ECLI:CZ:NS:2018:25.CDO.1063.2017.1
sp. zn. 25 Cdo 1063/2017
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Vojtka a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Roberta Waltra v právní věci žalobců: a) J. Ř. , b) J. Ř. a c) J. Ř. , všichni zastoupeni JUDr. Marií Cilínkovou, advokátkou se sídlem Bolzanova 1615/1, Praha 1, proti žalovaným: 1) město Šumperk , se sídlem úřadu nám. Míru 364/1, Šumperk, IČO 00303461, zastoupené JUDr. Jaroslavem Němečkem, advokátem se sídlem Blahoslavova 1165/4, Šumperk, 2) Šumperská provozní vodohospodářská společnost, a. s. , se sídlem Jílová 2769/6, Šumperk, IČO 47674911, zastoupená Mgr. Pavlem Švestákem, advokátem se sídlem Starobranská 327/4, Šumperk, a 3) Vodohospodářská zařízení Šumperk, a. s. , se sídlem Jílová 6, Šumperk, IČO 47674954, zastoupené JUDr. Kamilem Andree, advokátem se sídlem Dolní náměstí 22/43, Olomouc, za účasti: Česká pojišťovna a. s., se sídlem Spálená 75/16, Praha 1, IČO 45272956, jako vedlejší účastnice na straně prvního žalovaného, a Kooperativa pojišťovna, a. s., Vienna Insurance Group, se sídlem Pobřežní 665/21, Praha 8, IČO 47116617, jako vedlejší účastnice na straně druhé žalované, o náhradu újmy na zdraví, vedené u Okresního soudu v Šumperku pod sp. zn. 16 C 88/2006, o dovolání prvního žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 12. 6. 2014, č. j. 12 Co 74/2014-597, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 12. 6. 2014, č. j. 12 Co 74/2014-597, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Šumperku rozsudkem ze dne 16. 10. 2013, č. j. 16 C 88/2006-544, uložil žalovaným povinnost zaplatit společně a nerozdílně každému z žalobců po 240.000,- Kč a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Rozhodl tak poté, co jeho původní zamítavý rozsudek ze dne 20. 4. 2010, č. j. 16 C 88/2006-336, Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci usnesením ze dne 1. 3. 2011, č. j. 12 Co 293/2010-394, zrušil a věc vrátil k dalšímu řízení. Vyšel ze zjištění, že původní žalobkyně A. Ř. dne 4. 10. 2005 při sekání trávy ztratila rovnováhu a spadla do nezabezpečeného lapače splavenin ve tvaru vybetonované kanalizační vpusti (dále též jen „lapač“). Na následky těžkého úrazu krční páteře 26. 7. 2006 zemřela a do řízení na její místo vstoupili manžel a oba synové. Lapač splavenin se nachází na pozemku ve vlastnictví prvního žalovaného, okrajové plochy u městského rekreačního lesa, v blízkosti domů a dvou komunikací. Vpusť obdélníkového tvaru je 5,5 metru dlouhá, v nejhlubší části měří 1,6 metru a ohraničena je pouze z jedné strany zábradlím. Na druhé straně je lapač nezabezpečen, svah nad ním je trvale zarostlý vysokou trávou a v tomto prostoru se nachází malý dolík s kovovým hrotem, vyústění šoupátkové soustavy náležející k vodovodní přípojce blízkého domu. Původní žalobkyně na stav lapače a nebezpečí z něj plynoucí bezúspěšně prvního žalovaného upozorňovala. Ačkoli byl lapač vybudován jako součást městské kanalizace, soud dospěl k závěru, že jde o samostatný vodárenský objekt, který se sice nenachází v inventárních seznamech druhé nebo třetí žalované, ale který byl roku 1965 předán do provozování Okresní vodohospodářské správě Šumperk, jejich právní předchůdkyni. Jeho vlastníkem je třetí žalovaná, provozuje jej druhá žalovaná. Obě zanedbaly jeho údržbu a porušily tak povinnost podle §8 (resp. §9) zákona č. 274/2001 Sb., o vodovodech a kanalizacích pro veřejnou potřebu a o změně některých zákonů (zákon o vodovodech a kanalizacích). Odpovědnost prvního žalovaného vyplývá podle §415 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, účinného do 31. 