ECLI:CZ:NS:2015:23.CDO.1857.2015.1
sp. zn. 23 Cdo 1857/2015
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D. ve věci žalobkyně dominet, s.r.o. , se sídlem Praha 6, Nad Želivkou 559, PSČ 16400, identifikační číslo osoby 26773821, zastoupené JUDr. Filipem Svobodou, advokátem se sídlem Praha 5, U Demartinky 1, proti žalovaným 1) NEURON.CZ, s.r.o. "v likvidaci" , se sídlem Praha 6, Vaníčkova 2, PSČ 16900, identifikační číslo osoby 62060864, zastoupené JUDr. Miloslavem Boudysem, advokátem se sídlem Praha 4, Budějovická 1126/9, a 2) RIO Media a.s. , se sídlem Praha 9, Kovanecká 30/2124, PSČ 19000, identifikační číslo osoby 28216733, zastoupené JUDr. Věslavem Nemethem, advokátem se sídlem Praha 1, Senovážné náměstí 5, o zaplacení 5 577 791 Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 25 Cm 355/2006, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 23. října 2014, č. j. 1 Cmo 159/2014-935, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované 2) na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 33 493 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Věslava Nemetha, advokáta se sídlem Praha 1, Senovážné náměstí 5.
Odůvodnění:
Vrchní soud v Praze, jako soud odvolací, rozsudkem ze dne 23. října 2014, č. j. 1 Cmo 159/2014 – 935, výrokem I. potvrdil odvoláním napadený rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 12. února 2014, č. j. 25 Cm 355/2006-853, ve výroku II., kterým byla zamítnuta žaloba o povinnosti žalované 1) zaplatit žalobkyni 1 768 404 Kč, ve výroku III., jímž byla zamítnuta žaloba o povinnosti žalované 2) zaplatit žalobkyni 442 101 Kč a v části výroku I., jíž byla zamítnuta žaloba ve vztahu k žalované 2) ohledně povinnosti zaplatit společně a nerozdílně s žalovanou 1) částku 3 367 286 Kč; výrokem II. konstatoval, že výrok VI. cit. rozsudku Městského soudu v Praze (dále jen „soudu prvního stupně“) zůstal odvoláním nedotčen; výrokem III. změnil výrok V. rozsudku soudu prvního stupně tak, že žalobkyně je povinna zaplatit žalované 2) - na účet právního zástupce - náhradu dosavadních nákladů řízení ve výši 898 795 Kč; výrokem IV. zrušil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku IV., jímž bylo žalobkyni uloženo zaplatit žalované 1) k rukám právního zástupce na náhradě nákladů řízení částku 490 988 Kč a v části výroku I., jíž byla zamítnuta žaloba ve vztahu k žalované 1) ohledně povinnosti zaplatit společně a nerozdílně s žalovanou 2) částku 3 367 286 Kč; výrokem V., rozhodl o povinnosti žalobkyně zaplatit žalované 2) na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 57 692,80 Kč k rukám právního zástupce.
Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, který byl vázán právním názorem odvolacího soudu, vyjádřeným v předešlém zrušujícím rozsudku ve věci, že kupní smlouva o prodeji vybudované telekomunikační sítě, uzavřená mezi žalobkyní a žalovanou 1) dne 15. 10. 2005, je neplatná z důvodu její neurčitosti vymezení předmětu prodeje ve smyslu §37 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, platného do 31. 12. 2013 (dále jen „obč. zák.“), a že žaloba je v části o zaplacení částky 1 768 404 Kč nedůvodná, neboť nebyly prokázány předpoklady pro vznik odpovědnosti žalované 1) za škodu, resp. z titulu žalobkyní tvrzeného ušlého zisku, který měla žalovaná 1) získat neoprávněným užíváním telekomunikační sítě v období 9/2005-9/2006. Odpovědnost žalované 1) za škodu v uvedené výši neshledal odvolací soud ani na základě §415 obč. zák. a §377 obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“), upravující prevenční povinnost subjektů, což vyloučilo zjištění o jednání žalobkyně po uzavření kupní smlouvy dne 15. 10. 2005. Vzhledem k tomu, že odvolací soud považoval za prozatím nesprávný a minimálně předčasný závěr soudu prvního stupně o nemožnosti vypořádání práv žalobkyně a žalované 1) z titulu bezdůvodného obohacení, kdy podle závěru odvolacího soudu nebyla dosud provedeným dokazováním najisto vyřešena otázka určení výše plnění poskytnutého žalobkyní žalované 1) na základě neplatné smlouvy, kdy za velmi podstatnou považuje hodnotu získaného zákaznického kmene a případných dalších práv nehmotné povahy (např. know-how), rozsudek soudu prvního stupně v části týkající se nároku na zaplacení částky 3 367 286 Kč, reprezentující tvrzenou hodnotu vytvořené telekomunikační sítě, odvolací soud zrušil ve vztahu k žalované 1) a věc v tomto rozsahu vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení; zrušil též závislý výrok ohledně náhrady nákladů řízení ve vztahu k žalované 1).
