ECLI:CZ:NS:2019:23.CDO.3705.2017.1
sp. zn. 23 Cdo 3705/2017-502
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Dese a soudců JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D., a JUDr. Kateřiny Hornochové ve věci žalobců: a) S. K. , nar. XY, bytem XY, a b) G. K. , nar. XY, bytem XY, obou zastoupených Mgr. Ivanem Brambaški, advokátem, se sídlem v Praze 1, U Prašné brány 1079/3, PSČ 110 00, proti žalovaným 1. České republice – Ministerstvu životního prostředí , se sídlem v Praze 10, Vršovická 1442/65, PSČ 100 10, IČO 00164801, a 2. Státnímu fondu životního prostředí České republiky , se sídlem v Praze 4, Olbrachtova 2006/9, PSČ 140 00, IČO 00020729, zastoupenému JUDr. Vojtěchem Novotným, advokátem, se sídlem v Praze 1, Karlovo náměstí 671/24, PSČ 110 00, o zaplacení částky 39 500 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 9 C 1/2010, o dovoláních žalobců a druhého žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 11. 1. 2017, č. j. 19 Co 433/2016-415, takto:
I. Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 11. 1. 2017, č. j. 19 Co 433/2016-415, ve výroku pod bodem I v rozsahu, ve kterém byl potvrzen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 4. 8. 2016, č. j. 9 C 1/2010-364, ve výroku pod bodem III ve vztahu mezi žalobci a druhým žalovaným, a ve výroku pod bodem II ve vztahu mezi žalobci a druhým žalovaným a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 4. 8. 2016, č. j. 9 C 1/2010-364, ve výroku pod bodem III ve vztahu mezi žalobci a druhým žalovaným se zrušují a věc se v tomto rozsahu vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 10 k dalšímu řízení.
II. Dovolání žalobců se odmítá .
III. Ve vztahu mezi žalobci a první žalovanou nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 10 rozsudkem ze dne 4. 8. 2016, č. j. 9 C 1/2010-364, zamítl žalobu na zaplacení částky 39 500 000 Kč s příslušenstvím (výrok pod bodem I) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky pod body II a III).
Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že původní žalobkyně, Dubská energetická společnost, a.s. (dále jen „původní žalobkyně“), požádala o zařazení do programu na ozdravení ovzduší a o poskytnutí podpory. Byla vydána tři rozhodnutí ministra životního prostředí, dne 13. 12. 1995 na akci Doksy – Dubá, dne 28. 6. 1996 na akce Kamenický Šenov a Česká Lípa, všechna rozhodnutí se týkala poskytnutí bezúročné půjčky, kdy ze základu pro poskytnutí podpory mělo být půjčeno 70 % finančních prostředků na akce realizované v roce 1996, všechna rozhodnutí obsahovala výčet podmínek, které má žadatel o podporu splnit, s tím, že po splnění podmínek uzavře Kancelář fondu s realizátorem opatření ve smyslu §5 odst. 3 písm. f) Statutu Státního fondu životního prostředí České republiky (dále také jen „SFŽP“) smlouvu, která bude obsahovat i další podmínky poskytnutí podpory. Pokud příslušná smlouva nebude uzavřena do pěti měsíců od data vydání tohoto rozhodnutí, má Fond právo od jejího uzavření odstoupit, čímž toto rozhodnutí pozbývá platnost. Tato formulace byla uvedena v rozhodnutí z 13. 12. 1995, v rozhodnutích ze dne 28. 6. 1996 bylo uvedeno, že Fond odstoupí od jejího uzavření, čímž toto rozhodnutí pozbývá platnost. Požadavek na podporu byl žalobci změněn tak, že namísto bezúročné půjčky byla žádána úhrada úroků. Žalobci přihlásili do programu ozdravení ovzduší tři projekty, nebylo možno, aby státní dotaci užili na hrazení leasingových splátek, proto se domáhali jiné formy podpory, pokud byla podána nová žádost o státní podporu na ekologický projekt, dřívější rozhodnutí ministra ztratilo platnost, proto druhý žalovaný od projektu odstoupil, nikoli ve lhůtě pěti měsíců. Podmínky pro poskytnutí podpory byly stanoveny rozhodnutím ministra, ze strany žalobců byly téměř splněny, kromě financování 30 % hodnoty projektu, k tomu bylo třeba připravit komplikovanou dokumentaci, v hodnotě milionů Kč, součástí tvrzené škody jsou provizorní náklady původního žalobce. Původní žalobkyně si sjednala úvěr 9 - 10 milionů, který byl čerpán, byla zaplacena jen jedna splátka. Podpora nebyla nikdy poskytována do 100 %, z 30 % musel projekt financovat žadatel z vlastních zdrojů, žalobci o tom nepředložili přesvědčivé doklady.
