ECLI:CZ:NS:2019:23.CDO.2660.2019.1
sp. zn. 23 Cdo 2660/2019-459
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D., ve věci žalobce P. B., insolvenčního správce , se sídlem XY, IČO XY, úpadce XY, se sídlem XY, IČO XY, zastoupeného Mgr. Jakubem Hájem, advokátem se sídlem nám. Palackého 354, 763 64 Vizovice, proti žalované B 42 s.r.o. , se sídlem J. A. Bati 5542, 760 01 Zlín, IČO 27662853, zastoupené Mgr. Miloslavem Jančíkem, advokátem se sídlem B. Němcové 432, 760 01 Zlín, o zaplacení 4 704 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu ve Zlíně pod sp. zn. 39 C 140/2016, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 14. 3. 2019, č. j. 27 Co 36/2018-444, takto:
I. Dovolání žalobce se odmítá .
II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Brně (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 14. 3. 2019, č. j. 27 Co 36/2018-444, výrokem I. potvrdil rozsudek Okresního soudu ve Zlíně (dále jen „soud prvního stupně“) ze dne 27. 9. 2017, č. j. 39 C 140/2016-363, ve znění opravného usnesení ze dne 21. 5. 2018, č. j. 39 C 140/2016-385, jímž byla výrokem I. žaloba zamítnuta; výrokem II. změnil výrok II. rozsudku soudu prvního stupně o náhradě nákladů řízení a výrokem III. rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně vyšel ze zjištění, že jediným jednatelem a společníkem úpadce XY je R. D., který byl rovněž jednatelem a společníkem žalované v období od 18. 10. 2005 do 13. 9. 2007 s obchodním podílem ve výši 50 % a v období od 13. 9. 2007 do 27. 11. 2009 s obchodním podílem ve výši 20 %, kdy R. D. vložil do základního kapitálu žalované společnosti nepeněžitý vklad ve výši 23 500 000 Kč a rozhodnutím valné hromady dne 11. 5. 2012 došlo ke snížení základního kapitálu žalované o 4 704 000 Kč, o vklad společníka R. D., čímž žalované vznikla povinnost zaplatit R. D. částku 4 704 000 Kč z důvodu zániku jeho účasti ve společnosti žalované, a to do 7. 11. 2013. R. D. tuto pohledávku postoupil dne 29. 1. 2013 Z. D., který ji dne 28. 11. 2013 postoupil společnosti RM Investiční družstvo, která ji dále postoupila dne 5. 1. 2015 na společnosti XY. (úpadce). Postupitelé oznámili postoupení pohledávek žalované. Na majetek R. D. bylo ještě před postoupením žalované pohledávky nařízeno mnoho exekucí, v rámci kterých mu bylo usnesením zakázáno nakládat s majetkem pod sankcí absolutní neplatnosti právního úkonu. Soud prvního stupně dovodil, že dne 29. 1. 2013 nemohlo dojít k postoupení pohledávky R. D. na Z. D., když tato postupovaná pohledávka zanikla v důsledku jednostranného zápočtu žalované ze dne 11. 1. 2013, kdy předání jednostranného zápočtu žalované R. D. bylo prokázáno. Započtená pohledávka vznikla z titulu závazku R. D., jako společníka žalované, vrátit žalované poskytnutou půjčku ve výši 15 480 000 Kč do deseti let od poskytnutí půjčky dne 20. 10. 2005. Existence započtené pohledávky žalované byla prokázána písemným uznáním závazku R. D. ze dne 19. 10. 2005 a účetnictvím a výpovědí jednatele žalované. Pokud Z. D. uznal jednoznačně identifikovaný závazek, odvolací soud k tomu konstatoval, že uznat lze jen závazek teprve poté, co vznikl. Za situace, kdy soud prvního stupně vyšel ze závěru, že dne 11. 1. 2013 žalobce jednostranně započetl svoji pohledávku za R. D. z titulu smlouvy o půjčce vůči nyní žalobou uplatněné pohledávce R. D. z titulu snížení základního kapitálu žalované, odvolací soud s ohledem na ustanovení §580 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, platného do 31. 12.2013 (dále jen „obč. zák.“) a §358 a 359 obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“) zkoumal, zda je správný závěr soudu prvního stupně, že uplatněná pohledávka k datu 11. 1. 2013 jednostranným započtením zanikla. Konstatoval, že s ohledem na skutková zjištění nebyla žádná z předmětných pohledávek ke dni 11. 1. 2013 splatná, přičemž obecným předpokladem pro jednostrannou kompenzaci je splatnost obou pohledávek, kdy výjimku z této zásady řeší pro vztahy upravené obchodním zákoníkem úprava v §359 obch. zák a §360 obch. zák., avšak právní úprava v §360 obch. zák., s ohledem na skutková zjištění v dané věci, na věc nedopadá. Odvolací soud dále uvedl, že zákonem výslovně neřešenou otázku, zda je možný jednostranný zápočet splatné pohledávky proti pohledávce nesplatné, vyřešil Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) v rozsudku ze dne 31. 