ECLI:CZ:NS:2023:24.CDO.306.2023.1
sp. zn. 24 Cdo 306/2023-273
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Romana Fialy a soudců JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., a JUDr. Davida Vláčila, ve věci žalobkyně České republiky – Ministerstva financí ČR, se sídlem v Praze 1, Letenská č. 15, IČO 00006947, proti žalované A. V., narozené dne XY, bytem v XY, zastoupené JUDr. Jiřím Juříčkem, advokátem se sídlem v Brně, Údolní č. 222/5, o zaplacení částky 1 376 200,30 Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 45 C 97/2017, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 29. června 2022, č. j. 70 Co 129/2021-243, takto:
I. Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 29. června 2022, č. j. 70 Co 129/2021-243, se v dovoláním napadené části výroku I. mění tak, že se žaloba ohledně úroku z prodlení ve výši 3 % ročně z částky 1 228 320,30 Kč od 6. 5. 2018 do zaplacení zamítá ; jinak se dovolání žalované proti rozsudku odvolacího soudu (výroku IV.) odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Městský soud v Brně (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 6. 5. 2021, č. j. 45 C 97/2017-190, zamítl žalobu, kterou se žalobkyně po žalované domáhala zaplacení částky 1 376 200,30 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 1 376 200,30 Kč od 23. 1. 2016 do zaplacení (výrok I.), a uložil žalobkyni povinnost zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení 167 500 Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku (výrok II.). Žalovaná částka měla představovat dlužnou část kupní ceny za věci prodané žalobkyní N. G. a N. B. na základě privatizačního projektu č. 21076 dohodou o vydání a převodu majetku ze dne 1. 6. 1993, za kterou po smrti N. G. (6. 5. 2003) odpovídá žalovaná jako její dědička, do výše nabytého dědictví.
K odvolání žalobkyně Krajský soud v Brně (odvolací soud) rozsudkem ze dne 29. 6. 2022, č. j. 70 Co 129/2021-243, rozhodl, že se rozsudek soudu prvního stupně v části výroku I. mění tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 1 228 320,30 Kč s úrokem z prodlení ve výši 3% ročně od 6. 5. 2018 do zaplacení (výrok I.), že ohledně zaplacení částky 147 880 Kč s 8,05 % úrokem z prodlení od 23. 1. 2016 do zaplacení se řízení zastavuje (výrok II.), že v části výroku I., kterou soud zamítl žalobu ohledně 8,05 % úroku z prodlení z částky 1 228 320,30 Kč od 23. 1. 2016 do 5. 5. 2018 a ohledně 5,05 % úroku z prodlení z částky 1 228 320,30 Kč od 6. 5. 2018 do zaplacení, se rozsudek soudu prvního stupně potvrzuje (výrok III.), a že žalovaná je povinna nahradit žalobkyni náklady řízení před soudy obou stupňů ve výši 359 030,43 Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku (výrok IV.). Odvolací soud (stejně jako soud prvního stupně) vycházel z názoru, že na straně kupujících N. G. a N. B. nebyla dána solidarita, a měly proto za předmětné nemovitosti zaplatit žalobkyni každá polovinu kupní ceny, na rozdíl od soudu prvního stupně však na základě zhodnocení provedených důkazů dovodil, že za N. G. nebyla celá na ni připadající část kupní ceny zaplacena a že za tento její dluh odpovídá nyní její dědička (žalovaná) s omezením vyplývajícím z ustanovení §470 občanského zákoníku č. 40/1964 Sb., tj. do výše ceny nabytého dědictví (1 376 20,30 Kč) po odečtení z dědictví uhrazených pohledávek Finančního úřadu Brno I. (27 880 Kč) a Krajského soudu v Brně (120 000 Kč), tedy ve výši 1 228 320,30 Kč. S odkazem na ustanovení §3032 nynějšího občanského zákoníku pak aplikoval ustanovení §110 odst. 3 věty první občanského zákoníku č. 40/1964 Sb., podle něhož se úroky promlčují ve třech letech, a uzavřel, že úroky z prodlení jsou tak promlčeny od 6. 5. 2018 zpět, když byly uplatněny 6. 5. 2021, a proto rozhodl o povinnosti žalované zaplatit žalobkyni částku 1 228 320,30 Kč i s úrokem z prodlení od 6. 5. 2018 do zaplacení, jehož výši (3% ročně) stanovil podle nařízení vlády č. 142/1994 Sb.