ECLI:CZ:NS:2014:23.CDO.92.2013.1
sp. zn. 23 Cdo 92/2013
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Dese a soudců JUDr. Kateřiny Hornochové a JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D., ve věci žalobkyně OTK GROUP, a.s., se sídlem v Kolíně IV, Plynárenská 233, PSČ 280 02, IČO 27628116, proti žalované EL DECOR s.r.o., se sídlem v Brandýse nad Labem, Komenského náměstí 946, PSČ 250 01, IČO 26683288, zastoupené JUDr. Stanislavem Červencem, advokátem, se sídlem v Praze 2, Římská 10, PSČ 120 00, o zaplacení částky 594 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 59 Cm 264/2011, o dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 25. září 2012, č. j. 1 Cmo 192/2012-68, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 20. února 2012, č. j. 59 Cm 264/2011-31, uložil žalované, aby zaplatila žalobkyni (Obchodním tiskárnám, akciové společnosti) částku 594 000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 7,75 % z částky 361 800 Kč od 6. listopadu 2010 do 24. ledna 2011 a z částky 594 000 Kč od 31. ledna 2011 do zaplacení (výrok pod bodem I), zamítl žalobu co do úroku z prodlení ve výši 7,75 % z částky 594 000 Kč od 6. listopadu 2010 do 30. ledna 2011 (výrok pod bodem II) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok pod bodem III).
Soud prvního stupně vyšel ze skutkového zjištění, že žalovaná objednala u žalobkyně dne 29. června 2010 výrobu 5 600 balení etiket A5 – A4 a 6 000 balení regálových etiket – cenovek A4 za celkovou cenu 3 387 000 Kč bez DPH (objednávkou č. 1020029), které byly určeny pro konečného spotřebitele – Penny Market s.r.o. Žalobkyně tyto etikety vyrobila v požadovaném množství za sjednanou cenu. Etikety byly uskladněny u žalobkyně a odebírány žalovanou postupně s tím, že je žalobkyně dodávala přímo koncovému odběrateli. Část vyrobených etiket žalovaná neodebrala. Žalobkyně ji proto vyzvala dopisem ze dne 21. ledna 2011, jehož doručení žalovaná potvrdila, k odběru 1 500 000 kusů regálových etiket za cenu 594 000 Kč. Žalovaná na to reagovala tak, že hledá s Penny Marketem s.r.o. řešení situace, požadovanou částku však žalobkyni neuhradila. Soud prvního stupně odmítl návrhy žalované na doplnění dokazování listinami a svědky týkajícími se vztahů mezi žalovaným a Penny Market s.r.o. s odůvodněním, že jde o samostatné smluvní vztahy, které nemohou mít vliv na posouzení předmětného vztahu účastníků.
Po právní stránce dospěl soud prvního stupně k závěru, že účastníci uzavřeli platnou ústní smlouvu o dílo podle §536 a násl. obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“), kterou byla žalobkyně zavázána k výrobě cenových etiket ve specifikaci a za cenu uvedenou v učiněné objednávce a žalovaná byla zavázána k povinnosti zaplatit sjednanou cenu. Obsahem uzavřené smlouvy byla rovněž povinnost žalobkyně vyrobené etikety uskladnit u sebe do doby, kdy žalovaná oznámí, že odebere určité množství (tzv. „odvolávka“), a pak předávat dílo přímo smluvnímu partnerovi žalované, tj. společnosti Penny Market s.r.o. Ohledně části žalobkyní vyrobených etiket – 1 500 kusů regálových etiket žalovaná odvolávku neučinila s tím, že koncový odběratel nechce etikety odebrat. Příčinou tohoto stavu byl neúspěch žalované ve výběrovém řízení vyhlášeném společností Penny Market s.r.o. na dodávku regálových etiket; z toho je zřejmé, že tato společnost již součinnost neposkytne.
