ECLI:CZ:NS:2023:23.CDO.3055.2021.1
sp. zn. 23 Cdo 3055/2021-592
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., a JUDr. Pavla Tůmy, Ph.D., ve věci žalobkyně ČEZ Distribuce, a. s., se sídlem v Děčíně, Děčín IV- Podmokly, Teplická 874/8, PSČ 405 02, IČO 24729035, zastoupené JUDr. Ing. Petrem Petržílkem Ph.D., advokátem se sídlem v Úvalech, Dvořákova 1624, PSČ 250 82, za účasti M. Ch. , nar. XY, bytem XY, zastoupeného Mgr. Radkem Matoulkem, advokátem, se sídlem v Hradci Králové, Velké náměstí 147/12, PSČ 500 03, o žalobě podle části páté občanského soudního řádu – o nahrazení rozhodnutí předsedy Energetického regulačního úřadu ze dne 18. 3. 2010, č. j. 04597-13/2009-ERU, vedené u Okresního soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 19 C 43/2010, o dovolání účastníka proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 29. 4. 2021, č. j. 20 Co 84/2021-562, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Účastník M. Ch. je povinen zaplatit žalobkyni na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 4 114 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám zástupce žalobkyně.
Odůvodnění:
Okresní soud v Hradci Králové v pořadí třetím rozsudkem ve věci ze dne 11. 12. 2020, č. j. 19 C 43/2010-533, zrušil rozhodnutí Energetického regulačního úřadu ze dne 30. 10. 2009, č. j. 04597-9/2009-ERU a zamítl žádost navrhovatele M. Ch., jíž se domáhal vydání rozhodnutí o stanovení Smlouvy o připojení pro odběrné místo připojené ze sítě vysokého napětí, vztahující se k odběrnému místu č. XY, ulice XY, bez čp./če., XY, mezi ním a společností ČEZ Distribuce, a. s., IČO 27232425 (výrok pod bodem I), výrokem pod bodem I tohoto rozsudku nahradil rozhodnutí předsedy Energetického regulačního úřadu ze dne 18. 3. 2010, č. j. 04597-13/2009-ERU (výrok pod bodem II) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok pod bodem III).
Soud prvního stupně zjistil, že účastník řízení (navrhovatel M. Ch.) byl vlastníkem nemovitosti bez č.p./č.e. – trafostanice, včetně její technologické části. V trafostanici se nachází místo styku mezi elektrickým zařízením žalobkyně a odběrateli; z trafostanice docházelo k předávání elektrické energie spotřebiteli od právní předchůdkyně žalobkyně. Konečným odběratelem byly nemovitosti areálu STS, jehož vlastník uzavřel se žalobkyní smlouvu o dodávce elektřiny.
Soud prvního stupně v návaznosti na právní závěr Nejvyššího soudu vyslovený v kasačním rozhodnutí ze dne 6. 4. 2020, č. j. 23 Cdo 4829/2017-478, uvedl, že trafostanice nejsou zařízením pro konečnou spotřebu elektřiny ve smyslu definice odběrného elektrického zařízení, tudíž nelze postupovat podle ustanovení §28 odst. 1 písm. a) zákona č. 458/2000 Sb., o podmínkách podnikání a o výkonu státní správy v energetických odvětvích a o změně některých zákonů (energetický zákon). Podle soudu prvního stupně má žalobkyně obecně povinnost připojovat odběrná zařízení spotřebitelů [§25 odst. 10 písm. a) energetického zákona], tedy ty nemovitosti, ve kterých dochází již ke konečné spotřebě elektrické energie. Tomu odpovídá i právo zákazníka na uzavření smlouvy o připojení svého odběrného elektrického zařízení k přenosové soustavě nebo k distribuční soustavě [§28 odst. 1 písm. a) energetického zákona]. Z