ECLI:CZ:NS:2009:23.CDO.2180.2008.1
sp. zn. 23 Cdo 2180/2008
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Dese a soudců JUDr. Kateřiny Hornochové a JUDr. Pavla Příhody ve věci žalobců a) M. R., b) K. R., obou zastoupených JUDr. L. K., advokátem, a c) JUDr. P. R., proti žalované A., spol. s r. o., zastoupené JUDr. O. R., advokátem, o zaplacení částky 1,284.085,- Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 34 Cm 744/95, o dovolání žalobkyň a) M. R. a b) K. R. proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 26. září 2007, č. j. 12 Cmo 197/2007-202, takto:
Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 26. září 2007, č. j. 12 Cmo 197/2007-202, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 29. listopadu 2006, č. j. 34 C 744/95-158, uložil žalovanému zaplatit žalobcům (procesním nástupcům původního žalobce P. R., zemřelého dne 1. 1. 2000 – jeho dědicům ze zákona, kteří dědictví neodmítli) částku 1,284.085,- Kč s 3 % úrokem z prodlení od 26. 7. 1994 do zaplacení, a to každému z nich v takovém podílu, který bude stanoven v dědickém řízení po P. R., vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 1 po sp. zn. D 133/2000, a to do tří dnů od právní moci rozhodnutí v dědickém řízení (bod I výroku), a rozhodl o nákladech řízení (bod II výroku).
Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že na základě hospodářské smlouvy ze dne 10. 7. 1991 a jejího dodatku ze dne 10. 7. 1991 se žalovaný zavázal vykonávat pro původního žalobce ochranu a ostrahu jím provozované čerpací stanice v P. – M. Ch. s tím, že odpovídá za škodu na majetku, jež bude způsobena porušením smluvních povinností. Dne 26. 12. 1993 do střeženého objektu vnikl neznámý pachatel a z trezoru odcizil částku 1,284.085,- Kč. Za stavu, kdy účetní doklady byly zničeny při povodni v roce 2002, založil soud prvního stupně poznatek o výši škody na obsahu předávacích protokolů (vyúčtování směn) s tím, že jejich existence a způsob jejich vedení byly potvrzeny svědeckými výpověďmi zaměstnanců původního žalobce J. M. a A. K., a na vyčíslení škody provedeného původním žalobcem, jež je obsahem trestního spisu ČVS: OVV 4302/15-93. Soud prvního stupně dovodil, že žalovaná nevykonávala strážní službu řádně, porušila tedy svou smluvní povinnost a odpovídá za škodu podle ustanovení §145 a násl. hospodářského zákoníku.
K odvolání žalovaného Vrchní soud v Praze shora označeným rozsudkem rozsudek soudu prvního stupně ve výroku ve věci samé pod bodem I změnil tak, že žalobu zamítl (výrok pod bodem I), a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (výrok pod bodem II).
