ECLI:CZ:NS:2023:24.CDO.3890.2022.1
sp. zn. 24 Cdo 3890/2022-361
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Davida Vláčila a soudců JUDr. Romana Fialy a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., v právní věci žalobce P. S. , narozeného XY, bytem v XY, zastoupeného JUDr. Filipem Pundou, advokátem, se sídlem v Jindřichově Hradci, Pražská 100, proti žalovaným 1) J. E. , narozené XY, bytem v XY, a 2) L. S. , narozenému XY, bytem v XY, oběma zastoupeným JUDr. Lukášem Rezkem, advokátem, se sídlem ve Zlíně, 2. května 7134/0, o určení vlastnictví, vedené u Okresního soudu v Jindřichově Hradci pod sp. zn. 2 C 98/2018, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 6. 4. 2022, č. j. 7 Co 1499/2021-254, ve znění (opravného) usnesení téhož soudu ze dne 13. 6. 2022, č. j. 7 Co 1499/2021-294; takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobce je povinen zaplatit každému ze žalovaných na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 12 552 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Lukáše Rezka, advokáta.
Odůvodnění:
Okresní soud v Jindřichově Hradci (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 30. 4. 2021, č. j. 2 C 98/2018-190, zamítl žalobu o určení, že žalobce je spoluvlastníkem („spoluvlastnický podíl ve výši 1/2“) pozemku parc. č. XY a pozemku parc. č. XY, jehož součástí je stavba čp. XY v k. ú. XY (výrok I). Žalobci uložil zaplatit každému ze žalovaných na náhradě nákladů řízení částku 130 262 Kč (výrok II).
Krajský soud v Českých Budějovicích (dále jen „odvolací soud“) v záhlaví označeným rozhodnutím rozsudek soudu prvního stupně ve výroku II, o náhradě nákladů řízení, změnil tak, že žalobce je povinen zaplatit žalované 1) na náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně částku 62 888,21 Kč (výrok I), uložil mu dále povinnost zaplatit žalovanému 2) na náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně částku 42 888,21 Kč (výrok II), žalobce zavázal zaplatit každému ze žalovaných na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 17 526,85 Kč (výrok III) a na účet Okresního soudu v Jindřichově Hradci náhradu nákladů řízení státu pak částku 197,31 Kč (výrok IV).
Takto soudy obou stupňů rozhodly o žalobě, kterou se žalobce domáhal určení, že je spoluvlastníkem výše označených nemovitých věcí „s výší spoluvlastnického podílu 1/2“ [dále též jen „předmětné nemovité věci“]. Žalobce svůj návrh vystavil na tvrzení, že dne 22. 1. 2018 zemřela paní M. S. (dále jen zůstavitelka). Řízení o pozůstalosti ohledně zůstavitelky proběhlo před Okresním soudem v Jindřichově Hradci pod sp. zn. 22 D 57/2018 a bylo skončeno (pravomocně) usnesením ze dne 10. 4. 2018, č. j. 22 D 57/2018-50. Účastníky tohoto řízení byli pouze otec žalobce P. S. (syn zůstavitelky) a H. L. (dcera zůstavitelky). Žalobce účastníkem řízení o pozůstalosti nebyl. Soud vycházel v pozůstalostním řízení z toho, že zůstavitelka zanechala závěť ze dne 24. 11. 2011, kterou předmětné nemovité věci odkázala (v plném rozsahu) P. S. Žalobce svůj žalobou uplatněný nárok opíral o pozdější závěť ze dne 3. 1. 2017. Tvrdil, že touto závětí mu zůstavitelka odkázala ideální 1/2 předmětných nemovitých věcí. Druhou polovinu odkázala jeho otci (P. S.). Na základě provedeného dokazování soudy obou stupňů v nynějším řízení dospěly k závěru, že v době sepisu pozdější závěti ze dne 3. 1. 2017 nebyla zůstavitelka pro svůj nepříznivý zdravotní stav způsobilá právně relevantně projevit svou vůli.
Rozsudek odvolacího soudu žalobce napadl v celém rozsahu dovoláním, které Nejvyšší soud podle §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, odmítl.