Soud prvního stupně zjištěný skutkový stav posoudil po právní stránce podle zákona č. 58/1969 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou rozhodnutím orgánu státu nebo jeho nesprávným úředním postupem (dále jen „zákon č. 58/1969 Sb.“). Žalobci se domáhali náhrady škody, která jim měla být způsobena tím, že druhý žalovaný zavčas, v pětiměsíční lhůtě, neodstoupil od uzavření smlouvy o půjčce, která byla přislíbena rozhodnutím ministra. Soud prvního stupně dovodil, že pokud měla být půjčka poskytnuta podle rozhodnutí ze dne 13. 12. 1995 do 13. 5. 1996 a podle rozhodnutí ze dne 28. 6. 1996 do dne 28. 11. 1996, od této doby se počítá tříletá promlčecí lhůta, proto první nárok přislíbený dne 13. 12. 1995 ve výši 25 492 000 Kč je promlčen, neboť žaloba byla podána až 27. 5. 1999, tj. po 13. 5. 1999. Ve vztahu ke zbývajícím nárokům soud prvního stupně dospěl k závěru, že první žalovaná není ve věci pasivně věcně legitimována, neboť žalobci netvrdili, jakého porušení povinnosti se měla dopustit Česká republika - Ministerstvo životního prostředí, neboť tato pouze přislíbila bezúročnou půjčku za splnění stanovených podmínek a následně k jejímu uzavření či odstoupení delegovala svoji činnost na druhého žalovaného, přičemž ani ze zákona č. 388/1991 Sb., ani ze Statutu Fondu neplyne povinnost první žalované dozorovat konkrétní postup Fondu při administraci jednotlivých žádostí. Dále se soud prvního stupně zabýval otázkou, zda se druhý žalovaný dopustil nesprávného úředního postupu podle §18 zákona č. 58/1969 Sb. a dospěl k závěru, že se žalobcům nepodařilo prokázat porušení povinnosti druhým žalovaným, ani příčinnou souvislost mezi porušením povinnosti a tvrzenou škodou, která měla předchůdci žalobce vzniknout tím, že marně vynaložil náklady na splnění podmínek pro uzavření smlouvy o podpoře, že v rozhodnutích ministra není výslovně uvedeno, že v pětiměsíční lhůtě je druhý žalovaný povinen v případě neuzavření smlouvy od ní odstoupit, že odstoupení od smlouvy bylo právem druhého žalovaného, kterého využil dne 8. 7. 1997, neboť právní předchůdce žalobců změnil formu dotace žádostí o bezúročný úvěr ze dne 9. 3. 1997. Podle soudu prvního stupně navíc sám právní předchůdce žalobců způsobil, že smlouva nemohla být uzavřena, neboť nezajistil financování 30 % projektu. Soud prvního stupně doplnil, že ze zákona vyplývá, že mimořádná podpora prvním žalovaným vyžaduje součinnost žadatelů a dodržování výslovně stanovených podmínek, jejichž splnění žalobci neprokázali.
O náhradě nákladů řízení vůči České republice, které vznikly vyplacením znalečného, rozhodl soud prvního stupně podle §148 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), když neúspěšné žalobce uznal povinnými je uhradit. Jinak soud prvního stupně o náhradě nákladů řízení rozhodl za použití §150 o. s. ř. Podle soudu prvního stupně je řízení nikoli vinou žalobců vedeno po dlouhou dobu, kdy byla zejména řešena jejich aktivní legitimace. Rovněž u strany žalované zohlednil, že se jedná o státní orgány, které mají své právní oddělení, jehož prostřednictvím mohou jednat u soudu. K hájení svých zájmů je žalobce (soud zřejmě omylem uvedl „žalobce“ namísto „žalovaní“) vybaven organizačními složkami finančně i personálně zajištěnými z veřejných rozpočtů, a není důvodu, aby výkon svých práv a povinností v této oblasti přenášel na soukromý subjekt, jímž je advokát; pokud tak učiní, není důvod pro uznání takto mu vzniklých nákladů jako účelně vynaložených. Soud prvního stupně rovněž doplnil, že s ohledem na žalobní nárok se jedná o vysokou odměnu zastupování, kterou by bylo nespravedlivé po žalobcích požadovat.
K odvolání žalobců a druhého žalovaného Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 11. 1. 2017, č. j. 19 Co 433/2016-415, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (výrok pod bodem I) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok pod bodem II).
Podle odvolacího soudu není dána odpovědnost žalovaných podle zákona č. 58/1969 Sb., neboť podle jeho §18 odpovídá stát za škodu podle zákona, pokud vykonává veřejnou moc, vystupuje jako nadřazený subjekt. V této věci se však mělo jednat o nesprávný úřední postup Státního fondu životního prostředí, který je podle zákona č. 388/1991 Sb. jinou státní organizací, která nemá rozhodovací pravomoc, nevyužíval vrchnostenské postavení, nerozhodoval ani nekonal z vrchnostenské pozice, byl pověřen realizací rozhodnutí ministra životního prostředí, jeho činnost nebyla výkonem veřejné moci. Šlo o situaci, kdy se stát rozhodl, nikoli z pozice vykonatele státní moci, ale jako vlastník státních prostředků, že tyto prostředky bezúročně zapůjčí, při splnění konkrétních podmínek na konkrétní projekt, tedy stát vystupoval v pozici věřitele ve vztahu k původní žalobkyni jako dlužníku a druhý žalovaný fungoval jako subjekt, jemuž byla svěřena realizace rozhodnutí ministra; ve vztahu k původní žalobkyni vystupoval jako rovný s rovným.
V souvislosti s posouzením otázky, zda je dána odpovědnost žalovaných podle §420 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (dále jen „obč. zák.“), dospěl odvolací soud k závěru, že se žalobcům nepodařilo prokázat porušení právní povinnosti na straně druhého žalovaného, neboť v předmětných rozhodnutích ministra nebyla druhému žalovanému uložena povinnost uzavřít smlouvu, neboť uzavření smlouvy záviselo na splnění podmínek v rozhodnutích uvedených. V rozhodnutích nebyla uvedena lhůta, v níž má druhý žalovaný od smlouvy odstoupit, resp. má právo od uzavření odstoupit.
Původní žalobkyně od realizace projektu Kamenický Šenov odstoupila dříve, než pětiměsíční lhůta k uzavření smlouvy o podpoře uplynula, tudíž žádnou státní podporu na tuto akci nemohla očekávat. Požadavek žalobců na náhradu škody z důvodu, že druhý žalovaný od uzavření smlouvy pozdě odstoupil, je tak zcela zjevně nedůvodný.
Z žalobních tvrzení i z provedeného dokazování vyplývá, že původní žalobkyně jednala s druhým žalovaným po datu 13. 5. 1996 (akce Doksy – Dubá), po datu 28. 11. 1996 (akce Česká Lípa) o poskytnutí podpory formou bezúročné půjčky, k zajištění financování projektu Doksy-Dubá jí bylo umožněno doložit doklady do 31. 10. 1996, tedy zjevně do 13. 5. 1996 svoji schopnosti akci financovat nedoložila (jinak by o výjimku nežádala), dále že původní žalobkyně počátkem roku 1997 požádala o poskytnutí jiné formy dotace, namísto bezúročné půjčky zaplacení úroků z úvěru, tedy od požadavku na poskytnutí dotace podle rozhodnutí ministra ze dne 13. 12. 1995 a 28. 6. 1196 upustila. Potom podle odvolacího soudu nemůže být dána příčinná souvislost mezi odstoupením v červenci 1997 a tvrzenou škodou, neboť minimálně od března 1997 původní žalobkyně již na poskytnutí podpory formou bezúročné půjčky netrvala.