Odvolací soud shledal správným závěr soudu prvního stupně, že bylo prokázáno porušení povinností žalovanou, s jeho závěrem, že byl prokázán vznik škody a její výše škody, se však neztotožnil. Poté, co zopakoval dokazování listinami, k nimž soud prvního stupně při hodnocení důkazů nepřihlédl, to jest výpisy z účtu a stvrzenkami Č. s., a. s., dovodil na základě porovnání výše tržeb za hotové podle předávacích protokolů ze dne 24. 12. 1993 v částce 3,180.800,- Kč a ze dne 26. 12. 1993 v částce 615.000,- Kč, celkem v částce 3,796.100,- Kč, s částkami přijatými od původního žalobce v hotovosti, na které byly Č. s. vystaveny stvrzenky, v době od 20. 12. 1993 do 23. 12. 1993 v celkové výši 3,948.000,- Kč a dne 27. 12. 1993 ve výši 1,170.530,- Kč, celkem ve výši 5,118.530,- Kč, že žalobci neprokázali vznik škody a její výši. Poukázal na to, že v řízení bylo tvrzeno a prokazováno výlučně jedním z údajů z předávacích protokolů, spolu s výpisy z účtu, že na stojanech bylo prodáno množství benzínu za větší sumu, než původní žalobce v uvedené době vložil na svůj účet u Č. s., a. s., a tento rozdíl odpovídá částce, která se nacházela v trezoru. Žádný z pracovníků obsluhy však blíže neidentifikoval tvrzené částky, ani je blíže nepopsal, a částky nepřepočítával. Nebylo proto žádným důkazem prokázáno, že se v trezoru nacházely soudem prvního stupně přiznané částky, když částky uložené v předmětné době na účet byly vyšší, než kolik mělo být vytočeno na stojanech. S poukazem na to, že provedl hodnocení všech důkazů jednotlivě a v jejich vzájemných souvislostech, odvolací soud uzavřel, že žalobcům se nepodařilo důkazy, které byly k jejich návrhu provedeny, prokázat vznik škody v uvedené výši, když pouhým tvrzením, předávacími protokoly a svědeckými výpověďmi není možno oprávněnost uplatněného nároku prokázat, a dalšími důkazy, které soud prvního stupně nehodnotil a které odvolací soud zopakoval, byly tvrzené skutečnosti vyvráceny.
Proti rozsudku odvolacího soudu podaly žalobkyně a) M. R. a b) K. R. dovolání, jímž napadly toto rozhodnutí v plném rozsahu, jehož přípustnost opřely o ustanovení §237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“) a jehož důvodnost spatřovaly v tom, že napadené rozhodnutí je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci [dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř] a že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování [dovolací důvod podle §241a odst. 3 o. s. ř. ].
Dovolatelky především vytkly odvolacímu soudu, že jako důvod opakování důkazů uvedl (aniž to zaprotokoloval), že soud prvního stupně z těchto důkazů neučinil žádná skutková zjištění, ve skutečnosti však měl za to, že je z nich možno dospět k jinému skutkovému zjištění. Žalobce tak svým rozhodnutím zaskočil a porušil zásadu předvídatelnosti rozhodnutí soudu. Měl-li ze zopakovaných důkazů za to, že vznik škody ani její výše nejsou prokázány, měl žalobce podle ustanovení §213b odst. 1 a §118a odst. 3 o. s. ř. o této skutečnosti poučit a žalobci by navrhli zopakovat důkaz soupisem tržeb za měsíc prosinec 1993, z něhož je patrno, že původní žalobce měl v rozhodné době tržby též z čerpací stanice v P. – R., které byly vkládány na tentýž účet. Jestliže tak odvolací soud neučinil a nezopakoval dokazování též dalšími listinami obsaženými ve spise, nemůže obstát skutkový závěr, na jehož základě rozhodl.
Dále dovolatelky namítly, že skutečnost, že původní žalobce provozoval v rozhodné době další čerpací stanici v P. – R., že tržby z této čerpací stanice byly převáženy do trezoru čerpací stanice v P. – M. Ch. a že původní žalobce vkládal na účet u Č. s., a. s., tržby z obou čerpacích stanic, vyplývá jak z důkazů zopakovaných odvolacím soudem (ze stvrzenek a výpisů z účtů), tak z předložených rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 1 a Městského soudu v Praze vydaných v dědickém řízení a ze svědecké výpovědi A. K. Jestliže odvolací soud pominul skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány a které odůvodňovaly vyšší vklady hotovosti na účet oproti tržbám za hotové na čerpací stanici, pochybil podle jejich názoru ve zjištění skutkového stavu věci, neboť výsledek jím provedeného hodnocení důkazů neodpovídá ustanovení §132 o. s. ř. Dovolatelky též podrobily kritice závěr odvolacího soudu, že hotovostní tržby nebyly pracovníky obsluhy přepočítávány, neboť mají za to, že odvolací soud se nevypořádal s údaji v předávacích protokolech a nehodnotil tedy důkazy v jejich vzájemné souvislosti.