Otázka zda a v jaké fázi řízení je soud povinen nařídit znalecký posudek za situace, kdy účastníci a svědci podávají „protichůdné informace“ o zdravotním stavu zemřelé posuzované osoby nemůže založit přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř., neboť při jejím posouzení se odvolací soud neodchýlil od řešení přijatého v judikatuře Nejvyššího soudu. Odvolává-li se žalobce na závěry plynoucí z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 3. 4. 2019, sp. zn. 24 Cdo 3404/2018, pak uvedený rozsudek nelze extenzivně interpretovat v tom smyslu, že by závazně určoval pořadí, v jakém mají být v řízení ty které důkazy provedeny. I nadále mezi základní zásady občanského soudního řízení náleží zásada jednotnosti řízení (též nazývaná jako zásada arbitrárního pořádku), která znamená, že řízení tvoří od zahájení až do vydání rozhodnutí jeden celek, v němž není závazně stanoven sled či postup procesních úkonů. Tento postup je stanoven pouze rámcově, tak jak je dán logikou věci, v podstatě jej určuje soud (proto též arbitrární neboli libovolný pořádek), k tomu srov. např. Winterová, A. Civilní právo procesní. Praha: Linde Praha, a. s., 2008, 5. vydání, s. 81. V současné době je ona zásada v civilním řízení sporném omezena jen institutem koncentrace řízení a neúplnou apelací v odvolacím řízení. Žalobcem zmiňované rozhodnutí se obsahově vázalo především k vymezení rozsahu skutečností, z nichž má znalec při zpracování posudku týkající se posuzování zdravotního stavu zemřelé osoby (jeho doplňku nebo jeho ústní obhajobě před soudem) vycházet. V poměrech projednávané věci se soudy obou stupňů předpokladům v citovaném rozsudku vytýčeným nikterak nezprotivily, neboť soud prvního stupně provedl před zadáním znaleckého posudku rozsáhlé dokazování (výslechem účastníka, svědků, provedením listinných důkazů), z něhož soudem ustanovená znalkyně MUDr. Lenka Fiedlerová vycházela, znalecký posudek se v popisné části [ve spojení s jeho podrobnou obhajobou před soudem (viz č. l. 153 a násl. spisu)] s relevantními důkazy podrobně vypořádává (vysvětluje, proč výpovědi drtivé většiny slyšených osob sama považuje za forenzně relevantní, z jakého důvodu jí takto převzatá zjištění odpovídají závěrům plynoucím z podrobně citované zdravotní dokumentace zůstavitelky, včetně těch, jež vyplynuly z tomografického vyšetření zůstavitelky ze dne 14. 12. 2017, které u ní objektivním způsobem prokazovalo déletrvající významné poškození mozku. Je-li pak odvolacímu soudu dovolatelem vytýkáno, že před ním dodatečně provedený výslech ošetřujícího lékaře zůstavitelky - svědka P. V. - nemohla soudní znalkyně ve svých odborných závěrech zohlednit, pak žalobce přehlíží, že odvolací soud neměl výpověď uvedeného svědka ani za pro věc podstatnou ani za přesvědčivou a ve svém rozhodnutí se při úvahách o zjištěném skutkovém stavu o tento důkaz neopíral. Na nedostatek spontaneity pak odvolací soud usuzoval rovněž ze způsobu výpovědi svědka (reprodukce údajů z poznámek apod.), připomenul, že svědek navštěvoval zůstavitelku jen zcela výjimečně, a to vždy po velmi krátkou dobu (několika minut), což bylo v řízení nakonec potvrzeno i jinými důkazy. Bez významu není, že i tak výjimečné návštěvy, včetně předepisování zcela nevhodné medikace, nebyly podle zjištění soudní znalkyně vůbec svědkem zaneseny do zdravotní dokumentace zůstavitelky. Nejvyšší soud přitom není – jak plyne z §241a odst. 1 věta prvá o. s. ř. - oprávněn sám přehodnocovat skutková zjištění odvolacího soudu (soudu prvního stupně), leda by šlo o hodnocení zcela svévolné; nic takového však žalobce v podaném dovolání, jímž je ostatně Nejvyšší soud striktně vázán (§242 odst. 3 věta prvá o. s. ř.) ani nenamítal.
Vytýká-li potom žalobce soudu prvního stupně, že neprovedl předběžné hodnocení validity jím provedených důkazů ještě předtím, než spis předložil soudnímu znalci ke zpracování posudku, pak uvedená povinnost ze zákona expressis verbis neplyne. Žalobcem nastiňované judikatorní závěry je třeba uplatnit především tam, kde může mít znalec zásadní a objektivní pochybnosti o věrohodnosti dosud provedených důkazů (například tehdy, liší-li se podstatným způsobem výpovědi svědků a znalec není schopen jejich věrohodnost z pohledu své odbornosti konfrontovat kupř. s dostupnou lékařskou dokumentací) a rovněž budou mít místa tam, kde důkaz dodatečně provedený až po zpracování znaleckého posudku, popř. po výslechu znalce bude vést k zásadním pochybnostem o správnosti či úplnosti takového posudku. Pakliže v přítomné věci soudní znalkyně vycházela v posudku i jeho návazné obhajobě z těch důkazů, které nakonec i soud vyhodnotil v plné shodě s ní jako věrohodné a pro věc podstatné a naopak vyložila, proč neuvěřila tvrzení žalobce a výpovědi svědka P., nelze v postupu soudu prvního stupně shledat vadu, která by mohla mít vliv na věcnou správnost přezkoumávaného rozhodnutí.