Žalobci navíc vyčíslili skutečnou škodu, která jim měla v důsledku pozdního odstoupení vzniknout, tak že se jedná i o provozní náklady původní žalobkyně a výdaje spojené s přípravou akcí, na něž žádali podporu; takto specifikovaná škoda zjevně není v příčinné souvislosti s odstoupením od uzavření smlouvy. Žalobci konstruují tvrzený ušlý zisk jako výnos, kterého by dosáhli za osm let, přičemž vycházejí z předpokladu, že by všechny projekty byly po poskytnutí státní podpory zrealizovány a byly by ziskové. Ani takto vypočtený ušlý zisk není v příčinné souvislosti s tvrzeným porušením povinnosti, jde o účelovou konstrukci vycházející z toho, že jim podpora měla (musela) být poskytnuta. Skutečná škoda i ušlý zisk jsou navíc počítány i z akce Kamenický Šenov, kterou původní žalobkyně zrušila.
Podle odvolacího soudu žalobní nárok představuje v podstatě požadavek na odškodnění za to, že původní žalobkyni nebyla poskytnuta podpora; stát přitom při poskytování dotačních programů nezaručuje, že všem žadatelům o dotaci vyhoví. Ani rozhodnutí ministra o schválení poskytnutí bezúročné půjčky, nezaručuje, že nakonec bude žadateli vyhověno, že se mu prostředky vynaložené na přípravu projektu vrátí a že z nich vygeneruje zisk.
K námitce promlčení vznesené druhým žalovaným odvolací soud uzavřel, že žaloba byla podána včas.
Námitku druhého žalovaného, který brojil proti nepřiznání nákladů řízení, označil odvolací soud za nedůvodnou. Druhý žalovaný je navázán na státní rozpočet, má aparát, materiálně i personálně vybavený k tomu, aby jeho práva byla dostatečně hájena. Krom toho zastává odvolací soud názor, že byť byli žalobci v řízení zcela neúspěšní, nemůže být žalovaným náhrada nákladů řízení přiznána i z důvodu délky řízení vedeného proti České republice. Skutečnost, že v řízení neúspěšným žalobcům není podle §142 odst. 1 o. s. ř., tedy podle výsledku sporu, uložena povinnost hradit náklady, je třeba chápat i jako satisfakci za dlouho trvající řízení. O nákladech odvolacího řízení rozhodl odvolací soud tak, že žalovaným nelze přiznat náhradu nákladů řízení, jako satisfakci pro žalobce za dlouho trvající řízení.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podali žalobci dovolání, jehož přípustnost spatřovali v naplnění předpokladů v §237 o. s. ř. tím, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
Podle žalobců se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, když svým výkladem nesprávně dovodil, koho je možné považovat v posuzovaném případě za orgán veřejné moci. Žalobci odkázali na rozhodnutí Ústavního soudu (sp. zn. II ÚS 75/93) a Nejvyššího správního soudu (sp. zn. 4 Ans 9/2007, sp. zn. 6 As 72/2012), od jejichž závěrů se měl odvolací soud v napadeném rozhodnutí odchýlit, když ve svém rozhodnutí vycházel z přesvědčení, že v dané věci SFŽP nevystupoval jako správní orgán, na základě kterého následně dovodil, že odpovědnost žalovaných podle zákona č. 58/1969 Sb. nenastala.
Dále podle žalobců odvolací soud pochybil a odchýlil se od ustálené rozhodovací praxe Nejvyšší soudu, když dovodil, že v předmětných rozhodnutích ministra životního prostředí ze dne 13. 12. 1995, resp. 28. 6. 1996 nebyla uvedena lhůta, v níž měl druhý žalovaný od smlouvy odstoupit, resp. měl právo od uzavření smlouvy odstoupit. Odvolací soud se nedostatečným způsobem zabýval výkladem sporných částí předmětných rozhodnutí ministra životního prostředí, navíc jím zvolený výklad vede k absurdním důsledkům, čímž zakládá naprostou libovůli v jednání Státního fondu životního prostředí. Tímto svým jednáním se měl odchýlit od závěrů obsažených v rozhodnutích Nejvyššího soudu vedených pod sp. zn. 23 Cdo 994/2013, sp. zn. 23 Cdo 4119/2007, a sp. zn. 29 Cdo 2317/2012, a obsažených v nálezu Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 182/01.
Žalobci navrhli, aby dovolací soud zrušil obě napadená rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
K dovolání žalobců se vyjádřil druhý žalovaný, který navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal dovolání též druhý žalovaný, který jej napadl v celém rozsahu s odůvodněním, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Touto otázkou je, zda v souzené věci byly dány důvody hodné zvláštního zřetele, pro které nemusel soud výjimečně náhradu nákladů řízení zcela nebo zčásti přiznat druhému žalovanému, který měl ve věci plný úspěch, a to náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně, resp. náhradu nákladů řízení před soudem odvolacím.
Odvolací soud se měl odchýlit od rozhodnutí dovolacího soudu ze dne 24. 8. 2016, sp. zn. 25 Cdo 1669/2015, a od rozhodnutí vedených pod sp. zn. 25 Cdo 3570/2013, sp. zn. 23 Cdo 2389/2013, sp. zn. 21 Cdo 222/2014, sp. zn. 33 Cdo 4520/2014, 21 Cdo 2811/2013, 29 Cdo 2438/2013, a sp. zn. 22 Cdo 1706/2014. Dále pak od rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 13. 9. 2006, sp. zn. I. ÚS 191/06, a rozhodnutí vedených pod sp. zn. III. ÚS 727/2000, sp. zn. II. ÚS 237/05.
