ECLI:CZ:NS:2018:23.CDO.4719.2017.1
sp. zn. 23 Cdo 4719/2017-414
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Moniky Vackové ve věci žalobkyně FVE Semanín Czech Republic s. r. o. , se sídlem v Praze 2 - Vinohrady, Belgická 115/40, identifikační číslo osoby 28941624, zastoupené JUDr. Petrem Wünschem, advokátem se sídlem v Praze 2, Italská 753/27, za účasti 1) OTE, a. s. , se sídlem v Praze 8 - Karlín, Sokolovská 192/79, identifikační číslo osoby 26463318, zastoupené Dr. Ing. Martinou Jankovskou, advokátkou se sídlem v Praze 2, Varšavská 714/38 a 2) ČEZ Prodej, a. s. , se sídlem v Praze 4, Duhová 1/425, identifikační číslo osoby 27232433, zastoupené Mgr. Janem Kořánem, advokátem se sídlem v Praze 1, Opletalova 1015/55, o výši podpory z obnovitelných zdrojů energie (žaloba podle §244 a násl. občanského soudního řádu), vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 40 C 26/2014, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 6. 4. 2017, č. j. 24 Co 176/2016-355, takto:
I. Dovolání žalobkyně se odmítá .
II. Žalobkyně je povinna zaplatit účastnici 1) na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 4.114 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám jejího zástupce.
III. Žalobkyně je povinna zaplatit účastnici 2) na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 4.114 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám jejího zástupce.
Odůvodnění:
(dle §243f odst. 3 o. s. ř.)
Obvodní soud pro Prahu 4 rozsudkem ze dne 5. 4. 2016, č. j. 40 C 26/2014-281, rozhodl tak, že žaloba na zaplacení částky 14.782.830 Kč proti účastnici 1) se zamítá (bod I. výroku), žaloba na hrazení výkupní ceny v roce 2013 ve výši 9.675,72 Kč/MWh a v dalších letech na hrazení výkupní ceny odpovídající této částce zvyšované každoročně o 2 %, a to v každém roce, ve kterém bude žalobkyni vyplácení podpory podle příslušných právních předpisů náležet, nejméně však do roku 2025, účastnicí 2) se zamítá (bod II. výroku). Dále pak rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi účastníky (bod III. a IV. výroku).
K odvolání žalobkyně odvolací soud rozsudkem v záhlaví uvedeným potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (první výrok) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (druhý výrok).
Proti rozsudku odvolacího soudu, výslovně v plném rozsahu, podala žalobkyně (dále též „dovolatelka“) dovolání s tím, že je považuje za přípustné dle ustanovení §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), majíc za to, že napadené rozhodnutí závisí na otázkách hmotného i procesního práva, které dosud nebyly v rozhodovací praxi dovolacího soudu vyřešeny. Dovolání považuje za důvodné, neboť napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci podle §241a odst. 1 o. s. ř.
K dovolání žalobkyně se účastnice 1) vyjádřila tak, že navrhuje, aby je dovolací soud odmítl, případně zamítl.
Účastnice 2) /jež v mezidobí od vydání dovoláním napadeného rozhodnutí změnila právní formu ze společnosti s ručením omezeným na akciovou společnost – Nejvyšší soud k této změně přihlédl při označení účastnice 2) v záhlaví tohoto rozhodnutí/ se k dovolání žalobkyně vyjádřila tak, že navrhuje, aby je dovolací soud zamítl.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle §241 odst. 1 o. s. ř., se zabýval přípustností dovolání.
Úvodem Nejvyšší soud podotýká, že i když dovolatelka ohlašuje, že rozhodnutí odvolacího soudu napadá v plném rozsahu, z obsahu dovolání je zřejmé, že zpochybňuje pouze rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé; výroky o nákladech řízení před soudy obou stupňů se dovolací soud proto nezabýval.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle ustanovení §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu vázán uplatněným dovolacím důvodem (srov. §242 odst. 3 větu první o. s. ř.); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo která již dovolacím soudem vyřešena byla, ale má být posouzena jinak, a zda je tedy dovolání podle ustanovení §237 o. s. ř. přípustné, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.
Přípustnost dovolání podle ustanovení §237 o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že jsou splněna kritéria přípustnosti dovolání obsažená v tomto ustanovení. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud, který jediný je oprávněn tuto přípustnost zkoumat (srov. §239 o. s. ř.), dospěje k závěru, že kritéria přípustnosti dovolání uvedená v ustanovení §237 o. s. ř. skutečně splněna jsou.