uvedených ustanovení vycházel též správní orgán při svém rozhodnutí. Na trafostanici nelze nahlížet jako na odběrné zařízení, kde dochází ke konečné spotřebě elektrické energie, není tedy možné aplikovat uvedená ustanovení. V trafostanici dochází ke změně napětí elektrické energie a jejímu následnému ‚dopravení‘ ke koncovému uživateli, tj. k odběrnému zařízení. Soud prvního stupně tedy uzavřel, že pokud se účastník řízení (majitel trafostanice) domáhal připojení trafostanice k distribuční soustavě, nejednalo se o právní nástupnictví ve smlouvách o dodávce elektřiny, které byly uzavřeny k odběrným zařízením – koncovým elektřinu spotřebovávajícím nemovitostem. Nejedná se tedy o žádnou ze situací zamýšlených §3 odst. 2 vyhlášky č. 51/2006 Sb., o podmínkách připojení k elektrizační soustavě (dále jen „vyhláška č. 51/2006 Sb.), v nichž by na nového zákazníka pouze přecházela stávající smlouva. Beneficium tohoto ustanovení svědčilo novým majitelům odběrného zařízení, tj. nemovitostí na adrese XY. Jedině pro tato odběrná zařízení (na odběrném místě XY) byly dříve uzavřeny smlouvy, které zaručovaly rezervovaný příkon. Novému zákazníkovi, který se domáhá rezervovaného příkonu, vznikla tak povinnost podílet se na nákladech připojení trafostanice dle §10 vyhlášky č. 51/2006 Sb. Trafostanici lze ve smyslu Přílohy č. 6 vyhlášky č. 51/2006 Sb. podřadit pod standardní distribuční soustavu vysokého napětí. Podíl na nákladech připojení pro tuto soustavu je stanoven v částce 800 000 Kč/MW. Účastník řízení se domáhal připojení 480 kW, které dovozoval z již zmíněných smluv o dodávce elektřiny. Jedná se tedy o požadovaný rezervovaný příkon ve výši 0,48 MW, z čehož vyplývá podíl na nákladech ve výši 384 000 Kč. Soud prvního stupně proto shledal rozhodnutí správního orgánu chybným v rozsahu části schválené smlouvy s podnadpisem „PLATNOST SMLOUVY, PODÍL NA NÁKLADECH“, kde podíl na nákladech spojených s připojením a se zajištěním rezervovaného příkonu stanovil ERÚ (resp. vyhověl návrhu účastníka) bez poplatku s odkazem na §3 odst. 4 vyhlášky č. 51/2006 Sb. Aplikované ustanovení však počítá se situacemi vyjmenovanými v §3 odst. 2 a 3 cit. vyhlášky, o něž – jak soud výše vyložil – se v projednávané věci nejedná.
K odvolání účastníka Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 29. 4. 2021, č. j. 20 Co 84/2021-562, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (výrok pod bodem I) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok pod bodem II).
Odvolací soud se ztotožnil se závěry soudu prvního stupně, když shrnul, že jestliže trafostanice není elektrickým zařízením ve smyslu energetického zákona, nemůže se na ni vztahovat ani možnost jejího jen výjimečného, bezplatného připojení ve smyslu jeho prováděcí vyhlášky, která jinak zásadně předpokládá připojení za náhradu. V takovém případě nemůže napadené rozhodnutí správního orgánu obstát jako ve výroku věcně správné, neboť žalobkyně má v tomto případě právo na náhradu nákladů za připojení, což v něm ale stanoveno nebylo. Námitky účastníka týkající se opožděně podaného rozkladu žalobkyně proti rozhodnutí správního orgánu, ani jí opožděně, případě jako osobou neoprávněnou, podané dovolání proti předchozímu rozsudku krajského soudu, neshledal důvodné.