Podle dovolatele nemůže vést k odepření náhrady nákladů úspěšnému účastníkovi ani případné navýšení nákladů řízení v důsledku postupu soudu, na němž nenesou účastníci vinu, a logicky musí jít k tíži účastníku neúspěšnému. Dovolatel opakovaně zdůrazňoval, že nepřiznání náhrady nákladů odvolacího řízení za přiměřeného použití ustanovení §150 o. s. ř. má být, ve srovnání s náhradou nákladů řízení před soudem prvního stupně, jen zcela výjimečným a ojedinělým opatřením. Podle dovolatele se závěr soudu o výjimečnosti případu a důvodech hodných zvláštního zřetele pro nepřiznání náhrady nákladů řízení musí opírat o takové zjištěné okolnosti, pro které by v konkrétním případě bylo nespravedlivé ukládat náhradu nákladů řízení tomu účastníku, který by měl náklady řízení podle jeho výsledku hradit, a za kterých by zároveň bylo možné spravedlivě požadovat na oprávněném účastníku, aby náklady řízení jím vynaložené nesl ze svého. Druhý žalovaný zdůraznil, že není organizační složkou státu, nýbrž byl zřízen jako jiná státní organizace a má plnou právní subjektivitu, jehož úkolem je podpora ekologických opatření uskutečňovaných v souladu s aktuální státní politikou životního prostředí a zásadami ochrany životního prostředí České republiky. Ačkoliv má druhý žalovaný zřízen právní odbor, předmětem jeho činnosti je především uzavírání smluv o poskytnutí podpory druhého žalovaného s žadateli, realizace příslušných opatření k nápravě, včetně vymáhání pohledávek. V nyní souzené věci však nešlo o věc, která se opakuje, pokud jde o skutkové okolnosti případu i řešené právní otázky a nelze tedy na ni hledět jako na věc skutkově a právně jednoduchou, naopak se jednalo o spor právně i skutkově složitý, o čem mimo jiné svědčí i to, že soudní řízení trvalo více než 17 let. Podle dovolatele navíc délka soudního řízení v žádném případě nemůže jít výlučně k tíži žalovaným a nemůže být ani důvodem pro nepřiznání náhrady nákladů řízení.
Dovolatel zdůrazňoval, že předpoklady pro nepřiznání náhrady nákladů řízení před soudem prvního stupně a před soudem odvolacím se posuzují samostatně (sp. zn. 25 Cdo 1669/2015). Dovolatel s odkazem na judikaturu Nejvyššího soudu (sp. zn. 21 Cdo 2811/2013) namítal, že nepřiznání náhrady nákladů odvolacího řízení za přiměřeného použití ustanovení §150 o. s. ř. má být, ve srovnání s náhradou nákladů řízení před soudem prvního stupně, jen zcela výjimečným a ojedinělým opatřením. Druhý žalovaný je přesvědčen o tom, že poslední odvolací řízení proběhlo velmi rychle a neprovázely je žádné průtahy. Délka soudního řízení v žádném případě nemůže jít k jeho tíži, když jeho důsledky nesli všichni účastníci řízení, nejen žalobci (sp. zn. 21 Cdo 222/2014 nebo sp. zn. 23 Cdo 2389/2013).
Druhý žalovaný navrhl, aby dovolací soud napadené rozhodnutí odvolacího soudu zrušil co do výroku pod bodem I, kterým byl potvrzen výrok rozsudku soudu prvního stupně pod bodem III, a co do výroku pod bodem II a věc vrátil odvolacímu soudu k novému rozhodnutí o nákladech řízení.
Žalobci se k dovolání druhého žalovaného nevyjádřili.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) dovolání projednal a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (článek II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dále rovněž jen „o. s. ř.“).
Nejvyšší soud se po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu, u něhož to zákon připouští (§236 o. s. ř.), bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§240 odst. 1, věta první o. s. ř.), a byla splněna i podmínka povinného zastoupení dovolatelů advokátem (§241 odst. 1 o. s. ř.), zabýval tím, zda jsou dovolání žalobců i druhého žalovaného přípustné (§237 o. s. ř.).
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Přípustnost dovolání podle ustanovení §237 o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že jsou splněna kritéria přípustnosti dovolání obsažená v tomto ustanovení. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud, který jediný je oprávněný tuto přípustnost zkoumat (srov. §239 o. s. ř.), dospěje k závěru, že kritéria přípustnosti dovolání uvedená v ustanovení §237 o. s. ř. jsou skutečně splněna.
Podle §241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Podle §241b odst. 3 prvé věty o. s. ř. dovolání, které neobsahuje údaje o tom, v jakém rozsahu se rozhodnutí odvolacího soudu napadá, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) nebo které neobsahuje vymezení důvodu dovolání, může být o tyto náležitosti doplněno jen po dobu trvání lhůty k dovolání.
Dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu jen z důvodů uplatněných v dovolání. Jestliže je dovolání přípustné, přihlédne k případným vadám uvedeným v ustanovení §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny (§242 odst. 3 o. s. ř.). Při posuzování dovolacího důvodu přitom vychází z toho, jak jej dovolatel obsahově vymezil (§41 odst. 2 o. s. ř.).
Podle §241a odst. 6 o. s. ř. nelze v dovolání uplatnit nové skutečnosti nebo důkazy.
Dovolání druhého žalovaného je přípustné pro řešení otázky (ne)správné aplikace §150 o. s. ř., při níž se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu.
Dovolání žalobců trpí vadou, pro kterou nelze v dovolacím řízení pokračovat, resp. není přípustné.
Z obsahu dovolání se podává, že žalobci ve vztahu k první žalované v dovolání nevznesli žádné námitky, resp. nevymezili žádnou otázku, jež by měla zakládat přípustnost dovolání. Protože tato vada brání v pokračování dovolacího řízení a tuto vadu již nelze odstranit, Nejvyšší soud podle §243c odst. 1 o. s. ř. dovolání žalobců ve vztahu k první žalované z těchto důvodů odmítl.
Ve vztahu k druhému žalovanému žalobci namítali, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, když v daném případě v rozporu s ustálenou judikaturou dovolacího soudu svým výkladem nesprávně dovodil, koho je možné považovat v daném případě za orgán veřejné moci. Podle žalobců odvolací soud pochybil, když ve svém rozhodnutí vycházel z přesvědčení, že v dané věci druhý žalovaný nevystupoval jako správní orgán, na základě kterého následně dovodil, že odpovědnost žalovaných podle zákona č. 58/1969 Sb. nenastala. Podle žalobců se měl odvolací soud odchýlit od závěrů obsažených v rozhodnutích Ústavního soudu a Nejvyššího správního soudu.