Dovolatelka dovolacímu soudu předkládá dvě otázky hmotného a procesního práva, které podle ní odvolací soud posoudil nesprávně.
1) Zda má jednotlivec nárok na to, aby mu plátce podpory, ať již jím podle zákona o podpoře využívání obnovitelných zdrojů v období do 31. 12. 2012 byl příslušný distributor či od 1. 1. 2013 podle zákona o podporovaných zdrojích energie je tzv. povinně vykupující, vyplácel individuálně stanovenou podporu za energii z obnovitelného zdroje v zájmu naplnění patnáctileté návratnosti investice do obnovitelného zdroje.
2) Zda se jednotlivec naplnění takového nároku může domáhat vůči účastnici 1) jakožto právnické osobě „založené a plně vlastněné Českou republikou příslušné – mimo jiné – k administraci podpory obnovitelných zdrojů energie a/nebo“ účastnici 2) jakožto pro žalobkyni příslušné povinně vykupující, které jsou sice osobami soukromého práva, nicméně které Česká republika pověřila tím, aby podporu žalobkyni (a dalším výrobcům energie z obnovitelných zdrojů) vyplácely.
Žádná z dovolatelkou předložených otázek však přípustnost dovolání nezakládá.
Předkládá-li dovolatelka otázku, zda má jednotlivec nárok na to, aby mu plátce podpory vyplácel individuálně stanovenou podporu za energii z obnovitelného zdroje v zájmu naplnění patnáctileté návratnosti investice do obnovitelného zdroje, přehlíží, že na řešení této otázky napadené rozhodnutí nespočívá, tato otázka nebyla pro rozhodnutí odvolacího soudu určující. Nejvyšší soud zdůraznil již v usnesení ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. 29 NSČR 53/2013, že dovolání není přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř., jestliže dovolatel jako důvod jeho přípustnosti předestírá dovolacímu soudu k řešení otázku hmotného nebo procesního práva, na níž rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí (shodně srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2376/2013). Odvolací soud založil své rozhodnutí na zjištění, že elektrárna žalobkyně byla uvedena do provozu až v roce 2011 s tím, že za takové situace může být elektřina od žalobkyně vykupována jen na základě cenového rozhodnutí účinného od 1. 1. 2011 do 31. 12. 2011, a nikoliv podle cenového rozhodnutí účinného v roce 2010, jak se domnívá žalobkyně. Závěr odvolacího soudu, že nelze elektřinu vyráběnou žalobkyní vykupovat dle cenového rozhodnutí pro rok 2010, neboť výkupní cena je stanovena podle cenového rozhodnutí platného v době uvedení elektrárny do provozu, a tím je v tomto případě cenové rozhodnutí pro rok 2011, je v souladu i s rozhodovací praxí dovolacího soudu (srov. rozsudek ze dne 9. 3. 2017, sp. zn. 32 Cdo 1051/2015, ve kterém Nejvyšší soud uvedl, že uvedení výrobny do provozu představuje skutečnost rozhodnou pro vznik nároku provozovatele výrobny elektrické energie využívající sluneční záření na výkupní ceny elektřiny stanovené cenovým rozhodnutím Energetického regulačního úřadu. Dovolací soud v tam posuzované věci uzavřel, že předpokladem vzniku nároku provozovatele výrobny elektrické energie využívající sluneční záření na výkupní ceny elektřiny stanovené pro rok 2010 Cenovým rozhodnutím Energetického regulačního úřadu č. 4/2009 ze dne 3. 11. 2009 je skutečnost, že výrobce začal do konce tohoto roku v souladu s pravomocným rozhodnutím o udělení licence vyrábět a dodávat elektřinu do elektrizační soustavy).
Jelikož dovolatelkou druhá předkládaná otázka navazuje na otázku první a předpokládá její kladné zodpovězení, nemůže založit přípustnost dovolání ani tato druhá otázka.
Dovolatelka namítá, že jestliže zákon přiznává jednotlivci určitý nárok a podzákonný předpis zákon provádí nedostatečně, je na soudu, aby svým rozhodnutím aplikoval zákon tak, aby takové právo jednotlivce bylo naplněno. Na podporu své argumentace odkazuje na rozsudek Nejvyšší správního soudu ze dne 26. 8. 2008, č. j. 4 Ads 20/2007-59, a na nález pléna Ústavního soudu ze dne 28. 2. 2006, sp. zn. Pl. ÚS 20/05, od nichž se měl, jak vyplývá z obsahu dovolání, odvolací soud odchýlit.
