ECLI:CZ:NS:2012:23.CDO.3897.2010.1
sp. zn. 23 Cdo 3897/2010
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ing. Jana Huška a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Kateřiny Hornochové v právní věci žalobkyně ČSOB Pojišťovny, a. s., člen holdingu ČSOB , se sídlem v Pardubicích, Zelené náměstí, Masarykovo náměstí 1458, IČ: 455 34 306, proti žalované AGEKO, spol. s r. o., se sídlem Dušníky nad Vltavou 10, Vojkovice, IČ: 427 40 339, zast. JUDr. Tomášem Těmínem, Ph. D., advokátem se sídlem v Praze 2, Karlovo náměstí 28, o zaplacení částky 425.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Mělníku pod sp. zn. 10 C 308/2008, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 8. září 2009, č. j. 21 Co 343/2009-114, ve znění opravného usnesení ze dne 1. 12. 2009, č. j. 21 Co 343/2009-126, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 8. 9. 2009, č. j. 21 Co 343/2009-114, ve znění opravného usnesení ze dne 1. 12. 2009, č. j. 21 Co 343/2009-126, potvrdil rozsudek Okresního soudu v Mělníku (dále jen „ soud prvního stupně “) ze dne 2. 10. 2008, č. j. 10 C 308/2008-42, jímž tento soud uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni částku 425.000,- Kč s 3% úrokem z prodlení ročně od 1. 10. 2004 do zaplacení, to vše do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku a dále jí uložil povinnost zaplatit žalobkyni na náhradě nákladech řízení 17.000,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku; odvolací soud dále rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení tak, že žádný z účastníků nemá na jejich náhradu právo.
V odůvodnění rozsudku odvolací soud zejména uvedl, že se žalobkyně žalobou domáhala po žalované zaplacení shora uvedené částky s odůvodněním, že dne 10. 12. 2002 uzavřela jako kupující (pod firmou IPB Pojišťovna, a. s.) s ČSOB Pojišťovna, a. s., IČ: 622 42 377, smlouvu o prodeji podniku, dle které na ní přešly veškeré práva a povinnosti prodávající. Žalobkyně uzavřela dne 13. 5. 2002 s žalovanou pojistnou smlouvu č. 2076002553, kterou bylo sjednáno pojištění zemědělských rizik na dobu od 14. 5. 2002 do 31. 12. 2002, dle níž mělo být jednorázové pojistné ve výši 777.040,- Kč splatné ve splátkách dne 31. 5. 2002 (ve výši 77.040,- Kč) a 15. 10. 2002 (700.000,- Kč), avšak druhou splátku žalovaná neuhradila. Účastníci uzavřeli dne 17. 12. 2002 dohodu o zaplacení dluhu formou splátek, v níž žalovaná uznala svůj dluh a zavázala se jej uhradit v šesti splátkách. Třetí splátku, splatnou dne 30. 9. 2004, žalovaná neuhradila.