Žalobci současně odvolacímu soudu vytýkali, že se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, když dovodil, že v předmětných rozhodnutích ministra životního prostředí ze dne 13. 12. 1995, resp. 28. 6. 1996, nebyla uvedena lhůta, v níž měl druhý žalovaný od smlouvy odstoupit, resp. měl právo od uzavření smlouvy odstoupit. Žalobci odvolacímu soudu předně vytýkali, že se nedostatečným způsobem zabýval výkladem sporných částí předmětných rozhodnutí ministra životního prostředí. Současně se dovolávali závěrů obsažených v rozhodnutích Nevyššího soudu o tom, že soud by se měl při výkladu smlouvy vyhnout zejména takovému výkladu, který je pochybný, zejména s ohledem na absurdní či problematické důsledky, k nimž vede.
Úvodem svého právního posouzení Nejvyšší soud připomíná, že už ve svém usnesení ze dne 23. 10. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2303/2013, zdůraznil závěr, že i podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2013 platí, že spočívá-li rozhodnutí, jímž odvolací soud potvrdil či změnil rozhodnutí soudu prvního stupně, na posouzení více právních otázek, z nichž každé samo o sobě vede k zamítnutí návrhu, není dovolání ve smyslu ustanovení §237 o. s. ř. přípustné, jestliže řešení některé z těchto otázek nebylo dovoláním zpochybněno nebo jestliže některá z těchto otázek nesplňuje předpoklady vymezené v ustanovení §237 o. s. ř. Je tomu tak proto, že dovolací soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody, včetně jejich obsahového vymezení, a z jiných než dovolatelem uplatněných důvodů napadené rozhodnutí přezkoumat nemůže (srov. ustanovení §242 odst. 3 věty první o. s. ř. a např. důvody nálezu Ústavního soudu ze dne 11. 11. 2009, sp. zn. IV. ÚS 560/08, uveřejněného pod číslem 236/2009 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu). Věcný přezkum posouzení ostatních právních otázek za tohoto stavu výsledek sporu ovlivnit nemůže a dovolání je tak nepřípustné jako celek (k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2303/2013, či obdobně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 1999, sp. zn. 2 Cdon 808/97, uveřejněné pod číslem 27/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2002, sp. zn. 20 Cdo 910/2000, uveřejněné v časopise Soudní judikatura číslo 3, ročník 2002, pod číslem 54, jakož i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2005, sp. zn. 29 Odo 663/2003, uveřejněné pod číslem 48/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Nejvyšší soud ve svém rozhodnutí ze dne 14. 4. 2005, sp. zn. 25 Cdo 36/2004, vyložil, že úprava v zákoně č. 58/1969 Sb. „zakládá objektivní odpovědnost státu (bez ohledu na zavinění), jíž se nelze zprostit, na současném splnění tří podmínek: 1) nezákonné rozhodnutí, 2) vznik škody a 3) příčinná souvislost mezi vydáním nezákonného rozhodnutí a vznikem škody“. V rozsudku ze dne 26. 4. 2007, sp. zn. 25 Cdo 915/2005, výše uvedená východiska rozvedl tak, že „příčinná souvislost mezi právní skutečností, za niž se odpovídá, a mezi vznikem škody je jednou ze základních podmínek odpovědnosti za škodu v občanském právu, a to bez ohledu na to, zda jde o odpovědnost založenou na principu zavinění nebo o odpovědnost objektivní (bez zřetele na zavinění). O vztah příčinné souvislosti (tzv. kauzální nexus) v případě objektivní odpovědnosti státu za škodu se jedná, vznikla-li škoda následkem nezákonného rozhodnutí či nesprávného úředního postupu, tedy, je-li doloženo, že nebýt vydání nezákonného rozhodnutí či nesprávného úředního postupu, ke škodě by nedošlo. Byla-li příčinou vzniku škody jiná skutečnost, odpovědnost za škodu nenastává; příčinou vzniku škody může být jen ta okolnost, která škodu způsobila a bez níž by škodlivý následek nenastal. Při zjišťování příčinné souvislosti je třeba zkoumat, zda v komplexu skutečností přicházejících v úvahu jako příčiny škody existuje skutečnost, se kterou zákon odpovědnost v daném případě spojuje. Příčina musí mít nepochybnou věcnou vazbu na vznik škody; příčinná souvislost mezi nezákonným rozhodnutím či nesprávným úředním postupem a vzniklou škodou není naopak dána tam, kde do děje vstoupila jiná - na právně kvalifikované okolnosti na straně státu nezávislá - skutečnost, která je pro vznik škody rozhodující, tedy je-li vznik újmy vyvolán bezprostředně okolností, která nemá věcný vztah k vydání nezákonného rozhodnutí či nesprávného úředního postupu.“
V usnesení ze dne 6. 5. 2015, sp. zn. 25 Cdo 60/2015, Nejvyšší soud uzavřel, že „chybí-li některý ze základních předpokladů odpovědnosti za škodu (protiprávní jednání, příčinná souvislost), nemůže být žaloba o náhradu škody úspěšná, a je tudíž nadbytečné zabývat se správností závěrů ohledně ostatních podmínek odpovědnosti za škodu. Za situace, kdy nelze podrobit přezkumu jeden z důvodů, pro který odvolací soud nároku žalobce nevyhověl, nemohou žádné další dovolací důvody naplnit podmínky přípustnosti dovolání podle §237 o. s. ř., neboť ani odlišné vyřešení takto vymezeného předmětu dovolacího řízení by se nemohlo v poměrech žalobce nijak pozitivně projevit, což činí jeho dovolání v tomto rozsahu nepřípustným (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2005, sp. zn. 29 Odo 663/2003, publikované pod č. 48/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek)“.
Odvolací soud v prvé řadě odmítl názor žalobkyně o tom, že druhý žalovaný nese odpovědnost za škodu podle zákona č. 58/1969 Sb., následně se zabýval otázkou, zda je dána odpovědnost žalovaných (alespoň) podle §420 odst. 1 obč. zák. Odvolací soud nakonec potvrdil zamítavé rozhodnutí soudu prvního stupně proto, že vznik odpovědnosti za škodu nebyl prokázán. Podle odvolacího soudu žalobci neprokázali jednak porušení právní povinnosti na straně druhého žalovaného, současně však uzavřel, že mezi tvrzeným porušením právní povinnosti druhého žalovaného (povinnosti ve stanovené lhůtě uzavřít smlouvu o poskytnutí podpory nebo od tohoto uzavření odstoupit) a vznikem tvrzené škody na straně předchůdkyně žalobců nebyla dána příčinná souvislost.
