ECLI:CZ:NS:2020:24.CDO.4234.2019.1
sp. zn. 24 Cdo 4234/2019-286
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Vrchy, MBA, a soudců JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., a JUDr. Romana Fialy v právní věci žalobkyně obce Hladké Životice , se sídlem v Hladkých Životicích, Hlavní 208, identifikační číslo osoby 008 484 68, zastoupené JUDr. Karlou Návedlovou, advokátkou se sídlem v Bílovci, Wolkerova 1140/2, proti žalovanému L. K. , narozenému dne XY, bytem ve XY, zastoupenému Mgr. Tomášem Pavlíkem, advokátem se sídlem v Novém Jičíně, K Nemocnici 166/14, o určení vlastnického práva, vedené u Okresního soudu v Novém Jičíně pod sp. zn. 17 C 223/2016, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 30. srpna 2019, č. j. 11 Co 85/2019-271, takto:
I. Dovolání žalovaného se odmítá .
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 4.114,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Karly Návedlové, advokátky se sídlem v Bílovci, Wolkerova 1140/2.
Odůvodnění:
Okresní soud v Novém Jičíně (dále již „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 19. prosince 2018, č. j. 17 C 223/2016-241, výrokem I. zamítl žalobu, kterou se žalobkyně domáhala určení, že je vlastnicí pozemku p. č. XY v katastrální území a obci XY (dále jen „předmětný pozemek“), a dále výrokem II. rozhodl o náhradě nákladů řízení. Soud se zabýval otázkou, zda je či není významné, že žalovaný nabyl vlastnické právo v dobré víře, a je tedy dobrověrným nabyvatelem předmětného pozemku, byť by veškeré formální náležitosti předepsané právními předpisy nebyly dodrženy (zveřejnění záměru obce, souhlas s prodejem pozemku). Soud prvního stupně dospěl k závěru, že „ vzhledem ke všem zjištěným okolnostem, (tj. zejména následné schválení prodeje tohoto pozemku žalovanému na 19. zasedání zastupitelstva žalobkyně z 27. 6. 2006, byla to žalobkyně, jejíž povinností a v jejíž moci bylo všechny zákonem předepsané náležitosti při převodu majetku dodržet…, sám žalovaný žádnou smluvní ani zákonnou povinnost neporušil – na rozdíl od žalobkyně), proto neplatnost kupní smlouvy z 28. 1. 2008 dle §39 odst. 1 z. č. 128/2000 Sb., o obcích, ve znění platném a účinném ke dni uzavření smlouvy, sama o sobě nezpůsobuje.“ Žalovaný tedy nabyl pozemek v dobré víře, že žalobkyně je oprávněna mu pozemek prodat za situace, kdy v době prodeje byla žalobkyně zapsaná jako vlastnice v katastru nemovitostí. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že žalovaný je dobrověrným nabyvatelem a vlastníkem předmětného pozemku.
K odvolání žalobkyně Krajský soud v Ostravě (dále již „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 30. srpna 2019, č. j. 11 Co 85/2019-271, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že určil, že žalobkyně je vlastníkem předmětného pozemku (výrok I.), a dále rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů. Podle odvolacího soudu soud prvního stupně nepřípustně použil ustanovení §3030 o. z., neboť právní vztahy založené kupní smlouvou ze dne 28. ledna 2008 je třeba posuzovat dle §3028 odst. 2 o. z. v režimu zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, v rozhodném znění (dále již „obč. zák.“). Odvolací soud dospěl k závěru, že kupní smlouva je absolutně neplatná pro rozpor s §39 odst. 1 zákona 128/2000 Sb., o obcích. Judikatura vážící se k ochraně dobré víry nabyvatele, který nemovitost nabyl od nevlastníka, na danou věc nedopadá, neboť žalovaný předmětný pozemek nenabyl od nevlastníka, „nýbrž z absolutní neplatnosti kupní smlouvy.“ Závěr o dobré víře žalovaného ke dni uzavření kupní smlouvy, respektive o jejím důsledku v podobě nabytí vlastnického práva k předmětnému pozemku žalovaným, který soud prvního stupně přijal patrně za použití zmíněné judikatury Ústavního soudu, není přiléhavý. Potvrzuje to ostatně sama rozhodovací činnost Ústavního soudu ve skutkově obdobné věci vedené u téhož okresního soudu pod sp. zn. 8 C 63/2011, v níž prvoinstanční soud rozsudkem ze dne 26. dubna 2011, č. j. 8 C 63/2011-150, ve spojení s potvrzujícím rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 28. srpna 2012, č. j. 8 Co 535/2012-192, určil, že obec XY je vlastnicí sporného pozemku v daném řízení. Ústavní soud tehdy odmítl ústavní stížnost domnělého nabyvatele pozemku, argumentujícího rovněž nabytím vlastnického práva k pozemku náležejícího původně žalobkyni v dobré víře. Je tedy zřejmé, že závěry vyložené v nálezu Ústavního soudu ze dne 11. května 2011, sp. zn. II. ÚS 165/11, Ústavní soud v souvislosti s rozhodováním o ústavní stížnosti v dotčené věci nepoužil. Dobrou víru totiž nelze založit na neznalosti zákona o obecním zřízení (§39 zák. č. 128/2000 Sb.).