Z uvedeného soud prvního stupně dovodil, že účastníci učinili splnění závazku žalobkyní závislé na osobě, která nebyla smluvní stranou a která neměla ve vztahu k žalobkyni žádné povinnosti. Důsledkem takového ujednání je, že žalobkyni, která je připravena svůj závazek předat etikety obratem splnit, v tom brání obsah ujednání, žalované naopak poskytuje nedůvodnou výhodu spočívající v tom, že pokud neučiní odvolávku, žalobkyně nemůže etikety předat a žalované nikdy nevznikne povinnost zaplatit sjednanou cenu. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že takové ujednání odporuje ve smyslu §39 občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“) dobrým mravům a je proto neplatné. Prokázaný skutkový stav, kdy žalobkyně objednané etikety vyrobila a uskladnila, posoudil soud prvního stupně jako řádné provedení díla podle §554 obch. zák. zakládající podle §548 odst. 1 obch. zák. nárok žalobkyně na zaplacení jeho ceny. Splatnost ceny díla dovodil soud prvního stupně podle §340 odst. 2 obch. zák. z požadavku žalobkyně na úhradu ceny díla obsaženém v jejím dopise ze dne 21. ledna 2011, který byl žalované doručen dne 26. ledna 2011, s připočtením lhůty bez zbytečného odkladu, v níž byla žalovaná povinna po výzvě plnit, tj. do 30. ledna 2011.
K odvolání žalované Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 25. září 2012, č. j. 1 Cmo 192/2012-68, rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích pod body I a III potvrdil (výrok pod bodem I), ve výroku pod bodem II zůstal rozsudek soudu prvního stupně nedotčen (výrok pod bodem II) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok pod bodem III).
Odvolací soud shledal skutkový stav zjištěný soudem prvního stupně jako úplný a přesný, který nedoznal změn ani v řízení odvolacím, a to ani po opakování dokazování objednávkou žalované, fakturou žalobkyně a dopisem žalobkyně ze dne 21. ledna 2011 zaslaným žalované.
S ohledem na to, že žalovaná žádnou věc potřebnou k výrobě dohodnutého zboží žalobkyni nedodávala, posoudil odvolací soud smlouvu účastníků na rozdíl od soudu prvního stupně podle §410 odst. 1 obch. zák. jako smlouvu kupní. Objednávka žalované z 29. června 2010 je podle jeho závěru ve smyslu §43a obč. zák. odpovídajícím návrhem na uzavření smlouvy s ohledem na to, že obsahovala zcela určité vymezení jak požadovaného zboží, tak kupní ceny jako podstatných náležitosti kupní smlouvy. S ohledem na předchozí praxi byla tato objednávka žalobkyní přijata postupem podle §275 odst. 4 obch. zák., takže lze hovořit o platně uzavřené kupní smlouvě.
Těžiště právního posouzení věci spočívá podle odvolacího soudu, stejně jako soudu prvního stupně, v posouzení vzniku nároku žalobkyně na zaplacení dohodnuté kupní ceny odpovídající vyrobeným regálovým etiketám v počtu 1 500 000 kusů.
Ustanovení §450 obch zák. o vzniku nároku na zaplacení kupní ceny je dispozitivní povahy, odchylná dohoda účastníků však nesmí být v rozporu s kogentními ustanoveními zákona. Předpokladem vzniku nároku na zaplacení kupní ceny zboží bylo jeho dodání na určené místo, kterým byla provozovna koncového zákazníka Penny Market s.r.o., s tím, že konkrétní požadavky přitom u žalobkyně činila žalovaná jako její smluvní partner. Případnou dohodu účastníků (tvrzenou žalovanou) o tom, že žalobkyně nebude zboží dodávat (a tak jí nevznikne nárok na zaplacení jeho ceny) v případě, neučiní-li dříve požadavek na dodání zboží společnost Penny Market s.r.o. u žalované, shledal odvolací soud s odkazem na §37 odst.1 obč. zák. jako absolutně neplatnou pro její neurčitost. Možnost žalobkyně řádně a včas splnit svůj závazek z uzavřené smlouvy by byla závislá na okolnostech ležících zcela mimo její vlastní volní dispozici, resp. na projevu vůle třetí osoby, u které nelze předvídat, v jakém rozsahu, či zda vůbec jej učiní. O neplatnosti takové dohody se již vyslovil i Nejvyšší soud České republiky v rozsudku z 9. října 2008, sp. zn. 32 Cdo 2999/2008; v něm vyslovený závěr o neplatnosti takové dohody podle §39 obč. zák. je co do validity takového projevu vůle shodný.