Jak vyplývá z výše uvedeného, i pro závěr o existenci obecné odpovědnosti za škodu i pro závěr o existenci odpovědnosti za škodu podle zákona č. 58/1969 Sb. je nezbytné kumulativní naplnění tří předpokladů odpovědnosti za škodu (protiprávní jednání, vznik škody a příčinná souvislost mezi protiprávním jednáním škůdce a vzniklou škodou). Závěr soudu o nedostatku příčinné souvislosti mezi tvrzeným porušením právní povinnosti a tvrzeným vznikem škody, tak v obou případech sám o sobě vede k závěru, že odpovědnost za škodu není dána, tj. k zamítnutí žaloby. Ani námitka, že SFŽP ve věci vystupoval jako správní orgán, jak tvrdí žalobci, a věc tudíž měla být posuzována podle zákona č. 58/1969 Sb., ani námitka, že odvolací soud nesprávně vyložil rozhodnutí ministra životního prostředí stran povinnosti uzavřít smlouvu o podpoře nebo odstoupit od jejího uzavření v uvedené lhůtě, nemůže (byla-li by důvodná) zvrátit závěr odvolacího soudu o tom, že druhý žalovaný není odpovědný za žalobci tvrzenou škodu, neboť žalobci způsobile nenapadli jeho závěr o neexistenci příčinné souvislosti, jakožto nezbytného předpokladu pro odpovědnost druhého žalovaného za škodu.
Ze shora uvedeného se podává, že dovolání žalobců není ve vztahu k druhé žalované přípustné. Nejvyšší soud proto podle §243c odst. 1 o. s. ř. i v tomto rozsahu dovolání žalobců odmítl.
Druhý žalovaný odvolacímu soudu, jakož i soudu prvního stupně vytýkal, že nesprávně aplikovaly ustanovení §150 o. s. ř., když pro nepřiznání náhrady nákladů řízení druhému žalovanému nebyly dány důvody hodné zvláštního zřetele, čímž se odchýlily od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu.
Podle §150 o. s. ř. jsou-li tu důvody hodné zvláštního zřetele, nebo odmítne-li se účastník bez vážného důvodu zúčastnit prvního setkání s mediátorem nařízeného soudem, nemusí soud výjimečně náhradu nákladů řízení zcela nebo zčásti přiznat.
Nejvyšší soud ve svém usnesení ze dne 20. 2. 2014, sp. zn. 23 Cdo 2389/2013, navázal na závěry obsažené v odborné literatuře, podle nichž „se okolnostmi hodnými zvláštního zřetele rozumí takové okolnosti, pro které by se jevilo v konkrétním případě nespravedlivým ukládat náhradu nákladů řízení tomu účastníku, který ve věci úspěch neměl, a zároveň by bylo možno spravedlivě požadovat na úspěšném účastníku, aby náklady vynaložené v souvislosti s řízením nesl ze svého. Při zkoumání, zda tu jsou důvody hodné zvláštního zřetele, soud přihlíží v první řadě k majetkovým, sociálním, osobním a dalším poměrům všech účastníků řízení; je třeba přitom vzít na zřetel nejen poměry toho, kdo by měl hradit náklady řízení, ale je nutno také uvážit, jak by se takové rozhodnutí dotklo zejména majetkových poměrů oprávněného účastníka. Významné z hlediska aplikace §150 o. s. ř. jsou rovněž okolnosti, které vedly k soudnímu uplatnění nároku, postoj účastníků v průběhu řízení a další.“
Obdobně Nejvyšší soud judikoval též např. v rozhodnutí ze dne 24. 8. 2016, sp. zn. 25 Cdo 1669/2016, či ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 21 Cdo 2811/2013.
Z uvedeného mimo jiné plyne, že zásadu úspěchu ve věci, kterou je úprava náhrady nákladů řízení obecně ovládána, nelze v zásadě prolomit pouze na základě okolností stojících na jedné straně sporu.
Jak judikoval Ústavní soud například v nálezu ze dne 13. 9. 2006, sp. zn. I. ÚS 191/06, „Podle ustanovení §150 o. s. ř. soud může výjimečně, jsou-li tu důvody hodné zvláštního zřetele, náhradu nákladů zcela nebo zčásti nepřiznat. Ústavní soud ve svých rozhodnutích opakovaně zaujal stanovisko, že úvaha soudu, zda se jedná o výjimečný případ a zda tu jsou důvody hodné zvláštního zřetele, musí vycházet z posouzení všech okolností konkrétní věci (typicky jde o majetkové a sociální poměry účastníků řízení). Musí také své rozhodnutí řádně a přesvědčivě odůvodnit. V postupu, který není odpovídajícím způsobem vysvětlen, lze spatřovat jisté prvky libovůle a nahodilosti (srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 727/2000). Ustanovení §150 o. s. ř. má sloužit k odstranění nepřiměřené tvrdosti, tedy jinými slovy k dosažení spravedlnosti pro účastníky řízení. Pokud je aplikováno, aniž by všechny relevantní důvody pro takový postup byly zjišťovány a posuzovány, jde o postup libovolný, který je způsobilý zasáhnout do základního práva na spravedlivé řízení podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (srov. např. nález sp. zn. II. ÚS 237/05, www.judikatura.cz) “ .
Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 21 Cdo 2811/2013, doplnil, že „předpoklady pro nepřiznání náhrady nákladů řízení před soudem prvního stupně a před soudem odvolacím se posuzují samostatně. To, že jsou tyto předpoklady dány v řízení u soudu prvního stupně, neznamená, že musí být shledány i v řízení odvolacím. Z povahy odvolacího řízení, v němž je přezkoumáváno rozhodnutí soudu prvního stupně z hlediska jeho věcné správnosti a bezvadnosti řízení, které předcházelo jeho vydání, naopak vyplývá, že nepřiznání náhrady nákladů odvolacího řízení za přiměřeného použití ustanovení §150 o. s. ř. má být – ve srovnání s náhradou nákladů řízení před soudem prvního stupně - jen zcela výjimečným a ojedinělým opatřením“.
