ECLI:CZ:NS:2023:24.CDO.2390.2023.1
sp. zn. 24 Cdo 2390/2023-352
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., a soudců JUDr. Romana Fialy a JUDr. Davida Vláčila v právní věci žalobkyně EDHESSA s.r.o., se sídlem v Biskoupkách č. 33, IČO 27863816, proti žalovanému městu Oslavany , se sídlem městského úřadu v Oslavanech, 13. prosince č. 51/2, IČO 00282286, zastoupenému JUDr. Ing. Ivanem Rottem, advokátem se sídlem v Praze, Musílkova č. 1311/5e, o žalobě o nahrazení souhlasu žalovaného s vydáním předmětu úschovy a o vzájemné žalobě o nahrazení souhlasu žalobkyně s vydáním předmětu úschovy, vedené u Okresního soudu Brno-venkov pod sp. zn. 11 C 238/2020, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 23. ledna 2023, č. j. 13 Co 241/2022-253, takto:
I. Dovolání žalobkyně se odmítá .
II. Návrh žalobkyně na přerušení dovolacího řízení se zamítá .
III. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení 6 413 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Ing. Ivana Rotta, advokáta se sídlem v Praze, Musílkova č. 1311/5e.
Stručné odůvodnění (§243f odst. 3 o. s. ř.):
Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 23. 1. 2023, č. j. 13 Co 241/2022-253, k odvolání žalobkyně potvrdil rozsudek Okresního soudu Brno-venkov ze dne 30. 6. 2022, č. j. 11 C 238/2020-167, kterým byla výrokem I. zamítnuta žaloba žalobkyně na nahrazení souhlasu žalovaného s vydáním částky 723 860,34 Kč coby předmětu soudní úschovy složené u Okresního soudu Brno-venkov pod sp. zn. 21 Sd 25/2019, a kterým bylo výrokem II. rozhodnuto o vzájemné žalobě tak, že žalobkyně je povinna souhlasit s vydáním částky 692 963,78 Kč coby předmětu soudní úschovy složené u Okresního soudu Brno-venkov pod sp. zn. 21 Sd 25/2019 žalovanému. Soud vyšel ze zjištění, že částka představuje zálohu složenou oprávněným (v nynějším řízení žalovaným) na náklady exekuce, která byla později zastavena. Žalobkyně o sobě tvrdila, že je právním nástupcem povinného z dotčeného exekučního řízení a nárokovala si vydání této částky, soudní exekutorka proto složila částku do soudní úschovy, když nevěděla, zda ji vydat oprávněnému (žalovanému) nebo žalobkyni. Odvolací soud zrekapituloval rozhodná skutková zjištění, že exekuce nařízená dne 28. 3. 2007 ve prospěch oprávněného (nyní žalovaného) byla zahájena na základě rozhodčího nálezu proti povinným G&C Pacific, a.s. a BGC Developers, a.s., v notářském zápisu povinný souhlasil s plněním třetí osobou oprávněnému ve výši 2 874 226 Kč (plněno bylo přímo oprávněnému, nikoli prostřednictvím exekutorky), dne 14. 3. 2008 uzavřeli povinní jako prodávající s žalobkyní jako kupující smlouvu o prodeji podniku, soudní exekutorka vystavila oprávněnému fakturu na 723 860,34 Kč jako zálohu na náklady exekuce, dne 19. 3. 2010 bylo rozhodnuto o pokračování v exekučním řízení namísto dosavadních povinných s G&C Pacific Niue Limited jako s jejich právním nástupcem, následně byla exekuce zastavena (protože rozhodce neměl pravomoc k vydání rozhodčího nálezu) a oprávněnému bylo uloženo zaplatit exekutorce na náhradě nákladů exekuce 30 896,56 Kč (soud I. stupně krom toho též zjistil, že zanikla i společnost G&C Pacific Niue Limited, a že tato společnost byla – po určitou dobu -zapsána jako jediný společník žalobkyně). Odvolací soud dospěl k závěru, že předmět úschovy 692 963,78 Kč náleží žalovanému (a že zbývajících 30 896,56 Kč náleží exekutorce), neboť částku zaplatil exekutorce zálohově oprávněný, a proto může k vypořádání této částky dojít pouze ve vztahu mezi exekutorkou a žalovaným. Žalobkyni žádné právo k uschované částce nesvědčí již proto, že