1. 2006, sp. zn. 32 Odo 1143/2004, uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod označením R 90/2006, když uvedl, že z ust. §580 a 581 obč. zák. a ani z ust. §359 obch. zák. nevyplývá nepřípustnost jednostranného započtení splatné pohledávky proti nesplatné, a současně dovodil, že k zániku takto započítávaných pohledávek v případě jednostranného zápočtu dochází okamžikem dojití kompenzujícího projevu vůle druhému účastníku. Odvolací soud poukázal též na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2012, sp. zn. 32 Cdo 1279/2010, v němž Nejvyšší soud při zohlednění závěrů vyplývajících z rozhodnutí R 90/2006 připustil možnost jednostranného započtení nesplatné pohledávky (způsobilé k započtení podle §359 obch. zák.) i proti nesplatné pohledávce. S přihlédnutím k ustanovení §359 obch. zák., podle něhož proti pohledávce splatné nelze započíst pohledávku nesplatnou, ledaže jde o pohledávku vůči dlužníku, který není schopen plnit své peněžité závazky, a k závěrům uvedených rozsudků Nejvyššího soudu, odvolací soud uzavřel, že za situace, kdy bylo prokázáno, že v době zápočtu byla na R. D. vedena celá řada exekučních řízení, byly podmínky pro uplatnění výjimky pro jednostranný zápočet nesplatných pohledávek podle v §359 obch. zák. naplněny. Potvrdil proto závěr soudu prvního stupně o zamítnutí žaloby, jestliže žalobou uplatněná pohledávka k datu 11. 1. 2013 zanikla jednostranným započtením.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, z jehož obsahu vyplývá, že dovolání považuje za přípustné podle §237 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.) proto, že má být dovolacím soudem vyřešená právní otázka v rozsudku pod označením R 90/2006, o přípustnosti zápočtu dvou nesplatných pohledávek řešena jinak, a to tak, že započtení v takovém případě není přípustné. Má rovněž za to, že odvolací soud se při řešení hmotněprávní otázky o přípustnosti jednostranného zápočtu dvou nesplatných pohledávek odchýlil od právního názoru vyjádřeného Nejvyšším soudem v rozhodnutí sp. zn. sp. zn. 29 Odo 204/2003, kdy Nejvyšší soud přijal závěr, že kompenzační projev učiněný věřitelem s pohledávkou, která v době, kdy kompenzační projev dojde adresátu, ještě není splatná, nemá co do započtení žádné účinky a těchto účinků nenabude ani v okamžiku, kdy se taková pohledávka (v budoucnu) splatnou stane. Dovolatel rovněž nesouhlasí s tím, jak odvolací soud vyřešil otázku povahy přípustnosti započtení s ohledem na ust. §359 obch. zák. Podle dovolatele započítávaná pohledávka z půjčky nebyla svou povahou pohledávkou mající charakter obchodně právní, proto nebylo možno uplatnit na řešení dané věci §359 obch. zák. Navíc vytýká odvolacímu soudu nesprávný procesní postup při zjišťování skutečnosti, zda byl R. D. ke dni 11. 1. 2013 dlužníkem, který není schopen plnit své peněžité závazky s ohledem na §359 obch. zák. Za nesprávný považuje závěr odvolacího soudu, že proti R. D. byla vedena celá řada exekučních řízení, jestliže v odůvodnění tohoto závěru soudu chybí konkrétní vymezení tvrzených exekučních řízení. Odvolacímu soudu vytýká, že pominul, že v řízení byla prokázána ukončená exekuční řízení, vedená proti R. D., pro splnění vymáhaných nároků. Dovolatel je přesvědčen, že ust. §359 obch. zák. se při řešení dané věci nemělo uplatnit, a proto nebyl zápočet přípustný a účinný. Namítá rovněž neúplnost dokazování v dané věci při zjišťování splatnosti pohledávky, resp. údajné půjčky, nesprávné hodnocení některých provedených důkazů ohledně poskytnutí půjčky R. D., přičemž a má za to, že odvolací soud svým postupem překročil hranice vymezené zásadou volného hodnocení důkazů a odchýlil se tak od závěrů rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 3158/2010. Navrhl proto, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud, jako soud dovolací (§10a o. s. ř.), po zjištění, že dovolání bylo podáno včas osobou oprávněnou, tedy účastníkem řízení (§240 odst. 1 o. s. ř.), který je řádně zastoupen advokátem (§241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), se zabýval přípustností podaného dovolání.