ECLI:CZ:NS:2014:23.CDO.2987.2012.1
sp. zn. 23 Cdo 2987/2012
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Dese a soudců JUDr. Kateřiny Hornochové a JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D., ve věci žalobkyně Scott & Hagget Czech, s.r.o., se sídlem v Praze 1, Celetná 598/11, PSČ 110 00, IČO 25133977, zastoupené JUDr. Jiřím Kovandou, advokátem, se sídlem v Praze 1, Vodičkova 28, PSČ 110 00, proti žalované KŠD LEGAL advokátní kancelář s.r.o. (dříve KŠD ŠŤOVÍČEK advokátní kancelář, s.r.o.) , se sídlem v Praze 4, Hvězdova 1716/5b, PSČ 140 00, IČO 25711229, o zaplacení částky 1 642 000 Kč a smluvní pokuty, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 42 Cm 31/2008, o dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 27. března 2012, č. j. 3 Cmo 312/2011-167, takto:
Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 27. března 2012, č. j. 3 Cmo 312/2011-167, v rozsahu, ve kterém byl potvrzen rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 11. července 2011, č. j. 42 Cm 31/2008-128, ve výrocích pod body I a II, a ve kterém bylo rozhodnuto o náhradě nákladů odvolacího řízení, a rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 11. července 2011, č. j. 42 Cm 31/2008-128, ve výrocích pod body I a II se zrušují a věc se v tomto rozsahu vrací Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 11. července 2011, č. j. 42 Cm 31/2008-128, uložil žalované, aby zaplatila žalobkyni částku 983 200 Kč se smluvní pokutou ve výši 979 481 Kč (výrok pod bodem I), rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok pod bodem II), zamítl žalobu v části, v níž se žalobkyně domáhala zaplacení částky 460 000 Kč se smluvní pokutou ve výši 0,08 % denně z částky 821 000 Kč od 21. 2. 2006 do 1. 6. 2006, z částky 821 000 Kč od 29. 5. 2006 do 1. 6. 2006, z částky 460 000 Kč od 2. 6. 2006 do zaplacení a z částky 983 200 Kč od 11. 7. 2011 do zaplacení a v části, v níž se žalobkyně domáhala zaplacení smluvní pokuty ve výši 489 240 Kč (výrok pod bodem III), a rozhodl o doplacení soudního poplatku (výrok pod bodem IV).
Soud prvního stupně zjistil, že strany svými podpisy ze dne 3. listopadu 2004 stvrdily listinu označenou jako potvrzení nabídky S 126857 – vyhledání a výběr kandidátů na pozici právník/advokát pro advokátní kancelář K., Š., D., která byla stvrzena podpisy za oba účastníky dne 3. listopadu 2004. Předmětem plnění bylo nalezení tří kandidátů splňujících požadavky – jazykové znalosti – výborná znalost anglického jazyka, německý jazyk výhodou, ukončené vysokoškolské vzdělání právního směru, LLM či studium/praxe v zahraničí výhodou, minimálně tři roky praxe v oblasti obchodního práva, flexibilita a vysoké pracovní nasazení, schopnost komunikovat a prezentovat se, vysoká úroveň písemného projevu, s tím, že kandidáty bude rozšířen tým žalované. Zvláštní požadavek byl popsán jako vlastní klientela, která s kandidátem přejde k žalované. Podmínku obratu kandidáta 5 000 000 Kč ročně text listiny neobsahoval a soud prvního stupně ani nevzal za prokázanou ústní dohodu o této podmínce. V listině byla dále dohodnuta i analýza trhu. Cena byla stanovena na 250 000 Kč za analýzu, za kandidáty celkem 1 920 000 Kč při ceně za každého kandidáta 640 000 Kč. Paušál za komunikační náklady byl stanoven na 38 400 Kč. Smluvní pokuta byla sjednána ve výši 0,08 % z dlužné částky od 15 dnů po obdržení faktur žalovanou. V listině nebyla nijak omezena doba platnosti.