Protože dohoda o vzniku nároku na zaplacení kupní ceny netvoří v posuzovaném případě podstatnou náležitost uzavřené kupní smlouvy, je podle odvolacího soudu její neplatnost podle §41 obč. zák. bez vlivu na existenci smlouvy samotné. Ohledně vzniku nároku na zaplacení kupní ceny dospěl odvolací soud k obdobným závěrům jako soud prvního stupně. Žalobkyně jako prodávající splnila ve smyslu §450 odst. 1 obch. zák. a §412 odst. 3 obch. zák. svůj závazek dodat vyrobené zboží již tím, že v místě svého sídla umožnila žalované se zbožím nakládat. Existující nárok na zaplacení ceny dodaného zboží se stal podle §340 odst. 2 obch. zák. splatným bez zbytečného odkladu po výzvě žalobkyně učiněné dopisem z 21. ledna 2011. Odvolací soud k nároku na zaplacení kupní ceny a její splatnosti odkázal na rozsudek Nejvyššího soudu České republiky z 10. listopadu 2004, sp. zn. 35 Odo 1183/2003. Odvolací soud také konstatoval, že posouzení smluvního vztahu mezi účastníky tohoto řízení je zcela bez vlivu na posouzení závazků vzniklých mezi žalovanou a společností Penny Market s.r.o., které nebyly předmětem tohoto řízení.
Rozsudek odvolacího soudu (jeho výroky pod body I a III) napadla žalovaná dovoláním, které považuje za přípustné podle §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), přičemž uplatnila dovolací důvod podle §241a odst. 1 písm. b) o. s. ř., podle něhož lze namítat, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Dovolatelka podrobně zopakovala skutkové i právní závěry přijaté soudem prvního stupně i soudem odvolacím, kterému nejprve vytkla, že se nevypořádal se všemi jejími námitkami v odvolání, aniž tyto blíže specifikovala. V dovolání dále několikrát zopakovala, že to byla žalobkyně, která vůči žalované vznesla požadavek na zjištění zájmu společnosti Penny Market s.r.o. o odběr cenových etiket, neboť měla zájem na zajištění zisku z prodeje požadovaného množství vyrobeného zboží, a proto si podmínky úhrady ceny za odebrané zboží „nastavila“, žalovaná je poté pouze akceptovala, nebo že „okolnosti a podmínky související s řádným plněním a splněním závazku si vymínil a vynutil žalobce“ apod. Z toho dovolatelka dovodila, že žalobkyně si musela být vědoma toho, že odběr vyrobených etiket bude závislý na vůli třetí osoby – společnosti Penny Market s.r.o., vyvolala tedy toto obchodní riziko sama a podstoupila je dobrovolně. V návaznosti na tyto okolnosti má dovolatelka za to, že závěr odvolacího soudu o neplatnosti části smlouvy účastníků týkající se předmětných podmínek vzniku nároku žalobkyně na zaplacení ceny zboží podle §37 obč. zák. není správný. Odvolacímu soudu vytkla dále absenci argumentace – uvedení důvodů, proč shledal odvolací soud tento úkon neurčitým a nesrozumitelným. Odvolací soud měl zjišťovat obsah právního úkonu, event. provést jeho interpretaci podle §266 obch. zák., zjišťovat, jaká byla skutečná vůle stran v okamžiku uzavírání smlouvy, což neučinil. Nebyl však oprávněn projev vůle doplňovat, což učinil napadeným závěrem o neplatnosti části smlouvy, a to přestože se žalobkyně se v řízení nedovolávala neplatnosti jakéhokoliv úkonu žalované. Interpretace obsahu právního úkonu soudem podle §35 odst. 2 obč. zák. nemůže být považována za nahrazování či měnění již učiněných projevů vůle. Odvolací soud se tak podle názoru dovolatelky dostal do rozporu s rozsudkem Nejvyššího soudu České republiky ze dne 26. listopadu 1998, sp. zn. 25 Cdo 1650/98, a také s jeho usnesením ze dne 7. října 1998, sp. zn. 10 Odon 110/97.
