ECLI:CZ:NS:2021:23.CDO.742.2021.1
sp. zn. 23 Cdo 742/2021-440
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Dese a soudců JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D., a JUDr. Kateřiny Hornochové ve věci žalobkyně ADVANTAGE CARS s.r.o., se sídlem v Praze 3, Žižkov, Koněvova 342/123, PSČ 130 00, IČO 27404358, zastoupené Mgr. Milanem Partíkem, advokátem, se sídlem v Praze 2, Slezská 949/32, PSČ 120 00, proti žalované MAX CARS Plus s.r.o. , se sídlem v Praze 5, Smíchov, Holečkova 789/49, PSČ 150 00, IČO 24696838, zastoupené JUDr. Janem Šťovíčkem, Ph.D., advokátem, se sídlem v Praze 5, Pod Císařkou 3245/5, PSČ 150 00, o zaplacení částky 1 278 934 Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 14 Cm 166/2013, o dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 30. září 2020, č. j. 4 Cmo 300/2019-384, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 16 166 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám Mgr. Milana Partíka, advokáta, se sídlem v Praze 2, Slezská 949/32, PSČ 120 00.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 16. 5. 2017, č. j. 14 Cm 166/2013-233, uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni částku 1 186 127 Kč se zákonným úrokem z prodlení od 21. 6. 2013 do zaplacení (výrok pod bodem I), zamítl žalobu o zaplacení částky 92 807 Kč se zákonným úrokem z prodlení oproti povinnosti žalobkyně vydat čalounění levých dveří vozidla (výrok pod bodem II) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok pod bodem III).
Žalobkyně se v řízení domáhala zaplacení částky 1 278 934 Kč se zákonným úrokem z prodlení z titulu zaplacení ceny opravy poškozeného vozidla značky XY, RZ XY, kterou žalobkyně provedla na základě objednávky žalované. Žalovaná uplatněný nárok neuznala, neboť podle ní mezi účastnicemi nevznikl závazkový vztah.
K odvolání žalobkyně i žalované Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 18. 4. 2018, č. j. 4 Cmo 166/2017-280, rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 16. 5. 2017, č. j. 14 Cm 166/2013-233, zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Odvolací soud věc právně posoudil tak, že mezi účastnicemi nedošlo k uzavření řádné smlouvy o dílo podle §536 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník (dále jen „obch. zák.“), na opravu předmětného vozidla, a to pro absenci podstatných náležitostí, zejména pro absenci dohody o ceně opravy, když ze zjištění nelze ani dovodit, že by byl dohodnut způsob jejího určení (uvedení ceny 200 000 Kč na zakázkovém listu jako ceny předběžné dostačující není), ani nelze z jednání mezi účastníky o uzavření smlouvy dovodit jejich vůli uzavřít smlouvu bez určení způsobu ceny opravy. Vzhledem k tomu, že žalovaná opravené vozidlo, resp. opravu vozidla převzala, potvrdila jak předávací protokol, tak převzetí faktury, jíž byla žalobkyní oprava vyúčtována, lze souhlasit se závěrem soudu prvního stupně, že plnění poskytnuté žalobkyní žalované lze posoudit jako nárok z bezdůvodného obohacení podle §451 a násl. zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (dále též jen „obč. zák.“). Odvolací soud však nesouhlasil se závěrem, že částka, jíž žalobkyně vyúčtovala jí provedenou opravu, je bez dalšího výší bezdůvodného obohacení na straně žalované; není totiž správný závěr o tom, že převzetí faktury a závazek žalované k úhradě plné hodnoty opravy je vyjádřením vůle žalované zaplatit žalobkyni za jí provedenou opravu vozidla vyúčtovanou částku. Ze samotného předávacího protokolu je navíc zřejmé, že oprava nebyla zcela dokončena. Současně nebylo vyjasněno, zda žalobkyní vyúčtovaná částka je správnou výší bezdůvodného obohacení; zjištění v tomto směru nebyla provedena, ač důkazy k nim byly navrhovány. Podle odvolacího soudu tak nebyl skutkový stav zjištěn úplně, přičemž další zjištění přesahuje rámec přezkumné činnosti odvolacího soudu, proto napadený rozsudek zrušil.