Žalobkyně provedla analýzu trhu a nalezla kandidáty - advokáty JUDr. Š. a Mgr. T. a zprostředkovala jejich kontakt s žalovanou. Tito poté vstoupili do žalované tak, že odkoupili podíly původních společníků. Původní společníci v žalované nadále působili. U jazykových znalostí soud vzal za potvrzenou konverzační znalost angličtiny Mgr. T. a přes okolnost, že Mgr. T. nezpracovával v tomto jazyce texty, uzavřel soud prvního stupně, že nebylo prokázáno, že by Mgr. T. výslovně nesplňoval toto kritérium, neboť smlouva o práci s textem nehovoří. Vzhledem k tomu, že nebyla zjištěna podmínka obratu 5 000 000 Kč, nezohlednil soud námitku o nesplnění této podmínky Mgr. T. Tvrzenou skutečnost, že žalobkyně vyhledala i třetího kandidáta JUDr. V, soud prvního stupně nevzal za prokázanou.
Mailem ze dne 16. 12. 2005 nabídl JUDr. Š. jednateli žalobkyně 350 000 Kč s tím, že 578 400 Kč již bylo zaplaceno – za analýzu trhu 250 000 Kč, za komunikační paušál 38 400 Kč – k tomu je přičtena částka 640 000 Kč za získání jednoho advokáta splňujícího parametry, čímž by byla naplněna uzavřená smlouva.
Žalobkyně žalované vyúčtovala cenu za analýzu trhu a vyhledání tří kandidátů a žalovanou dále upomínala o zaplacení. Doručení faktury bylo zjištěno ke dni 17. května 2006.
Předmětem sporu byla otázka, zda došlo ke vzniku nároku žalobkyně na odměnu, když část odměny ve výši 578 400 Kč již žalovaná uhradila. Podle závěru soudu prvního stupně se jednalo o platbu za analýzu trhu podle článku D smlouvy ve výši 250 000 Kč a dále za první splátku ceny – zálohu na plnění splatnou při zahájení vyhledávání právníků/advokátů ve výši 290 000 Kč a ve výši 38 400 Kč.
Soud prvního stupně věc právně posoudil tak, že mezi účastníky byla uzavřena platná smlouva o zprostředkování podle §642 a násl. zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“), a to v písemné podobě.
Závazek žalobkyně považoval soud prvního stupně za splněný vyhledáním advokátů JUDr. Š. a Mgr. T. – v kanceláři žalované se vstupem obou nových společníků zvětšil počet advokátů po dobu nejméně jednoho roku o dva, když zde současně působili původní i noví společníci. Z pohledu dikce smlouvy, která neuvádí, v jaké pozici mají být původní společníci či noví kandidáti při splnění závazku v kanceláři žalované, je přitom jejich vnitřní zařazení u žalované bez významu.
Soud prvního stupně došel k závěru, že v souladu se smlouvou žalobkyni náleží odměna 2 x 640 000 Kč, tj. 1 280 000 Kč, s DPH celkem 1 523 200 Kč. Po odečtení uhrazených částek ve výši 290 000 Kč a 250 000 Kč náleží žalobkyni částka 983 200 Kč, kterou soud prvního stupně žalobkyni přiznal a ve zbytku nároku ve výši 685 800 Kč žalobu zamítl.
Nárok na smluvní pokutu shledal soud prvního stupně v souladu s §300 a násl. obch. zák. Odvolací soud vzal za odůvodněný nárok žalobkyně na smluvní pokutu za období od 2. června 2006 (15 dnů po doručení) do data svého rozhodnutí 11. července 2011, neboť po tomto datu se jedná o dosud nesplatný nárok na smluvní pokutu, který podle stále aktuální judikatury nelze žalobkyni přiznat. Aplikoval dále §301 obch. zák., podle něhož nepřiměřeně vysokou smluvní pokutu může soud snížit s přihlédnutím k hodnotě a významu zajišťované povinnosti, a to až do výše škody vzniklé do doby soudního rozhodnutí porušením smluvní povinnosti, na kterou se vztahuje smluvní pokuta. Soud nemohl odhlédnout od značné délky prodlení s platbou žalované, proto pokutu snížil pouze o jednu třetinu tak, aby svou výškou nepřesahovala jistinu ve věci.
K odvolání žalované Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 27. března 2012, č. j. 3 Cmo 312/2011-167, rozsudek soudu prvního stupně v záhlaví opravil v označení žalované na správné znění obchodní firmy a sídla žalované, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích pod body I a II a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Odvolací soud shledal skutkový stav zjištěný soudem prvního stupně za provedený v dostatečném rozsahu pro rozhodnutí ve věci a pro vlastní potřebu zopakoval důkaz smlouvou o poskytnutí služeb ze dne 11. října 2004, písemně potvrzenou nabídkou č. S 126857 ze dne 3. listopadu 2004. Se všemi závěry, které soud prvního stupně učinil, se odvolací soud ztotožnil.