Odvolací soud se rovněž ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že účastník M. Ch. je v projednávané věci stále pasivně legitimován vůči žalobkyni. Ta zde nebyla nucena navrhovat postup podle §205b odst. 2 ve spojení s §107a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), tedy procesní nástupnictví na jeho straně z důvodu prodeje budovy s trafostanicí společnosti Technistone, a.s. M. Ch. byl nejen účastníkem a navrhovatelem správního řízení, z nějž vzešlo žalobkyní napadené rozhodnutí správní orgánu, především v něm však navrhoval uzavření konkrétní smlouvy s žalobkyní, jejíž realizace nebyla neodlučně spjata s jeho vlastnictvím dané trafostanice.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podal účastník dovolání. Účastník spatřuje přípustnost dovolání v nesprávném řešení právní otázky
a) opožděně podaného rozkladu ze strany právního předchůdce žalobkyně,
b) uplatněné námitky nedostatku pasivní legitimace dovolatele a nemožnosti vydání rozhodnutí ve věci samé,
c) možnosti rušení rozhodnutí správního orgánu,
d) vázanosti odvolacího soudu předchozím pravomocným rozhodnutím správního orgánu,
e) vázanosti kasačním rozhodnutím Nejvyššího soudu (ve věci legitimace právního nástupce žalobkyně a rozhodnutí o ní) a
f) zda je kasační rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 6. 4. 2020, č. j. 23 Cdo 4829/2017-478, správné rozhodnutí a mohlo být závazné pro další řízení ve věci, když stojí v judikatuře ohledně merita věci zcela osamoceně, nově (zda budova zděné trafostanice č. XY je či není odběrné místo, odběrné elektrické zařízení, dle napadeného rozhodnutí dokonce jen elektrické zařízení) a ani jím řešená otázka legitimace žalobkyně jakožto údajná vada řízení neodpovídají předchozí rozhodovací praxi, resp. právním předpisům a měly být dovolacím soudem posouzeny jinak, a zda jím tedy mohl být odvolací soud vůbec vázán při novém rozhodování ve věci samé.
Splnění předpokladů přípustnosti dovolání spatřuje dovolatel ve všech uvedených bodech, neboť napadené rozhodnutí závisí na vyřešení uvedených právních otázek, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo které v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyly vyřešeny nebo jsou dovolacím soudem rozhodovány rozdílně anebo mají být dovolacím soudem vyřešené právní otázky posouzeny jinak.
K bodu ad a) dovolatel uvedl, že dovolacím soudem dosud nebyla vyřešena a současně má být dovolacím soudem posouzena jinak otázka, „zda v řízení podle částí páté o. s. ř. po vydání kasačního rozhodnutí Nejvyšším soudem, kdy má být soudem znovu projednávána a rozhodnuta věc o návrhu dovolatele z roku 2009, o němž pravomocně rozhodl správní orgán, předchází rozhodování o věci samé přezkum splnění podmínek řízení před správním orgánem druhého stupně, co se včasného podání rozkladu týče, na jehož podkladu bylo vydáno žalobou napadené rozhodnutí o rozkladu, a to za zcela specifických podmínek daného případu, kdy dovolatel až dodatečně zjistil, že správní spis ERÚ byl pozměněn a rozklad byl žalobcem podán opožděně“. Podle dovolatele odvolací soud pochybil, když nezjistil, že právní předchůdce žalobkyně podal rozklad opožděně a nikdy proto nemohl splnit zákonnou podmínku přípustnosti žaloby ze dne 28. 4. 2010, neboť byla dle §247 odst. 2 o. s. ř. nepřípustná, a to z důvodu řádného nevyužití všech opravných prostředků v řízení před správním orgánem. Tuto věc měl a mohl posuzovat sám správní orgán, může a má ji tedy takto posuzovat též soud v řízení podle části páté občanského soudního řádu, když stejnou věc znovu projednává a rozhoduje. Dále dovolatel namítal, že odvolací soud ústavně nekonformním způsobem popírá legitimní očekávání dovolatele založené na letité rozhodovací praxi správních orgánů a soudů. Odvolací soud se navíc podle dovolatele při zjišťování skutkově a právně významných skutečností rozhodných pro rozhodnutí ve věci pomýlil, neujasnil si dostatečně prioritní otázky předmětu přezkumu správního rozhodnutí ve druhém stupně a neaplikoval na věc ani relevantní ustanovení právních předpisů. Soudy si podle účastníka nevyžádaly od správního orgánu potřebný spis, dovolatel tedy jako přílohu dovolání připojil tři fotografie záznamu o doručení prvoinstančního rozhodnutí ERÚ do datové schránky žalobkyně.