Dovolatelky navrhly, aby dovolací soud napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalovaná ve svém vyjádření navrhla, aby dovolání bylo jako zjevně bezdůvodné odmítnuto. Ztotožnila se se skutkovými a právními závěry odvolacího soudu a zdůraznila, že vytýkané vady řízení nejsou takové povahy, že by mohly mít vliv na zákonnost napadeného rozhodnutí. I kdyby se totiž žalobcům dostalo řádného poučení, nemohli by uplatňovat nové skutečnosti a důkazy v rozporu s ustanovením §205a a 211 o. s. ř., a dovolatelky samy uvádějí, že by pouze požadovaly zopakování důkazu soupisem tržeb, který byl soudem prvního stupně proveden a který odvolací soud nepochybně zhodnotil. Argumenty vztahující se k tržbám původního žalobce z další čerpací stanice nemohou podle mínění žalované zpochybnit závěr odvolacího soudu o neunesení důkazního břemene žalobců stran škody, neboť poznatek o škodě a její výši nelze založit pouze na výši rozdílu mezi součtem tržeb obou čerpacích stanic a vklady na bankovní účet původního žalobce.
Napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo vyhlášeno před 1. červencem 2009, kdy nabyla účinnosti novela občanského soudního řádu provedená zákonem č. 7/2009 Sb., Nejvyšší soud České republiky (dále též jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) proto vzhledem k bodu 12 přechodných ustanovení v čl. II. uvedeného zákona dovolání projednal a rozhodl o něm podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 30. června 2009.
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání proti rozsudku odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě stanovené v §240 odst. 1 o. s. ř. oprávněnými osobami (účastníky řízení) řádně zastoupenými advokátem, jímž bylo dovolání též sepsáno (§241 odst. 1, 4 o. s. ř.), dospěl k závěru, že dovolání je v této věci přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., neboť směřuje proti výroku rozsudku odvolacího soudu, kterým byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé.
Nejvyšší soud proto rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé přezkoumal z hlediska uplatněných dovolacích důvodů, jsa jimi vázán, včetně toho, jak je dovolatelky obsahově vymezily (srov. §242 odst. 3, větu první, o. s. ř.). Přezkoumal je v plném rozsahu, tedy i ve vztahu k žalobci c) JUDr. P. R., třebaže ten sám dovolání nepodal. Protože žalobci vstoupili do řízení na místo původního žalobce jako jeho dědici (srov. §107a o. s. ř.), je jimi uplatněné právo na náhradu škody takové povahy ve vztahu k nim, že rozsudek se musí vztahovat na všechny žalobce, žalobci jsou tedy v postavení tzv. nerozlučných společníků ve smyslu ustanovení §91 odst. 2 o. s. ř. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. července 2001, sp. zn. 20 Cdo 1921/99, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 24/2002) a úkony jednoho z nich platí i pro ostatní. Jde tedy o případ, kdy dovolací soud není vzhledem k ustanovení §242 odst. 2 písm. c) o. s. ř. vázán rozsahem dovolacích návrhů, třebaže dovolání podal jen některý z účastníků.
Dovolání je důvodné.
Napadené rozhodnutí odvolacího soudu je založeno na závěru, že žalobě nelze vyhovět, neboť žalobci neunesli důkazní břemeno o tvrzených skutečnostech, z nichž mělo vyplývat, že původnímu žalobci vznikla v příčinné souvislosti s porušením smluvního závazku žalovanou škoda.