12. 2013 (dále též jen „obč. zák.“), ze skutečnosti, že jako vlastník pozemku a vodovodní přípojky neučinil pro zabezpečení lapače a šoupátkové soustavy žádné opatření, ačkoli k několika úrazům zde již došlo a ačkoli na to byl opakovaně upozorňován. Všichni žalovaní v otázce odpovědnosti za údržbu a provozování lapače pouze odkazovali jeden na druhého. Případná spoluodpovědnost původní žalobkyně podle §441 obč. zák. je naopak vyloučena tím, že jako jediná si nebezpečí jasně uvědomovala a v rámci generální prevence prováděla sekání trávy i na tomto pozemku, aby lapač byl alespoň dobře viditelný. Příčinou jejího pádu bylo stoupnutí do nezajištěného dolíku s kovovým hrotem, avšak ke stejně devastujícímu zranění by došlo i tehdy, pokud by pád následoval po ztrátě rovnováhy jen na základě couvání při sekání trávy, jak sama před svou smrtí vypověděla. Protože ke smrti Ř. došlo v bezprostřední příčinné souvislosti s úrazem, který utrpěla pádem do lapače, každému z žalobců soud podle §444 odst. 3 písm. a) a b) obč. zák. přiznal jednorázové odškodnění za škodu usmrcením osoby blízké.
Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci k odvolání všech žalovaných rozsudkem ze dne 12. 6. 2014, č. j. 12 Co 74/2014-597, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Skutková zjištění soudu prvního stupně a jejich hodnocení jsou správná, odpovídají obsahu spisu a tvoří logicky nerozpornou řadu. Odvolací soud v celém rozsahu akceptoval závěr, že předmětný lapač splavenin byl ve vlastnictví Okresní vodohospodářské správy Šumperk a vzhledem k jeho charakteru a historii se stal majetkem druhé žalované. Třetí žalovaná pak na základě smlouvy s druhou žalovanou vykonává jeho správu a obě dohromady zanedbaly jeho údržbu, v příčinné souvislosti s tím pak došlo ke smrtelnému úrazu původní žalobkyně. Odvolací soud také souhlasil se závěrem soudu prvního stupně o odpovědnosti prvního žalovaného podle §415 obč. zák., neboť věděl, že se na jeho pozemku nachází nezabezpečený lapač, ale neučinil žádná opatření, která by předešla škodám. Vlastník sice nemá povinnost zajistit úpravu pozemku, který není chodníkem, k bezpečné chůzi, ale nebezpečná místa, např. nezakryté jámy, musí odpovídajícím způsobem zabezpečit před přístupem, což v daném případě neučinil. Tím porušil svou prevenční povinnost, což platí nejen ve vztahu k pozemku, ale i k nezajištěné šoupátkové soustavě náležející vodovodnímu potrubí, jež se nachází na místě dolíku s kovovým hrotem, do nějž poškozená šlápla a který způsobil ztrátu její rovnováhy a pád do lapače. Ani odvolací soud neshledal spoluzavinění A. Ř. podle §441 obč. zák., neboť žádné protiprávní jednání z její strany v průběhu řízení prokázáno nebylo. Soud prvního stupně vzal v úvahu všechny okolnosti případu, včetně důvodů, které ji ke vstupu na pozemek vedly, proto je závěr o společné a nerozdílné odpovědnosti všech žalovaných za vzniklou škodu usmrcením ve smyslu §438 odst. 1 obč. zák. správný.