Namítá-li žalobce, že nemohl v důsledku tvrzeně nesprávného procesního postupu soudu prvního stupně navrhovat důkazy, pak žádná redukce procesních práv žalobce, který byl v řízení zastoupen advokátem, se z obsahu spisu nepodává, nadto by šlo o vadu řízení, k níž dovolací soud přihlíží podle §242 odst. 3 o. s. ř. jen tehdy, je-li dovolání již jinak (ve smyslu §237 o. s. ř.) přípustné, což ovšem není případ nyní projednávané věci. K významu výpovědi svědka V. pro meritorní rozhodnutí ve věci se přitom dovolací soud vyjádřil již výše.
Dovolatelem akcentovanou skutečnost, že z výpovědi svědka V. „vyplynuly závažné pochybnosti o správnosti a pravdivosti znaleckého posudku“ ze skutkových zjištění soudů neplyne (jak si odvolací soud ověřil i z jím vyžádaného přepisu zvukového záznamu o odvolacím jednání). Pouhý odlišný názor žalobce na to, jaké skutečnosti lze mít na základě provedených důkazů (zde z výpovědi ošetřujícího lékaře zůstavitelky) za prokázané, popřípadě zda provedené důkazy stačí k prokázání relevantních skutečností, není s ohledem na zásadu volného hodnocení důkazů (§132 o. s. ř.) způsobilý zpochybnit zjištěný skutkový stav ani právní posouzení odvolacího soudu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2012, sp. zn. 25 Cdo 617/2012).
Dovolání napadající rozsudek odvolacího soudu v rozsahu, v němž bylo rozhodnuto o náhradě nákladů odvolacího řízení, není podle §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. objektivně přípustné. To ovšem platí i pro výhrady žalovaných na adresu totožného nákladového výroku. Dovolání je mimořádný opravný prostředek předjímaný zákonodárcem k nápravě jen těch rozhodnutí (event. jejich jednotlivých výroků), u nichž to zákon výslovně připouští (srov. §236 o. s. ř.). Jsou-li tak dány důvody k odmítnutí dovolání pro nepřípustnost, nemůže s ohledem na platnou právní úpravu Nejvyšší soud přezkoumávat (či nahrazovat) nákladové výroky rozhodnutí odvolacího soudu; jejich zrušení či změna totiž přicházejí pojmově v úvahu jen při kasaci či změně dovoláním napadeného rozhodnutí (kdy výroky o nákladech řízení z důvodu své akcesority sdílejí zpravidla osud výroku o věci samé, srov. §243b ve spojení s §224 odst. 2 a 3 a §243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.). Na uvedeném závěru ničeho nezmění ani úvahy plynoucí z odůvodnění usnesení Ústavního soudu ze dne 3. 8. 2022, sp. zn. I. ÚS 1990/22, a ze dne 15. 8. 2022, sp. zn. III. ÚS 1884/22, které
– s ohledem na ustálenou judikaturu soudu ochrany ústavnosti – zdůrazňují princip subsidiarity řízení o ústavní stížnosti, dospěly k závěru o předčasnosti ústavních stížností, podaných v této věci účastníky řízení, pokud šlo o nákladové výroky rozsudku odvolacího soudu. Pokud ústavní stížnost směřuje proti výroku o nákladech řízení, jeví se zpravidla jako předčasná, bylo-li podáno proti výroku o věci samé rovněž dovolání. Dokud totiž Nejvyšší soud o podaném dovolání proti výroku o věci samé nerozhodne, nemůže být zřejmé, zda závislý výrok o nákladech řízení bude v rámci rozhodování obecných soudů definitivní, nebo bude spolu s rozhodnutím o dovolání odklizen. Užil-li pak v prvém usnesení Ústavní soud obrat, že „stěžovatel bude moci v řízení před dovolacím soudem plně využít všechny procesní prostředky k ochraně svých práv“, nepochybně tím nechtěl ani v poměrech právě projednávané věci založit nad rámec zákona Nejvyššímu soudu povinnost přezkoumávat nákladový výrok, ostatně možnost účastníků znovu se obrátit v tomto směru na Ústavní soud po skončení dovolacího řízení je výslovně připuštěna v pořadí druhém výše označeném usnesení.
Žalovaní byli v řízení procesně úspěšní, neboť dovolání žalobce bylo odmítnuto. Žalovaní proto mají právo na plnou náhradu nákladů v této fázi řízení jim vzniklých (§243b, §151 odst. 1 a 2 a §146 odst. 3 o. s. ř.).