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, jehož přípustnost spatřuje v tom, že v otázce posouzení její námitky promlčení nároku žalobkyně na úhradu úroků z prodlení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a že při řešení otázky, nakolik odpovídá jako dědička po původní dlužnici N. G. za náklady řízení vzniklé žalobkyni před tím, než vstoupila do řízení, nerespektoval ustanovení §470 zákona č. 40/1964 Sb. o omezené odpovědnosti dědice za dluhy zůstavitele, přičemž se jedná o otázku, která dovolacím soudem dosud nebyla řešena. Poukazuje na to, že žalobkyně původně žalovanou částku po smrti původní žalované N. G. omezila pouze na 1 376 200,30 Kč a až dne 6. 5. 2021 žalobu rozšířila o požadavek na zaplacení úroků z prodlení. Odvolací soud učinil závěr, že požadavek na úhradu úroků z prodlení za dobu po smrti dlužníka je oprávněný a není dotčen omezením vyplývajícím z ustanovení §470 obč. zák., a pokud byl nárok na zaplacení úroků uplatněn u soudu dne 6. 5. 2021, jsou promlčeny úroky z prodlení za dobu od 6. 5. 2018 zpět, neboť promlčecí doba je tříletá. Do tohoto závěru však odvolací soud nepromítl judikaturu dovolacího soudu (např. rozhodnutí sp. zn. 31 Cdo 4291/2009, sp. zn. 31 Cdo 60/2012 nebo sp. zn. 26 Cdo 3296/2016), která otázku běhu promlčecí doby u práva na úroky z prodlení řešila tak, že právo věřitele na úroky z prodlení vzniká v den, kdy se dlužník ocitl v prodlení s plněním závazku, od tohoto dne počíná běžet promlčecí doba nároku na úhradu úroků z prodlení a po jejím uplynutí se právo na úroky z prodlení promlčí jako celek. Jestliže tedy žalovaná jako dědička po N. G. odpovídá za její dluhy ode dne jejího úmrtí, do prodlení s plněním jejího dluhu se dostala dnem následujícím, tedy 7. 5. 2003, uplynutím tříleté promlčecí doby dnem 6. 5. 2006 došlo k promlčení nároku na úhradu úroků z prodlení jako celku, a pokud po rozšíření žaloby o úroky z prodlení vznesla námitku promlčení tohoto nároku, není možné ani částečně nároku na úhradu úroku z prodlení vyhovět. Za zjevně nespravedlivé a porušující ustanovení §470 zákona č. 40/1964 Sb. Pak žalovaná považuje rozhodnutí odvolacího soudu o náhradě nákladů řízení, které jí ukládá i povinnost zaplatit žalobkyni celý zaplacený soudní poplatek ve výši 346 548 Kč (vyměřený z celé žalobkyní původně žalované částky 8 663 637 Kč), což neodpovídá částce 1 376 200,30 Kč, která byla předmětem řízení v okamžiku, kdy do něho vstoupila žalovaná, ani částce 1 228 320,30 Kč, která byla odvolacím soudem žalobkyni přisouzena, a také povinnost nahradit náklady spojené se soudními jednáními ještě před úmrtím původní žalované. Z uvedených důvodů navrhuje, aby dovolací soud napadené rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalobkyně ve vyjádření k dovolání žalované uvedla, že vzhledem k tomu, že dovolání směřuje především proti rozhodnutí o nákladech řízení, je podle §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. nepřípustné. I pokud by dovolání přípustné bylo, je nedůvodné, neboť žalovaná jako univerzální sukcesor nastoupila do řízení na místo své právní předchůdkyně a nabyla všechna její práva, včetně těch procesních (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 6. 2002, sp. zn. 29 Odo 3/2001), stejně tak jsou pro ni závazné i všechny procesní úkony učiněné její právní předchůdkyní (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 10. 2000, sp. zn. 21 Cdo 1597/2000), a měla by tedy odpovídat za náklady vzniklé během celého řízení. Ke stejnému názoru dospěl dovolací soud v usnesení ze dne 19. 2. 2020 sp. zn. 20 Cdo 3997/2019. Je tak zřejmé, že je-li soudem rozhodnuto o povinnosti uhradit náklady řízení v neprospěch procesního nástupce v době, kdy již bylo pravomocně rozhodnuto o jeho procesním nástupnictví, jedná se o výlučnou povinnost procesního nástupce (nikoli zůstavitele). Žalobkyně proto navrhuje, aby dovolací soud dovolání žalované odmítl, popř. zamítl, a přiznal žalobkyni náhradu nákladů dovolacího řízení.
