ECLI:CZ:NS:2022:23.CDO.1937.2021.1
sp. zn. 23 Cdo 1937/2021-501
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Jiřího Němce a soudců Mgr. Vladimíra Berana a JUDr. Pavla Příhody ve věci žalobkyně CLEAN MANAGEMENT, a. s. , se sídlem v Brně, Příkop 843/4, identifikační číslo osoby 28341473, zastoupené Mgr. Janem Kořánem, advokátem se sídlem v Praze 1, Opletalova 1015/55, za účasti OTE, a. s. , se sídlem v Praze 8, Sokolovská 192/79, identifikační číslo osoby 26463318, o žalobě podle části páté občanského soudního řádu o nahrazení rozhodnutí Energetického regulačního úřadu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 25 C 238/2019, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 7. 1. 2021, č. j. 29 Co 352/2020-393, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobkyně je povinna zaplatit účastnici OTE, a. s., na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 300 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 8 rozsudkem ze dne 29. 5. 2020, č. j. 25 C 238/2019-340, ve výroku I zamítl žalobu, kterou se žalobkyně domáhala nahrazení rozhodnutí Energetického regulačního úřadu (dále též jen „ERÚ“) ze dne 2. 11. 2018, sp. zn. OSS-05468/2018-ERU, č. j. 05468-21/2018-ERU, ve spojení s rozhodnutím Rady Energetického regulačního úřadu ze dne 20. 8. 2019, č. j. 05468-31/2018-ERU, tak, že a) se určuje, že žalobkyni vznikl, trvá a vůči žalované jí od 16. 11. 2017 náleží nárok na podporu elektřiny vyrobené z obnovitelného zdroje vyrábějícího elektřinu ze slunečního záření ve fotovoltaické výrobně elektřiny FVE Havřice 1,89 MWP, evidenční číslo provozovny 1, nacházející se v obci Uherský Brod na pozemcích parc. č. 1085/2, 1085/4, 1085/104, 1085/119, 1085/124 a 1085/125, všechny v katastrálním území Havřice, provozované na základě licence na výrobu elektřiny č. 111017536 (dále též jen „FVE Havřice“), ve formě ročního zeleného bonusu, a to ve výši stanovené cenovým rozhodnutím ERÚ účinným pro příslušný kalendářní rok pro zdroj vyrábějící elektřinu využitím slunečního záření uvedený do provozu od 1. 1. 2010 do 31. 12. 2010 s instalovaným výkonem nad 30 kW, konkrétně pro rok 2017 ve výši 13 366 Kč/MWh a pro rok 2018 ve výši 13 525 Kč/MWh, b) účastnice OTE, a. s. je povinna provést registraci FVE Havřice v systému operátora trhu tak, že ve vztahu k této výrobně bude v systému operátora trhu zaregistrována podpora elektřiny vyrobené z obnovitelného zdroje vyrábějícího elektřinu ze slunečního záření ve formě ročního zeleného bonusu ve výši stanovené cenovým rozhodnutím ERÚ účinným pro příslušný kalendářní rok pro zdroj vyrábějící elektřinu využitím slunečního záření s instalovaným výkonem nad 30 kW uvedený do provozu od 1. 1. 2010 do 31. 12. 2010, c) účastnice OTE, a. s. je povinna zaplatit žalobkyni částku 4 442 953,54 Kč (jako podporu vypočtenou výše uvedeným způsobem) spolu s 8,50% úrokem z prodlení p. a. od 7. 5. 2018 do zaplacení, a ve výroku II uložil žalobkyni povinnost zaplatit účastnici OTE, a. s. (označené jako „žalovaná“ – poznámka Nejvyššího soudu) náhradu nákladů řízení ve výši 900 Kč.
Městský soud v Praze v záhlaví označeným rozhodnutím potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (výrok I) a uložil žalobkyni povinnost zaplatit účastnici OTE, a. s. náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši 600 Kč (výrok II).