Proti tomuto rozsudku podal žalovaný (dále též „dovolatel“) prostřednictvím svého advokáta včasné dovolání, v němž uplatňuje dovolací důvod podle §241a odst. 1 o. s. ř., přičemž předpoklady přípustnosti dovolání mj. vymezuje tak, že překládá 2 otázky, které neměly být doposud v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu České republiky (dále již „Nejvyšší soud“ nebo „dovolací soud“) řešeny:
1. „Zda je neposkytnutí právní ochrany vlastnickému právu žalobkyně vzniklému před účinností z. č. 89/2012 Sb. v podobě zamítnutí žaloby na určení vlastnického práva z důvodu uvedených v ustanovení §1-14 ve spojení (s) ustanovením §3030 z. č. 89/2012 Sb. pravou retroaktivitou.“
2. „Zda v případě absolutně neplatné kupní smlouvy, jejíž absolutní neplatnost způsobila strana, která se následně domáhá soudní ochrany svého vlastnického práva, upřednostnit dobrou víru druhé strany, která neměla možnost platnost smlouvy ovlivnit a soudní ochranu vlastnického práva nepřiznat; a to za konkrétních okolností tvrzených a prokázaných ve věci žalovaného; dle z. č. 40/1964 Sb.“
Závěrem dovolatel navrhuje, aby dovolací soud zrušil napadený rozsudek odvolacího soudu a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalobkyně ve svém písemném vyjádření k dovolání se ztotožnila s rozhodnutím odvolacího soudu, které pokládá za zcela správné a zákonné. V řízení nebyla prokázána dobrá víra žalovaného. Navrhla, aby dovolací soud „rozhodnul o zamítnutí návrhu žalovaného“ a přiznal žalobkyni náhradu nákladů dovolacího řízení.
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§237 o. s. ř.).
Dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 1 o. s. ř.).
Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání (§242 odst. 3 věta první o. s. ř.).
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) dospěl k závěru, že dovolání není – jak bude dále rozvedeno – ve smyslu §237 o. s. ř. přípustné.
K otázce ad 1) dovolatel uvádí, že „ měl odvolací soud dospět k právnímu závěru, že na daný případ lze aplikovat ustanovení §1-14 NOZ, neboť se jedná o nepravou retroaktivitu a posoudit, zda s ohledem na žalovaným tvrzené skutečnosti není na místě nepřiznat soudní ochranu vlastnickému právu žalobkyně a žalobu měl zamítnout.“ Možnou aplikací §1 až §14 o. z. na dříve (do 31. prosince 2013) vzniklé právní vztahy (poměry), se Nejvyšší soud již zabýval při výkladu přechodného ustanovení §3030 o. z. v rozsudku ze dne 16. června 2015, sp. zn. 21 Cdo 3612/2014, uveřejněném pod číslem 4/2016 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, (všechna zde označená rozhodnutí jsou veřejnosti přístupná na internetových stránkách Nejvyššího soudu https://nsoud.cz , a rozhodnutí Ústavního soudu na internetových stránkách https://nalus.usoud.cz ), v němž formuloval a odůvodnil závěr, že zpětná působnost (retroaktivita) o. z., vyjádřená v ustanoveních §3028 až 3079 o. z., spočívá na principech nepravé retroaktivity. Znamená to mimo jiné, že vznik právních vztahů (poměrů) a práva a povinnosti z nich vzniklé v době do 31. prosince 2013 se i v době od 1. ledna 2014 řídí dosavadní právní úpravou a že v tomto smyslu je třeba používat rovněž ustanovení §3030 o. z., neboť žádné z ustanovení §1 až 14 o. z. - i když nepochybně (také) vyjadřují základní zásady soukromého práva, které byly vlastní českému právnímu řádu rovněž podle (do 31. prosince 2013 účinných) „dosavadních právních předpisů“ - není přípustné aplikovat způsobem, který by vedl k tomu, že „dosavadní právní úprava“ nebude v právních vztazích vzniklých v době do 31. prosince 2013 náležitě respektována (tedy že zejména nebude buď používána vůbec, nebo že bude vykládána odlišně, v rozporu s ustálenou judikaturou); ustanovení §3030 o. z. nelze vykládat tak, že by způsobovalo (umožňovalo) pravou zpětnou účinnost ustanovení §1 až 14 o. z. na dříve (do 31. prosince 2013) vzniklé právní vztahy (poměry).