K dovolání prvního žalovaného změnil Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 27. 10. 2015, č. j. 25 Cdo 244/2015-649, rozsudek odvolacího soudu tak, že rozsudek soudu prvního stupně se mění tím způsobem, že žaloba se vůči všem žalovaným v rozsahu 48.000,- Kč pro každého z žalobců zamítá. Dovolací soud na podkladě skutkových zjištění, jimiž byl vázán, dovodil 20% spoluzavinění poškozené a částku náhrady škody tak o tuto část snížil. Dovolání druhého žalovaného bylo pro nesplnění předpokladů §237 o. s. ř. odmítnuto. Dovolací soud zrušil výroky o náhradě nákladů řízení mezi všemi účastníky a vrátil věc v tomto rozsahu soudu prvního stupně.
Rozsudek Nejvyššího soudu byl žalobci napaden ústavní stížností a následně nálezem ze dne 9. 2. 2017, sp. zn. IV. ÚS 216/16, zrušen ve výroku o změně rozsudku odvolacího soudu. Ústavní soud shledal, že Nejvyšší soud dospěl ohledně prokázání protiprávního jednání poškozené k opačnému závěru než soud nalézací a soud odvolací, aniž by tuto otázku učinil předmětem kontradiktorní diskuse stran, čímž porušil požadavky spravedlivého procesu plynoucí z čl. 38 odst. 2 Listiny, resp. čl. 6 odst. 1 Úmluvy.
Věc je po zrušení výše uvedeným nálezem Ústavního soudu vrácena Nejvyššímu soudu. Jelikož dovolání druhého žalovaného bylo Nejvyšším soudem již pravomocně odmítnuto (daný výrok nebyl nálezem Ústavního soudu dotčen), zůstává k projednání dovolání prvního žalovaného.
První žalovaný napadl rozsudek odvolacího soudu dovoláním, jehož přípustnost dovozuje ve smyslu §237 o. s. ř. tím, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Nesprávné právní posouzení věci (§241a odst. 1 o. s. ř.) spatřuje v závěru, že první žalovaný prevenční povinnost neporušil a poškozená naopak ano, a v závěru, že vodovodní přípojka se zemní šoupátkovou soustavou je ve vlastnictví vlastníka domu, ke kterému vede. Pozemek, na němž se nachází lapač, je určen k plnění funkcí lesa, není nutno na něj z žádného důvodu vstupovat a nebylo prokázáno, že by byl užíván. Vzhledem k jeho umístění mezi dvěma komunikacemi to ani nebylo předpokládatelné, a první žalovaný tak nemohl prevenční povinnost podle §415 obč. zák. porušit. Ř. poměry na pozemku znala dobře, vstupovala na něj a pohybovala se na něm léta a o nezabezpečené vpusti i jamce s hrotem věděla. Prokazatelně si tak byla vědoma hrozícího nebezpečí, měla tedy možnost předejít vzniku škody tím, že by na něj vůbec nevstoupila, případně se po něm pohybovala s náležitou opatrností. Jestliže tak neučinila, svoji prevenční povinnost porušila. Kromě toho v řízení nebylo vůbec prokázáno, jak poškozená do dané vpusti spadla, skutková zjištění odvolacího soudu tak neodpovídají výsledkům provedeného dokazování. Nakonec první žalovaný s odkazem na judikaturu dovolacího soudu namítá, že vlastníkem vodovodní přípojky, jejíž součástí je i šoupátková soustava, musí být vlastník domu, který je na ni napojen, neboť byla zřízena už před rokem 1964. Na tom ničeho nemění ani skutečnost, že je zcela nefunkční. Není navíc zřejmé, na základě čeho odvolací soud dospěl k závěru, že jejím vlastníkem je první žalovaný. Navrhuje proto, aby bylo napadené rozhodnutí odvolacího soudu změněno tak, že se žaloba vůči prvnímu žalovanému zamítá.