Podle ustanovení §120 o. s. ř. účastníci jsou povinni označit důkazy k prokázání svých tvrzení (odstavec 1, věta první). Neoznačí-li účastníci důkazy potřebné k prokázání svých tvrzení, vychází soud při zjišťování skutkového stavu z důkazů, které byly provedeny (odstavec 3, věta druhá). Citovaná ustanovení upravují tzv. důkazní břemeno, jímž se rozumí procesní odpovědnost účastníka řízení za to, že v řízení nebyla prokázána jeho tvrzení a že z tohoto důvodu muselo být rozhodnuto o věci samé v jeho neprospěch. Smyslem důkazního břemene je umožnit soudu rozhodnout o věci samé i v takových případech, kdy určitá skutečnost, významná podle hmotného práva pro rozhodnutí o věci, nebyla pro nečinnost účastníka [v důsledku nesplnění povinnosti uložené účastníku ustanovením §120 odst. 1, větou první, o. s. ř.] nebo vůbec (objektivně vzato) nemohla být prokázána a kdy tedy výsledky zhodnocení důkazů neumožňují soudu přijmout závěr ani o pravdivosti této skutečnosti, ani o tom, že by tato skutečnost byla nepravdivá (srov. shodně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. února 2002, sp. zn. 21 Cdo 762/2001, uveřejněný v časopise Soudní judikatura č. 5, ročník 2002, pod číslem 86).
Důkazní povinnost uložená účastníkům řízení je povinností procesní. O této povinnosti a o důkazním břemenu z ní vyplývajícím je proto soud povinen účastníky poučit (§5 o. s. ř.); poučovací povinnost v tomto směru má též odvolací soud (srov. §211 o. s. ř.). Poučovací povinnost soudu při jednání upravuje ustanovení §118a, vložené do občanského soudního řádu s účinností od 1. 1. 2001 novelou provedenou zákonem č. 30/2000 Sb., podle jehož druhého odstavce zjistí-li předseda senátu v průběhu jednání, že účastník dosud nenavrhl důkazy potřebné k prokázání všech svých sporných tvrzení, vyzve jej, aby tyto důkazy označil bez zbytečného odkladu, a poučí jej o následcích nesplnění této výzvy. Podle ustanovení §118a o. s. ř. se postupuje též v odvolacím řízení (srov. §213b odst. 1, část věty před středníkem, o. s. ř.). Nejvyšší soud vyložil již v rozsudku ze dne 20. března 2003, sp. zn. 21 Cdo 1491/2002, uveřejněném v časopise Soudní judikatura č. 4, ročník 2003, pod číslem 59, že založit své rozhodnutí na závěru, že účastník přítomný při jednání neunesl břemeno tvrzení či důkazní břemeno, může soud jen tehdy, jestliže takovému účastníku předtím bezvýsledně poskytl poučení podle ustanovení §118a o. s. ř. Tento závěr, od něhož nemá Nejvyšší soud důvod se odchýlit ani v projednávané věci, platí vzhledem k ustanovení §213b odst. 1, část věty před středníkem, o. s. ř. rovněž pro rozhodnutí odvolacího soudu.
Odvolací soud v projednávané věci učinil závěr o neunesení důkazního břemene žalobci, aniž jim, jak vyplývá z obsahu spisu, zejména z protokolu o jednání před odvolacím soudem ze dne 26. 9. 2007, poskytl poučení podle ustanovení §118a odst. 3 o. s. ř. a dal jim tak příležitost doplnit (se zřetelem na takto ohlášený výsledek jeho předběžného hodnocení důkazů) důkazní návrhy k této právně významné skutkové otázce; jeho rozhodnutí ve věci samé tak skutečně bylo – v rozporu s účelem ustanovení §118a o. s. ř. – překvapivé, jak mu vytýkají dovolatelé. Popsaným postupem odvolací soud zatížil řízení vadou, která je takové povahy, že vždy mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci a k níž by Nejvyšší soud byl v této věci (v níž je dovolání přípustné) povinen podle ustanovení §242 odst. 3, část věty za středníkem, o. s. ř. přihlédnout, i kdyby nebyla v dovolání uplatněna. Dlužno podotknout, že Ústavní soud ve své rozhodovací praxi považuje nedostatek poučení podle ustanovení §118a odst. 1 až 3 o. s. ř. za porušení ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces (srov. např. nález ze dne 3. března 2005, sp. zn. III. ÚS 618/04, uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazku 43, roč. 2006, na str. 31, a nález ze dne 3. října 2006, sp. zn. I. ÚS 212/2006, uveřejněný v téže Sbírce, svazku 36, roč. 2005, na str. 469).