Z uvedeného vyplývá, že právní otázka aplikace ustanovení části první hlavy I o. z., byla již Nejvyšším soudem vyřešena. Ke stejnému závěru dospěl i odvolací soud, lze tedy uzavřít, že rozsudek odvolacího soudu v řešení dané otázky nijak nekoliduje s judikaturou Nejvyššího soudu, a že tvrzení dovolatele, že uvedená právní otázka v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, nemá opodstatnění.
Pokud jde o právní otázku ad 2), dovolatel v ní uvádí, že by na jeho případ měla být aplikována judikatura chránící dobrou víru při nabytí od nevlastníka, konkrétně judikatura Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 77/2000, sp. zn. I. ÚS 2219/12, a sp. zn. II. ÚS 165/11, a tedy je v tomto případě nutno dát přednost dobré víře dovolatele před vlastnickým právem žalobkyně. Judikatura, na kterou dovolatel ve svém dovolání odkazuje, není v tomto případě přiléhavá, neboť k ochraně dobré víry nabytých práv lze přistoupit až u dalšího nabyvatele (po nevlastníkovi). V tomto směru Nejvyšší soud např. ve svém usnesení ze dne 3. července 2019, sp. zn. 24 Cdo 3714/2018, připomenul, že otázku poskytnutí soudní ochrany jednajícímu v dobré víře, ve vazbě na princip jeho legitimního očekávání a správnost jednání příslušných státních úřadů, je třeba posuzovat v souladu s předmětnou nálezovou judikaturu Ústavního soudu řešící právě problematiku „nemo plus iuris“, prezentovanou především nálezem Ústavního soudu ze dne 17. dubna 2014, sp. zn. I. ÚS 2219/12 (srov. např. bod č. 56 odůvodnění nálezu), podle které k ochraně v dobré víře nabytých práv lze přistoupit vždy až u dalšího nabyvatele (po nevlastníkovi) . Jinými slovy řečeno, byla-li uzavřena absolutně neplatná převodní smlouva k nemovitému majetku zapsanému v katastru nemovitostí, kterou uzavřely strana A (žalobkyně) a B (žalovaný), pak u B se nemůže uplatnit princip dobré víry ve smyslu skutkové podstaty nabytí od nevlastníka. Tento způsob nabytí vlastnického práva je možné uplatnit (za předpokladu splnění podmínek definovaných judikaturou Ústavního soudu) až u nabyvatelů C, D, E atd. (k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. března 2018, sp. zn. 30 Cdo 5008/2017).
K tomuto závěru dospěl i odvolací soud, který správně posoudil, že na daný případ nelze aplikovat judikaturu ve věci nabytí od nevlastníka.
Směřuje-li část otázky i na zásadu, že neplatnosti se nemůže s úspěchem dovolávat ten, kdo ji sám způsobil, je třeba poukázat na to, že tato zásada se uplatní jen v případě tzv. relativní neplatnosti (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. února 2007, sp. zn. 33 Odo 129/2005) o kterýžto případ se zde nejedná (smlouva byla shledána absolutně neplatnou pro rozpor s §39 zákona o obcích).
Z vyloženého je zřejmé, že na podkladě uvedené dovolací argumentace se dovolateli přípustnost jeho dovolání založit nepodařilo, neboť i v této části byla otázka předkládaná dovolatelem Nejvyšším soudem již vyřešena a odvolací soud otázku posoudil v souladu s rozhodovací praxí dovolacího soudu.
Ze všech shora uvedených důvodů proto Nejvyšší soud dovolání žalovaného podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů řízení netřeba zdůvodňovat (§243f odst. 3 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 24. 3. 2020
JUDr. Pavel Vrcha, MBA
předseda senátu