Žalobci ve svém vyjádření označili dovolání za nedůvodné, protože i když formuluje právní otázky, je v nich především rozporováno hodnocení provedených důkazů. První žalovaný namítá, že původní žalobkyně se na vzniku škody sama podílela, byla to však právě ona, kdo prvního žalovaného na nebezpečí několikrát upozorňoval. Daný pozemek je sice určen k plnění funkcí lesa, přiléhá však těsně k obydlené části města, nachází se hned vedle pozemní komunikace, a je zde proto zapotřebí počítat s větší frekvencí pohybu osob. Žalobci také nesouhlasí s námitkou, že vodovodní přípojka má být v majetku vlastníka domu, který je na ni připojen. Účelem zákona nepochybně není považovat za vlastníka toho, kdo přípojku nepoužívá, v tomto případě je nefunkční a k danému domu byla zřízena přípojka nová. Také závěr o vlastnictví lapače splavenin považují za správný. Navrhovali proto, aby dovolání bylo zamítnuto, jestliže bude shledáno přípustným.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) postupoval podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 29. 9. 2017 (srov. čl. II. bod 2. zákona č. 296/2017 Sb.), a po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastníkem řízení (§240 odst. 1 o. s. ř.), zastoupeným advokátem ve smyslu §241 o. s. ř., shledal, že dovolání prvního žalovaného je přípustné, neboť otázka odpovědnosti a spoluodpovědnosti za škodu usmrcením na základě porušení obecné prevenční povinnosti ještě nebyla za daných skutkových okolností v rozhodování dovolacího soudu vyřešena. Při posouzení podmínek tzv. spoluzavinění poškozené se pak odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Dovolání je důvodné.
Nesprávné právní posouzení věci (§241a odst. 1 o. s. ř.) může spočívat v tom, že odvolací soud věc posoudil podle nesprávného právního předpisu, nebo že správně použitý právní předpis nesprávně vyložil, případně jej na zjištěný skutkový stav věci nesprávně aplikoval.
Vzhledem k ustanovení §3079 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, účinného od 1. 1. 2014, posuzuje se věc podle dosavadních předpisů, tedy podle zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013, neboť k porušení právní povinnosti došlo před 1. 1. 2014.
Podle §420 odst. 1 obč. zák. každý odpovídá za škodu, kterou způsobil porušením právní povinnosti.
Podle §415 obč. zák. každý je povinen počínat si tak, aby nedocházelo ke škodám na zdraví, na majetku, na přírodě a životním prostředí.
Podle §441 obč. zák. byla-li škoda způsobena také zaviněním poškozeného, nese škodu poměrně; byla-li způsobena výlučně jeho zaviněním, nese ji sám.
Obecná odpovědnost za škodu podle ustanovení §420 obč. zák. je založena na současném splnění čtyř podmínek – porušení právní povinnosti, vznik škody, vztah příčinné souvislosti mezi porušením povinnosti a škodou a dále presumované zavinění. Porušením právní povinnosti je míněn objektivně vzniklý rozpor mezi tím, jak fyzická či právnická osoba skutečně jednala či opomenula jednat, a tím, jak jednat měla, aby dostála svým povinnostem. Vedle porušení povinnosti zákonné a smluvní zákon zakládá obecnou povinnost (tzv. generální prevence) ukládající každému počínat si tak, aby nedocházelo ke škodám na zdraví, na majetku a na jiných hodnotách. Nedodržení této povinnosti je rovněž porušením právní povinnosti ve smyslu §420 odst. 1 obč. zák., a tedy jedním ze základních předpokladů odpovědnosti za škodu.
Občanskoprávní prevenci lze charakterizovat jako souhrn způsobů a forem předcházení tomu, aby byla ohrožována a porušována subjektivní občanská práva, tj. práva, která jsou upravována a chráněna normami občanského práva hmotného v objektivním smyslu. Vlastní obsah úpravy občanskoprávní prevence spočívá ve stanovení určitého systému prevenčních právních povinností, jakož i nepříznivých právních následků (sankcí) spjatých s jejich ohrožením či porušením. Jinými slovy řečeno, každý je podle §415 obč. zák. povinen zachovávat vždy takový stupeň bedlivosti (pozornosti), který lze po něm vzhledem ke konkrétní časové a místní situaci rozumně požadovat a který – objektivně posuzováno – je způsobilý zabránit či alespoň co nejvíce omezit riziko vzniku škod na životě, zdraví či majetku; uvedené ustanovení mu však neukládá povinnost předvídat každý v budoucnu možný vznik škody. Prevenční povinnost, kterou zákon v §415 obč. zák. ukládá každému ve vztahu ke všem subjektům, znamená pro vlastníka nebo správce nemovitosti povinnost užívat a spravovat svůj majetek tak, aby jeho stav nezpůsobil škodu jinému, tedy dbát i o to, aby na jeho pozemku byla provedena opatření zamezující či snižující možnost vzniku škody na zdraví, na majetku a jiných hodnotách, a pokud již škoda hrozí, učinit opatření k jejímu odvrácení (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 2. 2002, sp. zn. 25 Cdo 2471/2000, publikovaný pod C 1021 v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. Beck, dále též jen „Soubor“).