K bodu ad b) dovolatel uvedl, že dovolacím soudem má být posouzena jinak otázka, zda v řízení podle části páté o. s. ř. po vydání kasačního rozhodnutí Nejvyšším soudem, kdy má být znovu projednána a rozhodnuta věc o žalobním návrhu právního předchůdce žalobkyně, předchází rozhodování o věci samé soudní přezkum splnění procesních podmínek pokračování řízení, zejména co se týče osoby dovolatele, jakožto účastníka řízení. V této otázce spatřuje dovolatel nutnost ingerence dovolacího soudu ohledně právní otázky jeho účastenství v řízení, která byla součástí nesprávně právně posouzených odvolacích námitek. Odvolací soud s ohledem na doložený prodej nemovitých věcí, postupoval nesprávně, když se v souladu s ustanovením §250b odst. 2 větou druhou o. s. ř. v napadeném rozhodnutí opomněl relevantně vypořádat s vadnou procesní aktivitou žalobkyně ve vztahu k účastníkovi, neboť za řízení před soudem došlo k právnímu nástupnictví též na straně účastníka. Dovolatel setrvává na tom, že smlouva o jejím připojení, resp. rozhodnutí správních orgánů obou stupňů, je nedílně svázáno s doložením vlastnického nebo jiného práva k ní. Jiné právo k ní v žádné z částí řízení tvrzeno nebylo, naopak bylo vždy tvrzeno právo vlastnické, na kterém bylo rozhodnutí závislé. Za dané procesní a skutkové situace není žalobkyní požadovaný přezkum rozhodnutí předsedy ERÚ vůči dovolateli přípustný, ani nelze žalobou napadené správní rozhodnutí nijak nahradit. Podle dovolatele měla být žaloba z důvodu nedostatku pasivní věcné legitimace účastníka a neprokázání naléhavého právního zájmu žalobkyně na požadovaném rozhodnutí důvodem k zamítnutí jejího návrhu.
K bodu ad c) dovolatel uvedl, že dovolacím soudem má být posouzena jinak otázka, zda v řízení podle části páté o. s. ř. po vydání kasačního rozhodnutí Nejvyšším soudem, kdy má být znovu projednána a rozhodnuta věc o žalobním návrhu právního předchůdce žalobkyně, lze rušit rozhodnutí Energetického regulačního úřadu ze dne 30. 10. 2009, č. j. 04597-9/2009-ERÚ.
Podle dovolatele je napadené rozhodnutí nezákonné, neboť rozhodnutí správního orgánu nelze v řízení podle části páté o. s. ř. „rušit“, ale lze ho pouze nahradit.
K bodu ad d) dovolatel uvedl, že dovolacím soudem má být posouzena jinak otázka, zda v řízení podle části páté o. s. ř. po vydání kasačního rozhodnutí Nejvyšším soudem, kdy má být znovu projednána a rozhodnuta věc o žalobním návrhu právního předchůdce žalobkyně, lze v řízení přezkoumávat procesní správnost a výsledek předchozího správního řízení. Dovolatel namítá, že odvolací soud byl povinen v řízení přezkoumávat procesní správnost a výsledek předchozího správního řízení, neboť rozhodovací postup soudů dle §244 a násl. o. s. ř. je přezkumem rozhodnutí správního orgánu ve smyslu čl. 36 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a má jej eventuálně nahradit.