Rozsudek odvolacího soudu (výslovně v celém jeho rozsahu) napadla žalobkyně včasným dovoláním, jehož přípustnost spatřovala v tom, že napadené rozhodnutí závisí na posouzení jí blíže specifikovaných právních otázek, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od rozhodovací praxe dovolacího soudu, a otázek v rozhodování dovolacího soudu dosud neřešených (příp. otázky řešené v judikatuře Nejvyššího správního soudu a Ústavního soudu, od níž se odvolací soud odchýlil). Namítala nesprávné právní posouzení věci odvolacím soudem. Navrhla jeho změnu a vyhovění žalobě, případně jeho zrušení, jakož i zrušení rozhodnutí soudu prvního stupně, a vrácení věci Obvodnímu soudu pro Prahu 8 k dalšímu řízení. Dovolání doplnila žalobkyně dalším podáním ze dne 6. 10. 2021 (podaným po lhůtě dvou měsíců od doručení napadeného rozhodnutí), v němž odkazovala na závěry, které podle ní mají vyplývat z (nepravomocného) rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 29. 9. 2021, sp. zn. 10 T 4/2018.
Účastnice řízení OTE, a. s., v podrobném vyjádření k dovolání považovala rozsudek odvolacího soudu za správný z hlediska právního posouzení věci a za dostatečně odůvodněný. Navrhla odmítnutí dovolání jako nepřípustného, případně jeho zamítnutí jako nedůvodného. Zdůraznila, že o absenci dobré víry žalobkyně ve správnost a zákonnost rozhodnutí o udělení licence z roku 2010 nemůže být žádných pochyb, pokud vědomě doložila nezákonné podklady, a že žalobkyně proto nemůže čerpat výhody, které se vztahují k licenci udělené rozhodnutím ERÚ z roku 2010. Vzhledem k tomu, že rozhodnutí ERÚ, jímž byla žalobkyni řádně udělena licence, nabylo právní moci dne 16. 11. 2017, nelze vyhodnotit výrobnu FVE Havřice jako uvedenou do provozu před tímto dnem.
Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů [srov. čl. II bod 1 zákona č. 286/2021 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony], dále jen „o. s. ř.“.
Podle §237 o. s. ř., není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Nejvyšší soud v prvé řadě předesílá, že při posuzování obsahu dovolání (rozsahu, přípustnosti, dovolacích důvodů) nemůže přihlížet k obsahu doplnění dovolání ze dne 6. 10. 2021, které bylo učiněno žalobkyní po uplynutí zákonné lhůty pro podání dovolání (srov. §240 odst. 1, §241b odst. 3, §242 odst. 4 o. s. ř.).
Jedním z předpokladů přípustnosti dovolání podle §237 o. s. ř. je i to, že v dovolání vymezenou otázku odvolací soud řešil a že jeho rozhodnutí na jejím řešení závisí, jinak řečeno, že je pro napadené rozhodnutí určující (srov. shodně například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. 29 NSČR 53/2013, jež je veřejnosti dostupné – stejně jako dále citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu – na http://www.nsoud.cz ).
Dovolání není přípustné podle §237 o. s. ř. pro řešení otázky (v dovolání označené jako otázka „iv.“), „může se držitel licence na výrobu elektřiny z obnovitelných zdrojů energie v souvislosti s tvrzeným nárokem na podporu elektřiny dovolávat rozhodnutí o udělení licence na výrobu elektřiny (jako hmotněprávní podmínky pro vznik nároku na podporu), která byla ve správním soudnictví zrušena pro nezákonnost, jestliže ústavní stížnost držitele licence proti soudnímu rozhodnutí o zrušení licence byla v důsledku chybného posouzení Ústavním soudem (chybný postup byl potvrzen v jeho pozdější judikatuře) odmítnuta jako nepřípustná“, která podle žalobkyně dosud nebyla v rozhodovací praxi dovolacího soudu řešena. Takovou otázku odvolací soud neřešil, neboť nevycházel z předpokladu, na němž je otázka vystavěna, tj. že ústavní stížnost žalobkyně podaná proti rozhodnutí o zrušení licence byla odmítnuta v důsledku chybného posouzení Ústavním soudem. Odvolací soud správnost postupu Ústavního soudu v daném řízení neposuzoval a takové posouzení ani nebylo určující pro jeho právní závěry, které vycházely ze zjištění, že pravomocným rozhodnutím soudu ve správním soudnictví bylo zrušeno rozhodnutí ERÚ ze dne 15. 12. 2010 o udělení licence k výrobě elektřiny ve FVE Havřice, že žalobkyně nebyla v dobré víře ve správnost a zákonnost takového později zrušeného rozhodnutí o udělení licence (že se proto nyní nemůže dovolávat presumpce správnosti zmíněného aktu veřejné správy), a že licence k výrobě elektřiny v předmětné elektrárně byla žalobkyni udělena až rozhodnutím ze dne 6. 11. 2017, které nabylo právní moci dne 16. 11. 2017 (tudíž že výrobna byla řádně uvedena do provozu až v listopadu 2017).