není právním nástupcem povinných. Smlouvy o prodeji podniku jsou totiž neplatné, neboť je povinní uzavřeli v době trvání generálního inhibitoria podle ustanovení §44 odst. 7 zákona č. 120/2001. Ke shodnému závěru dospěl i Nejvyšší soud v usnesení sp. zn. 20 Cdo 41/2021, v němž v dotčeném exekučním řízení vyslovil, že EDHESSA s.r.o. není právním nástupcem povinným z důvodu neplatnosti smluv. Žalobkyně nemůže být úspěšná ani na základě argumentace, že se jedná o výtěžek z exekuce, na který má právo jako na bezdůvodné obohacení ze zastavené exekuce, neboť uschovaná částka není výtěžkem exekuce, jelikož byla zaplacena oprávněným jako záloha nákladů exekuce. Výtěžkem exekuce je pouze částka 2 874 226,60 Kč zaplacená oprávněnému třetí osobou za povinné, této částky se žalobkyně ostatně domáhala v jiném řízení, které bylo pro nezaplacení soudního poplatku zastaveno. Uschovaná částka byla zaplacena oprávněným exekutorce více jak rok poté, co obdržel 2 874 226,60 Kč na úhradu své pohledávky. Došlo proto ke smísení této úhrady s finančními prostředky žalované. Nelze proto dovozovat, že má částka 723 860,34 Kč původ ve výtěžku exekuce. To je přitom pouze otázkou akademickou, neboť podstatné je pouze to, že žalobkyně není právním nástupcem povinných a uschovanou částku exekutorce neuhradila, a proto nemá k zaplacené záloze žádný vztah. Odvolací soud též uvedl, že návrh žalobkyně na přerušení odvolacího řízení do skončení řízení, v němž se žalobkyně domáhá proti G&C Pacific Niue Limited určení platnosti a účinnosti smlouvy o prodeji podniku, již usnesením dříve zamítl, když výrok takového rozsudku by byl závazný jen pro účastníky uvedeného řízení, a že řízení o dalším návrhu na přerušení řízení, učiněném 3 dny po předchozím návrhu, při jednání zastavil pro překážku věci rozhodnuté.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání. K vymezení předpokladu přípustnosti uvádí, že se odvolací soud odchýlil od rozhodovací praxe Nejvyššího soudu. Dovolatelka velmi obsáhle cituje z komentářů odborné literatury k účinkům právní moci, z čehož dovozuje, že řízení by mělo být přerušeno, neboť v tomto řízení je o platnosti a účinnosti smluv o prodeji podniku rozhodováno jako o otázce předběžné, zatímco v řízení o určení jejich platnosti bude tato otázka řešena ve výroku rozsudku. K tomu dále obsáhle cituje nálezy Ústavního soudu a zmiňuje též jeden obecný závěr o přerušení řízení z rozhodnutí Nejvyššího soudu. K platnosti smlouvy o prodeji podniku potom argumentuje, že v jiném řízení odvolací soud považoval smlouvu za platnou, jestliže exekuce byla následně zastavena pro nedostatek pravomoci rozhodce, a odkazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 20 Cdo 2613/2011 a sp. zn. 20 Cdo 1682/2020. Dále k původu peněžních prostředků dovolatelka uvádí, že v přípise exekutora z roku 2008 po změně exekutora mělo být oprávněnému sděleno, „nechť vymoženou částku použije na úhradu pohledávek exekuce“, aniž by však bylo patrno, o jakou vymoženou částku by se mělo jednat, a namítá, že se jedná o opomenutý důkaz, který odvolací soud neprovedl. Z uvedeného má podle dovolatelky nespíš vyplývat, že částka 723 860,34 Kč je výtěžkem exekuce.
V dalším podání poté dovolatelka navrhla přerušení dovolacího řízení až do skončení řízení vedeného u Okresního soudu v Jindřichově Hradci pod sp. zn. 2 C 132/2018, v němž se domáhá určení platnosti smlouvy o prodeji podniku, a z jejího vyjádření vyplývá, že její žaloba byla soudem prvního stupně zamítnuta pro absenci naléhavého právního zájmu na požadovaném určení. Dovolatelka uvádí, že toto rozhodnutí napadla odvoláním.