K bodu ad e) dovolatel uvedl, že dovolacím soudem má být posouzena jinak otázka, zda v řízení podle části páté o. s. ř. po vydání kasačního rozhodnutí Nejvyšším soudem, kdy má být znovu projednána a rozhodnuta věc o žalobním návrhu právního předchůdce žalobkyně, lze v řízení přezkoumávat procesní nástupnictví žalobce ve smyslu §107 o. s. ř., o kterém nebylo do současné doby v průběhu řízení rozhodnuto. K této otázce pak dovolatel formuloval čtyři podotázky:
- na základě jakého právního předpisu nynější žalobkyně vstoupila do řízení na místo původní žalobkyně,
- na základě jakého právního předpisu je ode dne zániku původní žalobkyně dovolatel povinen čelit žalobě neexistující osoby, a to i po jeho ztrátě způsobilosti býti účastníkem ke dni 29. 11. 2017,
- je možné, aby v řízení dle části páté o. s. ř. hradila soudní poplatky za odvolání a dovolání neexistující osoba,
- jak neexistující osobě původní žalobkyně mohly řadu let vznikat náklady řízení, které měly bez opory v právním řádu vadným usnesením ze dne 27. 6. 2017 přejít na současnou žalobkyni.
Podle dovolatele odvolání i dovolání ve věci nebylo podáno včas ani osobou k tomu oprávněnou, tudíž bylo nepřípustné. Povinností dovolacího soudu v situaci, kdy soud prvního stupně v dovolacím řízení rozhodl o návrhu žalobkyně podle §107a o. s. ř., bylo řízení zastavit nebo spis vrátit soudu prvního stupně k novému rozhodnutí podle §107 o. s. ř. Argumentace odvolacího soudu o vázanosti kasačním rozhodnutím Nejvyššího soudu je podle dovolatele nepřípadná, neboť nedostatek podmínek řízení má být zkoumán z úřední povinnosti nejen na začátku řízení, ale zpravidla i po celou dobu dalšího řízení. Pokud Nejvyšší soud v souvislosti s rozhodnutím soudu prvního stupně o procesním nástupnictví uvedl, že označení ustanovení §107a o. s. ř. namísto §107 o. s. ř. je zjevná nesprávnost, když z odůvodnění rozhodnutí jednoznačně vyplývá, že o procesním nástupnictví bylo rozhodnuto pro ztrátu způsobilosti účastníka řízení jím být v době po zahájení řízení do pravomocného skončení věci, měla být tato nesprávnost podle dovolatele odklizena řádnou opravou usnesení a v návaznosti na takovou opravu měl být dovolateli umožněn řádný výkon jeho procesních práv, což se nestalo.
Dovolatel konečně položil otázku, zda „je kasační rozhodnutí NS ze dne 6. 4. 2020, č. j. 23 Cdo 4829/2017-478, správné rozhodnutí a mohlo být závazné pro další řízení ve věci, když stojí v judikatuře ohledně meritu věci zcela osamoceně, nově (zda budova zděné trafostanice č. XY je či není odběrné místo, odběrné elektrické zařízení, dle napadeného rozhodnutí dokonce jen elektrické zařízení) a ani jím řešená otázka legitimace žalobce jakožto údajná vada řízení (legitimace právního nástupce žalobce rozhodnutí o ní) neodpovídají předchozí rozhodovací praxi, resp. právním předpisům a měly být dovolacím soudem posouzeny jinak a zda jím tedy mohl být odvolací soud vůbec vázán při novém rozhodování ve věci samé, neboť tyto právní otázky výslovně řešené odvolacím soudem v napadeném rozhodnutí mají být dovolacím soudem posouzeny jinak“. Podle dovolatele není napadené rozhodnutí odvolacího soudu správné, když charakter odběru rovněž typizuje odběrné místo; dovolatel dále uváděl, co podle jeho názoru lze a co nelze považovat za odběrná elektrická zařízení či odběrná místa, a jak lze vykládat pojem zákazníka. Odkázal přitom na komentář k energetickému zákonu od autorů Zdvihal a kol.
Dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek odvolacího soudu i soudu prvního stupně zrušil a řízení podle §243e odst. 4 o. s. ř. zastavil.
Žalobkyně se vyjádřila k jednotlivým otázkám formulovaným účastníkem v dovolání a závěrem navrhla, aby Nejvyšší soud jeho dovolání odmítnul z části jako vadné a z části jako nepřípustné, případně aby dovolání zamítl.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle §241 odst. 1 o. s. ř., zkoumal, zda dovolání obsahuje zákonné obligatorní náležitosti a zda je přípustné.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Podle odstavce 2 dovolání jen proti důvodům rozhodnutí není přípustné.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že jsou splněna kritéria přípustnosti dovolání obsažená v tomto ustanovení. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud, který jediný je oprávněn tuto přípustnost zkoumat (srov. §239 o. s. ř.), dospěje k závěru, že kritéria přípustnosti dovolání uvedená v ustanovení §237 o. s. ř. skutečně splněna jsou.
Podle ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Podle ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Podle §241a odst. 6 o. s. ř. nelze v dovolání uplatnit nové skutečnosti nebo důkazy.
Podle §242 odst. 3 o. s. ř. lze rozhodnutí odvolacího soudu přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3, jakož i jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
Dovolání není přípustné.
Dovolatel jako neřešenou otázku a současně otázku, která má být dovolacím soudem posouzena jinak, Nejvyššímu soudu předložil otázku, zda rozhodování v řízení podle části páté občanského soudního řádu předchází přezkoumání splnění podmínek řízení před správním orgánem druhého stupně (co do včasnosti podání rozkladu).
Nejvyšší soud v první řadě uvádí, že dovolatel řádně nevymezil důvod přípustnosti dovolání, když pouze zcela obecně označil dva důvody, které se navzájem vylučují (že právní otázka nebyla dosud v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu řešena a současně má být dovolacím soudem posouzena jinak). Současně je třeba konstatovat, že formulace o tom, že dovolatelem předestřená otázky má být dovolacím soudem posouzena jinak, přípustnosti dovolání významově neodpovídá (ve smyslu §237 o. s. ř.) požadavku, aby „dovolacím soudem (již dříve) vyřešená právní otázka byla (dovolacím soudem) posouzena jinak“ (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2013, sp. zn. 29 Cdo 1172/2013, a opětovně též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013). Má-li být dovolání přípustné proto, že „dovolacím soudem vyřešená právní otázka má být posouzena jinak“, jde o způsobilé vymezení přípustnosti dovolání ve smyslu §241a odst. 2 o. s. ř., jen je-li z dovolání zřejmé, od kterého svého řešení otázky hmotného nebo procesního práva se má (podle mínění dovolatele) dovolací soud odchýlit (srov. rovněž usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sp. zn. 29 NSČR 55/2013, nebo ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013). Těmto požadavkům na vymezení uvedeného předpokladu přípustnosti dovolání však dovolatel při formulaci této, ani dalších v dovolání uvedených otázek, nedostál, neboť ve svém dovolání neuvádí, které své dřívější řešení předmětné právní otázky by měl Nejvyšší soud nyní přehodnotit a posoudit jinak, proto takto formulované otázky nejsou způsobilé založit přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. Pokud úmyslem dovolatele bylo vymezit přípustnost dovolání tak, že by se měl Nejvyšší soud odchýlit od svých závěrů vyjádřených v této věci již v dřívějším rozhodnutí ze dne 6. 4. 2020, č. j. 23 Cdo 4829/2017-478, Nejvyšší soud k tomu sděluje, že neshledává důvod se od svých závěrů vyslovených v citovaném rozhodnutí odchýlit.