I odvolací soud posoudil smlouvu účastníků jako platnou smlouvu o zprostředkování uzavřenou podle §642 a násl. obch. zák. v písemné podobě označené účastníky jako potvrzení nabídky S 126857.
Odvolací soud neshledal důvodnou námitku neplatnosti předmětné smlouvy z důvodu neurčitosti vymezení jejího předmětu, neboť v souladu se zásadou smluvní volnosti bylo na účastnících, jakou formu vymezení předmětu splní, a tu, kterou zvolili v dané smlouvě, nelze považovat za neurčitou, neboť obsahuje vymezení předmětu – zajištění výběru advokátů v souladu s §11 zákona č. 85/1996 Sb., o advokacii. Neshledal důvodnou ani opakovanou námitku žalované, že žalobkyni nenáleží dohodnutá odměna, když nevybral současně všechny tři advokáty a nevstoupil s nimi do právního vztahu, neboť nesplňovali potřebné předpoklady. Shodně se soudem prvního stupně odvolací soud konstatoval, že podle obsahu smlouvy (jejího článku C a článku D) mohlo být kandidátů více či méně, v řízení však bylo prokázáno splnění závazku žalobkyně ohledně dvou advokátů, tj. JUDr. Š. a Mgr. T., o které byl tým advokátní kanceláře K., Š., D. po určitou dobu rozšířen. V souladu s touto skutečností shledal odvolací soud výpočet – vyúčtování odměny podle počtu získaných advokátů, tedy dvou, tak, jak byl proveden soudem prvního stupně, správným.
Rozsudek odvolacího soudu v rozsahu jeho výroku, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích pod body I a II a v rozsahu jeho výroku, jímž bylo rozhodnuto o náhradě nákladů odvolacího řízení, napadla žalovaná dovoláním. Jeho přípustnost založila na ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., přičemž jako dovolací důvod uplatnila důvod upravený v §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., tedy že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci, a důvod podle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., tedy že řízení předcházející napadenému rozsudku je postiženou vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
Posouzení smlouvy účastníků jako smlouvy zprostředkovatelské uzavřené podle §642 obch. zák. dovolatelka akceptuje, nicméně ji považuje za absolutně neplatnou pro neurčitost, neboť nebylo účastníky smlouvy jednoznačně dohodnuto, jaká konkrétní smlouva s jakým předmětem plnění má být zprostředkována. Dovolatelka odkázala na rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky ze dne 25. května 2005, sp. zn. 32 Odo 520/2005, a rozhodnutí ze dne 25. května 2011, sp. zn. 23 Cdo 2305/2009, s tím, že napadené rozhodnutí je v rozporu se závěry uvedených rozhodnutí. Otázkou zásadního právního významu pak je, zda je vymezení konkrétní smlouvy, která má být zprostředkována, podstatnou náležitostí zprostředkovatelské smlouvy, jejíž absence má za následek absolutní neplatnost zprostředkovatelské smlouvy.
Právní závěr odvolacího soudu, že z hlediska platnosti předmětné smlouvy je dostatečné, když předmět zprostředkování je vymezen tím, že se hledá advokát/právník, aniž by bylo specifikováno, v jakém právním postavení má takový advokát či právník působit – zda jako samostatný advokát na základě zřejmě mandátní smlouvy, zda jako advokát ve sdružení či jako advokátní koncipient na základě pracovněprávního vztahu, je podle názoru dovolatelky nesprávný, přičemž posouzení této otázky hodnotí jako zcela klíčové pro rozhodnutí ve věci.
Dovolatelka považuje za nesprávný závěr odvolacího soudu, že došlo k „získání“ Mgr. T. a JUDr. Š. jako kandidátů ve smyslu smlouvy účastníků za situace, kdy byly uzavřeny smlouvy mezi Mgr. T. a JUDr. Š. na straně jedné a JUDr. K., JUDr. Š a JUDr. D. na straně druhé, čímž došlo k záměně společníků žalované. Došlo tím k uzavření smluv mezi společníky žalované a třetími osobami, nikoliv mezi žalovanou a třetími osobami. Vztahy společníků obchodní společnosti vůči třetím osobám nelze slučovat se vztahy obchodní společnosti. Podle dovolatelky nelze smlouvu vykládat tak, že by došlo k jejímu naplnění bez jakéhokoliv úkonu žalované, například tím, že by společníci žalované odprodali své podíly třetím osobám.