Na vlastníka pozemku jistě nelze v rámci prevenční povinnosti klást nepřiměřené nároky, přenášet na něj odpovědnost za vznik všech možných újem na životě, zdraví či majetku, takový požadavek by se rovnal objektivní odpovědnosti za škodu. Jde-li o pozemek, který není komunikací, i když je k pohybu osob fakticky využíván, není ani povinen jej upravovat a přizpůsobovat bezpečné chůzi (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČSR ze dne 30. 6. 1986, sp. zn. 1 Cz 25/86, publikovaný pod č. 36/1988 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dále též jen „Sbírka“). Vždy je ale povinen postupovat při správě svého majetku natolik obezřetně, jak lze vzhledem ke konkrétní situaci na něm rozumně požadovat (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2013, sp. zn. 25 Cdo 2819/2011, a ze dne 4. 12. 2013, sp. zn. 25 Cdo 2508/2012, Soubor C 12509 a C 13635). Tato povinnost je zvýrazněna, jde-li o obec, tedy o veřejnoprávní korporaci, jejímž účelem je mj. péče o obyvatele na daném území, ochrana a rozvoj jejich zdraví [srov. §2 odst. 2 a §35 odst. 2 zákona č. 128/2000 Sb., o obcích (obecní zřízení)].
V projednávané věci bylo zjištěno (skutková zjištění podle §241a odst. 1 o. s. ř. dovolacímu přezkumu nepodléhají), že na lesním pozemku ve vlastnictví prvního žalovaného se nacházel lapač splavenin (vybetonovaná kanálová vpusť) větších rozměrů, který byl pouze z jedné strany zabezpečen zábradlím, zatímco z druhé strany pozemek zarůstal travou, která nebezpečnou vpusť zčásti zakrývala. Předmětný pozemek, ačkoli šlo o okrajovou plochu u městského rekreačního lesa, se rozkládal mezi dvěma komunikacemi v bezprostřední blízkosti zastavěné části města a lidé se po něm mohli pohybovat. K několika zraněním kvůli špatně viditelnému lapači zde již došlo, ale první žalovaný byl i přes opakované upozorňování zcela nečinný. Neučinil v zásadě nic, čím by vzniku škody předešel, ačkoli ji mohl vzhledem k daným okolnostem předpokládat. Neučinil-li tedy první žalovaný žádná opatření, jimiž by alespoň zamezil v přístupu ke kanálové vpusti ze všech stran, aniž by pozemek musel jinak dále upravovat pro jeho obecné používání občany města, nepočínal si vzhledem ke konkrétním okolnostem dostatečně obezřetně, nedostál své povinnosti péče a ochrany obyvatelstva v městském území a odvolací soud správně dovodil porušení generální prevenční povinnosti podle §415 obč. zák. (srov. též obdobně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 4. 2014, sp. zn. 25 Cdo 2413/2012, Soubor C 13874). Na tomto závěru nic nemění ani okolnost, že Ř. se ujala výkonu preventivních opatření spočívajících v sečení trávy dobrovolně, o své vůli a bez domluvy s prvním žalovaným. V tomto směru tedy nejsou dovolací námitky opodstatněné.