Závěry výše citovaných rozhodnutí se v projednávané věci neuplatní, neboť vycházejí z odlišného skutkového stavu. Nejvyšší správní soud se ve výše uvedeném rozhodnutí zabýval příspěvkem za službu příslušníků Policie České republiky, jehož výše byla stanovena zákonem č. 186/1992 Sb., o služebním poměru příslušníků Policie České republiky, a dále upřesněna vyhláškou č. 287/2002 Sb., kterou se upravují některé podrobnosti služebního poměru příslušníků Policie České republiky. Nejvyšší správní soud v tam posuzované věci dovodil, že „přináší-li výpočet příspěvku za službu podle §76 vyhlášky č. 287/2002 Sb., kterou se upravují některé podrobnosti služebního poměru příslušníků Policie České republiky, žadateli o tuto dávku horší výsledek, než by mu přinesl výpočet příspěvku provedený pouze v intencích zákona č. 186/1992 Sb., o služebním poměru příslušníků Policie České republiky, Ministerstvo vnitra nesmí pro rozpor se zákonem §76 citované vyhlášky aplikovat a musí rozhodnout toliko na základě zákona“. V projednávané věci výše výkupní ceny za energii z obnovitelných zdrojů není stanovena zákonem, pouze je zde určen způsob, jakým má Energetický regulační úřad stanovit její minimální výši.
Rovněž ani závěry citovaného nálezu Ústavního soudu se na projednávanou věc nevztahují, neboť zde Ústavní soud řešil nečinnost zákonodárce a absentující zákonnou úpravu.
Namítá-li dovolatelka, že „argumentace odvolacího soudu, dle které mají být technické a ekonomické parametry elektrárny posuzovány k okamžiku jejího uvedení do provozu, neobstojí“ a odvolací soud ani neuvedl, o jaký předpis tuto argumentaci opírá, pak ve vztahu k této námitce neuvedla, který z předpokladů přípustnosti dovolání uplatňuje. Může-li být dovolání přípustné jen podle ustanovení §237 o. s. ř., je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, uveřejněné v časopise Soudní judikatura číslo 10, ročník 2014, pod číslem 116, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Odvolací soud přitom uzavřel, že „jestliže žalobkyně vynaložila investice (lhostejno v důsledku jakých okolností) v míře vyšší, než odpovídá investičním parametrům podle přílohy č. 3 prováděcí vyhlášky (pozn. vyhláška č. 475/2005 Sb., kterou se provádějí některá ustanovení zákona o podpoře využívání obnovitelných zdrojů /dále jen „vyhláška č. 475/2005 Sb.“/) ve znění účinném ke dni uvedení elektrárny do provozu, pak je nepochybné, že patnáctiletá návratnost nemůže být zaručena“. Tento svůj závěr odůvodnil tím, že podle čl. II. přechodného ustanovení vyhlášky č. 300/2010 Sb., kterou se mění vyhláška č. 475/2005 Sb., pro výrobny uvedené do provozu do dne nabytí účinnosti této vyhlášky platí indikativní hodnoty technických a ekonomických parametrů podle dosavadní přílohy č. 3 k vyhlášce č. 475/2005 Sb. Podle čl. III. vyhláška č. 300/2010 Sb. nabyla účinnosti dnem 1. 11. 2010, přičemž dle zjištění odvolacího soudu byla elektrárna uvedena do provozu až v roce 2011.