Z uvedeného dovolatelka vyvodila, že odvolací řešil dvě otázky, jež mají dle jejího názoru zásadní právní význam, neboť jde o otázky dosud dovolacím soudem neřešené.
První otázkou je, zda může být předmět zprostředkování naplněn a nárok na provizi vzniknout i tím, že je zprostředkovávaná smlouva (bez výslovné dohody zprostředkovatele a zájemce) uzavřena nikoliv zájemcem, ale jeho společníky (či obecně třetími osobami s využitím informací předaných zprostředkovatelem zájemci).
S tím souvisí další otázka – zda může být ve smyslu §642 obch. zák. předmětem zprostředkování příležitost k uzavření smlouvy nikoliv mezi zájemcem a třetí osobou, ale mezi dvěma třetími osobami odlišnými od zájemce.
Odvolací soud obě uvedené otázky vyřešil podle názoru dovolatelky nesprávně, když na ně odpověděl kladně.
Dovolatelka má dále za to, že smlouvou o zprostředkování byl sjednán požadavek na počet „alespoň“ tří získaných právníků/advokátů, takže smlouva nepředpokládala možnost dílčího plnění. Získáním JUDr. Š. a Mgr. T. za kandidáty získané žalobkyní tak nebyla smlouva naplněna. Opačný závěr odvolacího soudu je tudíž nesprávný.
Vada řízení, která mohla vést k nesprávnému rozhodnutí ve věci, spočívá podle názoru žalované v přesunu důkazního břemene z žalobkyně na žalovanou, k čemuž došlo skutkovým závěrem odvolacího soudu, že nebylo prokázáno, že by Mgr. T. a JUDr. Š. nesplňovali podmínky kladené na kandidáty smlouvou o zprostředkování. To představuje zásadní procesní vadu, neboť podle judikatury „mají účastníci ohledně skutečností, ze kterých vyvozují pro sebe příznivé právní následky, břemeno tvrzení a důkazní povinnost“.
Dovolatelka navrhla zrušení rozsudku odvolacího soudu v rozsahu jeho výroku, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích pod body I a II a vrácení věci tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalovaná ve vyjádření k dovolání uvedla, že řešení právních otázek navozených dovolatelkou nemělo pro rozhodnutí o věci určující význam, přičemž se ztotožnila se závěry odvolacího soudu.
K námitce dovolatelky ohledně neplatnosti smlouvy o zprostředkování pro neurčitost jejího předmětu odkázala na stranu 5 smlouvy body B.1 a B.2, kde je přesně popsán předmět smlouvy i přesná specifikace kandidáta, který měl být zprostředkovatelem vyhledán. Žalobkyně přitom v řízení prokázala listinnými důkazy, že jejím přičiněním došlo k vyhledání kandidátů pro předmět této smlouvy, tito s ním vyslovili souhlas, stejně jako objednatel, kancelář v tehdejším složení „KŠD“ a že až do doby zaslání žaloby nebyly ze strany dovolatelky žádné výhrady k plnění. Stávající výhrady hodnotí jako ryze účelové. K typu smlouvy, jež byla zprostředkovávána, odkázala na ustanovení pod písmenem D na straně 8 předmětné smlouvy, kde se jednalo o tom, že v případě, že klient uzavře pracovněprávní nebo jiný právní vztah s dalším z představených kandidátů na obdobnou nebo jinou pozici, která není předmětem této smlouvy, v časovém období od jednoho roku ode dne představení kandidáta jakoukoli formou, je klient povinen uhradit žalobkyni smluvní odměnu v plné výši podle článku C této smlouvy do 15 dnů ode dne účinnosti pracovněprávního nebo jiného právního vztahu s kandidátem. Toto ustanovení reflektovalo možnost uzavřít typově různé smlouvy. Žalobkyně zdůraznila, že žalovaná byla veřejnou obchodní společností, která jiný způsob, než ukončení účasti původních společníků, neumožňovala. Tento vstup, který byl mimochodem diktován otázkou daňové výhodnosti, nemohla žalobkyně jako zprostředkovatel žádným způsobem ovlivnit. To, že zprostředkovávané osoby nenastoupily do pracovního poměru nebo vztahu spolupracujícího advokáta, ale došlo k jejich vstupu do veřejné obchodní společnosti, je jen technickou záležitostí. Šlo o to, že úsilím žalobkyně jako zprostředkovatele došlo k představení konkrétních osob, které splňovaly parametry dané smlouvou a tím žalobkyně své povinnosti splnila. Žalobkyně navrhla odmítnutí, event. zamítnutí dovolání.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) úvodem poznamenává, že rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (do 31. prosince 2012) se podává z bodu 7 článku II části první zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o. s. ř., nejprve posuzoval, zda je dovolání přípustné.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Přípustnost dovolání proti rozsudku, jímž odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, upravuje ustanovení §237 odst. 1 písm. b) a c) o. s. ř. O případ uvedený pod písmenem b) v této věci nejde, neboť rozsudkem odvolacího soudu byl potvrzen v pořadí prvý rozsudek soudu prvního stupně.
Podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. a dovolací soud dospěje k závěru, že napadený rozsudek má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Podle §237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam [§237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.] zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 se nepřihlíží.
Předpokladem pro závěr, že rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam je, že řešení právní otázky mělo pro rozhodnutí o věci určující význam, tedy že nešlo jen o takovou právní otázku, na níž rozsudek odvolacího soudu nebyl z hlediska právního posouzení věci založen. Přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má.
Protože dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. může být připuštěno jen pro řešení právních otázek, je dovolatel oprávněn napadnout rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž je dovolání přípustné podle tohoto ustanovení, jen z dovolacího důvodu uvedeného v 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., tedy pro nesprávné právní posouzení věci.
Dovolací soud tedy nemůže v případě v úvahu přicházející přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přezkoumávat skutkové zjištění odvolacího soudu, resp. soudu prvního stupně, z tohoto skutkového zjištění musí vycházet a nemůže je doplňovat.
Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání je podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné, neboť odvolací soud se při rozhodování odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu a rozhodl v rozporu s hmotným právem.
Dovolání je i důvodné.
Dovolatelka odvolacímu soudu vytýká, že otázku „zda je vymezení konkrétní smlouvy, která má být zprostředkována, podstatnou náležitostí zprostředkovatelské smlouvy, jejíž absence má za následek absolutní neplatnost zprostředkovatelské smlouvy“, řeší v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu (usnesení ze dne 25. května 2006, sp. zn. 32 Odo 520/2005, rozsudek ze dne 25. května 2011, sp. zn. 23 Cdo 2305/2009).
Podle §642 obch. zák. se smlouvou o zprostředkování zprostředkovatel zavazuje, že bude vyvíjet činnost směřující k tomu, aby zájemce měl příležitost uzavřít určitou smlouvu s třetí osobou, a zájemce se zavazuje zaplatit zprostředkovateli úplatu (provizi).
Jak vyplývá z dovolatelkou citované judikatury Nejvyššího soudu (usnesení ze dne 25. května 2006, sp. zn. 32 Odo 520/2005, rozsudek ze dne 25. května 2011, sp. zn. 23 Cdo 2305/2009), nebylo-li účastníky smlouvy o zprostředkování jednoznačně dohodnuto, jaká konkrétní smlouva s jakým předmětem plnění má být zprostředkována, je pro chybějící podstatnou náležitost zprostředkovatelské smlouvy tato smlouva neplatná.
Ze skutkových zjištění nevyplývá, že by sporná smlouva obsahovala vymezení smlouvy, kterou měla žalovaná zájem uzavřít. Pouhým vymezením cíle (rozšířením týmu advokátní kanceláře), kterého má být zprostředkovávaným úkonem dosaženo, není dostatečně určena smlouva, která má být zprostředkována. Chybí tedy podstatná náležitost zprostředkovatelské smlouvy. Posuzovaly-li soudy obou stupňů předmětnou mlouvu jako platnou smlouvu zprostředkovatelskou, učinily tak v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu.
Tento závěr však ještě neznamená, že posuzovaná smlouva je neplatným právním úkonem. Je ustálenou rozhodovací praxí Ústavního soudu ČR (např. nález ze dne 14. dubna 2005, sp. zn. I. ÚS 625/03, uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu pod č. 84/2005), že „základním principem výkladu smluv je priorita výkladu, který nezakládá neplatnost smlouvy, před takovým výkladem, který neplatnost smlouvy zakládá, jsou-li možné oba výklady. Je tak vyjádřen a podporován princip autonomie smluvních stran, povaha soukromého práva a s tím spojená společenská a hospodářská funkce smlouvy. Není ústavně konformní a je v rozporu s principy právního státu taková praxe, kdy obecné soudy upřednostňují výklad vedoucí k neplatnosti smlouvy, před výkladem neplatnost smlouvy nezakládajícím“.
