na vydání bezdůvodného obohacení (vzniklého užíváním věci sepsané do konkursní podstaty) do konkursní podstaty významné nejen to, že věc byla sepsána do soupisu podstaty, ale též to, zda třetí osoba užívá úpadcův majetek, Nejvyšší soud přijal již v rozsudku ze dne 30. 9. 2015, sp. zn. 29 Cdo 3213/2013.
41. Posuzovaný závazkový vztah z bezdůvodného obohacení by tedy mohl vzniknout i v případě, že by k prohlášení konkursu na majetek úpadce a k soupisu nemovitostí do konkursní podstaty nedošlo. Právo na vydání bezdůvodného obohacení tu je pohledávkou úpadce a prohlášení konkursu a soupis nemovitostí má ten důsledek, že pohledávku za úpadce vymáhá správce ve prospěch podstaty. Též v tomto případě se proto povaha závazkového vztahu neodvíjí od postavení správce konkursní podstaty, ale od postavení úpadce (srov. mutatis mutandis R 52/1998 v bodě XXV a shora citované rozsudky Nejvyššího soudu sp. zn. 32 Cdo 2096/2008, sp. zn. 29 Cdo 4749/2010 a sp. zn. 29 Cdo 2422/2017).
42. Je-li pak důvodem vzniku bezdůvodného obohacení absolutní neplatnost kupní smlouvy, v jejímž důsledku žalovaný nemovitosti užíval coby jen „domnělý vlastník“ bez právního důvodu, pak pro posouzení postavení žalovaného v závazkovém vztahu z bezdůvodného obohacení není určující právní režim, v němž žalovaný po uzavření neplatné kupní smlouvy nemovitosti užíval a bral z nich užitky (pronajímal je třetím osobám), nýbrž právní režim, v němž s původně dalším žalovaným neplatnou kupní smlouvu uzavírali, tj. zda ji uzavírali jako podnikatelé, či nikoliv.
43. Typově takřka týž případ Nejvyšší soud řešil v rozsudku ze dne 31. 10. 2019, sp. zn. 28 Cdo 2327/2019, v němž se konkursní správkyně úpadce (která v průběhu řízení postoupila vymáhanou pohledávku třetí osobě) domáhala po žalovaném družstvu peněžitého plnění z toho důvodu, že žalovaný v době od 26. 1. 1998 do 30. 9. 2004 bezesmluvně užíval pozemek a nebytový prostor ve vlastnictví úpadce, sepsaný do soupisu konkursní podstaty nejpozději dne 25. 4. 2000, aniž za to cokoliv zaplatil. Nejvyšší soud odkázal na své judikatorní závěry, podle nichž závazkovým vztahem mezi podnikateli ve smyslu §261 odst. 1 obch. zák. jsou nejen vztahy ze smluv, ale i z bezdůvodného obohacení, pokud splňují předpoklad, že již při jejich vzniku je zřejmé, že se týkají jejich podnikatelské činnosti (rozsudek ze dne 29. 5. 2019, sp. zn. 23 Cdo 2382/2017), a že podmiňuje-li §261 odst. 1 obch. zák. podřazení závazkového vztahu režimu obchodního zákoníku skutečností, že se týká podnikatelské činnosti jeho subjektů, neznamená to, že podstatou vztahu musí být výhradně podnikatelská činnost vymezená předmětem podnikání jeho subjektů podle obchodního rejstříku; z formulace „týkající se“ vyplývá, že nejde jen o závazky, jimiž se bezprostředně realizuje zapsaný předmět podnikání podnikatelů, kteří jsou účastníky tohoto vztahu, ale i o závazky, které s jejich podnikáním souvisejí (rozsudky ze dne 17. 2. 2005, sp. zn. 32 Odo 472/2003, a ze dne 28. 3. 2007, sp. zn. 33 Odo 249/2005). Nejvyšší soud uzavřel, že takového charakteru byl i posuzovaný vztah mezi úpadcem a žalovaným, neboť oba byli v této době podnikateli, byť u úpadce nešlo o přímé naplňování předmětu jeho podnikání, a žalovaný užíval pozemek i nebytový prostor k podnikatelské činnosti. Vztah mezi úpadcem a žalovaným se tak ve smyslu §261 odst. 1 obch. zák. týkal podnikatelské činnosti úpadce i žalovaného a je třeba na něj aplikovat obchodní zákoník, včetně ustanovení o promlčení práva na vydání plnění z bezdůvodného obohacení, které mělo v rámci tohoto vztahu vzniknout. Nejvyšší soud zde tedy zjevně vycházel z názoru, že pro posouzení povahy vztahu z bezdůvodného obohacení je (mimo jiné) rozhodné právní postavení úpadce. V usnesení ze dne 29. 8. 2017, sp. zn. 23 Cdo 5105/2016, pak Nejvyšší soud posoudil jako závazkový vztah mezi podnikateli ve smyslu §261 odst. 1 obch. zák. vztah z bezdůvodného obohacení mezi podnikatelem, vlastníkem objektu, který nebytové prostory objektu pronajímá ke komerčním účelům, a žalovaným, rovněž podnikatelem, který bez právního důvodu užívá určité nebytové prostory v objektu v souvislosti se svou podnikatelskou činností.
44. Lze tedy uzavřít, že pro posouzení povahy předmětného závazkového vztahu není rozhodné právní postavení správce konkursní podstaty, jak dovodil odvolací soud, nýbrž postavení úpadce, a právní posouzení, na němž spočívá napadené rozhodnutí, není v řešení této otázky správné a toto rozhodnutí nemůže obstát.
45. Protože rozhodnutí odvolacího soudu není z uvedených důvodů správné a podmínky pro jeho změnu dány nejsou, Nejvyšší soud je, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), podle §243e odst. 1 o. s. ř. zrušil, spolu se závislými výroky o nákladech řízení (§243e odst. 2 věta třetí o. s. ř.).
46. Právní názor Nejvyššího soudu je pro soudy nižších stupňů závazný (§243g odst. 1, část první věty za středníkem, ve spojení s §226 odst. 1 o. s. ř.).
47. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 12. 10. 2023
JUDr. Pavel Příhoda
předseda senátu