Odvolací soud ve svém rozhodnutí poukázal na to, že žalobci byli v řízení před soudem prvního stupně opakovaně poučováni (aniž z toho výslovně dovodil důsledky pro svou vlastní poučovací povinnost). Je proto třeba pro úplnost zdůraznit, že usnesením ze dne 27. května 1999, č. j. 34 Cm 744/95-58, soud prvního stupně vyzval žalobce k doplnění skutkových tvrzení, nikoliv důkazních návrhů, a při jednání konaném dne 19. 9. 2005 je vedle výzvy k doplnění dalších skutkových tvrzení vyzval též k doplnění důkazních návrhů, leč výslovně toliko k prokázání tržeb za prodej časopisu a za uložení peněz na pracovní oděvy do trezoru a k předložení účetních dokladů vztahujících se k předávacím protokolům (jež byly podle zjištění soudů nižších stupňů zničeny při povodni). Žalobci nebyli nakonec ani poučeni o možnosti nepříznivých procesních důsledků v případě, že výzvě nevyhoví. Uvedenými výzvami tedy poučovací povinnost soudu podle ustanovení §118a odst. 3 o. s. ř. splněna nebyla, nehledě nato, že soud prvního stupně vzal po provedení navržených důkazů všechna právně významná tvrzení žalobců za prokázaná (pročež žalobě vyhověl) a ze svého pohledu (subjektivně) tedy neměl důvod výzvu k doplnění důkazních návrhů činit. Pokud odvolací soud na základě vlastního, od soudu prvního stupně odlišného hodnocení důkazů dospěl k závěru, že výsledky dokazování neumožňují učinit taková skutková zjištění, z nichž by vyplynul právní závěr o vzniku škody, pak měl podle ustanovení §213b odst. 1, část věty před středníkem, o. s. ř. poskytnout žalobcům poučení podle ustanovení §118a odst. 3 o. s. ř. on, bez zřetele na to, zda a jaká poučení jim poskytl soud prvního stupně.
V odvolacím řízení založeném na principu neúplné apelace (srov. §205a odst. 1 a §211a ve spojení s §213 odst. 5 o. s. ř.), jímž bylo též odvolací řízení v projednávané věci, je poskytování poučení podle ustanovení §118a o. s. ř. omezeno, neboť nemůže vést k uplatnění nových skutečností nebo důkazů v rozporu s ustanovením §205a nebo 211a nebo k uplatnění procesních práv, která jsou za odvolacího řízení nepřípustná (srov. §213b odst. 1, část věty za středníkem, o. s. ř.). Je však třeba vzít na zřetel důsledky plynoucí z toho, že poučovací povinnost podle ustanovení §118a o. s. ř. je vybudována na objektivním principu a potřeba poskytnout poučení tak není podmíněna tím, že soud prvního stupně o potřebě poučení věděl. Dospěl-li proto odvolací soud - na rozdíl od soudu prvního stupně - k závěru, že výsledky dokazování provedeného důkazy, které příslušný účastník (jenž nese podle hmotného práva důkazní břemeno) až dosud v řízení navrhl, neumožňují učinit poznatek o právně významné skutečnosti, jedná se (z pohledu výsledků hodnocení důkazů odvolacím soudem) o stav, že účastníku nebylo v řízení před soudem prvního stupně poskytnuto poučení podle ustanovení §118a odst. 3 o. s. ř, ač se tak mělo z objektivního hlediska stát. Rovněž v takovém případě došlo v řízení před soudem prvního stupně k porušení ustanovení §118 a o. s. ř. a řízení před tímto soudem je z tohoto pohledu vždy postiženo vadou, což platí i tehdy, jestliže poznatky o tom vyšly najevo až v odvolacím řízení (srov. shodně v právní doktríně Bureš, J., Drápal, L., Krčmář, Z. a kol. Občanský soudní řád. Komentář. II. díl, 7. vydání. Praha : C. H. Beck, 2006, s. 1140, a v rozhodovací praxi soudů např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. července 2005, sp. zn. 29 Odo 1069/2003, uveřejněný v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pod poř. č. C 3827). Za těchto okolností může dotčený účastník podle ustanovení §205a odst. 1 písm. d) o. s. ř., vloženého do občanského soudního řádu s účinností od 1. 