Městský soud v Praze poté rozsudkem ze dne 21. 6. 2019, č. j. 14 Cm 166/2013-352, uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni částku 1 186 127 Kč se zákonným úrokem z prodlení od 21. 6. 2013 do zaplacení (výrok pod bodem I), zamítl žalobu o zaplacení částky 92 807 Kč se zákonným úrokem z prodlení oproti povinnosti žalobkyně vydat čalounění levých dveří vozidla XY, VIN XY (výrok pod bodem II) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky pod body III a IV).
Soud prvního stupně doplnil dokazování provedením znaleckého posudku, jehož účelem bylo zjistit výši bezdůvodného obohacení spočívajícího v tom, že žalobkyně provedla opravu poškozeného vozidla, za níž žalovaná ničeho nezaplatila. Ze znaleckého posudku Ing. Pavla Winklera č. 12/19 soud zjistil, že hodnota předmětného vozidla bezprostředně po nehodě představovala částku 2 843 380 Kč včetně DPH, po provedené opravě byla hodnota vozidla stanovena na částku 4 359 851 Kč včetně DPH, náklady na opravu představovaly 1 278 934 Kč včetně DPH a po odpočtu obložení dveří, která nebylo provedeno, částku 1 186 127 Kč. Pokud jde o cenu opravy podle faktury č. 7130133, uvedl znalec, že se jedná o cenu obvyklou v místě a čase provedení, oprava byla prováděna z nových dílů u autorizovaného prodejce Scruderia Praha a.s., přičemž dodal, že jde o cenu nižší, než jaká by byla účtována u autorizovaného opravce. Soud měl za prokázanou výši bezdůvodného obohacení.
K odvolání žalované Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 30. 9. 2020, č. j. 4 Cmo 300/2019-384, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích pod body I, III a IV (výrok pod bodem I), zastavil odvolací řízení o odvolání žalované proti výroku pod bodem II rozsudku soudu prvního stupně (výrok pod bodem II) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok pod bodem III).
Odvolací soud odkázal na závěry Nejvyššího soudu vyjádřené v rozhodnutí ze dne 2. 11. 2010, sp. zn. 30 Cdo 2262/2009, a zdůraznil, že předpokladem odpovědnosti za získané bezdůvodné obohacení není protiprávní jednání obohaceného ani jeho zavinění, nýbrž objektivně vzniklý stav obohacení, k němuž došlo způsobem, který právní řád neuznává; aktivní věcná legitimace k uplatnění práva na vydání bezdůvodného obohacení svědčí subjektu, na jehož úkor bylo bezdůvodné obohacení získáno. Pasivně legitimovaným subjektem je pak ten, kdo se na úkor jiného bezdůvodně obohatil; ten, jehož majetek se na úkor jiného neoprávněně zvětšil, popřípadě u něhož nedošlo ke zmenšení majetku, které mělo po právu nastat. K rozsahu bezdůvodného obohacení odvolací soud opět s odkazem na judikaturu Nejvyššího soudu připomněl, že v případě, kdy je plněno bez právního důvodu, se výše bezdůvodného obohacení odvíjí od míry zhodnocení věci, nikoli od nákladů vynaložených na její zhodnocení, neboť „rozsah bezdůvodného obohacení má odpovídat míře prospěchu obohaceného, nikoli újmě, již utrpěl ochuzený“. V daném případě je bezdůvodným obohacením rozdíl mezi hodnotou vozidla po poškození v důsledku nehody a po jeho opravě. Odvolací soud má za to, že pokud žalovaná od žalobkyně vozidlo převzala ke své podnikatelské činnosti, že jí bylo vozidlo předáno dne 26. 4. 2013, tedy před poškozením vozidla, a že vozidlo žalovaná k opravě předala a ta ji pro ni provedla a žalovaná opravu, opravené vozidlo, od žalobkyně převzala, avšak nezaplatila, se žalovaná na úkor žalobkyně bezdůvodně obohatila. Z uvedeného lze dovodit pasivní legitimaci žalované v daném sporu, přičemž je nutno zdůraznit, že vlastnické právo žalované k předmětnému vozidlu nelze odvíjet od skutečností zaznamenaných v registru motorových vozidel. K námitce nedostatku aktivní legitimace žalobkyně souhlasil odvolací soud s žalobkyní, že se jedná o námitku před soudem prvního stupně žalovanou nevznesenou, přesto k ní uvedl, že z v