ECLI:CZ:NS:2017:23.CDO.4537.2017.1
sp. zn. 23 Cdo 4537/2017-492
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D., ve věci žalobkyně FVE Boletice spol. s r. o. se sídlem v Ústí nad Labem, Všebořice, Havířská 346/100, IČO 28722591, zastoupené JUDr. Lubomírem Pánikem, advokátem se sídlem v Ústí nad Labem, Masarykova 1120/43, proti žalované ČEZ Distribuce, a. s., se sídlem v Děčíně – Děčín IV – Podmokly, Teplická 874/8, IČO 24729035, zastoupené Mgr. Radkem Pokorným, advokátem se sídlem v Praze 1, Klimentská 1216/46, o zaplacení částky 1 051 753,20 Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 61 Cm 41/2012, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 28. února 2017, č. j. 1 Cmo 122/2016-450, takto:
I. Dovolání žalobkyně se odmítá .
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované částku 15 537 Kč na nákladech dovolacího řízení k rukám právního zástupce žalované, a to do 3 dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Ústí nad Labem jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 22. března 2016, č. j. 61 Cm 41/2012-364, zamítl žalobu na zaplacení v záhlaví uvedené částky a rozhodl o náhradě nákladů řízení.
K odvolání žalobkyně Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 28. února 2017, č. j. 1 Cmo 122/2016-450, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně včasně podaným dovoláním, které ovšem není přípustné, neboť odvolací soud se v napadeném rozhodnutí neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe soudu dovolacího, případně napadené rozhodnutí nespočívá na řešení právních otázek předestřených dovolatelkou (k jednotlivým právním otázkám formulovaným dovolatelkou viz níže).
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolatelka v dovolání předestřela otázku hmotného práva, která podle jejího názoru nebyla v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud řešena. Jednalo se o otázku vzniku nároku na náhradu škody jako rozdílu výkupní ceny elektřiny za rok 2010 podle cenového rozhodnutí ERÚ 4/2009 a ceny za rok 2011 vzniklé prodlením žalované s plněním její povinnosti připojit zařízení žalobkyně k distribuční síti dle smlouvy o budoucí smlouvě uzavřené mezi žalobkyní a žalovanou dne 9. září 2009.
Dovolatelka v řízení požadovala náhradu škody, která jí vznikla tím, že ji žalovaná nepřipojila k distribuční síti do konce roku 2010, nýbrž až v únoru roku 2011, což mělo vliv na výkupní cenu elektřiny vyrobené ve fotovoltaické elektrárně žalobkyně. Ačkoliv dovolatelkou předestřená otázka je formulována velmi konkrétně, její podstata leží v posouzení, zda žalovaná byla v prodlení s připojením fotovoltaické elektrárny žalobkyně a zda tedy došlo ze strany žalované k porušení smluvní povinnosti jakožto nezbytnému předpokladu vzniku odpovědnosti za škodu. S dovolatelkou nelze souhlasit, že by tato právní otázka nebyla v rozhodovací praxi dovolacího soudu řešena, neboť se týká obecných pravidel pro výklad projevu vůle stran smlouvy, v níž si strany sjednaly lhůty pro plnění svých povinností. Stěžejní pro právní posouzení, zda žalovaná byla s připojením elektrárny v prodlení, je totiž v řešené věci výklad smlouvy o budoucí smlouvě ze dne 9. září 2009, konkrétně výklad článku V této smlouvy.
Soudy obou stupňů dospěly ke správnému právnímu závěru, že z výkladu projevu vůle stran předmětné smlouvy o budoucí smlouvě nevyplývá povinnost žalované připojit zařízení žalobkyně k distribuční síti do konce roku 2010. Ze zjištění soudů obou stupňů ohledně obsahu předmětné smlouvy je zřejmé, že v článku V smlouvy strany vázaly splnění povinnosti žalované na dvě lhůty – lhůtu sedmi měsíců od prvního dne kalendářního měsíce následujícího po dni, co žalobkyně splnila svoje povinnosti podle smlouvy, a na ni navazující lhůtu pěti měsíců. Z předmětného ujednání smlouvy (ani z žádného jiného ujednání ve smlouvě) nevyplývá, že by si strany výslovně sjednaly povinnost žalované připojit zařízení žalobkyně k distribuční síti do konce roku 2010. Zbývalo tedy posoudit, zda povinnost žalované připojit žalobkyni k distribuční síti do konce roku 2010 nevyplývá z toho, že lhůty smluvené v článku V předmětné smlouvy uplynuly před koncem roku 2010.
