ECLI:CZ:NS:2020:23.CDO.3497.2019.1
sp. zn. 23 Cdo 3497/2019-540
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D., a JUDr. Pavla Tůmy, Ph.D., ve věci žalobkyně Bénéficielle, s.r.o. , se sídlem v Praze 10 – Hostivaři, U továren 256/14, PSČ 102 00, identifikační číslo osoby 24676551, zastoupené JUDr. Adamem Batunou, advokátem se sídlem v Praze 1, Václavské náměstí 846/1, PSČ 110 00, proti žalovaným 1) M. E. , nar. XY, bytem XY, zastoupenému Mgr. Ing. Ladislavem Málkem, advokátem se sídlem v Praze 3, Vinohradská 89/90, PSČ 130 00, 2) M. M. , nar. XY, bytem XY, zastoupenému Mgr. Jaromírem Henyšem, advokátem se sídlem v Praze 9, Rýmařovská 561, PSČ 199 00, o ochranu proti jednání v nekalé soutěži, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 32 Cm 76/2012, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 30. ledna 2019, č. j. 3 Cmo 60/2018-499, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému 2) na náhradu nákladů dovolacího řízení 13 019,60 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám právního zástupce žalovaného 2), Mgr. Jaromíra Henyše, advokáta.
Stručné odůvodnění (§243f odst. 3 o. s. ř.):
Napadeným rozsudkem odvolací soud ve vztahu mezi žalobkyní a žalovaným 2) potvrdil rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 6. 12. 2017, č. j. 32 Cm 76/2012-458, jímž soud prvního stupně ve věci samé zamítl ve vztahu k žalovanému 2) žalobu o zaplacení 533 750 Kč, a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Právní předchůdkyně žalobkyně se svojí žalobou domáhala po žalovaných zaplacení shora uvedené částky z důvodu náhrady škody spočívající v zisku ušlém žalobkyni neuzavřením smlouvy o dílo se společností UNIPAP a.s. v důsledku nekalosoutěžního jednání žalovaných.
Odvolací soud vyšel ze skutkového zjištění, že žalovaný 1) byl od 1. 3. 2006 do 31. 12. 2007 zaměstnancem právní předchůdkyně žalobkyně a od 1. 2. 2008 zaměstnancem společnosti XY, se sídlem XY, identifikační číslo osoby XY. Žalovaný 2) byl v tomto období jednatelem uvedené společnosti. Oba žalovaní byli rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 22. 12. 2009 ve věci sp. zn. 40 T 10/2009 ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 13. 1. 2011 ve věci sp. zn. 4 To 62/2010 pravomocně uznáni vinnými spácháním trestného činu zneužívání informací v obchodním styku podle §128 odst. 2 tr. zákona, resp. pomoci k tomuto trestnému činu v případě žalovaného 2), jenž žalovaní spáchali tím, že žalovaný 1) jako zaměstnanec právní předchůdkyně žalobkyně a žalovaný 2) jako jediný společník a jednatel společnosti XY, s částečně stejným zaměřením činnosti na grantové poradenství při zajišťování dotací z fondů Evropské unie, s cílem založit smluvní spolupráci mezi společností XY, a několika stávajícími či potenciálními zákazníky právní předchůdkyně žalobkyně a získat tak na její úkor pro společnost XY, co nejvíce zakázek, vystupovali v letech 2006 a 2007 před zákazníky právní předchůdkyně žalobkyně jako zástupci společnosti XY, jejím jménem komunikovali a v rámci poskytovaného grantového poradenství pro ni zpracovávali potřebnou dokumentaci, a to vůči společnosti UNIPAP a.s., které již několik měsíců poskytovala grantové poradenství právní předchůdkyně žalobkyně a jednala s ní o uzavření příslušné smlouvy na realizaci projektu do programu ICT v podnicích, avšak místo jejího uzavření byla po nabídce výrazně nižší ceny ze strany společnosti XY, dne 17. 12. 2007 uzavřena smlouva o dílo s touto společností, takže právní předchůdkyně žalobkyně ztratila zakázku od společnosti UNIPAP a.s. v okamžiku bezprostředně před dokončením projektu a uzavřením smlouvy, přičemž společnost XY, obdržela od společnosti UNIPAP a.s. podle uvedené smlouvy o dílo částku 633 750 Kč bez DPH.