Odvolací soud jako správné potvrdil závěry soudu prvního stupně a k odvolací argumentaci druhého žalovaného uvedl, že je navázán na státní rozpočet, má aparát, materiálně i personálně vybavený k tomu, aby jeho práva byla dostatečně hájena. Podle odvolacího soudu nemůže být žalovaným náhrada nákladů řízení přiznána i z důvodu délky řízení vedeného proti České republice. Skutečnost, že v řízení neúspěšným žalobcům není podle §142 o. s. ř. uložena povinnost hradit náklady, je třeba podle odvolacího soudu třeba chápat i jako satisfakci za dlouhotrvající řízení. Stejně (tj. jako satisfakci pro žalobce za dlouhotrvající řízení) odůvodnil odvolací soud nepřiznání náhrady nákladů řízení úspěšným žalovaným i v odvolacím řízení.
Výše uvedené odůvodnění odvolacího soudu je jak ve vztahu k závěru o nepřiznání náhrady nákladů řízení před soudem prvního stupně, tak ve vztahu k náhradě nákladů odvolacího řízení nedostatečné a odchylující se od ustálených závěrů Nejvyššího soudu.
Z výše uvedené ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu se podává, že postupu podle §150 o. s. ř. má být využíváno ve zcela výjimečných případech, kdy základním smyslem je odstranění nepřiměřené tvrdosti a tudíž nastolení spravedlnosti mezi účastníky. Soud má k využití postupu podle §150 o. s. ř. přistoupit tehdy, pokud se vzhledem ke všem okolnostem případu jeví jako nespravedlivé, aby v řízení neúspěšný žalobce hradil náhradu nákladů řízení úspěšnému žalovanému, a současně se jeví jako spravedlivé, aby vzhledem k daným okolnostem případu v řízení úspěšný žalovaný nesl náklady vynaložené v souvislosti s řízením ze svého. Postup podle §150 o. s. ř. navíc musí být řádně a přesvědčivě odůvodněn.
V souvislosti s použitím §150 o. s. ř. při rozhodování o nákladech odvolacího řízení odvolací soud uvedl pouze to, že žalovaným nelze přiznat náhradu nákladů řízení jako satisfakci za dlouho trvající řízení. Takové odůvodnění není v souladu se shora uvedeným, neboť pouze délka soudního řízení není způsobilá k prolomení základní zásady platné pro přiznávání náhrady nákladů řízení obsažené v §142 a násl. o. s. ř. a nepředstavuje (sama o sobě) okolnost hodnou zvláštního zřetele ve smyslu §150 o. s. ř. (srov. v této souvislosti např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 10. 2014, sp. zn. 22 Cdo 3843/2014, ze dne 28. 8. 2015, sp. zn. 23 Cdo 591/2015, a ze dne 9. 8. 2017, sp. zn. 32 Cdo 1210/2017, a nález Ústavního soudu ze dne 14. 3. 2013, sp. zn. II.ÚS 3810/12). Navíc, jak příznačně uvedl dovolatel, odvolací soud je povinen posuzovat samostatně předpoklady pro (ne)přiznání náhrady nákladů řízení před soudem prvního stupně a před odvolacím soudem, přičemž pokud odvolací soud při rozhodování o náhradě nákladů odvolacího řízení argumentoval délkou řízení, je třeba konstatovat, že odvolací řízení trvalo necelých pět měsíců, což v určitě nelze považovat za nepřiměřeně dlouhou dobu, která by odůvodňovala zcela výjimečný postup podle §150 o. s. ř. (srov. závěry obsažené např. v rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 21 Cdo 2811/2013).
Ve vztahu k právnímu posouzení otázky přiznání náhrady nákladů řízení soudem prvního stupně platí v souvislosti s argumentem o dlouhotrvajícím řízení výše uvedené. Skutečnost, že řízení trvalo dlouho, neodůvodňuje závěr o tom, že postup podle §142 o. s. ř. je nespravedlivý, a tudíž je na místě postupovat podle §150 o. s. ř., a to ani ve spojení s dalším argumentem odvolacího soudu o personálním a materiálním vybavení druhého žalovaného. Odvolací soud jako správné označil závěry soudu prvního stupně, který uvedl, že řízení před soudem trvalo dlouho nikoli vinou žalobců, když v řízení byla zejména řešena jejich (tj. žalobců) aktivní legitimace.
Řádné, natož přesvědčivé odůvodnění neposkytl odvolací soud ani v souvislosti s dílčí argumentací týkající se povahy druhého žalovaného, když pouze uvedl, že je navázán na státní rozpočet, má materiálně i personálně vybavený aparát k tomu, aby jeho práva byla dostatečně hájena.
Argument, že je druhý žalovaný navázán na státní rozpočet a má aparát materiálně i personálně i materiálně vybavený k tomu, aby jeho práva byla dostatečně hájena, není pro využití zcela výjimečného nástroje „nepřiznání náhrady nákladů řízení“ ve smyslu §150 o. s. ř. určující. Skutečnost, zda je druhý žalovaný materiálně i personálně vybaven v hájení svých práv, může mít význam (zejména s ohledem na povahu předmětného sporu, tj. zda se jedná o spor právně obtížný, specifický a dlouhotrvající, či zda se naopak jedná o spor týkající se běžné právní agendy druhého žalovaného) předně v souvislosti s tím, zda byly náklady spojené se zastoupením takového účastníka vynaloženy účelně či nikoli (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 2. 2012, sp. zn. 32 Cdo 3418/2011). Přitom k postupu podle §150 o. s. ř. může soud přistoupit pouze v případě, že byly náklady vzniklé v souvislosti s vedením řízení vynaloženy účelně. Pokud by totiž soud dospěl k závěru, že předmětné náklady účelně vynaloženy nebyly, nepřiznal by jejich náhradu již podle §142 odst. 1 o. s. ř. a contrario. K tomu srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 10. 1. 2012, sp. zn. III. ÚS 3000/11, v němž vyložil, že „obecné soudy musejí vyvažovat mezi obecným principem vzniku práva na náhradu nákladů řízení ve sporu zvítězivší straně a potřebou korigovat jeho výši či dokonce samotný základ. Tato "potřeba korekce" však může vyvěrat toliko z existence důvodu zvláštního zřetele hodného, záležejícího v jedinečných okolnostech během řízení najevo vyšlých (§150 o. s. ř.). Zcela jinou otázkou však je, zda soudy zhodnotí zvítězivším účastníkem předestřené náklady řízení jako náklady účelně, resp. důvodně vynaložené (§142 odst. 1 o. s. ř.)“.