řízení provedených důkazů nelze uzavřít, že by žalobkyně pro žalovanou opravu předmětného vozidla neprováděla. K námitkám týkajícím se znaleckého posudku odvolací soud uvedl, že v okamžiku zadání jeho vypracování ze strany soudu prvního stupně byly již v předchozím řízení provedeny veškeré relevantní důkazy, z nichž mohl znalec vycházet bez toho, že by předmětné vozidlo fyzicky prohlédl, zejména měl k dispozici veškerou spisovou dokumentaci, včetně zápisů a protokolů pojišťovny, která havárii považovala za pojistnou událost, a včetně bohaté fotodokumentace havárie a dalších dokumentů. K otázce, zda lze bezesmluvní plnění navyšovat o daň z přidané hodnoty, odkázal odvolací soud na rozhodnutí Nejvyššího soudu, podle nichž nelze bezesmluvní plnění navyšovat o daň z přidané hodnoty (to lze pouze v případech, kdy je tato možnost smluvně dohodnuta). Za výši bezdůvodného obohacení je tedy třeba považovat částku bez daně z přidané hodnoty, v daném případě rozdíl částky hodnoty předmětného vozu bezprostředně po nehodě (2 349 901 Kč) a po opravě (3 603 183 Kč).
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, kterým jej napadla v rozsahu výroku pod bodem I. Přípustnost svého dovolání spatřuje v řešení několika právních otázek, které mají být podle jejího názoru dovolacím soudem posouzeny jinak a zároveň se odvolací soud při jejich řešení odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu. Jedná se o otázky,
a) zda došlo mezi žalobkyní a žalovanou k uzavření smlouvy o dílo, jejímž předmětem je oprava vozidla XY, RZT XY, za cenu 200 000 Kč,
b) zda došlo ze strany žalobkyně při opravě výše uvedeného vozu ke zneužití práva a porušení zásady „z bezpráví nemůže vzejít právo“, případně zásady dobrých mravů či zásady poctivého obchodního styku, v důsledku čehož nemá žalobkyně nárok požadovat po žalované za provedené opravy žádné plnění, resp. nemá právo žádat plnění převyšující cenu opravy, která byla žalované přislíbena,
c) zda k převodu vlastnického práva k motorovému vozidlu dochází až zápisem v Registru vozidel ve prospěch nabyvatele vozidla,
d) zda byly dány podmínky řízení, a to zejména pasivní legitimace,
e) zda žalovaná vůči žalobkyni platně započetla svoji pohledávku z titulu ceny žalobkyní převzatých a k opravě vozidla nepoužitých náhradních dílů vůči pohledávce žalobkyně spočívající v plnění vynaloženém na opravu vozu.
Žalovaná navrhla, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí změnil tak, že se žaloba na zaplacení částky ve výši 1 278 934 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení od 21. 6. 2013 do zaplacení zamítá, případně aby napadený rozsudek, jakož i rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalobkyně ve vyjádření k dovolání uvedla, že podle jejího názoru je dovolání nepřípustné, když žalovaná při formulaci jednotlivých otázek vychází z vlastního skutkového stavu, současně má za to, že při řešení žalovanou předestřených otázek se odvolací soud neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, že žádná z těchto otázek nepředstavuje otázku v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu neřešenou, ani otázku, která by byla řešena rozdílně. Žalobkyně proto navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání žalované odmítl.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, dále jen „o. s. ř.“) po zjištění, že dovolání bylo podáno ve lhůtě stanovené v §240 odst. 1 o. s. ř. oprávněnou osobou zastoupenou advokátem, posuzoval, zda je dovolání přípustné.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle ustanovení §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4 o. s. ř.) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až §238a o. s. ř.) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Podle §241a odst. 6 o. s. ř. nelze v dovolání uplatnit nové skutečnosti nebo důkazy.