Po právní stránce odvolací soud dospěl ve vztahu mezi žalobkyní a žalovaným 2) s odkazem na §44 odst. 1 obch. zák. a §3028 odst. 3 o. z. k závěru, že žalovaný 2) není v tomto řízení pasivně věcně legitimován, neboť v době, kdy došlo ke spornému jednání, byl žalovaný 2) společníkem a jednatelem společnosti XY, a proto je jeho jednání přičitatelné této společnosti, jejímž jménem žalovaný 2) jednal, a která získala prospěch z předmětné zakázky, na kterou nemusela vynaložit téměř žádné úsilí, neboť byla z 95 % vyhotovena. Byla to společnost XY, kdo byl v přímém konkurenčním vztahu vůči právní předchůdkyni žalobkyně. Třebaže byl žalovaný 2) jako fyzická osoba pravomocně odsouzen za skutkově obdobné jednání, které bylo předmětem jak trestního, tak i civilního řízení, primárně byla v soutěžním vztahu s žalobcem společnost XY, za kterou žalovaný 2) jako jednatel vystupoval.
Rozsudek odvolacího soudu napadla v části týkající se vztahu mezi žalobkyní a žalovaným 2) dovoláním žalobkyně. Své dovolání považuje za přípustné podle §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), pro posouzení otázky hmotného práva, zda a za jakých okolností lze identifikovat jednání jednatele společnosti A jako nekalosoutěžní vůči společnosti B, pokud jsou společnost A a společnost B v přímém konkurenčním vztahu, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
Shrnujíc skutkové závěry odvolacího soudu spatřuje žalobkyně nesprávné právní posouzení věci odvolacím soudem v závěru, že žalovaný 2) není v řízení pasivně věcně legitimován proto, že v době, kdy došlo k nekalosoutěžnímu jednání, byl společníkem a statutárním orgánem společnosti XY. Má za to, že napadené rozhodnutí je v rozporu s konstantní judikaturou, jež vymezuje pojem jednání v hospodářské soutěži jako znak generální klauzule nekalé soutěže. Žalovaný 2) zakrýval svojí činností aktivitu žalovaného 1), jejímž cílem bylo převést největšího klienta právní předchůdkyně žalobkyně ve prospěch společnosti XY, když mu bylo známo, že předmětnou zakázku již zpracovává pro společnost UNIPAP a.s. právní předchůdkyně žalobkyně. Přitom žalovaný 1) nemohl z důvodu svého (dosud existujícího) pracovního poměru k právní předchůdkyni žalobkyně oslovit společnost UNIPAP a.s. nepřímo s nabídkou nižší ceny, k čemuž žalovaný 2) zajišťoval technické zázemí a činil tak s vědomím, že společnost XY, bude schopna využít výsledky práce právní předchůdkyně žalobkyně. Jednání žalovaných tak bylo koordinované a postavení žalovaného 2) jako jednatele společnosti XY, se projevilo až při podpisu písemné smlouvy o dílo se zákazníkem UNIPAP a.s. Nelze tak dovodit, že by u žalovaného 2) absentoval soutěžní záměr vlastní či třetí osoby.
Odvolací soud dle žalobkyně opomněl posoudit, zda jednání žalovaného 2) bylo soutěžně orientováno. Přitom pro úvahu, zda jednání konkrétního subjektu je jednáním v hospodářské soutěži ve smyslu §44 odst. 1 obch. zák. není rozhodné, zda jde o podnikatele, nýbrž to, zda bylo motivováno soutěžním záměrem a nikoli záměrem jiným. Okolnost, že žalovaný 2) byl současně jednatelem společnosti XY, nijak nebrání jeho samostatnému postihu. Rovněž není vyloučeno, aby pasivní legitimace v případě sporu z titulu nekalosoutěžního jednání byla dána jak na straně přímého soutěžitele, tak i současně na straně člena jeho statutárního orgánu. Pasivní legitimace může být dána u obou těchto osob, je-li jejich jednání koordinované.