Lze též dodat, že ve zmíněném usnesení ze dne 3. 4. 2017, sp. zn. II. ÚS 755/17, o odmítnutí ústavní stížnosti (v níž žalobkyně jako stěžovatelka namítala porušení práva na ochranu vlastnictví, práva na spravedlivý proces a práva podnikat a provozovat jinou hospodářskou činnost, tj. práva podnikat v licencovaném odvětví závislého na existenci licence) Ústavní soud uvedl, že námitky žalobkyně jsou uplatnitelné v otevřeném správním řízení, v němž bude ERÚ znovu rozhodovat o její žádosti o udělení licence a že v takovém řízení má nadále k dispozici procesní prostředky podle správního řádu a soudního řádu správního a teprve po jejich marném vyčerpání, pokud by se i nadále domnívala, že jí tvrzený stav protiústavnosti nebyl napraven, by se jí otevřela cesta k případnému podání ústavní stížnosti. Z obsahu skutkových zjištění soudu se nepodává, že by žalobkyně v následném pokračujícím správním řízení o udělení licence jakékoliv námitky v tomto směru uplatňovala a že by (i případnou žalobou ke správnímu soudu) brojila proti rozhodnutí o udělení licence k výrobě elektřiny ve FVE Havřice ze dne 6. 11. 2017 a namítala protiústavnost v jakémkoliv ohledu (i s případnou argumentací odkazující na vyslovené závěry Ústavního soudu).
Přípustnost dovolání nemůže založit ani otázka (označená jako otázka „v.“), „zda má soud při rozhodování věci v řízení podle části páté občanského soudního řádu předtím řešené správním orgánem řešit předběžnou otázku v intencích zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů … (§57), anebo podle občanského soudního řádu (§135)“, neboť ani tu odvolací soud neřešil. Z rozhodnutí odvolacího soudu se nepodává, že by snad (stejně jako soud prvního stupně) posuzoval předběžnou otázku podle §57 správního řádu či takové posuzování zvažoval. Ostatně sama žalobkyně v dovolání z obsahu napadeného rozhodnutí dovozovala, že odvolací soud postupoval podle §135 odst. 2 věty druhé o. s. ř. Pokud soud prvního stupně v bodě 21 odůvodnění svého rozhodnutí odkazoval na §57 správního řádu, činil tak zjevně pouze při (nadbytečném) posouzení správnosti procesního postupu správního orgánu.
Přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. nezakládá ani námitka žalobkyně, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu při posouzení otázky přezkoumatelnosti rozhodnutí soudu prvního stupně. V judikatuře Nejvyššího soudu je konstantně zastáván názor, že měřítkem toho, zda rozhodnutí soudu prvního stupně je či není přezkoumatelné, nejsou požadavky odvolacího soudu na náležitosti odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně, ale především zájem účastníků řízení na tom, aby mohli náležitě použít v odvolání proti tomuto rozhodnutí odvolací důvody; i když rozhodnutí soudu prvního stupně nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění, není zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky odůvodnění nebyly – podle obsahu odvolání – na újmu práv odvolatele (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, uveřejněný pod č. 100/2013 Sb. rozh. obč.). K tomu lze dodat, že z ustanovení §157 odst. 2 o. s. ř. ani z práva na spravedlivý proces nelze dovozovat povinnost soudů vypořádat se výslovně s každou jednotlivou námitkou účastníka řízení. Jak opakovaně vysvětlil Ústavní soud, není porušením práva na spravedlivý proces, jestliže obecné soudy nebudují vlastní závěry na podrobné oponentuře (a vyvracení) jednotlivě vznesených námitek, pakliže proti nim staví vlastní ucelený argumentační systém, který logicky a v právu rozumně vyloží tak, že podpora správnosti jejich závěrů je sama o sobě dostatečná (srov. například nález Ústavního soudu ze dne 12. 2. 2009, sp. zn. III. ÚS 989/08, jenž je veřejnosti dostupný – stejně jako dále citovaná rozhodnutí Ústavního soudu – na https://nalus.usoud.cz ). V projednávané věci je zřejmé, že případné nedostatky odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně zjevně nebyly na újmu práv žalobkyně (odvolatelky), neboť byla schopna uplatňovat odvolací důvody (bylo jí zřejmé, na základě jakých skutečností a na základě jakého právního posouzení soud prvního stupně své rozhodnutí založil, a proti těmto také v odvolání brojila), a tudíž pokud odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně neposoudil jako nepřezkoumatelný, nepostupoval v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu.
Žalobkyně namítala též existenci procesní vady zakládající porušení práva na spravedlivý proces, která měla spočívat v tom, že odvolací soud se při řešení procesní otázky vypořádání se s důkazními návrhy účastníka řízení (žalobkyně) odchýlil od žalobkyní zmíněné rozhodovací praxe dovolacího soudu a též od jí citované judikatury Ústavního soudu, pokud v odvolacím řízení nedoplnil dokazování zrušujícím usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 30. 9. 2020, č. j. 6 To 38/2020-2603 (kterým žalobkyně hodlala zpochybňovat správnost rozhodnutí o zrušení licence a závěru o absenci své dobré víry), aniž by v odůvodnění napadeného rozsudku uvedl, proč jej nepřečetl k důkazu. Ani tato námitka nemůže založit přípustnost dovolání, neboť odvolací soud (ač stručně) uvedl, že doplnění řízení o další dokazování není namístě, přičemž v následném odůvodnění vycházel z pravomocného rozhodnutí správního soudu o zrušení licence udělené v roce 2010, proti němuž podaná kasační stížnost byla zamítnuta rozsudkem Nejvyššího správního soudu, z nějž také vycházel, a že v tomto rozsudku byla vyřešena (záporně) i otázka, zda byla žalobkyně v dobré víře ve správnost a zákonnost rozhodnutí o udělení licence z roku 2010. Z výše uvedeného je zřejmé, že provedení žalobkyní navrženého důkazu za uvedené skutkové situace považoval za nadbytečné a tím se s navrženým důkazním návrhem vypořádal. Od rozhodovací praxe dovolacího soudu a Ústavního soudu se proto neodchýlil.
Namítala-li žalobkyně v dovolání nesprávnost samotného závěru odvolacího soudu o absenci její dobré víry vycházejícího ze zjištění učiněných již ve správním řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí, jehož nahrazení se žalobkyně v projednávané věci domáhala (o neshodě revizní zprávy z roku 2010 v počtu solárních panelů a v jejich výkonu s kolaudačním souhlasem, o absenci umístění solárních panelů na pozemku parc. č. 1085/2 v k. ú. Havřice ke dni vydání revizní zprávy a jejich instalaci až v pozdější době, o vědomosti žalobkyně o tom, v jakém stavu – nedokončeném – se nacházela FVE Havřice ke dni zpracování revizní zprávy, kterou sama při žádosti o udělení licence předkládala, o personálním propojení žalobkyně se společností, která elektrárnu stavěla, o tom, že se předseda představenstva žalobkyně na stavbě vyskytoval, a o tom, že ve správním spisu byla založena kopie rozhodnutí o zkušebním provozu FVE Havřice, která na rozdíl od originálu rozhodnutí neobsahovala údaje o počtu a výkonu solárních panelů), činila tak primárně prostřednictvím skutkových námitek, tj. prostřednictvím zpochybnění samotného skutkového stavu, z nějž odvolací soud při svém právním posouzení vycházel. Dovolací přezkum je však vyhrazen výlučně otázkám právním (§241a odst. 1 o. s. ř.). Námitky skutkové povahy, které neobsahují formulaci právní otázky řešené odvolacím soudem (s vymezením některého z předpokladů její přípustnosti podle §237 o. s. ř.) nemohou přivodit závěr o přípustnosti dovolání (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sb. rozh. obč., usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 5. 2015, sp. zn. 29 Cdo 12/2015, nebo ze dne 7. 9. 2017, sp. zn. 32 Cdo 1194/2017).