Odvolací sodu dále uvedl, že jednal v nepřítomnosti žalobkyně, která se k jednání soudu, ač řádně obeslána, nedostavila, a zabýval se námitkou podjatosti soudce soudu prvého stupně a dovodil, že námitky žalované směřující do postupu rozhodujícího soudce ve věci, jenž sdělil své rozhodnutí neprovádět další důkazy ještě předtím, než právní zástupce žalované všechny důkazy navrhl, nejsou dle §14 odst. 4 o. s. ř. důvodem k vyloučení soudce a ani nepředstavují vadu řízení, jež by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
Po zopakování části důkazů se odvolací soud ztotožnil s názorem soudu prvého stupně, že na vztah mezi účastníky je ve smyslu ust. §261 odst. 7 obchod. zák. ve znění účinném do 1. 1. 2002 a §796 odst. 1 občan. zák. ve znění účinném do 31. 12. 2004 nutno aplikovat ustanovení občanského zákoníku. Dle odvolacího soudu byla předmětná pojistná smlouva uzavřena platně, když (žalovanou zpochybňovaný) stranami dohodnutý předmět smlouvy je vymezen určitě. Nepřisvědčil ani námitce žalované, že smlouvu podepsala neoprávněná osoba, neboť byla podepsána generálním ředitelem a místopředsedou představenstva právní předchůdkyně žalobkyně, který byl pověřen na základě zákonného zmocnění dle §15 obchod. zák. S odkazem na judikaturu Nejvyššího a Ústavního soudu konstatoval, že námitka žalované, že za pojistitele uzavřela smlouvu a dohodu o zaplacení dluhu formou splátek neoprávněná osoba, jí nepřísluší, neboť svědčí toliko tomu, za něhož byl dotčený právní úkon učiněn. Odvolací soud shledal platným úkon uznání dluhu vůči žalobkyni obsažený v čl. 1 dohody o zaplacení dluhu formou splátek ze dne 17. 12. 2002. Protože žalovaná neprokázala, že jí uznaný dluh vůči žalobkyni nevznikl, popř. že zanikl, nebo že nebyl promlčen, shledal správným závěr soudu prvého stupně, jenž žalobě v plném rozsahu vyhověl.
Dovoláním ze dne 12. 12. 2009 napadla žalovaná rozsudek odvolacího soudu s tím, že své námitky podřadila dovolacímu důvodu uvedenému v ust. §241a odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř., jsa přesvědčena, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci a že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
V odůvodnění dovolání žalovaná odvolacímu soudu zejména vytkla, že nesprávně vyhodnotil platnost předmětné pojistné smlouvy ze dne 13. 5. 2002. Dovolatelka je přesvědčena, že je pojistná smlouva absolutně neplatná, neboť v ní absentuje řádně a srozumitelně vymezený předmět pojištění, protože pozemky, na nichž se nachází plodina, jež byla pojištěna, musí být specifikovány dle označení uvedeného v katastru nemovitostí. Neplatnost pojistné smlouvy dovozuje dovolatelka též z nesrozumitelně určené výše pojistného. Pojistné bylo sice sjednáno ve výši 777.040,- Kč, ale z dalšího textu smlouvy vyplývá, že byl poskytnut bonus ve výši 40 %, tedy pojistné bylo sjednáno na částku 518.028,- Kč. Žalovaná dále nesouhlasí s výkladem odvolacího soudu, že předmětnou smlouvu a dohodu o zaplacení dluhu ze 17. 12. 2002 uzavřela osoba, jež byla oprávněná za pojistitele jednat. Je přesvědčena, že odvolací soud nezdůvodnil, z čeho by takové oprávnění, resp. pověření, mělo pro osobu podepisující uvedenou listinu vyplývat.
Dále uvedla, že je přesvědčena o promlčení dluhu, protože v dohodě je neurčitě uveden důvod vzniku závazku, protože se odkazuje na dlužné pojistné z pojistné smlouvy týkající se pojištění plodin, avšak není specifikováno datum ani číslo uzavření smlouvy.
Dovolatelka zdůraznila, že na jednání u soudu prvého stupně uplatnila námitku podjatosti soudce, jenž při navrhování důkazů právním zástupcem žalované prohlásil, že žádné důkazy již provádět nebude. Na tomto jednání, aniž by došlo k vypořádání se s uplatněnou námitkou podjatosti, soud prvého stupně rozhodl vyhovujícím rozsudkem. Podjatost spatřuje dovolatelka též v tom, že po návrhu na osvobození od soudních poplatků v odvolacím řízení soud prvého stupně stanovil žalované třídenní lhůtu k vyplnění formuláře a připojení listin osvědčujících daňové povinnosti, přičemž návrhu na prodloužení této lhůty nevyhověl pro nepředložení potřebných dokladů. Poukázala dále na to, že se Krajský soud v Praze nevypořádal s námitkou, že usnesení, kterým byla žalovaná vyzvána ke splnění poplatkové povinnosti, a usnesení, jímž jí nebylo přiznáno osvobození od soudních poplatků, nejsou úkonem, který by nesnesl odkladu, a proto je jeho rozhodnutí nepřezkoumatelné.
