ECLI:CZ:NS:2017:23.CDO.416.2017.1
sp. zn. 23 Cdo 416/2017
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D., ve věci žalobkyně L. K. , proti žalované M. H. , zastoupen Mgr. Petrem Bokotejem, advokátem, se sídlem v Praze 1, Na Poříčí 1041/12, PSČ 110 00, o zaplacení částky 500 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu ve Strakonicích pod sp. zn. 4 C 146/2015, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 30. srpna 2016, č. j. 22 Co 768/2016-225, takto:
I. Dovolání žalované se odmítá .
II. Žádná z účastnic řízení nemá nárok na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud ve Strakonicích rozsudkem ze dne 13. listopadu 2015, č. j. 4 C 146/2015-149, rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 500 000 Kč s náklady spojenými s uplatněním pohledávky ve výši 1 200 Kč (výrok pod bodem I), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok pod bodem II).
Soud prvního stupně zjistil, že mezi účastnicemi byla dne 8. března 2013 uzavřena smlouva obchodním zastoupení dle §652 obch. zák., na jejímž základě žalovaná vyhledávala zájemce o uzavření a zprostředkováním obchodu jménem žalobkyně a ta se zavázala žalované zaplatit smluvní provizi. Pro případ ukončení zastoupení si účastnice ve smlouvě dohodly konkurenční doložku ve smyslu §672a obch. zák. s tím, že po ukončení smlouvy žalovaná nebude po dobu dvou let na území České republiky vykonávat stejnou činnost, která byla předmětem obchodního zastoupení, nebo jinou činnost, která by měla soutěžní povahu vůči podnikání žalobkyně jako zastoupené. Při porušení tohoto ustanovení ze strany žalované si účastníci sjednali smluvní pokutu ve výši 500 000 Kč. Soud dále zjistil, že za rok 2013 vyplatila žalobkyně žalované na provizích částku 259 416 Kč a za rok 2014 částku 438 874 Kč. Smlouva o obchodním zastoupení byla ukončena dohodou dne 25. listopadu 2014. V řízení bylo dále prokázáno, že žalovaná již v listopadu 2014 vykonávala pro společnost Ornamento, s. r. o., stejnou činnost, jakou vykonává pro žalobkyni.
Soud prvního stupně dospěl k závěru, že nárok žalobkyně je po právu, jelikož konkurenční doložka byla uzavřena platně, tj. je určitá. Z přílohy č. 2 smlouvy muselo být oběma stranám smlouvy zcela zřejmé, na jaký sortiment zboží se konkurenční doložka vztahuje, jelikož si strany ve smlouvě sjednaly, že tato příloha je nedílnou součástí smlouvy. Tento názor podporuje i skutečnost, že žalovaná předmětnou činnosti fakticky vykonávala, jezdila za potenciálními klienty a nabízela jim konkrétní produkty dle ceníku s popisem produktů, které tvoří obsah přílohy č. 2. Účastníci si nesjednaly podmínku vyžadující, aby přílohy smlouvy musely být podepsaný oběma účastnicemi. Žalovaná soudu nedoložila jinou přílohu, která by specifikovala nabízené produkty, proto nemá soud důvod pochybovat o pravosti přílohy předložené žalobkyní.
Dále dospěl soud prvního stupně k závěru, že sjednána konkurenční doložka sloužila výlučně k ochraně zastoupené, když předmět jejího podnikání je velice specifický a okruh zákazníků omezený, nikoli k popření práva obchodní zástupkyní na svobodné podnikání. Konkurenční doložka žalované zakazovala pouze činnosti, které byly předmětem obchodního zastoupení, a zákaz jiné činnosti, která by měla soutěžní povahu vůči podnikání žalobkyně.
Výše smluvní pokuty je přiměřená měsíčnímu příjmu žalované z této činnosti za rok 2014, když její průměrný výdělek na provizích činil 43 000 Kč. Sjednaná výše smluvní pokuty je přiměřená i s ohledem na škodu, která žalobkyni z porušení konkurenční doložky může vzniknout, jelikož žalovaná oslovuje stejné klienty výrobce, které oslovovala v době, kdy vykonávala činnost pro žalobkyni.
K odvolání žalované Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 30. srpna 2016, č. j. 22 Co 768/2016-225, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (výrok pod bodem I) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok pod bodem II).
Odvolací soud se plně ztotožnil se závěry soudu prvního stupně v napadeném rozhodnutí, proto na jeho odůvodnění plně odkázal. Ani v odvolacím řízení nebylo nikterak zpochybněno, že žalovaná vykonávala po skončení spolupráce s žalobkyní činnost ve prospěch společnosti ORNAMENTO, s. r. o., a to tutéž činnost, jakou v době předchozí pro žalobkyni, čímž porušila svůj závazek ze smlouvy.