Nabízí-li se tedy vedle výkladu, podle kterého je smlouva neplatnou zprostředkovatelskou smlouvou, výklad, podle kterého by posuzovaná smlouva mohla být platnou smlouvou, je ústavně konformní výklad přisuzující smlouvě platnost.
O takovém výkladu je možno uvažovat s ohledem na ustanovení §269 odst. 2 obch. zák., podle kterého „mohou účastníci uzavřít i takovou smlouvu, která není upravena jako typ smlouvy. Jestliže však účastníci dostatečně neurčí předmět svých závazků, smlouva uzavřena není.“
Zjištěný skutkový stav však neumožňuje posouzení platnosti smlouvy jako smlouvy innominátní a ani posouzení námitky dovolatelky, zda smlouva svou povahou vylučovala možnost částečného plnění ze strany žalobkyně. V dalším řízení proto soudy doplní skutková zjištění ohledně obsahu smlouvy a budou zkoumat, zda smlouva splňovala podmínky ustanovení §269 odst. 2 obch. zák., jaké byly podmínky týkající se nároku na odměnu (na který okamžik smlouva vázala jeho vznik – např. zda na okamžik vyhledání kandidáta či na okamžik uzavření smlouvy mezi žalovanou a kandidátem, apod.).
V této situaci se Nejvyšší soud již nezabýval dalšími námitkami dovolatelky směřujícími vůči právnímu posouzení smlouvy a vztahů z ní vzniklých odvolacím soudem, neboť tyto námitky byly založeny na tom, že smlouva je smlouvou o zprostředkování.
Rozhodnutí odvolacího soudu je rovněž založeno na nesprávném právním posouzení důkazního břemene, když odvolací soud došel k závěru, že nebylo prokázáno, že Mgr. T. nesplňoval požadavky smlouvy na jazykové znalosti kandidátů, a tuto absenci důkazu kladl k tíži žalované.
Důkazním břemenem se rozumí procesní odpovědnost účastníka řízení za to, že v řízení nebyla prokázána jeho tvrzení; tato odpovědnost se projeví v jeho procesním neúspěchu. Rozsah důkazního břemene, tedy okruh skutečností, které musí účastník prokázat, vyplývá z hmotného práva, z příslušné hmotněprávní normy, která je při právním posouzení věci aplikována, a odtud také vyplývá, kdo je nositelem důkazního břemene, tj. které skutečnosti je ten který z účastníků povinen prokázat. V zásadě platí, že nestanoví-li právní předpis jinak, stíhá důkazní břemeno toho účastníka, jemuž je existence příslušné skutečnosti podle hmotného práva ku prospěchu.
V tomto řízení to byla ovšem žalobkyně, která tvrdila, že splnila povinnosti vyplývající jí z hmotného práva – ze smlouvy (včetně povinnosti vyhledat kandidáty splňující požadavky smlouvy) a měla tedy nárok na odměnu. Skutečnost, že Mgr. T. měl patřičné jazykové znalosti, byla ku prospěchu žalobkyně. Proto to byla právě žalobkyně, která měla označit důkaz k prokázání toho, že Mgr. T. v rozhodné době splňoval dané požadavky. Důkazní břemeno tedy neleželo na žalované a ta nemusela označovat důkazy k prokázání tvrzení, že Mgr. T. dané požadavky nesplňoval.
Ze shora uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu není z hlediska uplatněných dovolacích důvodů správný.
Nejvyšší soud jej proto podle §243b odst. 2 věty za středníkem o. s. ř. v napadeném rozsahu (tj. v rozsahu, ve kterém byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve výroku pod bodem I a v závislém výroku o náhradě nákladů řízení pod bodem II) a v závislém výroku o náhradě nákladů odvolacího řízení zrušil. Protože důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí i na rozsudek soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud podle §243b odst. 3 o. s. ř. v odpovídajícím rozsahu i tento rozsudek a věc v tomto rozsahu vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 30. září 2014
JUDr. Zdeněk D e s
předseda senátu