Podle §242 odst. 3 o. s. ř. lze rozhodnutí odvolacího soudu přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3, jakož i jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
Dovolání není přípustné.
Úvodem je třeba zdůraznit, že Nejvyšší soud je vázán skutkovými zjištěními učiněnými soudem prvního stupně, resp. odvolacím soudem, a k jiným než v předchozím řízení zjištěným skutečnostem není oprávněn přihlížet. Proto opírá-li dovolatelka svou dovolací argumentaci o skutečnosti nezjištěné soudy v předcházejícím řízení, jedná se o argumentaci, která v dovolacím řízení nemůže vyvolat žádné (natož pro dovolatelku příznivé) účinky.
Podle §237 o. s. ř. může být dovolání přípustné (mimo jiné) tehdy, má-li být dovolacím soudem (již dříve) vyřešená právní otázka nyní posouzena jinak, přitom je třeba v dovolání předestřít od jakého svého dřívějšího závěru se má dovolací soud nyní odchýlit. Takovému požadavku na vymezení přípustnosti dovolání žalovaná nedostála. Pokud ve svém dovolání uvedla, že jí vymezené právní otázky mají být dovolacím soudem posouzeny jinak (myšleno zřejmě jinak než, jak je posoudil odvolací soud), nejedná se o způsobilé (řádné) vymezení přípustnosti dovolání.
První dovolatelkou formulovaná právní otázka není způsobilá založit přípustnost jejího dovolání, neboť se při jejím řešení odvolací soud neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu. Odvolací soud v napadeném rozhodnutí blíže nerozváděl svůj dříve vyslovený závěr o neplatnosti smlouvy o dílo, odkázal však na své závěry učiněné v usnesení ze dne 18. 4. 2018, č. j. 4 Cmo 166/2017-280, podle kterých mezi účastnicemi nedošlo k uzavření řádné smlouvy o dílo podle §536 obch. zák. na opravu předmětného vozidla, a to pro absenci podstatných náležitostí, a to zejména pro absenci dohody o ceně opravy, když ze zjištění nelze ani dovodit, že by byl dohodnut způsob jejího určení, ani nelze z jednání mezi účastníky o uzavření smlouvy dovodit jejich vůli uzavřít smlouvu bez tohoto určení. Dovolávala-li se žalovaná závěrů obsažených v rozhodnutí ze dne 17. 5. 2017, sp. zn. 31 Cdo 1717/2015, je třeba poznamenat, že tyto nejsou k nyní posuzované věci přiléhavé, neboť zmíněné rozhodnutí řeší otázku nezbytných náležitostí smlouvy o dílo podle úpravy obsažené v zákoně č. 40/1964 Sb., občanském zákoníku, zatímco nyní řešenou věc je nutno posuzovat podle úpravy obsažené v obchodním zákoníku.
Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 7. 7. 2009, sp. zn. 32 Cdo 2295/2008, vysvětlil, že podstatnými částmi smlouvy o dílo jsou vymezení díla (popřípadě předmětu díla) a určení ceny nebo vymezení způsobu jejího určení, popřípadě projev vůle účastníků uzavřít smlouvu bez určení ceny. Pokud smlouva neobsahuje obě tyto podstatné části, není platně uzavřena. Cena díla je tak ve smyslu §269 odst. 1 obch. zák. podstatnou částí smlouvy, ledaže strany ve smlouvě projeví vůli uzavřít ji bez určení ceny, tedy bez dohody o ceně nebo způsobu jejího určení. O takto projevenou vůli (uzavřít smlouvu bez určení ceny) se však nejedná v případě, kdy si strany ve smlouvě sjednají, že dohodu o ceně, resp. způsobu jejího určení uzavřou dodatečně (například formou dodatku ke smlouvě). Cena díla nebo dohoda o způsobu jejího určení v takovém případě zůstává podstatnou částí smlouvy o dílo podle §269 odst. 1 a §536 odst. 3 obch. zák. a dohoda o ceně nebo způsobu jejího určení je nezbytnou podmínkou pro vznik smlouvy o dílo.