Nejvyšší soud dále odkazuje na usnesení ze dne 3. 7. 2013, sp. zn. 28 Cdo 3911/2012, ve kterém uvedl, že „v řízení ve věcech, o nichž bylo rozhodnuto jiným orgánem, podle části páté občanského soudního řádu nejde o přezkum správnosti rozhodnutí a jeho procesního postupu, ale o nové projednání a meritorní rozhodnutí věci, o níž podle zákona dříve rozhodl tento správní orgán. Projednání téhož sporu nebo jiné právní věci, o níž bylo pravomocně rozhodnuto správním orgánem, následně soudem v občanském soudním řízení nepředstavuje způsob přezkoumání správnosti (zákonnosti) rozhodnutí správního orgánu obdobný správnímu soudnictví nebo rozhodování vycházející z bezvýslednosti řízení před správním orgánem. Podstata projednání a rozhodnutí stejné věci v občanském soudním řízení spočívá v tom, že se účastníku řízení před správním orgánem, který vyčerpal v řízení před správním orgánem řádné opravné prostředky a který není spokojen s konečným rozhodnutím správního orgánu, umožňuje, aby - bez ohledu na překážku věci pravomocně rozsouzené vytvořenou rozhodnutím správního orgánu - požadoval nové projednání sporu nebo jiné právní věci u soudu a také nové rozhodnutí ve věci, dospěje-li soud k jiným závěrům než správní orgán. Nové projednání věci soudem tak navazuje na řízení před správním orgánem, aniž by bylo jeho výsledky vázáno, a zaručuje, že spor nebo jiná právní věc budou - v takovém rozsahu, v jakém o nich bylo před správním orgánem skončeno řízení - soudem definitivně uzavřeny a že nemohou být vráceny správnímu orgánu k dalšímu projednání a rozhodnutí (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. března 2013, sp. zn. 21 Cdo 4416/2011, nebo též Drápal, L., Bureš, J. a kol. Občanský soudní řád II. §201 až 376. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, str. 1988). Z právě uvedeného proto vyplývá, že postup správního orgánu ani jeho rozhodnutí nemohou být předmětem hodnocení (správnosti či nesprávnosti) v tomto řízení.“ Jinými slovy splnění podmínek řízení před správním orgánem nepodléhá přezkumu ze strany soudů v řízeních podle částí páté o. s. ř.
Ze všech shora uvedených důvodů nemůže založit přípustnost dovolání ani otázka formulovaná pod bodem d), jíž se dovolatel domáhal přezkoumání otázky, zda lze v řízení podle části páté o. s. ř. přezkoumávat procesní správnost a výsledek předchozího řízení.
Požadavkům na řádné vymezení přípustnosti dovolání nedostál dovolatel ani v souvislosti s otázkou, zda v řízení podle části páté o. s. ř. předchází rozhodování o věci samé soudní přezkum splnění procesních podmínek pokračování v řízení, zejména co se týče osoby dovolatele jakožto účastníka řízení, neboť tato právní otázka výslovně řešená odvolacím soudem v napadeném rozhodnutí má být dovolacím soudem posouzena jinak. Dovolatel neuvedl, od kterého svého řešení otázky hmotného nebo procesního práva se má (podle mínění dovolatele) dovolací soud odchýlit. V dřívějším kasačním rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 6. 4. 2020 tato otázka řešena nebyla, jiné rozhodnutí Nejvyššího soudu, v němž by předložená otázka byla řešena, a nyní by se od tohoto řešení měl Nejvyšší soud podle názoru dovolatele odchýlit, účastník neuvedl.
Ze stejného důvodu nemůže založit přípustnost dovolání ani otázka formulovaná shora pod bodem c).