Žalovaný ve vyjádření k dovolání uvádí, že dovolání je poněkud zmatené, a že o tom, že žalobkyně není právní nástupkyní zaniklých subjektů, bylo rozhodnuto Nejvyšším soudem již v rozhodnutí sp. zn. 20 Cdo 41/2021. Částka 723 860,34 Kč byla zaplacena oprávněným jako záloha na náklady exekuce a nemá nic společného s dříve uhrazenou částkou třetí osobou žalovanému na vymáhanou pohledávku.
Podle ustanovení §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle ustanovení §238a o. s. ř. dovolání je dále přípustné proti usnesení odvolacího soudu, kterým bylo v průběhu odvolacího řízení rozhodnuto o tom, kdo je procesním nástupcem účastníka, o vstupu do řízení na místo dosavadního účastníka (§107a), o přistoupení dalšího účastníka (§92 odst. 1) a o záměně účastníka (§92 odst. 2).
Přípustnost dovolání nemohou založit námitky dovolatelky ohledně nepřerušení řízení, neboť dovolatelka nyní nenapadá usnesení, kterým byl její návrh na přerušení řízení zamítnut, nýbrž až rozsudek ve věci samé. Tento rozsudek ve věci samé však na otázce přerušení řízení nezávisí, neboť na posouzení důvodů pro přerušení řízení záviselo toliko usnesení o zamítnutí návrhu na přerušení řízení. Krom toho, dovolání proti rozhodnutí o návrhu na přerušení řízení vzneseném až během odvolacího řízení by ani nemohlo být přípustné, neboť dovolání proti takovému rozhodnutí nepřipouští ustanovení §238a o. s. ř., a nemohlo by být přípustné ani podle ustanovení §237 o. s. ř., když se rozhodnutím o takovém návrhu nekončí odvolací řízení (jak vyžaduje ustanovení §237 o. s. ř.), jestliže o tomto návrhu rozhoduje prvně až odvolací soud (a nepřezkoumává tedy rozhodnutí soudu prvního stupně o návrhu na přerušení řízení).
Snad jen nad rámec uvedeného lze též podotknout, že i přes obsáhlé citace, případně citace obecných pasáží není ani patrno, k jakému odchýlení od dovolatelkou uvedených rozhodnutí mělo dojít, když dovolatelka v této souvislosti ani neformuluje žádnou konkrétní otázku hmotného nebo procesního práva, a ani z obsáhlých citací není patrno, k jakému odchýlení mělo podle názoru dovolatelky dojít. Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je přitom (podle §241a odst. 2 o. s. ř.) obligatorní náležitostí dovolání. Vymezení, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je třeba provést pro každý jednotlivý dovolací důvod samostatně. Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř., je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení §237 o. s. ř. (či jeho části).
Dovolatelka se dále snaží zpochybnit, kým byla soudní exekutorce zaplacena částka 723 860,34 Kč. Soudy v tomto ohledu bez jakýchkoli pochybností zjistily skutkový stav, když z výpisu z bankovního účtu a faktury vystavené soudní exekutorkou učinily zjištění, že částku zaplatil soudní exekutorce žalovaný, a to jako zálohu na náklady exekuce. Nepříliš specifikovaná tvrzení žalobkyně o přípisu předchozího exekutora (z nějž bez konkretizace vytrhává obecně formulovanou část věty), z nějž se zřejmě snaží dovozovat opak, proto zjevně nemají žádnou relevanci (krom toho bylo bez pochyb zjištěno, že předmětná částka byla zaplacena až nynější exekutorce, nikoli předchozímu exekutorovi). Sama dovolatelka přitom žádnou konkrétní platbu svých domnělých právních předchůdců přímo exekutorce netvrdila, naopak ve své argumentaci dovolatelka v řízení sama tvrdila, že když na úhradu exekvované pohledávky bylo zaplaceno přímo oprávněnému 2 874 226,60 Kč a ten později zaplatil exekutorce 723 860,34 Kč jako zálohu, tak podle názoru dovolatelky tím neměla platba žalované „ztrácet charakter výtěžku exekuce“. V uvedeném proto nelze spatřovat porušení práva na spravedlivý proces, byť se k tomuto důkaznímu návrhu v písemném odůvodnění svého rozsudku odvolací soud explicitně nevyjádřil, když je však v odůvodnění jeho rozhodnutí vyloženo, na základě jakých důkazů byla tato skutečnost již spolehlivě zjištěna. Ostatně, jak již judikoval Nejvyšší soud, obecně platí, že opomenuté důkazy jsou zásahem do práva na spravedlivý proces, nicméně z hlediska účelu dovolacího řízení, které představuje mimořádný zásah do právní moci rozsudku, je třeba i tuto problematiku posuzovat s přihlédnutím ke každé konkrétní věci; o porušení práva na spravedlivý proces nepůjde tam, kde opomenuté důkazy nebudou již podle toho, co mají dokázat, způsobilé prokázat tvrzený skutkový stav (anebo zpochybnit soudem zjištěný skutkový stav) (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2021, sp. zn. 22 Cdo 2055/2020).