Závěrem s ohledem na shora uvedené námitky žalovaná navrhla, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalobkyně se k podanému dovolání, jak plyne z obsahu spisu a předkládací zpráv soudu prvého stupně, nevyjádřila.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) nejprve shledal, že dovolání bylo podáno osobou oprávněnou (žalovanou), včas, dovolatelka je zastoupena advokátem ve smyslu ust. §241 odst. 1 o. s. ř. a jím bylo dovolání též sepsáno (§241 odst. 4 o. s. ř.).
Poté se Nejvyšší soud zabýval otázkou přípustnosti tohoto mimořádného opravného prostředku (§236 odst. 1 o. s. ř.), neboť toliko z podnětu přípustného dovolání lze správnost napadeného rozhodnutí přezkoumat z hlediska uplatněných (způsobilých) dovolacích důvodů.
Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu ve věci samé se řídí ustanoveními §237 odst. 1 písm. b) a c) o. s. ř.
V posuzované věci není dovolání podle ust. §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. přípustné, neboť odvolací soud napadeným rozsudkem potvrdil v pořadí prvý rozsudek soudu prvního stupně.
Podle ust. §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Podle §237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. K tomu je třeba uvést, že k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. (tzv. jiné vady řízení) a §241a odst. 3 o. s. ř., tj. že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování, se nepřihlíží.
Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu citovaných ustanovení spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pro posouzení otázek právních; způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit pro hodnocení přípustnosti dovolání dle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., je zásadně důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzením věci. Jelikož ve smyslu ustanovení §242 odst. 3 o. s. ř. je dovolací soud – s výjimkou určitých vad řízení – vázán uplatněným dovolacím důvodem, včetně toho, jak jej dovolatelka obsahově vymezila, jsou pro úsudek, zda rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam či nikoli, relevantní jen otázky (z těch, na kterých napadené rozhodnutí spočívá), jejichž posouzení odvolacím soudem dovolatelka napadla, resp. jejichž řešení v dovolání zpochybnila.
Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud věc posoudil podle právní normy, která na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, popřípadě ji nesprávně aplikoval.
Ze shora uvedeného je zřejmé, že námitky žalované, prostřednictvím kterých brojí proti domnělým vadám řízení podle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., popř. dle ust. §229 o. s. ř. nemohou založit přípustnost dovolání napadeného rozhodnutí (§237 odst. 3 o. s. ř. a §242 odst. 3 o. s. ř.), a proto se dovolací soud zabýval těmi, jež zahrnula do svého dovolání, kterými prostřednictvím dovolacího důvodu uvedeného v ust. §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. zpochybňuje právní posouzení věci, na kterém spočívá rozsudek odvolacího soudu.
K tomu je třeba dodat, že předmětem dovolacího řízení je posouzení přípustnosti dovolání směřujícího proti rozsudku odvolacího soudu, a proto jsou zcela nerozhodné námitky dovolatelky, jimiž zpochybňuje správnost usnesení soudů obou stupňů, jež nepřiznaly žalované právo na osvobození od soudních poplatků. Jen pro úplnost se jeví vhodné doplnit, že usnesení odvolacího soudu, kterým bylo potvrzeno usnesení soudu prvého stupně o nepřiznání osvobození od soudních poplatků, napadla žalovaná ústavní stížností, jež byla usnesením Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2010, sp. zn. IV. ÚS 1292/09, jako zjevně neopodstatněná odmítnuta.