Vytýkané jednání žalovaného 2) přitom nelze považovat za pouhé plnění úkolů vyplývajících z funkce jednatele společnosti, nýbrž šlo o jednání z vnějšího podnětu, resp. pokynu žalovaného 1), který měl zájem na tom, aby žalovaný 2) zakryl jeho činnost. Jednání žalovaného 2) tak sledovalo zejména soutěžní zájem žalovaného 1), jakož i vlastní zájem jako jediného společníka konkurenční společnosti na podílu na jejím zisku, získání dalších referencí a současně i posílení postavení žalovaného 2) jako zpracovatele obdobných zakázek svého druhu. Odvolací soud se tak dle žalobkyně odchýlil od závěrů rozhodovací praxe dovolacího soudu vyjádřených v rozsudcích Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2003 ve věci sp. zn. 29 Odo 106/2001 a ze dne 20. 9. 2010 ve věci sp. zn. 23 Cdo 2343/2009.
Žalobkyně navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soud v napadeném rozsahu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalovaný 2) se k odvolání žalobkyně vyjádřil tak, že žalobkyně řádně nevymezila splnění předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu §237 o. s. ř., neboť z dovolání není patrné, který z těchto předpokladů má žalobkyně za splněný. Kromě toho žalobkyní citovaná rozhodnutí dovolacího soudu na projednávanou věc nedopadají, když skutkový stav zjištěný v těchto věcech byl zcela odlišný. Podstatou dovolání tak není vyřešení nastolené právní otázky, nýbrž rozporování zjištěného skutkového stavu, z něhož odvolací soud dovodil přičitatelnost jednání žalovaného společnosti XY, jež byla v přímém konkurenčním vztahu s žalobkyní. Na straně žalovaného 2) tak nemohly být splněny podmínky nekalosoutěžního jednání ve smyslu §44 a násl. obch. zák. ani další podmínky vzniku povinnosti žalovaného 2) k náhradě škody. Žalovaný 2) navrhl, aby dovolací soud dovolání žalobkyně jako nepřípustné odmítl, popř. jako nedůvodné zamítl.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno v zákonné lhůtě a oprávněnou osobou, zastoupenou advokátem (§240 odst. 1 a §241 odst. 1 o. s. ř.), posoudil, zda je dovolání přípustné.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolání žalobkyně přípustné není, neboť odvolací soud se při řešení žalobkyní formulované otázky hmotného práva od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu v napadeném rozhodnutí neodchýlil.
Žalobkyni lze přisvědčit, že rozhodovací praxe dovolacího soudu dospěla k závěru, podle kterého soutěžněprávní úprava podle §41 a násl. obch. zák. se vztahuje na veškerá jednání, která mohou mít jakýkoliv nepříznivý vliv na hospodářskou soutěž, jsou-li vedena soutěžním záměrem. Zároveň vztah hospodářské soutěže v určité, okruhem subjektů omezené a pro jejich činnost specifické, části trhu předpokládá existenci společné konkurenční oblasti, v níž nebo pro niž může dojít ke střetu na trhu (srov. zejm. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 6. 2014 ve věci sp. zn. 23 Cdo 1526/2011).
Jednáním v hospodářské soutěži proto není, obecně řečeno, jakákoli činnost, nýbrž toliko takové jednání, které bývá zpravidla vymezeno jako soutěžení subjektů v hospodářské oblasti s cílem předstihnout jiné subjekty na trhu a dosáhnout tím určitého prospěchu, který však nelze chápat toliko jako zisk, nýbrž s ohledem na charakter, účel a smysl hospodářské soutěže je jím nutno chápat též jiné hodnoty jako např. zvýšení povědomí, zviditelnění, známosti či prestiže nekalými prostředky, povedou-li k získání takového lepšího postavení (např. získáním klientely) mimo jiné na úkor jiného subjektu. Soutěžní vztah vzniká vždy mezi těmi, kdo si hospodářsky konkurují, a to z ekonomických příčin, a k soutěži dochází všude tam, kde je trh, jenž je určen časem, prostorem a předmětem. Existence soutěžního vztahu mezi účastníky závisí na tom, zda jednání jednoho soutěžitele zasahuje do sféry činnosti druhého soutěžitele (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 5. 2010 ve věci sp. zn. 23 Cdo 1345/2009).