Nejvyšší soud, jako soud dovolací, po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno včas (§240 odst. 1 o. s. ř.), osobou k tomu oprávněnou (účastnicí řízení), zastoupenou advokátem (§241 odst. 1 o. s. ř.), se dále zabýval tím, zda je dovolání přípustné.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o. s. ř.).
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyl vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodován rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§237 o. s. ř.). Dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 1 věta první o. s. ř.).
Z obsahu dovolání je zřejmé, že žalovaná namítá nesprávnost rozsudku odvolacího soudu v části, která žalobkyni přiznává nárok na zaplacení úroků z prodlení za dobu od 6. 5. 2018 do zaplacení jistiny 1 228 320,30 Kč, a dále nesouhlasí s tím, že jí byla uložena povinnost k náhradě nákladů řízení žalobkyně před soudy obou stupňů, a to včetně nákladů vzniklých v době, kdy účastnicí řízení byla její procesní předchůdkyně. Ve zbývající části (včetně rozhodnutí o jistině) rozsudek odvolacího soudu dovoláním dotčen není.
Z hlediska uvedených dovolacích důvodů shledal Nejvyšší soud ve smyslu ustanovení §237 o. s. ř. dovolání zčásti přípustným, neboť napadené rozhodnutí závisí i na vyřešení otázky hmotného práva (počátku a běhu promlčecí doby), při jejím řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
Podle odvolacím soudem zjištěného skutkového stavu (který přezkumu dovolacím soudem nepodléhá, jak vyplývá z ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř.) bylo žalobou podanou u Městského soudu v Praze dne 1. 4. 1994 žalobcem Fondem národního majetku ČR proti žalovaným 1) N. G. a 2) N. B. požadováno zaplacení částky 8 663 637 Kč s úrokem z prodlení od 17. 10. 1993. Usnesením Městského soudu v Praze ze dne 1. 3. 2016, č. j. 36 Cm 486/1995-74, ve spojení s usnesením (odvolacího) Vrchního soudu v Praze ze dne 29. 11. 2016, sp. zn. 1 Cmo 821/2016-99, bylo rozhodnuto, že v řízení bude pokračováno na straně žalobce s Českou republikou – Ministerstvem financí, na straně žalované s 1) A. V., nar. XY, a to pouze do výše 1 376 200,30 Kč (tj. do výše nabytého dědictví po N. G.), a proti žalované 2) N. B. bylo řízení zastaveno. Po postoupení věci Městskému soudu v Brně žalobkyně při jednání dne 9. 1.2 018 uvedla, že její nárok činí 1 376 200,30 Kč a že příslušenství v podobě sankčního úroku, jak bylo původně žalováno, nepožaduje. Při jednání dne 6. 5. 2021 pak žalobkyně navrhla rozšíření žaloby tak, že se domáhá toho, aby žalovaná byla povinna zaplatit jí částku 1 376 200,30 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z této částky za období od 23. 1. 2016 do zaplacení; rozšíření žaloby soud prvního stupně usnesením připustil a o žalobě v tomto znění soudy obou stupňů rozhodly.
Především je třeba předeslat, že bylo-li v projednávané věci rozhodováno o žalobě podané dne 1. 4. 1994 na zaplacení částky 8 663 637 Kč s úroky z prodlení od 17. 10. 1993 do zaplacení, bylo zcela na místě (prostřednictvím ust. §3036 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník) posuzovat všechny lhůty a doby, které začaly běžet před 1. 1. 2014 podle zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (účinný do 31. 12. 2013 Sb., dále jen „obč. zák.“). Pro rozhodnutí o úrocích z prodlení se tak uplatní zejména ustanovení §101 obč. zák. (podle něhož, pokud není v dalších ustanoveních uvedeno jinak, je promlčecí doba tříletá a běží ode dne, kdy právo mohlo být vykonáno poprvé), ustanovení §110 odst. 3 obč. zák. (podle něhož se úroky promlčují ve třech letech) a ustanovení §112 obč. zák. (podle něhož, uplatní-li věřitel v promlčecí době právo u soudu nebo u jiného příslušného orgánu a v zahájeném řízení řádně pokračuje, promlčecí doba od tohoto uplatnění po dobu řízení neběží.)