Námitka, že ve věci rozhodoval vyloučený soudce, je mimo jiné důvodem žaloby pro zmatečnost (§229 odst. 1 písm. e/ o. s. ř.) a k tomuto zmatečnostnímu důvodu lze přihlédnout i za dovolacího řízení (§242 odst. 3, věta druhá, o. s. ř.), avšak to teprve tehdy, je-li dovolání přípustné. Touto námitkou nemůže být proto přípustnost dovolání dle citovaného ustanovení založena a lze k ní přihlédnout teprve tehdy, bylo-li dovolání shledáno přípustným.
Nelze přisvědčit námitce žalované, že předmětná pojistná smlouva je absolutně neplatná z důvodu absence řádného a srozumitelného předmětu pojištění.
Nejvyšší soud již v rozhodnutí sp. zn. 32 Odo 1242/2005, publikovaném v Právních rozhledech č. 18/2008 na str. 683 uvedl, že právní úkon je neurčitý, je-li vyjádřený projev vůle sice po jazykové stránce srozumitelný, ale jednoznačný a určitý není jeho věcný obsah a současně neurčitost obsahu nelze překlenout ani za použití výkladových pravidel podle §35 odst. 2, 3 občan. zák. a podle interpretačních pravidel obsažených v §266 obchod. zák. Požadavku určitosti vymezení předmětu písemného právního úkonu vyhovuje i písemný odkaz na jinou listinu, z níž je předmět úkonu objektivně (tedy každému, a nikoli jen smluvním stranám) poznatelný, samozřejmě za předpokladu, že je v této listině označen zcela nezaměnitelným způsobem.
Nejvyšší soud se ztotožňuje s názorem odvolacího soudu, že ve smlouvě o pojištění zemědělských rizik č. 2076002553 ze dne 13. 5. 2002 a přehledu a soupisu pojištěných plodin, jenž tvoří přílohu k uvedené pojistné smlouvě a který vyplňoval vlastník nebo pověřený zástupce pravdivě a podle skutečného stavu (aktuálního pěstitelského záměru) a jakékoli změny měl pojištěný sdělit pojistiteli, byl předmět smlouvy vymezen dostatečně určitě a srozumitelně, když předmětem smlouvy bylo pojištění chmele na specifikovaných chmelnicích o stanovené pojištěné a pěstované výměře, přičemž místa, kde se chmel nacházel, byla specifikována dle čísla honu, výměry v hektarech a výnosu tuny na hektar. Předmět pojistné smlouvy je tedy vymezen dostatečně určitě a srozumitelně.
Dovolatelce je třeba dát za pravdu, že absolutní neplatnost právního úkonu nemůže být zpětně zhojena dodatečným schválením (tj. ratihabicí) ani odpadnutím vady projevu vůle (konvalidací), avšak na tomto právním názoru závěr odvolacího soudu nestojí. Odvolací soud, jak výše uvedeno, vyložil, že předmětná pojistná smlouva ve znění jejích příloh obsahuje dostatečně srozumitelně a určitě označený předmět plnění, který nečinní pojistnou smlouvu absolutně neplatnou pro takový nedostatek.
Stejně je tomu v případě námitky týkající se absolutní neplatnosti pojistné smlouvy pro nesrozumitelnost výše pojistného. Ve smlouvě je výslovně vedle jednorázového pojistného na druh rizika ve výši 1.295.068,- Kč uvedeno taktéž pojistné s jednorázovou slevou – bonusem na druh rizika ve výši 777.040,- Kč. Bonus tedy činí 40 % z uvedeného jednorázového pojistného ve výši 1.295.068,- Kč, tj. částku 518.028,- Kč. Tento bonus dle smlouvy platil jen za situace, pakliže byly dodrženy podmínky pro přiznání roční slevy za bezeškodný průběh. Smlouva pak výslovně stanovila podmínky pro přiznání roční slovy za bezeškodný průběh tak, že v případě bezeškodního průběhu, dodržení sjednaných platebních podmínek této pojistné smlouvy a obnovení pojištění v následujícím roce, přizná pojištěnému pojistitel bonus sjednaný v této smlouvě (tj. ve výši 518.028,- Kč). Tento bonus by pojistitel odečetl od celkového pojistného za pojištěné plodiny, a tak by činila výše pojistného dle uvedené smlouvy částku 777.040,- Kč. Nelze tedy souhlasit s názorem dovolatelky, že výše pojistného a podmínky, za nichž mohlo dojít k přiznání slevy (bonusu) na pojistném byly nesrozumitelné a že by to činilo předmětnou smlouvu absolutně neplatnou.