K výroku o náhradě nákladů dovolacího řízení se patří uvést, že Ústavní soud obecně vychází z předpokladu, že je-li předmětem řízení určení vlastnického práva k nemovitostem, jedná se o plnění penězi ocenitelné a nelze bez dalšího aplikovat obecnou tarifní hodnotu podle §9 advokátního tarifu (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 23. 2. 2011, sp. zn. IV. ÚS 1332/07). V každém případě je třeba zkoumat, zdali lze věc ocenit. Obdobné stanovisko konstantně zaujímá i Nejvyšší soud, který např. ve svém usnesení ze dne 24. 6. 2015, sp. zn. 30 Cdo 1021/2015, konstatoval, že i po novelizaci vyhlášky č. 177/1996 Sb., tzv. advokátního tarifu, prostřednictvím vyhlášky č. 486/2012 Sb. Je nezbytné primárně vycházet z §8 odst. 1 advokátního tarifu, podle kterého není-li stanoveno jinak, považuje se za tarifní hodnotu výše peněžitého plnění nebo cena věci anebo práva v době započetí úkonu právní služby, jež se právní služba týká; za cenu práva se považuje jak hodnota pohledávky, tak i dluhu. Při určení tarifní hodnoty se nepřihlíží k příslušenství, ledaže by bylo požadováno jako samostatný nárok. Teprve tehdy, nelze-li hodnotu věci nebo práva vyjádřit v penězích nebo ji zjistit jen s nepoměrnými obtížemi (např. z obsahu spisu není zřejmý žádný právně relevantní podklad týkající se hodnoty nemovitosti a zjišťování hodnoty věci by znamenalo prodloužení sporu ve vazbě na neúčelné náklady, jež by se musely vynaložit v souvislosti s odborným posouzením skutečností rozhodných pro zjištění hodnoty, respektive ceny nemovitosti), je nezbytné za tarifní hodnotu mimo jiné ve sporech o určení vlastnictví k nemovité věci považovat fixní tarifní hodnotu ve smyslu §9 odst. 4 písm. b) advokátního tarifu.
Pojem „nepoměrných obtíží“ při zjišťování hodnoty byl vyložen např. v nálezu Ústavního soudu ze dne 19. 12. 2017, sp. zn. IV. ÚS 2688/15, tak, že tento pojem „implicitně předpokládá proporcionální poměřování mezi úsilím vynaloženým na zjištění hodnoty předmětu sporu a významem, který takové zjištění pro průběh sporu má. Jinými slovy řečeno, čím větší je disproporce mezi odměnou určenou dle §8 advokátního tarifu, ve srovnání s odměnou dle §9 téhož předpisu, tím spíše lze tolerovat jisté časové a finanční náklady vynaložené na ocenění předmětu.“
Z právě ukázaných důvodů se Nejvyšší soud odchyluje od závěrů odvolacího soudu k dané materii, pokud ten nevycházel z obsahu usnesení Okresního soudu v Jindřichově Hradci ze dne 10. 4. 2018, č. j. 22 D 57/2018-50, jenž v rámci pozůstalostního řízení po zůstavitelce určil obecnou cenou sporných nemovitých věcí v částce 2 240 000 Kč. Není přitom významné, že se žalobce takového řízení nezúčastnil, advokátní tarif totiž nestanoví exaktní metodu, jak zjistit obvyklou cenu (hodnotu) předmětu sporu. Nejvyšší soud nemá pochybnosti o výši takto zjištěné obvyklé ceny, zvláště bylo-li rozhodnutí v pozůstalostním řízení vydáno v bezprostřední časové souvislosti před podáním žaloby v této věci. Lze proto následovat úvahy soudu prvního stupně, že tarifní hodnota sporu o id. ½ označen ých nemovitostí činí 1 120 000 Kč. Z této částky činí odměna podle §8 odst. 1 ve spojení s §7 bod 6 advokátního tarifu snížená při pluralitě zastupovaných o 20 % (§12 odst. 4 advokátního tarifu) ve vztahu ke každému ze žalovaných částku 10 224 Kč za jeden každý úkon právní pomoci [zde konkrétně v podobě vyjádření k dovolání (§11 odst. 2 písm. k/ a odst. 3 advokátního tarifu)] a k němu přistupuje ještě polovina jednoho společně přiznávaného tzv. režijního paušálu 300 Kč (§13 odst. 1 a 3 advokátního tarifu), tedy pro každého ze žalovaných částka ve výši 150 Kč, kterážto plnění jsou dále zvýšena o 21 % DPH, jíž je zástupce žalovaných plátcem. Náklady dovolacího řízení jsou splatné v obecné třídenní pariční lhůtě (§160 odst. 1 o. s. ř.) a na zákonné místo platební (§149 odst. 1 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 17. 1. 2023
JUDr. David Vláčil
předseda senátu