Dodal, že existence podpisů žalované na příloze č. 2 smlouvy není nezbytná. Navíc pravost přílohy žalovaná jen obecně popírá, avšak nenavrhuje jediný důkaz o opaku. Odvolací soud se zabýval možnou moderací smluvní pokuty. Dospěl k závěru, že smluvní pokuta je přiměřená, neboť při rozložení na dva roky vychází měsíčně průměrně na 20 833 Kč.
Odvolací soud dospěl zároveň k závěru, že sjednaná konkurenční doložka není jednostranně nevyvážená. Žalovaná měla možnost svobodně vykonávat činnost obchodního zástupce ve všech jiných myslitelných sortimentech zboží, než na které se vztahovalo omezení vyplývající ze sjednané konkurenční doložky.
Z výše uvedených důvodů odvolací soud shledal ujednání o konkurenční doložce jako platné a rozsudek soudu prvního stupně potvrdil.
Rozsudek odvolacího soudu napadla žalovaná dovoláním. Dosavadní judikatura Nejvyššího soudu dle dovolatelky neřeší otázku, zda má či nemá rozhodovací soud před vydáním rozsudku o konkurenční doložce poučit strany sporu o tom, zda žalobce unesl či neunesl své břemeno tvrzení a důkazní a o tom, že konkurenční doložka chrání oprávněné zájmy žalobce. Z rozhodovací praxe soudů je zřejmé, že soudy tuto otázku neřeší a důvody pro konkurenční doložku, t. j. její důvodnost, sdělí žalované straně až v rozsudku.
Dále má dovolatelka za to, že dosavadní judikatura neřeší otázku, zda konkurenční doložka je či není legálním nástrojem k vyloučení obchodního zástupce za účelem snazšího podnikání zastoupeného či za účelem vynucení si pokračování spolupráce s obchodním zástupcem.
Dovolatelka v řízení dále napadala platnost rozhodčí doložky z důvodu její neurčitosti. Namítla, že s žalobkyní neuzavřela žádnou přílohu č. 2 smlouvy o obchodním zastoupení, která určuje a definuje zboží, které je předmětem prodeje. Žalovaná nemůže toto negativní tvrzení prokazovat. Je tedy na žalobkyni, která tvrdí, že žalovaná s přílohou č. 2 souhlasila, aby to také prokázala.
Dále v řízení napadala závěr soudu o platnosti konkurenční doložky, a to z důvodu její jednostrannosti a nevyváženosti. Sjednaná konkurenční doložka je dle dovolatelky nevyvážená, jelikož ve prospěch žalobkyně/neprospěch žalované není žádným například finančním způsobem kompenzována nemožnost přímo či nepřímo prodávat výrobky, které mají být specifikovány v příloze č. 2 smlouvy o obchodním zastoupení. Jednostrannost konkurenční doložky neodůvodňují ani oprávněné zájmy žalobkyně. Dovolatelka dále namítala, že posuzovaná konkurenční doložka je neplatná, jelikož nebyla sjednána za účelem ochrany oprávněných zájmů žalobkyně.
Závěrem dovolatelka navrhla, aby Nejvyšší soud shledal dovolání důvodným a aby obě napadená rozhodnutí zrušil, případně změnil tak, že se žaloba jako nedůvodná zamítá.
Žalobkyně se k dovolání nevyjádřila.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) věc projednal podle zákona č.99/1963 Sb., ve znění účinném od 1. ledna 2014 (srov. bod 2 článku II., zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony). Po zjištění, že dovolání bylo podáno včas (§240 odst. 1 o. s. ř.) k tomu oprávněným subjektem (účastníkem řízení), který je řádně zastoupen advokátem (§241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), posuzoval přípustnost podaného dovolání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací posuzoval, zda je v dané věci dovolání přípustné. Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání není přípustné, jelikož odvolací soud rozhodl ve věci v souladu s dosavadní judikaturou ve věcech konkurenčních doložek.
V rozhodnutí ze dne 13. června 2007, sp. zn. 32 Odo 407/2005, dospěl Nejvyšší soud k závěru, že konkrétní konkurenční doložka musí být sjednána tak, aby byla spravedlivě přiměřená a vzájemně vyvážená pro obě strany v souladu s čl. 26 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, podle něhož každý má právo na svobodnou volbu povolání a přípravu k němu, jakož i právo podnikat a provozovat jinou hospodářskou činnost. Na jedné straně nesmí bránit ve svobodném podnikání, na druhé straně musí chránit právo podnikatele na nerušené podnikání v zavedeném podniku. Konkurenční doložka musí být též vymezena či omezena co do předmětu, podmínek a doby, po kterou se uplatňuje. Pokud je konkurenční doložka vyvážená, není, jak se domnívá dovolatelka, legálním nástrojem k vyloučení obchodního zástupce za účelem snazšího podnikání zastoupeného či za účelem vynucení si pokračování spolupráce s obchodním zástupcem. Při ukončení spolupráce slouží konkurenční doložka k ochraně oprávněných zájmů zastoupeného, tj. na jistou dobu zamezuje konkurenci mezi zastoupeným a obchodním zástupcem v téže činnosti pro téže zákazníky na témže území. Krom toho konkurenční doložka stejně jako jakékoli další ujednání ve smlouvě je v obchodních vztazích předmětem jednání při uzavírání smlouvy, přičemž obchodní zástupce při uzavírání smlouvy o obchodním zastoupení je s tímto ustanovením obeznámen.
