ECLI:CZ:NS:2016:23.CDO.4151.2016.1
sp. zn. 23 Cdo 4151/2016
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Moniky Vackové, ve věci žalobkyně Centrum sociální a ošetřovatelské pomoci v Praze 10, příspěvková organizace, se sídlem v Praze 10, Sámova 7, identifikační číslo osoby 70873241, zastoupené Mgr. Markem Nemethem, advokátem se sídlem v Praze 1, Nové Město, Opletalova 55, proti žalované Všeobecná zdravotní pojišťovna České republiky, se sídlem v Praze 3, Orlická 2020/4, identifikační číslo osoby 41197518, o zaplacení částky 1.362.417 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 3 pod sp. zn. 12 C 214/2012, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. 3. 2016, č. j. 96 Co 303/2015-495, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
(dle §243f odst. 3 o. s. ř.)
Obvodní soud pro Prahu 3 rozsudkem ze dne 20. 5. 2015, č. j. 12 C 214/2012-360, uložil žalované zaplatit žalobkyni částku 1.362.417 Kč s příslušenstvím (bod I. výroku) a rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi účastníky (bod II. výroku).
K odvolání žalované Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 22. 3. 2016, č. j. 96 Co 303/2015-495, ve znění opravného usnesení ze dne 4. 5. 2016, č. j. 96 Co 303/2015-507, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu s návrhem na zaplacení částky 1.362.417 Kč zamítl (první výrok), a rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi účastníky (druhý výrok).
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně (dále též „dovolatelka“) dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení §237 zákona č. 99/1963, občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „o. s. ř.“). Dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci (§241a odst. 1 o. s. ř.) spatřuje dovolatelka v aplikaci úhradové vyhlášky č. 425/2011 Sb., na vztah mezi žalovanou a žalobkyni, která je příspěvkovou organizací registrovanou jako poskytovatel sociálních služeb. Dle dovolatelky nelze při stanovení výše úhrady postupovat podle úhradové vyhlášky přímo ani analogicky, neboť tato byla vydána pro potřeby zdravotnických zařízení, nikoli pro potřeby úhrady péče v pobytových zařízeních sociálních služeb. Dovolatelka dále za nesprávné právní posouzení považuje chybnou aplikaci občanského zákoníku odvolacím soudem.
Žalovaná se k dovolání vyjádřila v tom smyslu, že jej považuje za nepřípustné, popřípadě za nedůvodné.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle §241 odst. 1 o. s. ř., se zabýval přípustností dovolání.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle ustanovení §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Přípustnost dovolání podle ustanovení §237 o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že jsou splněna kritéria přípustnosti dovolání obsažená v tomto ustanovení. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud, který jediný je oprávněn tuto přípustnost zkoumat (srov. §239 o. s. ř.), dospěje k závěru, že kritéria přípustnosti dovolání uvedená v ustanovení §237 o. s. ř. skutečně splněna jsou.
Dovolání není přípustné.
Právní otázku, zda je možné (za situace, kdy stranami zvláštní smlouvy nebyl pro dané období uzavřen dodatek o výši úhrad) na základě analogie aplikovat úhradovou vyhlášku i na úhradu za poskytnutou zdravotní péči v pobytových zařízeních sociálních služeb, dovolací soud posuzoval v rozsudku ze dne 28. 4. 2016, sp. zn. 23 Cdo 1988/2014. V tomto rozhodnutí Nejvyšší soud uvedl a odůvodnil závěr, dle kterého se vyhláška č. 425/2011 Sb., o stanovení hodnot bodu, výše úhrad zdravotní péče hrazené z veřejného zdravotního pojištění a regulačních omezení objemu poskytnuté zdravotní péče hrazené z veřejného zdravotního pojištění pro rok 2012, použije i na úhradu za poskytnutou zdravotní péči v pobytových zařízeních sociálních služeb. S odkazem na toto rozhodnutí dovolací soud ve své ustálené rozhodovací praxi opakuje závěr, že není věcného důvodu, aby v případě chybějícího smluvního ujednání nebyly u zařízení sociálních služeb poskytujících zdravotnickou péči aplikovány podmínky úhrad, kterou jsou stanoveny závazným právním předpisem pro poskytování srovnatelné zdravotní péče ve zdravotnických zařízeních, a že pro úhradové období roku 2012 se jedná o vyhlášku č. 425/2011 Sb. Z odkladu vykonatelnosti nálezu pléna Ústavního soudu z 22. 10. 2013, sp. zn. Pl. ÚS 19/13, a z důvodů tohoto odkladu pak Nejvyšší soud usuzuje, že tento nález není překážkou pro aplikaci úhradové vyhlášky vztahující se k roku 2012, přičemž tento závěr lze v jeho obecném významu vztáhnout i na její analogickou aplikaci (shodně např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2016, sp. zn. 32 Cdo 5270/2015, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2016, sp. zn. 32 Cdo 305/2016).
Dovolatelkou předkládaná právní otázka proto nezakládá přípustnost dovolání, neboť odvolací soud tuto otázku v napadeném rozhodnutí neřešil odchylným (právě opačným) způsobem od rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, a současně Nejvyšší soud v souzené věci neshledává důvod, proč by měl tuto otázku posoudit jinak (od své předchozí rozhodovací praxe se odklonit).
Závěr o nepřípustnosti dovolání nemůže změnit ani druhá dovolatelkou předkládaná právní otázka, a to otázka aplikace §269 odst. 3 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění pozdějších předpisů. Je tomu tak proto, že – jak opakovaně uvádí dovolací soud – spočívá-li rozhodnutí odvolacího soudu na posouzení více právních otázek, z nichž každé samo o sobě vede k zamítnutí návrhu, není dovolání ve smyslu ustanovení §237 o. s. ř. přípustné, jestliže některá z těchto otázek nesplňuje předpoklady vymezené v ustanovení §237 o. s. ř. (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2303/2013).
Jak vyplývá ze shora uvedeného, dovolací důvod způsobilý založit přípustnost dovolání, totiž nesprávné řešení otázky právní, není naplněn (srov. §241a odst. 1 o. s. ř.). Protože dovolání směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný, Nejvyšší soud dovolání žalobkyně podle §243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněn (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 30. listopadu 2016
JUDr. Pavel H o r á k, Ph.D.
předseda senátu