Nedohodnou-li tedy strany alespoň podstatné části smlouvy, mezi něž patří předmět díla a určení ceny, k platnému uzavření smlouvy nedojde (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 24. 5. 2007, sp. zn. 32 Odo 400/2006, a ze dne 28. 8. 2012, sp. zn. 23 Cdo 478/2012).
V rozsudku ze dne 28. 3. 2007, sp. zn. 32 Odo 1403/2005, Nejvyšší soud uvedl, že cena díla je ve smyslu §269 odst. 1 obch. zák. podstatnou částí smlouvy, ledaže strany projeví vůli uzavřít ji bez určení ceny, tedy bez dohody o ceně nebo způsobu jejího určení. V rozsudku ze dne 26. 2. 2009, sp. zn. 29 Cdo 849/2007, Nejvyšší soud vysvětlil, že smlouva o dílo nebyla uzavřena, když se strany sice dohodly na předmětu díla, nikoliv však na ceně. Obdobně v rozsudku ze dne 20. 12. 2011, sp. zn. 23 Cdo 5160/2009, vysvětlil, že smlouva o dílo je neplatná, resp. nevznikla s ohledem na to, že v ní nebyl řádně vymezen její předmět ani cena, popř. nebylo zjištěno, že by strany projevily vůli uzavřít ji bez určení ceny.
Nejvyšší soud přitom v několika svých rozhodnutích dovodil, že požadavku na určité vymezení ceny ve smlouvě o dílo uzavřené podle obchodního zákoníku neodpovídá stanovení ceny jako ceny předběžné. V této souvislosti srov. např. rozsudek ze dne 3. 4. 2003, sp. zn. 32 Odo 835/2002, usnesení ze dne 28. 7. 2005, sp. zn. 32 Odo 595/2005, rozsudek ze dne 30. 4. 2008, sp. zn. 32 Odo 1249/2006, a usnesení ze dne 14. 9. 2009, sp. zn. 23 Cdo 2747/2009. Obdobný závěr v poměrech smlouvy o dodávce tepelné energie učinil Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 25. 4. 2017, sp. zn. 28 Cdo 3618/2015, Toto rozhodnutí obstálo i v ústavní rovině, když Ústavní soud usnesením ze dne 28. 7. 2017, sp. zn. I. ÚS 2372/17 odmítl ústavní stížnost proti tomuto usnesení.
Odvolacím soudem vyslovený závěr je tak plně v souladu se shora předestřenou judikaturou Nejvyššího soudu.
Přípustnost dovolání nezakládá ani námitka dovolatelky, že odvolací soud porušil zásadu „z bezpráví nevzniká právo“ a zásadu dobrých mravů, resp. zásadu poctivého obchodního styku. Žalovaná v této souvislosti uvedla, že zmíněné bezpráví spatřuje v úmyslném uvedení žalované v omyl ze strany žalobkyně, kdy ta neúměrně navýšila cenu opravy vyúčtováním úkonů, které vůbec neprovedla. Žalobkyně rovněž lživě naúčtovala výměnu poškozených dílů za nové, ačkoliv tak neučinila a stávající poškozené díly pouze opravila. Dovolatelka jednak vychází z vlastních (tj. soudy neučiněných) skutkových závěrů, z nichž dovozuje, že se žalobkyně dopustila protiprávního jednání, současně své námitky směřuje do zjištěného skutkového stavu, když jednak namítá, že žalobkyně některé skutečnosti neprokázala a současně se vymezuje proti správnosti znaleckého posudku. Na uvedeném závěru o nezpůsobilosti předmětné otázky založit přípustnost dovolání nemohou ničeho změnit ani odkazy na rozhodnutí Nejvyššího soudu, neboť zde vyjádřené závěry jsou zcela nepřiléhavé k nyní posuzované věci. Nejvyšší soud již mnohokrát judikoval, že skutkové závěry odvolacího soudu nepodléhají dovolacímu přezkumu, a že samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení §132 o. s. ř.) nelze (ani v režimu dovolacího řízení podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2013) úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo usnesení ze dne 16. 11. 2017, sp. zn. 23 Cdo 4300/2017, či ze dne 12. 9. 2018, sp. zn. 23 Cdo 1913/2018). Z výše uvedených důvodů se Nejvyšší soud nezabýval ani námitkami dovolatelky o tom, že v řízení nedošlo k prokázání bezdůvodného obohacení, resp. jeho výše.