Závěr odvolacího soudu o absenci dobré víry žalobkyně ve správnost a zákonnost rozhodnutí o udělení licence však byl v dovolání zpochybněn také prostřednictvím procesní otázky (v dovolání označené jako otázka „ii.“), „zda byly soudy v posuzované věci vázány právním posouzením, že žalobkyně nebyla v dobré víře ve správnost a zákonnost licence na výrobu elektřiny pro FVE Havřice udělené rozhodnutím ERÚ, které bylo obsaženo v odůvodnění rozsudku správního soudu, jímž byla licence pro FVE Havřice z prosince 2010 zrušena, jakož i v rozsudku Nejvyššího správního soudu, jímž byla zamítnuta kasační stížnost žalobce proti rozhodnutí o zrušení licence, anebo si uvedenou otázku měly posoudit samy na základě jimi zjištěného skutkového stavu opřeného o důkazy provedené v přítomném sporu“. Žalobkyně namítala, že se odvolací soud při posouzení této otázky odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu (představované rozsudky ze dne 23. 6. 2009, sp. zn. 23 Cdo 1961/2009, ze dne 3. 12. 2013, sp. zn. 32 Cdo 4004/2011, ze dne 22. 4. 2015, sp. zn. 26 Cdo 3619/2014, a ze dne 24. 10. 2018, sp. zn. 33 Cdo 4301/2017, či usnesením ze dne 18. 5. 2016, sp. zn. 22 Cdo 1462/2016), pokud sám neposuzoval otázku, zda byla žalobkyně v dobré víře ve správnost a zákonnost licence, nýbrž vyšel z toho, že tato otázka byla již záporně vyřešena v řízení o kasační stížnosti proti rozsudku správního soudu, rozsudkem Nejvyššího správního soudu č. j. 7 As 140/2016-99.
Ani pro řešení této otázky však není dovolání přípustné, neboť odkazy žalobkyně na výše zmíněná rozhodnutí dovolacího soudu, od jejichž závěrů se měl odvolací soud odchýlit, jsou nepřípadné. V těchto rozhodnutích byla posuzována otázka rozsahu závaznosti rozsudku vydaného v občanském soudním řízení podle §159a o. s. ř., tj. otázka, do jaké míry je soud v soudním řízení vázán posouzením předběžné otázky učiněným v rozsudku vydaném v jiném soudním řízení vedeném podle občanského soudního řádu. O posouzení takové otázky však v nyní projednávané věci nešlo, neboť závěry, z nichž vycházel odvolací soud, byly obsaženy v rozsudku Nejvyššího správního soudu vydaném v řízení o kasační stížnosti podle §102 a násl. zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní ve znění účinném do 1. 3. 2019 (a též v předchozím zrušujícím rozsudku správního soudu), nikoliv v rozsudku vydaném soudem v řízení vedeném podle občanského soudního řádu, pro jehož závaznost by platil §159a o. s. ř. Rozsudek odvolacího soudu tak nemohl být v rozporu s výše citovanými rozhodnutími. Nejvyšší soud přitom vysvětlil již v usnesení ze dne 26. 6. 2017, sp. zn. 20 Cdo 1498/2017, že k založení přípustnosti dovolaní podle §237 o. s. ř. z toho důvodu, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, nepostačuje odkaz dovolatele na jakoukoli judikaturu Nejvyššího soudu, nýbrž jen na takovou, s níž je napadené rozhodnutí vskutku v rozporu.