Odvolací soud neshledal předpoklady pro vznik odpovědnosti za škodu ani u žalované 2), neboť následně uzavřená smlouva mezi žalovanou 1) a žalovanou 2) je ve vztahu k neplatné kupní smlouvě z 15. 10. 2005, uzavřené mezi žalobkyní a žalovanou 1) bez jakékoliv časové i příčinné souvislosti, tudíž žalovaná 2) není ve vztahu k žalobkyni v řízení pasivně věcně legitimována. Nebyla prokázána žádná součinnost žalované 2) na uzavření neplatné smlouvy ze dne 15. 10. 2005, proto ve vztahu k žalované 2) odvolací soud potvrdil zamítnutí žaloby, a to jednak co do částky 3 367 286 Kč, kterou měla zaplatit společně a nerozdílně s žalovanou 1) a jednak co do částky 442 101 Kč a přiznal žalované 2) náhradu nákladů řízení v částkách 898 795 Kč a 57 692,80 Kč.
Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně dovoláním směřujícím do výroku I., III. a V. s tím, že dovolání považuje za přípustné podle §237 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), neboť je přesvědčena, že dovoláním napadené rozhodnutí v uvedeném rozsahu závisí jednak na vyřešení otázky pasivní legitimace žalované 2), která by měla být posouzena jinak, právě opačně a že odvolací soud se v otázce pasivní legitimace žalované 2) a v otázce procesních postupů odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Dále má za to, že nebyla v rozhodování dovolacího soudu dosud vyřešena otázka použití ustanovení §150 o. s. ř. s ohledem na změnu vyvolanou zrušením vyhlášky č. 484/2000 Sb.
Dovolatelka poukazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 749/2005, řešící otázku předvídatelnosti rozhodnutí a namítá, že v tomto směru se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe, jestliže účastníky poučil o změně právního názoru až v odůvodnění rozsudku. S odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 408/2003 dále namítá, že odvolací soud nezjistil dostatečně skutkový stav věci pro správné právní posouzení a s odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 883/2010 namítá, že odvolací soud nevyhodnotil tzv. vysvětlovací povinnost.
Dovolatelka v souvislosti s otázkou pasivní legitimace žalované 2) poukazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 3 Cdon 1338/96, řešící synallagmatický vztah z neplatné smlouvy, a pokud odvolací soud při svém rozhodování vycházel z rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Odo 369/2004, řešící věcnou legitimaci bezdůvodného obohacení získané plněním z neplatné smlouvy, postupoval dovolací soud podle jejího názoru pouze na základě formálního hlediska, aniž by zkoumal podmínky pro naplnění svého tvrzení. Navíc podle názoru dovolatelky uvedené rozhodnutí řešící věcnou legitimaci v souvislosti s §457 obč. zák. na popsaný skutkový stav vůbec nedopadá. Právní posouzení odvolacího soudu považuje za přinejmenším předčasné, jestliže žalovanou 2) vyloučil z řízení, aniž by se zabýval otázkou, na jakém základě žalobkyně telekomunikační síť užívá. Pokud odvolací soud uzavřel, že smlouva mezi žalovanou 1) a 2) je bez časové a příčinné souvislosti se smlouvou uzavřenou mezi žalobkyní a žalovanou 1) a že žalovaná 2) není ve vztahu k žalobkyni účastna práva na vydání bezdůvodného obohacení ani práva na náhradu škody a není pasivně legitimována, žalobkyně s tímto právním závěrem nesouhlasí, neboť obě smlouvy nemusí mít nutně časovou souvislost, ale zřetelně s vlastnictvím žalobkyně souvisí. Podle dovolatelky odvolací soud rovněž pochybil, jestliže ani neuvažoval o možnosti odpovědnosti žalované 2) za škodu z důvodu porušení prevenční povinnosti podle §415 obč. zák. a odkazuje na rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 1417/2006, řešící náhradu škody způsobené stranami smluvního vztahu vůči třetí osobě.