Dovolatelka dále vznáší právní otázku, zda má či nemá rozhodovací soud před vydáním rozsudku o konkurenční doložce poučit strany sporu o tom, zda žalobce unesl či neunesl své břemeno tvrzení a důkazní a o tom, že konkurenční doložka chrání oprávněné zájmy žalobce. Na zodpovězení této právní otázky se řešení sporu nezakládá. Žalobce unesl břemeno tvrzení i břemeno důkazní ohledně konkurenční doložky a soudy o tom neměly nejmenší pochybnost. Nejvyšší soud ve svých rozhodnutích opakovaně vyložil, že poučení podle ustanovení §118a odst. 1 až 3 o. s. ř. slouží tomu, aby účastníci tvrdili rozhodné skutečnosti (splnili povinnost tvrzení) a aby označili důkazy způsobilé tato tvrzení prokázat (splnili povinnost důkazní). Účelem této poučovací povinnosti je zabránit tomu, aby se účastník nedozvěděl až z rozhodnutí pro něho nepříznivého, tedy překvapivě, že podle hodnocení soudu neunesl břemeno tvrzení či důkazní břemeno, a aby měl příležitost doplnit chybějící tvrzení či navrhnout další důkazy. Postup podle ustanovení §118a o. s. ř. přichází v úvahu jen tehdy, jestliže účastníky uvedená tvrzení a navržené (případně i nenavržené, ale provedené) důkazy nepostačují k tomu, aby byl objasněn skutkový stav věci (srov. např. usnesení ze dne 27. června 2003, sp. zn. 21 Cdo 121/2003, in www.nsoud.cz , či usnesení ze dne 25. května 2006, sp. zn. 22 Cdo 2335/2005, uveřejněné pod č. C 4255 v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. Beck, svazek CD-4, proti němuž byla podána ústavní stížnost, kterou Ústavní soud usnesením ze dne 1. listopadu, sp. zn. II ÚS 532/06 odmítl). Ustanovení §118a odst. 2 o. s. ř. pak míří speciálně na situace, kdy účastník nevylíčil všechny skutečnosti rozhodné pro právní posouzení věci z toho důvodu, že je z pohledu jím zvažovaného právního posouzení, odlišného od právního posouzení věci soudem, za právně významné nepovažoval. Jsou-li však dosavadní tvrzení (a navržené důkazy) postačující i pro objasnění skutkového stavu věci rozhodného z hlediska hypotézy právní normy zvažované soudem, není k poučení podle ustanovení §118a odst. 2 o. s. ř. důvod (srov. citované usnesení sp. zn. 21 Cdo 121/2003 a dále např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. března 2007, sp. zn. 21 Cdo194/2006). Rozhodnutí odvolacího soudu ani v tomto ohledu není v rozporu s dosavadní judikaturou Nejvyššího soudu.
Co se týče vyváženosti konkurenční doložky, v tom Nejvyšší soud odkazuje na svou judikaturu, konkrétně rozhodnutí ze dne 26. června 2014, sp. zn. 23 Cdo 3001/2013. V něm dospěl Nejvyšší soud k závěru, že konkurenční doložka je vyvážená, pokud nebrání obchodnímu zástupci ve svobodném podnikání, tj. pokud zakazuje obchodnímu zástupci vykonávat poradenské služby pro okruh subjektů, které byly klienty žalobkyně v době, kdy žalovaný pro ni poskytoval poradenské služby. Skutečnost, že konkurenční doložka neobsahuje finanční kompenzaci za neposkytování poradenských služeb klientům žalobkyně, tak jako v pracovněprávních konkurenčních doložkách, na tom nemůže nic změnit. Obdobně je tomu i v řešeném případě, tj. skutečnost, že konkurenční doložka neobsahuje finanční kompenzaci, na její vyváženosti nic nemění. Konkurenční doložka zakazuje žalované vykonávat stejnou činnost jako žalobkyně, ve stejném oboru jako žalobkyně, avšak nikterak neomezuje její možnosti dalšího podnikání ani činnost obchodního zástupce v jakémkoli dalším oboru.
Z výše uvedeného vyplývá, že dovolání není přípustné, jelikož není v rozporu s konstantní judikaturou Nejvyššího soudu ani neřeší otázku, která by v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu doposud nebyla řešena. Proto Nejvyšší soud podané dovolání pro nepřípustnost odmítl (§243c odst. 1 o. s. ř.).
Rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení se v souladu s §234f odst. 3 věta poslední o. s. ř. neodůvodňuje.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 2. března 2017
JUDr. Kateřina H o r n o ch o v á
předseda senátu