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Namítá-li dovolatel, že odvolací soud se odchýlil od rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 3158/2010, řešící procesní otázku ohledně dokazování, je nutno konstatovat, že rozhodnutí odvolacího soudu na řešení této otázky nespočívá a dovolatel touto námitkou ve skutečnosti brojí proti procesnímu postupu odvolacího soudu. Je třeba připomenout, že Nejvyšší soud již několikrát judikoval, že námitky dovolatele směřující ke konkrétnímu procesnímu postupu soudu, tedy do vad řízení, neodpovídají kritériím stanoveným v §237 o. s. ř. (vzhledem k §241a odst. 1 o. s. ř. nejsou ani způsobilým dovolacím důvodem); přípustnost dovolání tudíž založit nemohou, i kdyby se soud vytýkaných procesních pochybení dopustil (srov. např. závěry usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 9. 2018, sp. zn. 23 Cdo 1913/2018 nebo usnesení ze dne 28. 11. 2018, sp. zn. 23 Cdo 3745/2018 – veřejnosti dostupných na www.nsoud.cz ). Rovněž námitky dovolatele ke skutkovým zjištěním soudu a hodnocení důkazů odvolacím soudem přípustnost dovolání založit nemohou, takové námitky neodpovídají kritériím stanoveným v §237 o. s. ř. Skutkové závěry odvolacího soudu nepodléhají dovolacímu přezkumu a samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení §132 o. s. ř.) nelze (ani v režimu dovolacího řízení podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. ledna 2013) úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod označením 4/2014).
Nejvyšší soud se zabýval přezkoumáním právního závěru odvolacího soudu o způsobilosti k započtení dvou nesplatných pohledávek a dospěl k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu není v daném případě v rozporu s dovolatelem citovanou judikaturou Nejvyššího soudu (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2006, sp. zn. 32 Odo 1143/2004, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod označením R 90/2006 a usnesení ze dne 31. 1. 2006, sp. zn. 29 Odo 204/2003, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod označením 64/2006). Dovolací soud nemá ani důvod se od těchto rozhodnutí odchýlit.
Odvolací soud v dané věci správně vyšel z konstantní judikatury vycházející ze závěrů v rozhodnutí Nejvyššího soudu R 90/2006, podle kterého je v obchodních i občanskoprávních vztazích možné započítat jednostrannou formou pasivní nesplatnou pohledávku, tj. pohledávku, vůči níž úkon započtení směřuje. Uvedená rozhodnutí Nejvyššího soudu (shodně s dalšími dovolatelem uvedenými rozhodnutími Nejvyššího soudu) však řeší věci skutkově odlišné od posuzované věci v daném případě, kdy nebyla splněna zákonná výjimka stanovená v §359 obch. zák. ze zásady, že aktivně započítávaná pohledávka, kterou je ta, ve které strana provádějící úkon započtení vystupuje jako věřitel, musí být splatná. Obecně platí pravidlo v případě jednostranného zápočtu, že pohledávka, kterou věřitel vůči druhé straně uplatňuje a prostřednictvím započtení si vynucuje její uspokojení, musí být splatná. V poukazovaných rozhodnutích soudy řešily okolnosti, kdy nebyla skutkově splněna zákonná výjimka stanovená v §359 obch. zák., zatímco v dovoláním napadeném rozhodnutí odvolacího soudu byly splněny okolnosti předpokládající výjimku stanovenou pro splatnost aktivní pohledávky v §359 obch. zák. Ze skutkových okolností, která nemohou být v dovolacím řízení přezkoumávána, vyplývá, že jednostranný zápočet se týkal pasivní pohledávky z obchodního závazku (pohledávka společníka vůči obchodní společnosti z titulu snížení základního kapitálu), a že v době jednostranného započtení bylo na tohoto společníka nařízeno několik exekucí, tudíž věřitel aktivní pohledávky mohl započítat nesplatnou pohledávku, neboť z daných skutkových zjištění je zřejmé, že jde o pohledávku vůči dlužníku, který není schopen plnit své peněžité závazky, tak jak předpokládá ust. §359 obch. zák. V posuzovaném případě tak rozhodnutí R 90/2006 a ustanovení §359 obch. zák. umožňují způsobilost k započtení dvou nesplatných pohledávek a rozhodnutí odvolacího soudu není v rozporu s judikaturou dovolacího soudu, proto Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání žalobce není podle §237 o. s. ř. přípustné, a nemohl tedy učinit jiný závěr, než jeho dovolání podle ustanovení §243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítnout.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje (§243f odst. 3 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 3. 10. 2019
JUDr. Kateřina Hornochová
podepsáno JUDr. Zdeňkem Desem
za nepřítomnosti předsedkyně senátu