Dovolatelka shrnuje, že v případě posuzování otázky bezdůvodného obohacení i otázky náhrady škody posuzoval odvolací soud dané právní instituty úzce ve vazbě na neplatnost daných právních úkonů, bez možnosti jiného právního důvodu vzniku škody/bezdůvodného obohacení, přičemž tak v důsledku neuvažoval ani o možnosti, že vedle základních nároků z neplatných smluv (působících „inter partes“) mezi účastníky daného právního vztahu mohou vzniknout nároky od neplatnosti odvozené a existujících z jiných důvodů než ze smlouvy.
Dovolatelka za neřešenou otázku v rozhodovací praxi dovolacího soudu považuje otázku použití §150 o. s. ř. při rozhodování o nákladech řízení za situace, kdy v době zahájení sporu mohl účastník za platnosti vyhlášky č. 484/2000 Sb. očekávat mnohem nižší náklady řízení a následně neočekávané a neúměrném navýšení nákladů řízení, k němuž došlo zrušením uvedené vyhlášky, považuje za důvod zvláštního zřetele hodný ve smyslu §150 o. s. ř.
Žalobkyně navrhla zrušení rozsudku odvolacího soudu, případně i rozsudku soudu prvního stupně, v napadeném rozsahu.
Žalovaná 1) a žalovaná 2) podali k dovolání žalobkyně vyjádření, v němž každá navrhla jeho odmítnutí, neboť se domnívají, že dovolání není důvodné, zejména proto, že dovolatelka staví své dovolání na účelových tvrzeních, která nemají oporu v provedeném dokazování, kdy polemizuje se zjištěným skutkovým stavem věci a své námitky staví na skutkových zjištěních, k nimž odvolací soud nedospěl. Žalovaná 1) zdůraznila, že žalobkyně ani přes opakované výzvy soudu neprokázala žádná svá tvrzení o bezdůvodném obohacení žalované 1) a neprokázala ani své vlastnické právo k telekomunikační síti, z jejíhož provozu měla žalovaná 1) získávat příjmy. Rovněž žalovaná 2) poukázala na to, že žalobkyně nebyla schopna tvrdit a ani prokázat své vlastnické právo k telekomunikační síti a ani tvrzení, že žalovaná 2) by užívala telekomunikační síť žalobkyně a brala z ní užitky. Nesouhlasí ani s námitkou, že by došlo k procesnímu pochybení soudem v poučovací povinnosti, neboť žalobkyně byla 6x soudem prvního stupně poučena podle §118a o. s. ř. o tom, co má tvrdit a prokazovat, což je zachyceno v protokolech, avšak žalobkyně na taková poučení nereagovala nebo reagovala opožděně a nedostatečně.
Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále též jen „o. s. ř.“) ve znění účinném do 31. 12. 2013 (článek II., bod 2. zákona č. 293/2013 Sbírky, kterým se mění zákon č. 99/1963 Sbírky, občanský soudní řád ve znění pozdějších předpisů).
Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolatelce nelze přisvědčit, že by rozhodnutí odvolacího soudu záviselo na vyřešení otázky (pasivní legitimace žalované 2), při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Dovolatelka dovozuje, že vyřešená otázka pasivní legitimace žalované 2) by měla být posouzena opačně a domnívá se, že odvolací soud nesprávně použil pro své rozhodnutí závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2005, sp. zn. 33 Odo 369/2004. Své námitky k právnímu posouzení věci odvolacím soudem však staví na vlastní argumentaci o skutkových zjištěních soudu a na nedostatečném a nesprávném zjištění skutkového stavu věci soudem. Domnívá se, že právní závěr odvolacího soudu nemůže být správný rovněž proto, že došlo k procesnímu pochybení soudu, zejména jeho v poučovací povinnosti. Ze skutkových zjištění soudu v dané věci ale nevyplývá, že by byla naplněna skutková podstata bezdůvodného obohacení, že by se žalovaná 2) na úkor žalobkyně obohatila, že by na úkor žalobkyně přijala nějaké plnění bez právního důvodu. Rozhodnutí odvolacího soudu tedy nemůže být v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu řešící bezdůvodné obohacení, jestliže nemohlo být na základě skutkových zjištění posuzováno bezdůvodné obohacení žalované 2).
Spatřuje-li dovolatelka přípustnost dovolání v tom, že se odvolací soud odchýlil od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. 7. 2008, sp. zn. 25 Cdo 1417/2006, jestliže neuvažoval o možnosti kvalifikace skutkového stavu věci pro případ, že by si žalovaní na základě smlouvy plnili, a to o náhradě škody způsobené stranami smluvního vztahu vůči třetí osobě, je nutno konstatovat, že uvedené rozhodnutí řeší jinou skutkovou situaci. V dané věci žalovaná 2) neporušila vůči žalobkyni žádnou povinnost, pokud užívala telekomunikační síť na základě smlouvy uzavřené s žalovanou 1). Podle skutkových zjištění nebylo zjištěno ani porušení nějaké povinnosti mezi žalovanou 1) a žalovanou 2).