Dovolateli však lze přisvědčit v jeho výhradách proti správnosti posouzení tzv. spoluzavinění poškozeného podle §441 obč. zák. Škoda totiž nemusí být pouze výsledkem jednání škůdce, nýbrž i samotného poškozeného. V rozsahu, v jakém se sám poškozený podílel na způsobení škody, není dána odpovědnost toho, kdo za škodu odpovídá. Chybí pak jeden ze základních předpokladů odpovědnosti za škodu, a to příčinná souvislost mezi vznikem škody a protiprávním jednáním škůdce. Při úvaze o podílu na vzniku škody jde o určení vzájemného vztahu mezi jednáním poškozeného a škůdce a o zvážení všech skutečností, jež přispěly ke způsobení škody. Zvažují se přitom veškeré příčiny, a i když zákon hovoří o spoluzavinění, není forma zavinění (úmysl, nedbalost) podstatná, přičemž nemusí jít ani o porušení právní povinnosti na straně poškozeného; ve smyslu zásady casum sentit dominus poškozený dokonce nese i následky náhody, která jej postihla, neboť se mu přičítají veškeré okolnosti na jeho straně, jež přispěly ke škodlivému následku, bez nichž by nedošlo ke škodě tak, jak se stala (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2004, sp. zn. 25 Cdo 1462/2003, Soubor C 2593, či rozsudek téhož soudu ze dne 26. 10. 2011, sp. zn. 25 Cdo 3434/2009 , Soubor C 10425). O správnosti tohoto pojetí svědčí i výstižnější dikce použitá v §2918 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, účinného od 1. 1. 2014, který se sice na projednávanou věc nepoužije, nicméně zakotvuje i do budoucna popsaný judikatorní trend (podle této úpravy vznikla-li škoda nebo zvětšila-li se také následkem okolností, které se přičítají poškozenému, povinnost škůdce nahradit škodu se poměrně sníží).
Konečná úvaha o tom, nakolik se na způsobení škody podílel poškozený, a tedy v jakém rozsahu nese s ohledem na rozsah a závažnost jemu přičitatelných okolností škodu on sám, odvisí vždy od okolností konkrétního případu po porovnání všech příčin vzniku škody jak na straně škůdce, tak na straně poškozeného (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 5. 2009, sp. zn. 25 Cdo 1054/2007, Soubor C 7228). Vzhledem k tomu, že ustanovení §441 obč. zák. patří k právním normám s relativně neurčitou hypotézou, tj. k normám, jejichž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem a která tak přenechává soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností, je dovolací soud oprávněn přezkoumat úvahu odvolacího soudu o tom, v jakém rozsahu se na vzniku škody podílelo jednání poškozeného a škůdce, pouze v případě její zjevné nepřiměřenosti (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2011, sp. zn. 25 Cdo 91/2010, Soubor C 9409).
Odvolací soud při posuzování spoluzavinění poškozené podle §441 obč. zák. zdůraznil, že Ř. neporušila žádnou právní povinnost (ani povinnost generální prevence podle §415 obč. zák.), avšak nevzal v úvahu všechny podstatné okolnosti případu a nezvážil všechny skutečnosti. Původní žalobkyně si na rozdíl od žalovaných nebezpečí plynoucí z nezabezpečené vpusti uvědomovala a snažila se je poté, co na opakovaná upozornění první žalovaný nijak nereagoval, řešit tím, že chodila na pozemek sekat trávu, aby kanálová vpusť byla pro ostatní alespoň dobře viditelná. Nelze přitom přehlédnout, že tuto činnost vykonávala dobrovolně a bez dohody s kterýmkoliv ze žalovaných, přičemž nešlo o její pozemek ani o její lapač splavenin. Pohybovala se zde sama, bez patřičného zajištění a s plným vědomím, že se zde nachází prohlubeň, a měla tedy být při svém pohybu velmi obezřetná. Úraz vzniklý pádem do více než jeden metr hluboké vpusti tak byl nakonec zčásti též důsledkem jejího podcenění neschůdnosti terénu a blízkosti nebezpečného místa. Právní závěr odvolacího soudu, že spoluzpůsobení si smrti poškozenou je ve smyslu §441 obč. zák. vyloučeno tím, že při svém počínání neporušila žádnou právní povinnost, je v rozporu s ustálenou judikaturou dovolacího soudu k výkladu tohoto ustanovení, a je tedy věcně nesprávný. S přihlédnutím ke všem dosud v řízení najevo vyšlým okolnostem se jednání poškozené (byť nebylo v rozporu se zákonem) na škodlivém následku nepochybně zčásti podílelo, to však v rozsahu maximálně kolem 20 %, nikoliv zcela, jak dovozuje dovolatel.