Závěr odvolacího soudu, jímž též odůvodnil rozhodnutí o nepřiznání náhrady nákladů řízení úspěšnému druhému žalovanému z důvodu, že druhý žalovaný je navázán na státní rozpočet a má aparát materiálně i personálně vybavený k tomu, aby jeho práva byla dostatečně hájena, je navíc v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu.
Nejvyšší soud v usnesení ze dne 29. 1. 2014, sp. zn. 25 Cdo 3570/2013, uvedl, že Nejvyšší soud se na podkladě řady nálezů Ústavního soudu vyjádřil k účelnosti vynaložených nákladů řízení např. v usnesení ze dne 7. 2. 2012, sp. zn. 32 Cdo 3418/2011, a to v tom smyslu, že pokud organizační složka státu disponuje dostatečným množstvím odborných zaměstnanců, způsobilých zajišťovat ochranu zájmů České republiky v řízení před soudy, nelze považovat odměnu advokáta za účelně vynaložené náklady, jejichž náhradu by soud mohl uložit protistraně, nejde-li o spor natolik obtížný, specifický či dlouhotrvající, že by k efektivní obraně a k úspěšnému výsledku řízení pro organizační složku státu a ve svém důsledku i pro Českou republiku bylo třeba, aby byla zastupována advokátem na základě plné moci, a nikoli příslušným odborným aparátem. Nejvyšší soud uvedl, že v dané věci není žalována organizační složka státu, nýbrž subjekt se samostatnou právní subjektivitou; jedná se o příspěvkovou organizaci, jejímž hlavním úkolem je poskytování zdravotnických služeb, spor o náhradu škody způsobené na zdraví obecně patří ke skutkově a právně složitým a k podání vyjádření k žalobě byla žalovaná vyzvána usnesením soudu. Nelze tedy mít za to, že žalovaná, která využila svého práva nechat se v řízení zastoupit advokátem, který podal vyjádření k žalobě, vynaložila náklady na odměnu advokáta neúčelně.
Shodně Nejvyšší soud judikoval též v usnesení ze dne 24. 8. 2016, sp. zn. 25 Cdo 1669/2016 (ústavní stížnost proti němu byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 14. 11. 2016, sp. zn. I. ÚS 3760/16), v němž dodal, že má-li takový subjekt zřízen právní odbor, neznamená to automaticky, že disponuje dostatečným materiálním a personálním zázemím, které by umožňovalo erudovaným způsobem vystupovat v tak specifických a náročných sporech, jakým je spor o náhradu škody za usmrcení. V usnesení ze dne 27. 4. 2017, sp. zn. 25 Cdo 5960/2016, pak Nejvyšší soud zdůraznil, že účelnost náhrady nákladů řízení je třeba vždy posuzovat se zřetelem ke konkrétním okolnostem případu, zejména povaze a náročnosti sporu a povaze účastníků řízení, a dovodil že žalovaný výchovný ústav je příspěvkovou organizací zřízenou za účelem výchovy mládeže, což neznamená, že disponuje potřebným právním aparátem pro hájení svých práv, a nelze na něm tedy spravedlivě požadovat, aby zajišťoval ochranu svých práv v řízení o náhradu škody (tedy v záležitosti, jež není pro něj běžnou) svými zaměstnanci, popřípadě aby nesl náklady řízení ze svého.
Obdobně Nejvyšší soud judikoval i v usnesení ze dne 16. 10. 2017, sp. zn. 32 Cdo 1731/2017, či v usnesení ze dne 23. 5. 2018, sp. zn. 30 Cdo 4881/2017.
V dané věci přitom Státní fond životního prostření není organizační složkou státu, podle zákona č. 388/1991 Sb., o Státním fondu životního prostředí, jde o jinou státní organizaci, jejímž úkolem je zejména podpora činností souvisejících s životním prostředím, přičemž na něm nelze spravedlivě požadovat, aby v náročném a dlouhotrvajícím řízení o náhradu škody zajišťoval ochranu svých práv svými zaměstnanci, popřípadě aby nesl náklady řízení ze svého.
Konečně ani závěr soudu prvního stupně o tom, že s ohledem na žalobní nárok se jedná o vysokou odměnu zastupování, kterou by bylo nespravedlivé po žalobcích požadovat, nenabízí vysvětlení toho, co jsou ony okolnosti hodné zvláštního zřetele odůvodňující výjimečný postup podle §150 o. s. ř. Uvedený závěr rovněž nezohledňuje výše uvedená judikaturní ustálená kritéria rozhodná pro oprávněnost postupu podle §150 o. s. ř.
Z napadeného rozhodnutí se podává, že odvolací soud stejně jako soud prvního stupně nesprávně aplikoval ustanovení §150 o. s. ř., resp. tento svůj postup řádně a přesvědčivě neodůvodnil.
Protože rozhodnutí odvolací soudu stran náhrady nákladů řízení není z výše uvedených důvodů správné a nejsou splněny předpoklady pro to, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí změnil, Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu podle §243e odst. 1 o. s. ř. v části, ve které rozhodl o náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi žalobci a druhým žalovaným zrušil. Protože důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí i na rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud i rozsudek soudu prvního stupně ve výroku pod bodem III ve vztahu mezi žalobci a druhým žalovaným a věc mu v tomto rozsahu podle §243e odst. 2 o. s. ř. vrátil k dalšímu řízení, v němž rozhodne i o náhradě nákladů dovolacího řízení ve vztahu mezi žalobci a druhým žalovaným (§243g odst. 1 poslední věta o. s. ř.).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení ve vztahu mezi žalobci a první žalovanou se podle §243f odst. 3 o. s. ř. neodůvodňuje.
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 9. 10. 2019
JUDr. Zdeněk Des
předseda senátu