Dovolatel dále Nejvyššímu soudu předložil otázku pod bodem e), zda lze v řízení přezkoumávat procesní nástupnictví žalobkyně ve smyslu §107 o. s. ř., o kterém nebylo do současné doby v průběhu řízení rozhodnuto, přičemž přípustnost spatřoval opět v řešení otázky, kterou má dovolací soud posoudit jinak. Stejně jako u předchozích otázek neuvedl dovolatel, od kterého svého dřívějšího rozhodnutí by se měl Nejvyšší soud při řešení této otázky odchýlit. Dovolatel v souvislosti s touto otázkou shrnul svá vyjádření v předchozích řízeních a vyjádřil polemiku se závěry Nejvyššího soudu vyjádřenými v dřívějším kasačním rozhodnutím a se závěry odvolacího soudu. Dovolatel dále uvedl, že se neztotožňuje se závěrem Nejvyššího soudu o tom, že usnesení soudu prvního stupně ze dne 27. 6. 2017 bylo rozhodnutím o procesním nástupnictví podle §107 o. s. ř. Na řešení této otázky však Nejvyšší soud trvá a neshledává důvod na tomto řešení cokoliv měnit.
Dovolatel dále v souvislosti s touto otázkou formuloval čtyři podotázky, s nimiž by se měl podle jeho názoru Nejvyšší soud vypořádat. Tyto podotázky však vůbec nebyly předmětem právního posouzení věci odvolacím soudem, resp. na řešení těchto otázek napadené rozhodnutí nezávisí.
Konečně dovolatel předkládá Nejvyššímu soudu k řešení otázku, zda je kasační rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 6. 4. 2020, č. j. 23 Cdo 4829/2017-478, správné rozhodnutí a mohlo být závazné pro další řízení ve věci, když stojí v judikatuře ohledně merita věci zcela osamoceně, nově (zda budova zděné trafostanice č. XY je či není odběrné místo, odběrné elektrické zařízení, dle napadeného rozhodnutí dokonce jen elektrické zařízení) a ani jím řešená otázka legitimace žalobkyně jakožto údajná vada řízení neodpovídají předchozí rozhodovací praxi, resp. právním předpisům a měly být dovolacím soudem posouzeny jinak, a zda jím tedy mohl být odvolací soud vůbec vázán při novém rozhodování ve věci samé.
Tato otázka není způsobilá založit přípustnost dovolání, předně proto, že opět není řádně vymezen předpoklad přípustnosti dovolání a současně, že její řešení vyplývá přímo ze zákona. Podle §243g odst. 1 o. s. ř. jestliže dovolací soud zruší rozhodnutí odvolacího soudu (rozhodnutí soudu prvního stupně), jedná dále o věci soud, jemuž byla věc vrácena nebo postoupena k dalšímu řízení; ustanovení §226 zde platí obdobně. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci. Podle §226 odst. 1 o. s. ř. bylo-li rozhodnutí zrušeno a byla-li věc vrácena k dalšímu řízení, je soud prvního stupně vázán právním názorem odvolacího soudu.
Odvolací soud byl tedy právním názorem Nejvyššího soudu vyjádřeným ve shora citovaném kasačním rozhodnutí vázán. Namítá-li dovolatel, že otázky řešené Nejvyšším soudem v předmětném rozhodnutí neodpovídají předchozí rozhodovací praxi, žádnou takovou neuvádí. Otázka, zda je kasační rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 6. 4. 2020, č. j. 23 Cdo 4829/2017-478, správné rozhodnutí, nemůže být předmětem dovolacího přezkumu, neboť ten je určen pouze pravomocným rozhodnutím odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Nad rámec uvedeného Nejvyšší soud uvádí, že neshledal důvody pro odchýlení se od právních závěrů vyjádřených v rozsudku ze dne 6. 4. 2020, č. j. 23 Cdo 4829/2017-478.
Protože dovolatel nepředložil k řešení žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, jež by zakládala přípustnost dovolání ve smyslu §237 o. s. ř., Nejvyšší soud jeho dovolání odmítl (§243c odst. 1 o. s. ř.).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se v souladu s §243f odst. 3, věta druhá o. s. ř. neodůvodňuje.
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li účastník dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může žalobkyně podat návrh na exekuci (soudní výkon rozhodnutí).
V Brně dne 31. 1. 2023
JUDr. Kateřina Hornochová
předsedkyně senátu