Naopak námitka, že vlastníkem vodovodní přípojky, k níž náleží šoupátková soustava, musí být vlastník domu, který je na ni napojen, ačkoli ji vzhledem k její nefunkčnosti neužívá, není pro posouzení odpovědnosti prvního žalovaného podstatná. V řízení bylo sice prokázáno, že příčinou pádu poškozené do kanálové vpusti bylo stoupnutí do blízkého mělkého dolíku s kovovým hrotem, nacházejícím se v místě šoupátkové soustavy, avšak zároveň bylo zjištěno, že stejné zranění by utrpěla i tehdy, pokud by ke ztrátě rovnováhy došlo pouze při couvání v průběhu sekání trávy, jak nakonec vyplývá z její výpovědi učiněné ještě před úmrtím. Není tak v tomto případě rozhodné, jaká konkrétní příčina vedla k pádu do lapače, neboť odpovědnost za škodu usmrcením se vztahuje až k úrazu, který původní žalobkyně utrpěla, a protiprávnost na straně prvního žalovaného spočívá v porušení prevenční povinnosti zanedbáním péče o terén v blízkosti lapače a jeho celkovém nezabezpečení.
Jak vyplývá z výše uvedeného, odvolací soud při posuzování spoluzavinění původní žalobkyně rozhodl nesprávně, a dovolací důvod podle §241a odst. 1 o. s. ř. je tak naplněn ve vztahu k výroku o platební povinnosti dovolatelky. I když je nadále přesvědčen o podmínkách pro změnu rozsudku odvolacího soudu podle §243d písm. b) o. s. ř., neboť výklad ustanovení §441 obč. zák. je otázkou právní, k níž již měli účastníci možnost se opakovaně vyjádřit, respektuje Nejvyšší soud princip vázanosti právním názorem Ústavního soudu o povinnosti umožnit účastníkům „kontradiktorní diskusi“ k otázce spoluzavinění. Nejvyšší soud si dovoluje upozornit, že nedospěl k závěru o protiprávním jednání poškozené, jak mu vytkl Ústavní soud v bodu 22. zrušovacího nálezu, tedy není zřejmé, v čem byla dotčena kontradiktornost řízení. Vzhledem k tomu, že v ústavním nálezu nejsou uvedeny konkrétní podmínky či povaha takového postupu, nemůže Nejvyšší soud, jemuž náleží pouze právní posouzení věci (nikoliv skutkové), rozhodnout jinak, než napadený rozsudek odvolacího soudu zrušit (§243e odst. 1 o. s. ř.) a věc vrátit odvolacímu soudu k dalšímu řízení. S ohledem na ustanovení §242 odst. 2 písm. c) o. s. ř. přitom Nejvyšší soud nebyl vázán rozsahem dovolání prvního žalovaného a rozsudek zrušil i ve vztahu ke druhé a třetí žalované, neboť byla-li všem žalovaným uložena povinnost k náhradě škody podle §438 odst. 1 obč. zák. společně a nerozdílně, jde o případ, kdy z právního předpisu vyplývá určitý způsob vypořádání ve vztahu mezi nimi (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 1998, sp. zn. 3 Cdon 117/96, č. 27/1999 Sbírky).
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný. V dalším řízení soud umožní účastníkům kontradiktorní diskuzi k otázce spoluzavinění poškozené a zváží její přesnou míru. V novém rozhodnutí o věci soud rozhodne nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§243g odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 28. února 2018
JUDr. Petr Vojtek
předseda senátu