Pro úplnost lze dodat, že odvolací soud se neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, pokud v souladu s §135 odst. 2 o. s. ř. vycházel ze zmíněného pravomocného rozsudku Nejvyššího správního soudu, kterým byla zamítnuta kasační stížnost žalobkyně proti rozhodnutí správního soudu o zrušení rozhodnutí ERÚ o udělení licence z roku 2010 (obsahující též námitku nesprávného posouzení dobré víry žalobkyně v presumpci správnosti správních aktů, jejíž důvodnost Nejvyšší správní soud posuzoval při úvaze o tom, zda bylo namístě zrušit rozhodnutí o udělení licence), a též z pravomocného rozhodnutí ERÚ o udělení licence v roce 2017, neboť šlo o rozhodnutí jiných orgánů, jejichž věcnou správnost soudu nepříslušelo opětovně přezkoumávat (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 8. 2004, sp. zn. 20 Cdo 723/2003). Žalobkyně přitom prostřednictvím zpochybnění závěru Nejvyššího správního soudu o absenci dobré víry výslovně zpochybňovala též jeho závěry o nezákonnosti licence udělené rozhodnutím z roku 2010 a o existenci důvodů pro jeho zrušení (srov. bod 75 dovolání) a zjevně se tak v rozporu s výše uvedeným snažila docílit revize již pravomocně správním orgánem (a správním soudem) vyřešené otázky splnění podmínek pro zrušení rozhodnutí ERÚ o udělení licence. Nemůže přitom obstát námitka žalobkyně, že zmíněné rozhodnutí správního soudu „neprošlo testem ústavnosti“, neboť §135 odst. 2 o. s. ř. zjevně nestanoví podmínku, že pravomocné rozhodnutí jiného orgánu, z nějž má soud vycházet, musí být nezbytně podrobeno přezkumu Ústavním soudem.
Otázka, „za jakých podmínek může držitel licence na výrobu elektřiny z obnovitelných zdrojů energie (ze slunečního záření) čerpat výhody, které se vztahují k uvedené licenci pravomocně udělené rozhodnutím ERÚ v roce 2010 (tj. podporu elektřiny z obnovitelných zdrojů energie), když toto rozhodnutí bylo vydáno nezákonně a z tohoto důvodu bylo zrušeno ve správním soudnictví“ (v dovolání označená jako otázka „iii.“), nezakládá přípustnost dovolání, neboť při jejím řešení se odvolací soud neodchýlil od nálezu Ústavního soudu ze dne 11. 12. 2018, sp. zn. I. ÚS 2086/17, a v něm citovaného nálezu Ústavního soudu ze dne 30. 5. 2018, sp. zn. I. ÚS 946/16, pokud závěr o tom, že žalobkyně nemůže čerpat výhody vztahující se k licenci udělené nezákonným rozhodnutím z roku 2010, učinil za situace, kdy měl za prokázané, že žalobkyně nebyla při vydání rozhodnutí o udělení licence v roce 2010 v dobré víře ve správnost a zákonnost takového rozhodnutí (vycházel přitom z výše popsaných zjištění učiněných již ve správním řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí, jehož nahrazení se žalobkyně v projednávané věci domáhala, podle kterých byla mimo jiné v tehdejším správním řízení o udělení licence do správního spisu založena kopie rozhodnutí o zkušebním provozu FVE Havřice, která na rozdíl od originálu rozhodnutí neobsahovala údaje o skutečném počtu a výkonu solárních panelů – tj. byl zastírán údaj o skutečném počtu a výkonu solárních panelů). Taková situace odpovídala třetí z modelových situací popsaných Ústavním soudem v nálezu ze dne 30. 5. 2018, sp. zn. I. ÚS 946/16 (srov. zejména jeho body 56 až 60), v níž při zrušení rozhodnutí (o udělení licence) zpravidla není důvod, proč chránit osobu oprávněnou ze zrušeného rozhodnutí, tj. není důvod pro to, aby žalobkyně čerpala jakékoliv výhody spojené se zrušenou licencí. Nesprávnost právního posouzení věci odvolacím soudem při řešení této otázky žalobkyně v dovolání dovozuje z vlastních skutkových závěrů, které podle ní svědčí o tom, že byla v dobré víře ve správnost a zákonnost zrušeného rozhodnutí o udělení licence z roku 2010. Při úvaze o tom, zda je právní posouzení věci odvolacím soudem správné, však Nejvyšší soud vychází (musí vycházet) ze skutkových závěrů odvolacího soudu, a nikoli z těch skutkových závěrů, které v dovolání na podporu svých právních argumentů nejprve zformuluje sám dovolatel (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 6. 2006, sp. zn. 29 Odo 1203/2004, či ze dne 24. 1. 2017, sp. zn. 32 Cdo 5632/2016, popřípadě rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 10. 2015, sp. zn. 29 Cdo 4245/2014).