4. 2005 novelou provedenou zákonem č. 59/2005 Sb. (jde-li o odvolatele), či za současného použití ustanovení §211a o. s. ř. (jde-li o jiného účastníka, tak jak je tomu v posuzované věci), uplatnit v odvolacím řízení bez omezení nové skutečnosti nebo důkazy, které nebyly uplatněny před soudem prvního stupně. Vada řízení spočívající v porušení ustanovení §118a odst. 1, 2 a 3 o. s. ř. je za této situace reparovatelná v odvolacím řízení, neboť vzhledem k ustanovení §213b odst. 2 o. s. ř. potřebné poučení může místo soudu prvního stupně vždy poskytnout účastníku řízení odvolací soud (srov. shodně posledně citované dílo, s. 1141). Žalobci tedy nebyli v odvolacím řízení omezeni toliko na zopakování důkazních návrhů učiněných v řízení před soudem prvního stupně, jak se zřejmě shodně s žalovanou domnívají, nýbrž měli prostor též k novým důkazným návrhům.
Uplatněný dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. je naplněn již v důsledku tohoto procesního pochybení odvolacího soudu.
Napadené rozhodnutí by však nemohlo obstát, i kdyby mu nepředcházelo porušení poučovací povinnosti. Je totiž třeba přisvědčit též dovolací námitce, že odvolací soud nepostupoval při hodnocení důkazů procesně korektním způsobem.
Ustanovení §213 o. s. ř. stanoví, že odvolací soud není vázán skutkovým stavem, jak jej zjistil soud prvního stupně (odstavec 1). Odvolací soud může zopakovat dokazování, na základě kterého soud prvního stupně zjistil skutkový stav věci; dosud provedené důkazy zopakuje vždy, má-li za to, že je z nich možné dospět k jinému skutkovému zjištění, než které učinil soud prvního stupně (odstavec 2). K provedeným důkazům, z nichž soud prvního stupně neučinil žádná skutková zjištění, odvolací soud při zjišťování skutkového stavu věci nepřihlédne, ledaže by je zopakoval; tyto důkazy je povinen zopakovat, jen jestliže ke skutečnosti, jež jimi má být prokázána, soud prvního stupně provedl jiné důkazy, z nichž při zjišťování skutkového stavu vycházel (odstavec 3).
Odvolací soud tedy může založit své rozhodnutí na jiném skutkovém stavu věci, než k němuž dospěl soud prvního stupně. Z citovaného ustanovení §213 odst. 2 a 3 o. s. ř., v němž se promítají zásady přímosti a ústnosti při dokazování, jimiž je ovládán civilní proces, však vyplývá, že odvolací soud nemůže dospět ke svým vlastním (odlišným) skutkovým poznatkům tak, že sám (s jiným výsledkem) vyhodnotí důkazy, které provedl soud prvního stupně. Aby mohl tyto důkazy sám hodnotit, ať již jinak (srov. §213 odst. 2 o. s. ř.), či vůbec, jde-li o tzv. opomenuté důkazy (srov. §213 odst. 3 o. s. ř.), musí je zopakovat. Protože pro dokazování před odvolacím soudem platí přiměřeně ustanovení o řízení před soudem prvního stupně (srov. §211 o. s. ř.), platí též pro odvolací soud ustanovení §132 o. s. ř., podle něhož důkazy hodnotí soud podle své úvahy, a to každý důkaz jednotlivě a všechny důkazy v jejich vzájemné souvislosti, přičemž pečlivě přihlíží ke všemu, co vyšlo za řízení najevo, včetně toho, co uvedli účastníci. Protože i závěr o tom, že účastník neunesl důkazní břemeno, jenž je závěrem skutkovým, je výsledkem hodnocení důkazů, platí uvedená pravidla též v případě, že odvolací soud hodlá – na rozdíl od soudu prvního stupně – dospět k tomuto závěru; i v takovém případě musí odvolací soud dokazování zopakovat (srov. shodně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. listopadu 2007, sp. zn. 28 Cdo 4178/2007, jenž je veřejnosti k dispozici na webových stránkách Nejvyššího soudu).