Odkaz odvolacího soudu na rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 10. listopadu 2004, sp. zn. 35 Cdo 1183/2003, se dovolatelce nejeví jako zcela přiléhavý, neboť jeho rozhodnutí vychází ze zcela odlišného skutkového stavu věci – ze závazkového vztahu založeného tzv. rámcovou smlouvou. Nesprávné právní posouzení věci odvolacím soudem spočívá podle názoru dovolatelky také v jeho nedostatečné interpretaci §450 odst. 1 obch. zák., neboť odvolací soud nevzal v úvahu dispozitivnost tohoto ustanovení umožňující sjednání vzniku nároku na zaplacení kupní ceny jinak, než je zde stanoveno - když prodávající umožní kupujícímu nakládat se zbožím. V této věci byla do předmětné smlouvy ohledně podmínek úhrady kupní ceny promítnuta především vůle žalobkyně. Důsledky neplatnosti této části smlouvy o vzniku nároku na zaplacení kupní ceny za vyrobené a neodebrané regálové etikety přenesl odvolací soud na dovolatelku, která tento stav nevyvolala, a takové podmínky si nevymínila.
Své shora uvedené námitky vůči napadenému rozsudku odvolacího soudu dovolatelka závěrem zformovala do čtyř právních otázek, které mají podle jejího názoru zásadní právní význam ve smyslu §237 odst. 3 o. s. ř.
Dovolatelka navrhla zrušení rozsudku odvolacího soudu v jeho výrocích pod body I a III a zrušení rozsudku soudu prvního stupně v jeho výrocích pod body I a III a vrácení věci soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalobkyně se k dovolání nevyjádřila.
Po podání dovolání žalobkyně – společnost Obchodní tiskárny, akciová společnost, zanikla bez likvidace a k 31. prosinci 2013 byla vymazána z obchodního rejstříku. Podle výpisu z obchodního rejstříku vedeného Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 845, a oddíl B, vložka 11316, zanikla společnost Obchodní tiskárny, akciová společnost, v důsledku fúze sloučením se společností OTK GROUP, a.s., se sídlem v Praze 1, Masarykovo nábřeží 235/28, PSČ 110 00, IČO 27628116, následně se sídlem v Kolíně IV, Plynárenská 233, PSČ 280 02. Na nástupnickou společnost OTK GROUP, a.s., přešlo obchodní jmění zanikající společnosti Obchodní tiskárny, akciová společnost. Tato přeměna byla zapsána do obchodního rejstříku dne 31. prosince 2013.
Jelikož v průběhu dovolacího řízení ztratila žalobkyně způsobilost být účastnicí řízení, přičemž její právní a tudíž i procesní nástupkyní se stala společnost OTK GROUP, a.s., Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) usnesením ze dne 22. října 2014, č. j. 23 Cdo 92/2013-117, podle ustanovení §107 odst. 1 a 3 o. s. ř. rozhodl, že v řízení bude jako s žalobkyní pokračováno se společností OTK GROUP, a.s., která se k datu 31. prosince 2013 stala právní nástupkyní původní žalobkyně, společnosti Obchodní tiskárny, akciová společnost.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) poznamenává, že rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (do 31. prosince 2012) se podává z bodu 7 článku II části první zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno včas oprávněnou osobou a že obsahuje stanovené náležitosti, nejprve zkoumal, zda je dovolání přípustné.