Spočívá-li rozhodnutí odvolacího soudu na posouzení více právních otázek, z nichž každé samo o sobě vede k zamítnutí žaloby, není dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. přípustné, jestliže řešení některé z těchto otázek nebylo dovoláním zpochybněno nebo jestliže některá z těchto otázek nesplňuje předpoklady vymezené v §237 o. s. ř. Zpochybnění jen některých z právních závěrů, na nichž je rozhodnutí odvolacího soudu současně založeno, se při vázanosti dovolacího soudu uplatněnými dovolacími důvody a jejich obsahovým vymezením totiž nemůže nijak projevit v poměrech dovolatele, neboť obstojí-li (popř. není-li dovoláním napaden) rovněž souběžně zastávaný právní závěr, na němž rozhodnutí také spočívá, nelze dosáhnout zrušení napadeného rozhodnutí odvolacího soudu (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2005, sp. zn. 29 Odo 663/2003, uveřejněné pod číslem 48/2006 Sb. rozh. obč., nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2303/2013, a ze dne 19. 9. 2017, sp. zn. 29 Cdo 5469/2016).
V projednávané věci odvolací soud založil své rozhodnutí o nedůvodnosti žaloby při zjištěné absenci dobré víry žalobkyně ve správnost a zákonnost rozhodnutí o udělení licence z roku 2010 jednak na právním závěru, že rozhodnutí o udělení licence z roku 2010 bylo správním soudem zrušeno s účinky ex tunc, a nezávisle na něm též na závěru, že žalobkyně nemůže ve smyslu §6 odst. 2 věta druhá zákona č. 89/20012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“), těžit z protiprávního stavu, nad kterým má kontrolu, přičemž aplikoval zásadu, že ochranu lze poskytovat pouze takovým subjektivním právům, která byla nabyta zákonným způsobem, tj. že „z bezpráví nemůže povstat právo“. Za situace, kdy otázka aplikace §6 odst. 2 o. z. odvolacím soudem nebyla předložena k dovolacímu přezkumu (resp. kdy se prostřednictvím výše uvedených dovolacích námitek žalobkyni nepodařilo relevantně zpochybnit závěr odvolacího soudu o absenci dobré víry žalobkyně, z nějž odvolací soud při aplikaci §6 odst. 2 o. z. vycházel), nemůže založit přípustnost dovolání ani otázka (v dovolání označená jako otázka „i.“), zda účinky rozsudku správního soudu, kterým bylo zrušeno rozhodnutí ERÚ, jímž byla žalobkyni udělena licence na výrobu elektřiny, nastávají ex tunc , anebo ex nunc , resp. obecněji formulovaná otázka, „zda ke zrušení licence na výrobu elektřiny dochází ve správním soudnictví s účinky ex tunc, anebo ex nunc “. Závěr o nedůvodnosti žaloby při aplikaci §6 odst. 2 o. z. totiž obstojí bez ohledu na to, zda bylo posouzení otázky účinků rozhodnutí o zrušení licence odvolacím soudem správné či nikoliv.
Žalobkyně napadla rozhodnutí odvolacího soudu v celém jeho rozsahu, tedy i v té části výroku I a ve výroku II, kterými bylo rozhodováno o nákladech řízení. Podle §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. však dovolání není přípustné proti výrokům o nákladech řízení.
Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), dovolání odmítl pro nepřípustnost (§243c odst. 1 o. s. ř.).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (srov. §243f odst. 3 větu druhou o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 30. 8. 2022
Mgr. Jiří Němec
předseda senátu