Odvolací soud v projednávané věci uvedeným způsobem nepostupoval. Z důkazů provedených soudem prvního stupně, které se vztahovaly ke vzniku škody, zopakoval jen některé, a to ty z listinných důkazů, které označil za rozhodné. Závěr o tom, že žalobci neunesli důkazní břemeno o svých tvrzeních, tak založil na nepřípustném hodnocení též těch důkazů, které nezopakoval, zejména svědeckých výpovědí zaměstnanců původního žalobce, a v rámci hodnocení důkazů se nevypořádal s tím, proč neshledal rozhodnými (rozuměj důležitými z hlediska jejich vypovídací hodnoty ve vztahu ke zjišťované právně významné skutečnosti) též ostatní listinné důkazy, které soud prvního stupně provedl, leč neučinil z nich žádná skutková zjištění, zejména pak soupis tržeb, na nějž se poukazuje v dovolání. Též popsaným porušením procesního postupu stanoveného pro zjišťování skutkového stavu věci odvolací soud zatížil řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávná skutková zjištění a tedy též nesprávné rozhodnutí ve věci.
Námitku, že odvolací soud nedeklaroval, z jakých zákonem stanovených důvodů přistupuje k doplnění dokazování, resp. že ohlásil jiný důvod, než který odpovídal jeho následným skutkovým závěrům, Nejvyšší soud důvodnou neshledal. To, zda odvolací soud postupuje při opakování dokazování podle ustanovení §213 odst. 2 či §213 odst. 3 o. s. ř., je dáno objektivně; postup podle §213 odst. 3 o. s. ř. přichází v úvahu pouze u těch důkazů provedených soudem prvního stupně, z nichž tento soud neučinil žádná skutková zjištění. Z logiky věci přitom nelze vyloučit, že právě výsledek dokazování opomenutými důkazy povede (ovšem po zhodnocení všech řádně zopakovaných důkazů jednotlivě a v jejich vzájemné souvislosti – srov. §132 o. s. ř.) k jiným skutkovým závěrům, než ke kterým dospěl soud prvního stupně.
Dovolací námitkou, jejímž prostřednictvím byl uplatněn dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 3 o. s. ř., se dovolací soud z důvodu procesní ekonomie nezabýval. Jestliže odvolací soud dospěl ke skutkovému závěru, z něhož vychází jeho rozhodnutí, procesně vadným způsobem, pak nemá smysl zkoumat, zda tento skutkový závěr má či nikoliv oporu v provedeném dokazování.
Protože napadené rozhodnutí odvolacího soudu není správné, Nejvyšší soud, aniž ve věci nařizoval jednání (§243a odst. 1, věta první, o. s. ř.), toto rozhodnutí podle ustanovení §243b odst. 2, část věty za středníkem, o. s. ř. zrušil, včetně závislého výroku o nákladech řízení [§242 odst. 2 písm. b) o. s. ř.], a věc podle ustanovení §243b odst. 3, věty první, o. s. ř. vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Právní názor dovolacího soudu je pro soudy nižších stupňů závazný (§243d odst. 1, část věty před středníkem, ve spojení s §226 odst. 1 o. s. ř.).
O nákladech dovolacího řízení Nejvyšší soud nerozhodoval, neboť tyto náklady tvoří součást celkových nákladů řízení, o nichž bude rozhodnuto v rozhodnutí, jímž se řízení končí (§151 odst. 1, §224 odst. 1 a §243b odst. 5 o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 25. listopadu 2009
JUDr. Zdeněk Des
předseda senátu