Odvolací soud přiléhavě odkázal na judikaturu Nejvyššího soudu (rozsudek ze dne 28. 6. 2011, sp. zn. 33 Cdo 2409/2009), která dovodila, že dědici dlužníka jsou povinni zaplatit úroky z prodlení za dobu do smrti dlužníka jen v tom rozsahu, v jakém po připočtení k dluhu, který na ně přešel, nepřevyšují cenu nabytého dědictví, avšak úroky z prodlení za dobu po smrti dlužníka již nejsou sankcí za prodlení zemřelého dlužníka, nýbrž za prodlení dědiců s plněním dluhu, který na ně přešel, proto jsou povinni k jejich zaplacení bez omezení vyplývajícího z ustanovení §470 obč. zák.
Z uvedeného pro danou věc vyplývá, že žalovaná A. V. nebyla povinnou k zaplacení úroků z prodlení (které byly žalobou ze dne 1. 4. 1994 uplatněny) za dobu do smrti původní žalované N. G. (t. j do 6.5.2003), když samotný žalobou uplatněný dluh převyšoval cenu dědictví, které A. V. podle rozhodnutí Městského soudu v Brně ze dne 4. 1. 2016, č. j. 85 D 437/2003-602, po N. G. nabyla. Tuto skutečnost ostatně potvrzuje již usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 29. 11. 2016, sp. zn. 1 Cmo 82/2016, kterým bylo rozhodnuto, že v řízení bude místo zemřelé N. G. pokračováno s A. V. jen do výše 1 376 200,30 Kč. Vzhledem k tomu, že uvedená částka se rovná soudem v řízení o dědictví určené ceně majetku zůstavitelky, nebyl již žádný prostor k tomu, aby mohla žalovaná částka zahrnovat i úroky z prodlení za dobu do smrti zůstavitelky, když i bez nich uvedená částka nedosahovala výše původně žalobou uplatněného dluhu. Po smrti zůstavitelky prodlení s plněním jejího dluhu, za který se stala (do výše nabytého dědictví) odpovědnou nynější žalovaná, bylo již jejím prodlením, bez omezení výší ceny nabytého dědictví.
Při rozhodování o úrocích z prodlení za nesplnění dluhu žalovanou odvolací soud sice z názoru uvedeného v rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 2409/2009 vycházel, nesprávně však posoudil běh tříleté promlčecí doby. K této otázce se Nejvyšší soud opakovaně vyjádřil. V usnesení ze dne 30. 4. 2013, sp. zn. 33 Cdo 572/2013, s odkazem na dřívější rozhodnutí Nejvyššího soudu (např. rozsudek ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 25 Cdo 874/2005, usnesení ze dne 20. 12. 2007, sp. zn. 26 Odo 910/2006, nebo rozsudek ze dne 15. 6. 2011, sp. zn. 25 Cdo 2166/2010) shrnul, že byl přijat závěr, že jestliže ve stanovené promlčecí době dojde k uplatnění práva žalobou u soudu, běh promlčecí doby se staví dnem, kdy byla žaloba soudu podána (§112 obč. zák.), a to pouze v tom rozsahu, v jakém byl nárok uplatněn; dojde-li k uplatnění pouze části pohledávky, staví se běh promlčecí doby pouze u této části; jestliže je potom žaloba rozšířena, nemá takové rozšíření zpětné účinky. V konkrétně projednávané věci pak dovolací soud uzavřel, že z uvedeného je zřejmé, že ke stavení běhu promlčecí doby může dojít jen ohledně práva na úhradu smluvních úroků a úroků z prodlení v té výši (resp. za takové období), v jakém bylo uplatněno včas; v rozsahu, v jakém je žaloba rozšířena až po skončení běhu promlčecí doby k uplatnění práva, nelze právo (je-li vznesena námitka promlčení) v rozsahu tohoto rozšíření přiznat. Dovolací soud také opakovaně ve svých rozhodnutích vyslovil, že pro promlčecí dobu podle ustanovení §101 obč. zák. platí, že začíná běžet ode dne, kdy právo mohlo být vykonáno poprvé, tj. kdy by obecně každý mohl právo uplatnit – podat žalobu, a že jde o objektivně určený počátek běhu promlčecí lhůty, který se odvíjí od právních skutečností, popř. událostí, není rozhodné z jakého důvodu věřitel své právo neuplatnil (srov. např. rozsudek ze dne 18. 6. 2008, sp. zn. 33 Odo 918/2006, rozsudek ze dne 28. 11. 2013, sp. zn. 33 Cdo 2225/2012, usnesení ze dne 22. 5. 2017, sp. zn. 33 Cdo 4353/2016).