Dovolatelka dále namítala, že předmětnou pojistnou smlouvu a dohodu o zaplacení dluhu podepsala neoprávněná osoba.
Ze skutkových zjištění odvolacího soudu, z nichž musí dovolací soud vycházet, vyplývá, že obě uvedené listiny podepsal generální ředitel a místopředseda představenstva akciové společnosti – právní předchůdkyně žalobkyně F. V. Na základě toho poté odvolací soud uzavřel, že tyto učiněné úkony byly touto osobou činěny ve smyslu ust. §15 obch. zák., tedy že se jednalo o úkony osoby, která byla pověřena určitou činností. Dále odvolací soud s ohledem na uvedené konstatoval, že je irelevantní námitka, že F. V. nebyl zmocněn k podpisu pojistné smlouvy podle stanov společnosti. Odvolací soud přitom vycházel z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. 3. 2007, sp. zn. 32 Odo 1455/2005.
Nejvyšší soud s ohledem na nejednost rozhodování soudů týkající se možnosti člena statutárního orgánu jednat jako zákonný zástupce dle ust. §15 obch. zák. zaujal následně v rozhodnutí velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia v rozsudku ze dne 15. 10. 2008, sp. zn. 31 Odo 11/2006 názor, že člen statutárního orgánu právnické osoby nemůže být současně zákonným zástupcem této osoby.
Tento závěr lze vztáhnout i na posuzovaný případ, kdy statutární orgán měl jako zákonný zástupce dle ust. §15 obch. zák. podepsat, jak to vyplývá ze skutkového zjištění odvolacího soudu, pojistnou smlouvu a dohodu o zaplacení dluhu (rozhodující pro posouzení věci je však závěr o platnosti pojistné smlouvy).
Vzhledem k uvedenému je proto (po sjednocení rozhodovací praxe) závěr odvolacího soudu o oprávnění člena statutárního orgánu jednat jako zákonný zástupce dle §15 obch. zák. nesprávný.
V daném případě je však nutné věc posoudit i podle ust. §15 odst. 2 obch. zák., jak to správně též učinil odvolací soud.
Dovolací soud se zcela ztotožňuje se závěrem odvolacího soudu, že důsledkem překročení zmocnění není neplatnost dotčeného úkonu (pojistné smlouvy či dohody), ale to, zda zmocnitel, resp. osoba, za níž jednala nezmocněná osoba, je učiněným právním úkonem vázána. S tím pak souvisí otázka, která ze smluvních stran, je oprávněna namítat překročení jednatelského oprávnění. Odvolací soud správně dovodil, že touto stranou je ta strana, za níž byl právní úkon učiněn a odkázal na řadu rozhodnutí Nejvyššího soudu (viz např. rozhodnutí ze dne 25. 10. 2005, sp. zn. 29 Odo 914/2004, popř. rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 10. 10. 2006, sp. zn. IV. ÚS 32/06).
V posuzovaném případě vznesla námitku překročení jednatelského oprávnění dovolatelka (žalovaná), a to že za pojistitele (žalobkyni) jednala neoprávněná osoba, a odvolací soud správně uzavřel, že k této námitce nebyla oprávněna.
Dovolací soud proto dospěl k závěru, že odvolací soud v konečném výsledku řešenou otázku posoudil správně.