Dovolatelka dále namítá, že výklad odvolacího soudu, dle kterého rozhodujícím mělo být znění vyhlášky č. 475/2005 Sb. v době uvedení elektrárny do provozu, zakládá nepřípustnou retroaktivitu a odvolací soud by takovým výkladem „legitimoval porušení principů šetrné normotvorby“ stanovených Ústavním soudem, podle něhož „zákonodárce musí při změně právní regulace zohledňovat dosavadní právní stav a změny musí provádět citlivě a jen v míře nezbytné pro dosažení cíle regulace“ (srov. nález Ústavního soudu ze dne 20. 6. 2006, sp. zn. Pl. ÚS 38/04). V dalších bodech dovolání pak rozsáhle argumentuje ve prospěch svého názoru, že vyhlášení měrných investičních nákladů ve vyhlášce č. 300/2010 Sb., která nabyla účinnosti 1. 11. 2010, je nutné vykládat tak, že mělo účinky do budoucna, tj. na elektrárny, jejichž výstavba byla zahájena teprve po tomto datu. Tvrdí, že jiný výklad, zejména výklad učiněný odvolacím soudem, má retroaktivní účinky k zásadní újmě žalobkyně a jejího legitimního očekávání v naplnění nároku na patnáctiletou návratnost investice do FVE. Dovolatelka však ve vztahu k těmto námitkám současně přehlíží závěry odvolacího soudu, na nichž odvolací soud své rozhodnutí založil. Odvolací soud uvedl,
že i pokud by žalobkyně v době uskutečnění investice do elektrárny skutečně splňovala technické a ekonomické parametry uvedené v citované příloze č. 3 uvedené vyhlášky pro elektrárnu s instalovaným výkonem nad 100 kW, nelze elektřinu jí vyráběnou vykupovat dle cenového rozhodnutí pro rok 2010, neboť výkupní cena je stanovena podle cenového rozhodnutí platného v době uvedení elektrárny do provozu a tím je v tomto případě cenové rozhodnutí pro rok 2011. Uzavřel tedy, že garanci patnáctileté návratnosti je třeba posuzovat z hlediska technických a ekonomických parametrů stanovených pro rok 2011, neboť v tomto roce byla elektrárna žalobkyně uvedena do provozu. Takové závěry byly pro odvolací soud určující.
Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi dovodil, že spočívá-li rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé na posouzení více právních otázek, z nichž každé samo o sobě vede k zamítnutí návrhu, není dovolání ve smyslu ustanovení §237 o. s. ř. přípustné, jestliže řešení některé z těchto otázek nebylo dovoláním zpochybněno nebo jestliže některá z těchto otázek nesplňuje předpoklady vymezené v ustanovení §237 o. s. ř. (srov. např. důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2303/2013, ze dne 3. 12. 2013, sp. zn. 29 Cdo 1640/2013, či ze dne 25. 3. 2014, sp. zn. 29 Cdo 3558/2013).
Z výše uvedeného tedy vyplývá, že i v případě jiného právního posouzení otázky, jaké znění vyhlášky č. 475/2005 Sb. je rozhodné, by žalobkyně nemohla být se svými námitkami úspěšná. Závěr odvolacího soudu, že výkupní cena je stanovena podle cenového rozhodnutí platného v době uvedení elektrárny do provozu a tím je v tomto případě cenové rozhodnutí pro rok 2011, obstojí jako samostatný důvod pro zamítnutí žaloby. Přípustnost dovolání tak nezakládají ani výše uvedené námitky.
Brojí-li dovolatelka proti dalším závěrům odvolacího soudu o tom, že povinně vykupující nemá povinnost vykupovat elektřinu vyrobenou v elektrárně žalobkyně za cenu jinou než cenu stanovenou v cenovém rozhodnutí a že není možné, aby splnění požadavku patnáctileté návratnosti žalobkyní vložených investic bylo dosaženo tím, že subjektu povinně vykupujícímu bude uložena povinnost platit žalobkyni za vykoupenou elektřinu částky vyšší, než je stanoveno cenovým rozhodnutím, neboť tím by se náklady vynaložené žalobkyní v podobě vyšší investic vložených do elektrárny přenášely na povinně vykupujícího, přičemž odkazuje na nález Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2004, sp. zn. III. ÚS 495/02, od nějž se měl odvolací soud svojí argumentací odchýlit, pak ani tyto námitky přípustnost dovolání nezakládají. V citovaném nálezu Ústavní soud dospěl k závěru, že stát ve vztazích, kde vystupuje jako účastník soukromoprávního vztahu, nedisponuje skutečně autonomní vůlí. Jeho jednání se musí vždy řídit zákonem, i když zastupují stát z jeho pověření jiné subjekty. V projednávané věci se odvolací soud od výše uvedeného závěru Ústavního soudu neodchýlil, neboť povinně vykupující subjekt uzavřel se žalobkyní smlouvu, v níž se zavázal vykupovat elektřinu za cenu, která odpovídá cenovému rozhodnutí Energetického regulačního úřadu vydanému na základě zákona.
Z výše uvedeného vyplývá, že nebyly naplněny podmínky přípustnosti dovolání stanovené v §237 o. s. ř.
Nejvyšší soud proto dovolání žalobkyně podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Výroky o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňují (srov. ustanovení §243f odst. 3 větu druhou o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 24. 4. 2018
JUDr. Pavel H o r á k , Ph.D.
předseda senátu