Podle ustanovení §460 obč. zák. se dědictví nabývá smrtí zůstavitele. Žalovaná A. V., jako dědička N. G. vstoupila tedy do práv i povinností zůstavitelky dnem její smrti 6. 5. 2003. I když princip ingerence státu při nabývání dědictví znamená, že dědictví musí být soudem projednáno a o něm rozhodnuto usnesením, má toto usnesení účinky ke dni smrti zůstavitele (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 3. 2013, sp. zn. 30 Cdo 543/2013). Pokud A. V. po dni 6. 5. 2003 žalobkyní u soudu uplatněný dluh zůstavitelky neplnila, začala dnem následujícím běžet tříletá promlčecí doba, ve které mohl být nárok žalobkyně na zaplacení úroků z prodlení proti ní uplatněn u soudu. Požadavek na zaplacení úroků z prodlení, za které odpovídala již samotná žalovaná, uplatnila žalobkyně u soudu teprve dne 6. 5. 2021, formou návrhu na rozšíření žaloby na zaplacení částky 1 376 200,30 Kč o úroky z prodlení od 23. 1. 2016 do zaplacením (když ještě 9. 1. 2018 u soudu výslovně uvedla, že příslušenství nároku 1 376 200,30 Kč v podobě sankčního úroku tak, jak bylo původně žalováno, nepožaduje), tedy po uplynutí promlčecí doby, která začala běžet 7. 5. 2003. Vzhledem k tomu, že na tuto část celkové pohledávky žalobkyně vůči žalované se nevztahuje stavení běhu promlčecí doby podle ustanovení §112 odst. 3 obč. zák., které nastalo podáním žaloby ohledně samotné dlužné částky dne 1. 4. 1994, nelze žalobkyni v rozsahu, v jakém žalobu dne 6. 5. 2021 rozšířila, právo na zaplacení úroků z prodlení přiznat, když tak učinila až po uplynutí tříleté promlčecí doby a žalovaná vznesla námitku promlčení. Lze dodat, že úroky z prodlení by nebylo možné soudem přiznat ani v případě, že by za první možnost uplatnění práva u soudu byl považován až den 23. 1. 2016 (kdy nabylo právní moci usnesení Městského soudu v Brně ze dne 4. 1. 2016, č. j. 85 D 437/2003-602, kterým bylo A. V. potvrzeno nabytí dědictví po zůstavitelce N. G.), od něhož žalobkyně v rozšíření žaloby úroky požadovala, neboť i od tohoto dne počítaná tříletá promlčecí doba by uplynula dříve, než nárok na zaplacení úroků z prodlení u soudu uplatnila (6. 5. 2021).
Vzhledem k tomu, že odvolací soud o úroku z prodlení, v rozsahu uvedeném ve výroku I. dovoláním napadeného rozsudku, rozhodl nesprávně a dosavadní výsledky řízení umožňují, aby v tomto rozsahu o věci rozhodl dovolací soud, Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu podle ustanovení §243d odst. 1 písm. b) o. s .ř. změnil tak, jak je shora ve výroku tohoto rozsudku uvedeno.
Podle ustanovení §238 odst. 1 písm. h) o. s .ř. není přípustné dovolání proti rozhodnutím v části týkající se výroku o nákladech řízení. Nejvyšší soud proto dovolání žalované proti té části rozsudku odvolacího soudu, kterou bylo rozhodnuto o nákladech řízení, podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení rozhodl Nejvyšší soud podle ustanovení §243b, §151 odst. 1 část věty před středníkem a §142 odst. 2 o. s. ř. Žalovaná měla úspěch jen částečný, bylo proto rozhodnuto, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů dovolacího řízení právo.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 26. 4. 2023
JUDr. Roman Fiala
předseda senátu