Mimo to též platí, že nikoliv každé opomenutí důkazu nutně automaticky vede k porušení práva na spravedlivý proces. Výjimečné situace, v nichž lze i pochybení soudu spočívající v opomenutí důkazu z ústavněprávních hledisek akceptovat, mohou nastat v případě důkazních návrhů nemajících k projednávané věci žádnou relevanci, jež nemohou vést k objasnění skutečností a otázek podstatných pro dané řízení, resp. mohou být dokonce i výrazem „zdržovací“ procesní taktiky [srovnej např. nález Ústavního soudu ze dne 10. 3. 2015, sp. zn. II. ÚS 2172/14, či ze dne 23. 6. 2015, sp. zn. II. ÚS 2067/14 (dostupné na http://nalus.usoud.cz )].
Jelikož se dovolatelce v dovolání nepodařilo zpochybnit závěr odvolacího soudu, že předmětné finanční prostředky zaplatil soudní exekutorce žalovaný a nikoli dovolatelka, není již pro dovolací řízení významné řešení námitek dovolatelky ohledně jejího tvrzeného právního nástupnictví, neboť pokud se dovolatelce v dovolání nepodařilo úspěšně zpochybnit některý z důvodů, který samostatně vedl k zamítnutí žaloby, dovoláním napadené rozhodnutí již potom nezávisí na posouzení dalšího důvodu, který by rovněž samostatně vedl k zamítnutí žaloby, neboť by se přezkoumání takového důvodu již nijak nemohlo promítnout do výsledku dovolacího řízení (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 12. 1997, sp. zn. 3 Cdon 1374/96, uveřejněný pod č. 17/1998 v časopise Soudní judikatura).
Nadto lze pro úplnost podotknout, že i ohledně neplatnosti smlouvy o prodeji podniku, od níž dovolatelka odvozovala právní nástupnictví, je napadené rozhodnutí odvolacího soudu v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 5. 20118, sp. zn. 20 Cdo 5317/2017, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2021, sp. zn. 20 Cdo 41/2021, která se týkala přímo i účastníků tohoto řízení, a jsou jim tudíž známá).
Dovolání žalobkyně proti výrokům III. – V. rozsudku odvolacího soudu o náhradě nákladů řízení je objektivně – ze zákona – nepřípustné [§238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.].
Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalobkyně na základě výše uvedeného podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Dovolatelka podala též návrh na přerušení dovolacího řízení.
Podle ustanovení §109 odst. 2 písm. c) o. s. ř. pokud soud neučiní jiná vhodná opatření, může řízení přerušit, jestliže probíhá řízení, v němž je řešena otázka, která může mít význam pro rozhodnutí soudu, nebo jestliže soud dal k takovému řízení podnět.
Dovolací soud se zde plně ztotožňuje s důvody, pro které již odvolací soud zamítl návrh žalobkyně na přerušení řízení. Přerušení řízení by naopak bylo neefektivní a nehospodárné, což je jen potvrzováno dosavadním průběhem daného řízení, do jehož skončení by dovolatelka chtěla přerušit nynější řízení. Dovolací soud proto návrh dovolatelky na přerušení dovolacího řízení zamítl a o jejím dovolání rozhodl.
Jelikož bylo o dovolání žalobkyně v přiměřené lhůtě rozhodnuto, nerozhodoval již Nejvyšší soud o akcesorickém návrhu žalobkyně na odklad právní moci dovoláním napadeného rozsudku.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 11. 10. 2023
JUDr. Lubomír Ptáček, Ph.D.
předseda senátu