Pojem soutěžního vztahu tedy není vymezen pomocí vztahu ke konkrétní osobě, nýbrž je jím zpravidla okruh těch, kteří mohou být dotčeni ve svých zájmech nejen jako subjekty, ale i jako objekty soutěže. Pro úvahu, zda jednání konkrétního subjektu je jednáním v hospodářské soutěži, není rozhodné, že jde o podnikatele, nýbrž to, zda jde o jednání uskutečněné za účelem soutěžního záměru a nikoli záměru jiného. Nekalosoutěžního jednání se tudíž může dopustit i zákonný zástupce soutěžitele, pokud v rámci zastoupení uplatňuje svůj soutěžní záměr, tj. pokud účelem jednání tohoto zákonného zástupce bylo získání soutěžní výhody v jeho prospěch, resp. ve prospěch jiného soutěžitele (srov. zejm. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2003 ve věci sp. zn. 29 Odo 106/2001, uveřejněný pod číslem 49/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a ze dne 20. 9. 2010 ve věci sp. zn. 23 Cdo 2343/2009).
Zároveň však dovolací soud ve shora citovaných rozhodnutí dovodil, že pojem jednání v hospodářské soutěži je nutno vždy vyložit v konkrétních případech nekalé soutěže podle konkrétních okolností, přičemž soutěžní vztah není naplněn tehdy, pokud by žalovaný (jako zaměstnanec) pouze plnil své pracovní úkoly, aniž by sledoval soutěžní záměr.
Z rozhodovací praxe dovolacího soudu v souvislosti s posuzováním vzniku závazku k náhradě způsobené škody dále vyplývá, že právnická osoba nerealizuje výkon svých práv a povinností sama, nýbrž tak činí prostřednictvím osob, které jsou oprávněny vykonávat její činnost. Z činnosti statutárních orgánů právnické osoby (§20 odst. 1 obč. zák.) či jejích oprávněných pracovníků nebo členů (§20 odst. 2 obč. zák.) vznikají zásadně práva a povinnosti právnické osobě, nejde-li o tzv. exces (vybočení) z jejich činnosti (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 2014 ve věci sp. zn. 25 Cdo 635/2014).
Obdobně pak dovolací soud dospěl k závěru, že jednání jednatele společnosti je jednáním společnosti. Podle ustanovení §420 odst. 2 obč. zák. jednatel společnosti za škodu takto způsobenou neodpovídá, účinky a důsledky tohoto jednání se přičítají společnosti (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2014 ve věci sp. zn. 32 Cdo 685/2013).
Odpovědnost za škodu na straně právnické osoby ve smyslu ustanovení §420 odst. 2 obč. zák. (jež se podle §1 odst. 2 a §757 obch. zák. použije i na závazek k náhradě škody způsobené jednáním v nekalé soutěži) je proto dána v těch případech, kdy škůdce je vůči ní v takovém právním vztahu, že je na místě stanovení této odpovědnosti místo samotného škůdce, který způsobil škodu při její činnosti, k níž byl použit. Půjde tu o jakoukoli takovou činnost, která spadá do působnosti právnické osoby z hlediska věcného, místního a časového. Jde tu o vnitřní, účelový vztah k činnosti právnické osoby, která tuto činnost vyvíjí, a nikoli o činnost, kterou by jednající osoba sledovala svůj osobní zájem. Jen v případě, že konání osoby, která škodu způsobila, nelze považovat za činnost právnické osoby, k níž byla konající osoba použita, šlo by o vybočení z této činnosti, a v takovém případě by pak byla dána přímá odpovědnost této osoby (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 7. 2010 ve věci sp. zn. 28 Cdo 2231/2010).