Namítá-li dovolatelka, že odvolací soud neposuzoval odpovědnost žalované 2) z důvodu porušení prevenční povinnosti podle §415 obč. zák., dovolatelka jakýmkoliv způsobem nevymezila přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř., podle něhož platí, že pokud není stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Nutno konstatovat, že podle ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř. musí být v dovolání vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, nejen proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá a vymezení důvodu dovolání, ale především, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle §241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod označením 4/2014).
Namítá-li dovolatelka, že ve vztahu k žalované 1) soud posoudil nesprávně otázku bezdůvodného obohacení, namítá pouze nesprávné právní posouzení a polemizuje s jeho právním posouzením, aniž by nějak ve vztahu k právnímu posouzení uplatněného nároku na zaplacení částky 1 768 404 Kč jakýmkoliv způsobem vymezila přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. Jak již výše uvedeno, požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle §241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání (srov. též rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod označením 4/2014). Uvedeným požadavkům na vymezení předpokladů přípustnosti dovolání ale dovolatelka v tomto směru ve vztahu k závěrům odvolacího soudu ohledně nároku žalobkyně ve vztahu k žalované 1) v projednávané věci nedostála.
Je namístě rovněž uvést, že pokud jsou obsahem dovolání námitky ke skutkovým zjištěním odvolacího soudu, tedy celkově ke skutkovému stavu věci, není takovým dovoláním uplatněn ani dovolací důvod uvedený v §241a odst. 1 o. s. ř., že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Uplatněním způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř. není zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li námitky dovolatele z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud, nebo ze zpochybnění zjištěného skutkového stavu.
Navíc je třeba připomenout, že samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení §132 o. s. ř.) nelze (ani v režimu dovolacího řízení podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. ledna 2013) úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 23. 1. 2014, sp. zn. 23 Cdo 3206/2013, uveřejněné na www.nsoud.cz ).
Námitky ohledně překvapivosti rozhodnutí odvolacího soudu a námitky o nedostatečném poučení účastníka o jeho procesních právech, nemohou rovněž založit přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. Těmito námitkami dovolatelka ve skutečnosti namítá, že rozhodnutí odvolacího soudu trpí vadami řízení, přičemž je nutno konstatovat, že podle §237 o. s. ř. přípustnost dovolání může založit jen skutečnost, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, tedy otázky právní. Případné konkrétní vady řízení nemohou založit přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř.
Podle dovolatelky je dána přípustnost dovolání i tím, že dosud nebyla řešena otázka aplikace §150 o. s. ř. při rozhodování o nákladech řízení za situace, kdy v době zahájení sporu byla v platnosti vyhláška č. 484/2000 Sb., podle níž účastník mohl očekávat mnohem nižší náklady řízení, a kdy po zrušení této vyhlášky došlo k neočekávanému a neúměrnému navýšení nákladů řízení. Dovolatelka má za to, že taková situace je případem zvláštního zřetele hodného náhradu nákladů řízení zcela nebo zčásti podle §150 o. s. ř. nepřiznat.
Nejvyšší soud řešil tuto otázku již v rozhodnutí ze dne 15. 6. 2015, sp. zn. 23 Cdo 683/2015, veřejnosti dostupném na www.nsoud.cz , v němž Nejvyšší soud dovodil, že odvolací soud správně nevyhověl návrhu žalované na nepřiznání náhrady nákladů řízení žalobkyni za použití ustanovení §150 o. s. ř., mělo-li být důvodem aplikace tohoto ustanovení jen zrušení vyhlášky č. 484/2000 Sb. v průběhu sporu .
S ohledem na výše uvedené Nejvyšší soud proto uzavřel, že dovolání žalobkyně není podle §237 o. s. ř. přípustné a podle ustanovení §243c odst. 1 věty první o. s. ř. jej odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení rozhodl Nejvyšší soud jen ve vztahu k žalované 2), neboť ve vztahu k žalované 2) se řízení končí. Výrok o náhradě nákladů řízení se neodůvodňuje (§243f odst. 3 o. s. ř.).
O náhradě nákladů řízení žalované 1), včetně nákladů řízení za dovolací řízení, bude rozhodováno v dalším řízení (viz výrok IV. odvolacího soudu - dovoláním nebyl napaden).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 7. října 2015
JUDr. Kateřina H o r n o ch o v á
předsedkyně senátu