Podle ustanovení §236 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Jde-li o rozsudek, jímž byl odvolacím soudem potvrzen v pořadí první rozsudek soudu prvního stupně, přichází v úvahu přípustnost dovolání jen podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., pokud dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Podle §237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 o. s. ř. se nepřihlíží. Předpokladem pro závěr, že rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam, je, že řešení právní otázky mělo pro rozhodnutí o věci určující význam, tedy že nešlo jen o takovou právní otázku, na níž rozsudek odvolacího soudu nebyl z hlediska právního posouzení věci založen.
Přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek příkladmo uvedených v ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř. dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má. Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. spjata se závěrem o zásadním významu rozhodnutí po právní stránce, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá zásadně pro posouzení otázek právních, navíc otázek zásadního významu.
Z výše uvedeného vyplývá, že dovolací soud nemůže v případě v úvahu přicházející přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přezkoumávat skutková zjištění odvolacího soudu, resp. soudu prvního stupně, z těchto skutkových zjištění musí vycházet a nemůže je doplňovat. Ani v nyní posuzované věci nebyl proto dovolací soud oprávněn zabývat se námitkami dovolatelky vznesenými vůči skutkovým závěrům odvolacího soudu, resp. jejími vlastními skutkovými závěry uvedenými v dovolání – např. jejím tvrzením, že to byla žalobkyně, která navrhla a prosadila způsob úhrady kupní ceny zboží v předmětné kupní smlouvě.
Zásadní právní význam rozhodnutí odvolacího soudu nezakládají ani námitky dovolatelky vznesené vůči právním závěrům odvolacího soudu týkajícím se neplatnosti dohody účastníků o vzniku nároku žalobkyně na zaplacení ceny uskladněných regálových etiket – a to pouze pro případ, že žalovaná oznámí, že odebere na základě požadavku společnosti Penny Market s.r.o. určité množství tohoto zboží. Odvolací soud dospěl k závěru, že takové ujednání je podle §37 odst. 1 obč. zák. absolutně neplatné pro neurčitost, neboť možnost žalobkyně řádně a včas splnit svůj závazek z uzavřené smlouvy by byla závislá na okolnostech ležících zcela mimo její volní dispozice, resp. na projevu vůle třetí osoby, u které nelze předvídat, v jakém rozsahu či zda vůbec ho učiní. Odvolací soud v této souvislosti poukázal na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. října 2008, sp. zn. 32 Cdo 2999/2008 s tím, že tam vyslovený závěr o neplatnosti takové dohody podle §39 obč. zák. je co validity takového projevu vůle shodný.
I když se Nejvyšší soud neztotožnil s podřazením zjištěného skutkového stavu pod ustanovení §37 odst. 1 obč. zák. odvolacím soudem, dovodil, že odvolací soud správně uzavřel, že uvedené ujednání je z důvodů uvedených odvolacím soudem absolutně neplatné pro rozpor s dobrými mravy podle §39 odst. 1 obč. zák., když odvolací soud správně poukázal na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. října 2008, sp. zn. 32 Cdo 2999/2008, v němž byla řešena obdobná problematika se závěrem o neplatnosti dohody stran, dle níž by měla být splatnost ceny díla vázána na skutečnost, až třetí osoba v rámci jiného závazkového vztahu poskytne objednateli platbu. Závěr odvolacího soudu je tedy v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu.
Ze shora uvedeného vyplývá, že odvolací soud neřešil právní otázky, které v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyly vyřešeny, nebo které jsou odvolacími soudy nebo dovolacím soudem řešeny rozdílně, a protože Nejvyšší soud neshledal ani jiné okolnosti, které by činily z pohledu dovolacích námitek rozhodnutí odvolacího soudu právně významným, nemá rozsudek odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam. Dovolání tedy není přípustné ani podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Nejvyšší soud proto dovolání žalobkyně podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., když žalované žádné náklady dovolacího řízení nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 25. listopadu 2014
JUDr. Zdeněk D e s
předseda senátu