V tomto smyslu se ostatně dovolací soud vyjádřil i v poměrech právní úpravy ochrany před nekalou soutěží podle §44 a násl. obch. zák. v žalobkyní citovaném rozsudku ze dne 20. 9. 2010 ve věci sp. zn. 23 Cdo 2343/2009. V tomto rozhodnutí dovolací soud formuloval závěr, že soutěžní vztah mezi zákonným zástupcem (zaměstnancem) a jiným soutěžitelem není naplněn tehdy, pokud zástupce (zaměstnanec) pouze plní své (pracovní) úkoly. Ve zbývajícím rozsahu nicméně závěry vyjádřené v tomto rozhodnutí nejsou na projednávanou věc přenositelné, neboť vycházejí z odlišného skutkového stavu (a to již z důvodu, že druhý žalovaný se měl v citované věci dopustit tvrzeného nekalého jednání jako zástupce, resp. zaměstnanec, samotného poškozeného a nikoli škůdce, resp. soutěžitele poškozeného, jak je tomu v projednávané věci).
Pakliže odvolací soud v projednávané věci dospěl na základě skutkových zjištění (jež sama dovolacímu přezkumu ve smyslu §241a odst. 1 a §242 odst. 3 věta první o. s. ř. nepodléhají) k závěru, že předmětná činnost žalovaného 2) jako jednatele společnosti XY, byla vzhledem ke konkrétním okolnostem jednáním této společnosti a nikoli jednáním žalovaného 2), tedy jinými slovy (byť v napadeném rozsudku odvolacího soudu nikoli explicitně vyjádřenými) žalovaný 2) pouze plnil úkoly vyplývající z jeho postavení jako statuárního orgánu této společnosti, z něhož svým jednáním nevybočil, a nesledoval tak svým excesivním jednáním soutěžní záměr svůj či jiné osoby, a že tudíž osobou jednající nekalosoutěžně vůči žalobkyni byla společnost XY, jíž je jednání žalovaného 2) přičitatelné, nikterak se odvolací soud v napadeném rozhodnutí od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu neodchýlil.
Přitom sama skutečnost, že osoba vykonávající funkci (člena) statutárního orgánu právnické osoby je zároveň společníkem (byť i jediným) této právnické osoby, z ní nečiní pouze z tohoto důvodu soutěžitele na části trhu, v níž soutěžně působí (hospodářsky konkuruje) tato právnická osoba.
Tvrdí-li žalobkyně, že žalovaný 2) sledoval svým jednáním soutěžní zájem žalovaného 1) a potažmo svůj zájem jako jediného společníka společnosti XY (tedy pojmově jednáním mimo samotný rámec plnění jeho úkolů při výkonu funkce statutárního orgánu této právnické osoby), napadá tím ve skutečnosti správnost konkrétních skutkových zjištění odvolacího soudu na základě provedeného dokazování a hodnocení provedených důkazů o účelu činnosti žalovaného 2), jež však dovolacímu přezkumu nepodléhá. Uplatněním způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř. proto není ani zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud, ani samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení §132 o. s. ř. (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013 ve věci sp. zn. 29 Cdo 2394/2013). Přitom samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem nelze (ani podle právní úpravy dovolání ve znění účinném od 1. 1. 2013) úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem, neboť odvolacím soudem zjištěný skutkový stav sám o sobě dovolacímu přezkumu ve smyslu §241a odst. 1 a §242 odst. 3 věta první o. s. ř. nepodléhá (srov. obdobně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013 ve věci sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Jelikož se odvolací soud při řešení žalobkyní vymezené právní otázky od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu v napadeném rozhodnutí neodchýlil, dovolací soud s ohledem na výše uvedené dovolání žalobkyně podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Pro úplnost lze uvést, že dovolací soud rozsah dovolání vymezený žalobkyní tak, že se rozsudek odvolacího soudu napadá i v rozsahu rozhodnutí o nákladech řízení, posoudil s přihlédnutím k celkovému obsahu dovolání (§41 odst. 2 o. s. ř.) a dovodil, že proti nákladovému výroku napadeného rozsudku dovolání ve skutečnosti nesměřuje, neboť ve vztahu k tomuto výroku postrádá dovolání jakékoli odůvodnění. Kromě toho by proti tomuto výroku nebylo dovolání podle §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. přípustné.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§243f odst. 3 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněný domáhat jeho výkonu.
V Brně dne 7. 4. 2020
JUDr. Kateřina Hornochová
předsedkyně senátu