Soudy obou stupňů dospěly ke správnému závěru, že vzhledem k tomu, že žalobkyně splnila svoji povinnost podle smlouvy o budoucí smlouvě spočívající v úhradě části nákladů dne 28. prosince 2009, počala sedmiměsíční lhůta běžet 1. ledna 2010, po uplynutí sedmiměsíční lhůty navázal běh lhůty pětiměsíční. Z uvedeného je zřejmé, že k uplynutí sjednaných lhůt nemohlo dojít před koncem roku 2010. Na tomto závěru nic nemění ani případný výkladový spor mezi stranami o počítání lhůt a o tom, jakým způsobem měla pětiměsíční lhůta navázat na lhůtu sedmiměsíční. Sjednané dvě na sebe navazující lhůty mohly dle dvou různých právních názorů stran sporu ohledně jejich počítání uplynout nejdříve 1. ledna 2011 a nejpozději 1. února 2011. Rozdíl spočívá ve výkladovém sporu stran, zda pětiměsíční lhůta plynule navázala na lhůtu sedmiměsíční a počala tedy běžet 1. srpna 2010, či zda počala běžet až prvního dne následujícího měsíce po uplynutí sedmiměsíční lhůty, tedy 1. září 2010. Oba různé termíny však připadají až na rok 2011, což potvrzuje správný výklad soudů obou stupňů, že žalovaná neměla povinnost připojit zařízení žalobkyně do konce roku 2010. Soudy obou stupňů tedy nepochybily a otázku, zda měla žalovaná dle předmětné smlouvy povinnost připojit žalobkyni k distribuční soustavě do konce roku 2010, posoudily v souladu s výkladovým pravidlem zakotveným v §266 odst. 1 obch. zák. a také v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu o výkladu projevu vůle stran smlouvy (k tomu viz například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. srpna 2009, sp. zn. 33 Cdo 3957/2007).
Jestliže dovolatelka dále v dovolání tvrdila, že v otázce počítání běhu sjednaných lhůt se odvolací soud odchýlil od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. dubna 2009, sp. zn. 23 Cdo 1247/2009, nelze dovolatelce přisvědčit v tom, že by tato otázka založila přípustnost dovolání. Napadené rozhodnutí na řešení této otázky totiž nezávisí, neboť odlišné posouzení počítání běhu lhůt by na výsledný právní závěr o tom, že žalovaná neměla povinnost připojit zařízení žalobkyně k distribuční síti do konce roku 2010 a s připojením, které provedla v únoru roku 2011, tak nebyla v prodlení, nemělo žádný vliv. K nutnosti, aby dovolatelka vymezila právní otázku, na které napadené rozhodnutí spočívá, viz například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. července 2013, sp. zn. 29 NSČR 53/2013.
Nejvyšší soud pouze pro úplnost dodává, že posouzení, zda si strany v řešeném případě sjednaly lhůty počítané dle kalendářních měsíců (počínajících prvním dnem v měsíci a končících prvním dnem následujícího měsíce) či dle měsíců jakožto časových úseků, jejichž konec se číselně shoduje s označením dne, kterým lhůta počala běžet, je v řešené věci nepodstatné. Strany smlouvy totiž v článku V smlouvy za počátek běhu lhůt určených dle měsíců označily první den v kalendářním měsíci následujícím po rozhodné skutečnosti (splnění povinnosti zaplacení části nákladů ze strany žalobkyně) a oba odlišné výklady počítání běhu lhůt by tak v daném případě vedly ke stejnému výsledku – druhá lhůta by končila až v roce 2011.
Poslední otázka dovolatelky se týkala procesního práva, konkrétně toho, zda žalované akciové společnosti ČEZ Distribuce, a. s., náleží náhrada nákladů řízení. Podle mínění dovolatelky soudy obou stupňů pochybily, když žalované přiznaly náhradu nákladů řízení, neboť podle názoru dovolatelky náklady na zastoupení advokátem nebyly ze strany žalované účelně vynaloženy, neboť žalovaná disponuje personálním vybavením, které jí umožňuje hájit svá práva bez toho, aniž by musela využívat právní pomoci advokátů. Dle názoru dovolatelky se odvolací soud i soud prvního stupně odchýlil při řešení této otázky od usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. června 2014, sp. zn. 28 Cdo 3895/2013, v němž Nejvyšší soud řešil otázku účelnosti vynaložených nákladů zastoupení advokátem v případě statutárních měst.
Dovolatelce nelze přisvědčit v tom, že by se odvolací soud odchýlil od citovaného rozhodnutí Nejvyššího soudu, neboť závěry citovaného rozhodnutí nelze na řešený případ vztáhnout z toho důvodu, že žalovaná není statutárním městem, nýbrž soukromou osobou – akciovou společností. Odvolací soud se tedy nemohl odchýlit od citované judikatury Nejvyššího soudu, neboť ta na řešenou věc nedopadá. Ani poslední dovolatelkou formulovaná právní otázka proto není způsobilá založit přípustnost dovolání.
K odkazům dovolatelky na dříve učiněná podání v řízení před soudy obou stupňů dovolací soud pouze připomíná, že v dovolání nelze podle §241a odst. 4 o. s. ř. poukazovat na podání, které dovolatel učinil v řízení před soudem prvního stupně či v odvolacím řízení.
Na základě výše uvedeného Nejvyšší soud dovolání žalobkyně podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se v souladu s §243f odst. 3 o. s. ř. neodůvodňuje.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně 5. prosince 2017
JUDr. Kateřina Hornochová
předsedkyně senátu