Třetí ani čtvrtá dovolatelkou formulovaná otázka rovněž není způsobilá založit přípustnost jejího dovolání. Podle dovolatelky není dána její pasivní věcná legitimace v řízení, jelikož k zápisu vlastnického práva žalované k předmětnému vozidlu do registru silničních vozidel došlo až dne 22. 10. 2013, nikoli v době kdy došlo k dopravní nehodě, resp. v době sjednání opravy předmětného vozidla. Žalovaná odkázala na §1102 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, podle nějž dochází k převodu vlastnického práva k movité věci zapsané ve veřejném seznamu až k okamžiku zápisu tohoto práva v příslušném seznamu, když podle dovolatelky tento právní stav platil i za účinnosti zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku. Odkaz na uvedené ustanovení je nesprávný, neboť jde o novou úpravu v zákoně č. 89/2012 Sb., občanském zákoníku, přičemž navíc Nejvyšší soud již judikoval, že registr silničních vozidel není veřejným seznamem (srov. např. rozhodnutí ze dne 20. 9. 2017, sp. zn. 22 Cdo 5330/2015). Proto odmítl-li odvolací soud námitky žalované o nedostatku její pasivní věcné legitimace, jež odůvodňovala absencí zápisu vlastnického práva v registru silničních vozidel, rozhodl v souladu s aktuální judikaturou Nejvyššího soudu.
Ani poslední dovolatelkou formulovaná otázka nezakládá přípustnost dovolání. Dovolatelka v této souvislosti namítá, že odvolací soud se řádně nezabýval otázkou možnosti započtení ceny opravovaných (odinstalovaných) dílů automobilu, které nebyly žalované vráceny. Podle dovolatelky soud navržené důkazy zpravidla odmítl s tím, že již byla vyhlášena koncentrace řízení, aniž by řádně vyhodnotil, zda provedení důkazu nemůže mít vliv na spravedlivé posouzení žalovaného nároku. Tím řízení podle dovolatelky trpí vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. K vadě řízení by však dovolací soud mohl přihlédnout pouze v případě přípustného dovolání (srov. §242 odst. 3 o. s. ř.).
Nejvyšší soud z výše uvedených důvodů dovolání podle §243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
Dovolatelka současně navrhla, aby Nejvyšší soud odložil vykonatelnost dovoláním napadeného rozhodnutí. Ústavní soud ve svém nálezu ze dne 23. 8. 2017, sp. zn. III. ÚS 3425/16, dospěl k závěru, že „jsou-li splněny důvody pro odmítnutí dovolání či pro zastavení dovolacího řízení (§243c o. s. ř.), není „projednatelný“ ani návrh na odklad vykonatelnosti dovoláním napadeného rozhodnutí odvolacího soudu, protože jde o návrh akcesorický“. S ohledem na výše uvedené se proto Nejvyšší soud návrhem na odklad vykonatelnosti dovoláním napadeného rozsudku odvolacího soudu nezabýval.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li žalovaná dobrovolně povinnost, kterou jí ukládá toto usnesení, může se žalobkyně domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 27. 5. 2021
JUDr. Zdeněk Des
předseda senátu