Pokud dovolatelka dále namítala, že v dohodě o zaplacení dluhu neuznala svůj dluh, je k tomu třeba uvést následující.
Z dohody o zaplacení dluhu formou splátek ze dne 17. 12. 2002 uzavřené mezi žalobkyní a žalovanou vyplývá, že v odst. 1 žalovaná jako dlužník výslovně uznala svůj dluh vůči věřiteli (žalobkyni) ve výši 700.000,- Kč z titulu dlužného pojistného, jež je povinna zaplatit žalobkyni na základě pojistné smlouvy, která se vztahuje na pojištění plodin s tím, že dluh se stal splatným dne 10. 10. 2002. Uznání závazku je jednostranným právním úkonem, který byl součástí uvedené dohody. Vzhledem k tomu, že tento úkon byl žalovaným učiněn, není proto rozhodující, zda byl součástí předmětné dohody či zda dohoda byla či nikoliv v dalších ujednáních neplatná.
K tomu je třeba uvést, že ve výše specifikované dohodě o zaplacení dluhu formou splátek se strany dohodly na zaplacení dluhu žalované ve výši 560.000,- Kč (ze žalovanou uznaného dluhu ve výši 700.000,- Kč žalobkyně žalované prominula zaplacení částky 140.000,- Kč, takže dluh nadále měl činit uvedenou částku 560.000,- Kč, a to však jen pouze pod ztrátou výhody splátek a prominutí části dluhu na dlužném pojistném) v šesti splátkách, přičemž žalovaná na tento dluh plnil a zaplatila prvé dvě splátky a třetí (ve výši 95.000,- Kč, splatnou do 30. 9. 2004) již nikoli ve stanovené lhůtě (době splatnosti), a proto ztratil výhodu splátek a prominutí části dluhu ve výši 140.000,- Kč.
Nejvyšší soud dále uvádí, že za situace, kdy uznání závazku založilo vyvratitelnou právní domněnku existence závazku v době uznání, spočívá důkazní břemeno neexistence závazku na dlužníku. Protože odvolací soud takto postupoval, avšak žalované (dlužníku) se nepodařilo prokázat neexistenci uvedeného závazku, je třeba konstatovat, že tento postup odvolacího soudu byl správný. Závěr odvolacího soudu o nepromlčení závazku žalované, který dovolatelka v dovolání zpochybňovala, je ve svém výsledku správný. Odvolací soud však nesprávně vysvětlil, že nová čtyřletá promlčecí doba uznaného závazku ve smyslu ust. §407 odst. 1 obchod. zák. začala běžet znovu, neboť pominul ust. §261 odst. 7 obch. zák., podle něhož se pojistná smlouva řídí občanským zákoníkem a zvláštními předpisy. V daném případě z ust. §110 odst. 1, 2. věta obč. zák. vyplývá, že uznaný závazek se promlčuje za deset let ode dne, kdy k uznání došlo, tedy k promlčení nemohlo dojít.
Dovolací soud dospěl k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu je v konečném výsledku správné, neboť žalovaná závazek vůči žalobkyni v uvedené výši uznala a nevyvrátila, že by její závazek v době uznání neexistoval a taktéž její námitka ohledně jednání neoprávněné osoby neměla za následek závěr o neplatnosti předmětné pojistné smlouvy.
Nejvyšší soud proto dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí nemá po právní stránce zásadní význam ve smyslu §237 odstavec 3 o. s. ř., dovolání žalované proto není přípustné a Nejvyšší soud proto rozhodl tak, že jej podle ustanovení §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. jako nepřípustné odmítl.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle výsledku dovolacího řízení tak, že žádný z účastníků nemá na jejich náhradu právo, neboť procesně neúspěšné žalované náhrada nákladů dovolacího řízení nepřísluší a žalobkyni žádné prokazatelné náklady v dovolacím řízení nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 28. února 2012
JUDr. Ing. Jan Hušek
předseda senátu