ECLI:CZ:NS:2016:23.CDO.3574.2015.1
sp. zn. 23 Cdo 3574/2015
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a Mgr. Miroslava Hromady, Ph.D., ve věci žalobce JUDr. Miloslava Havleny , se sídlem v Blatné, tř. J. P. Koubka 81, PSČ 388 01, identifikační číslo osoby 41917057, jako insolvenčního správce úpadce NJK UNICOS, spol. s r. o., se sídlem v Klatovech, Vídeňská 31/IV., PSČ 339 01, identifikační číslo osoby 18237576, proti žalované Alfa Software, s. r. o. , se sídlem v Klatovech, Pražská 22, PSČ 339 01, identifikační číslo osoby 26359812, zastoupené JUDr. Ing. Zbyňkem Kiesewetterem, advokátem se sídlem v Praze 6, Nad Šárkou 766/58, PSČ 160 00, o zaplacení částky 185 600 Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Plzni pod sp. zn. 42 Cm 67/2010, o dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 14. ledna 2015, č. j. 12 Cmo 185/2014-182, takto:
Dovolání se odmítá.
Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění
(§243f odst. 3 občanského soudního řádu, dále jen „o. s. ř.“)
Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 27. listopadu 2013, č. j. 42 Cm 67/2010-155, rozhodl o povinnosti žalované zaplatit žalobci do majetkové podstaty úpadce částku 185 600 Kč s příslušenstvím (výrok pod bodem I) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok pod bodem II).
K odvolání žalované Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 14. ledna 2015, č. j. 12 Cmo 185/2014-182, rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil (výrok pod bodem I) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok pod bodem II).
Rozhodnutí odvolacího soudu napadla žalovaná dovoláním, které považuje za přípustné, neboť závisí na vyřešení otázky hmotného a procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a navíc má být otázka použitelnosti důkazů dovolacím soudem posouzena jinak. Dovolání považuje za důvodné, protože napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci podle §241a odst. 1 o. s. ř. Soudům dovolatelka vytýká neúplné zjištění skutkového stavu. Namítá, že soudy porušily zásadu rovnosti stran tím, že „silně preferovaly žalobce“. Dovolatelka po shrnutí skutkového stavu konstatuje, že žalobce neunesl důkazní břemeno k tvrzenému neuhrazení faktury. Dále odvolacímu soudu vytýká, že neprovedl výslech jí navrženého svědka. Při posuzování přenesení důkazního břemena soudy nesprávně vyložily rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. října 1997, sp. zn. 2 Cdon 257/97, publikovaný v Právních rozhledech 1998, č. 7. Dovolatelka s odkazem na zákon č. 563/1991 Sb., o účetnictví, ve znění pozdějších předpisů, osvětluje postup při účtování v podvojném účetnictví a následně zdůrazňuje i znění zákona č. 254/2004 Sb., o omezení plateb v hotovosti, ve znění pozdějších předpisů a namítá, že soudy při rozhodování tyto zákony nerespektovaly. S odkazem na nález Ústavního soudu ze dne 20. června 1995, sp. zn. III. ÚS 84/94, dovolatelka rozporuje „odmítnutí důkazů“.
Závěrem dovolatelka navrhla, aby Nejvyšší soud zrušil napadený rozsudek spolu s rozsudkem soudu prvního stupně a věc vrátil „odvolacímu“ soudu k dalšímu řízení.
Žalobce se dle obsahu spisu k podanému dovolání nevyjádřil.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., ve znění účinném do 31. prosince 2013 (srov. bod 2 článku II., zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony).
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání bylo podáno včas (§240 odst. 1 o. s. ř.) k tomu oprávněným subjektem (účastnicí řízení), který je řádně zastoupen advokátem (§241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), se zabýval přípustností dovolání.
Podle ustanovení §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolatelka k otázce přenesení důkazního břemene odkazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. října 1997, sp. zn. 2 Cdon 257/97, publikované v Právních rozhledech 1998, č. 7, ale odvolacímu soudu vytýká, že toto rozhodnutí „vyložil zvláštním způsobem“ a v rozporu se „základními principy soudního řízení“. Následně uvádí, že citované rozhodnutí vychází z odlišného skutkového stavu než posuzovaný případ. Z obsahu dovolání vyplývá, že dovolatelka směřuje k tomu, že odvolací soud se odchýlil od citovaného rozhodnutí. S tímto závěrem se však dovolací soud neztotožňuje. Podle zmíněného rozhodnutí leží důkazní břemeno ohledně určitých skutečností na tom účastníku řízení, který z existence těchto skutečností vyvozuje pro sebe příznivé právní důsledky; jde o toho účastníka, který existenci těchto skutečností také tvrdí. Sporným mezi účastníky bylo to, zda skutečně došlo k zaplacení kupní ceny v hotovosti, jak tvrdila dovolatelka. Dovolatelka byla soudem prvního stupně vyzvána k prokázání svého tvrzení. Vzhledem k tomu, že to byla právě dovolatelka, kdo zaplacení kupní ceny v hotovosti tvrdil, a pro dovolatelku by měla skutečnost, že zaplatila kupní cenu, příznivé právní důsledky, soud prvního stupně a následně i soud odvolací se neodchýlil od ustálené judikatury dovolacího soudu. Dovolání proto není přípustné.
Dovolatelka namítá, že soudy narušily rovnost stran tím, že preferovaly žalobce, jakožto insolvenčního správce. Tímto tvrzením však dovolatelka nedostála požadavku na vymezení přípustnosti dovolání uvedenému v ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř., neboť neuvádí, v čem spatřuje přípustnost dovolání. Podle ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. srpna 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013) může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení §237 o. s. ř. (či jeho části).
Dovolatelka soudům vytýká neúplné zjištění skutkového stavu. Dovolací soud připomíná, že jediným způsobilým dovolacím důvodem ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř. je nesprávné právní posouzení věci. Skutkový stav nemůže být dovolacím soudem přezkoumáván. Dále dovolatelka namítá, že žalobce neunesl důkazní břemeno. Závěr o tom, že účastník důkazní břemeno neunesl, je závěrem skutkovým (na rozdíl od závěru o tom, kdo z účastníků nese důkazní břemeno, který je závěrem právním, srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. dubna 2011, sp. zn. 23 Cdo 1656/2010). Žádným dovolacím důvodem nelze (ani v režimu dovolacího řízení podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. ledna 2013) úspěšně napadnout ani samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení §132 o. s. ř.). Neprovedení navrženého důkazu dovolací soud posuzuje jako tzv. jinou vadu řízení, ke které lze přihlížet pouze tehdy, je-li dovolání přípustné (§242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Jiná vada řízení sama o sobě nezakládá přípustnost dovolání.
Nejvyšší soud dovolání žalované s ohledem na shora uvedené podle §243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§243f odst. 3 o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 9. února 2016
JUDr. Kateřina H o r n o ch o v á
předsedkyně senátu