ECLI:CZ:NS:2010:25.CDO.1096.2008.1
sp. zn. 25 Cdo 1096/2008
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Roberta Waltra a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Petra Vojtka v právní věci žalobkyně České kanceláře pojistitelů, IČ 70099618, se sídlem v Praze 4, Na Pankráci 1724/129, za kterou jedná Česká pojišťovna, a.s., IČ 45272956, se sídlem v Praze 1, Spálená 75/16, proti žalovanému V. A., zastoupenému JUDr. Františkem Penkem, advokátem se sídlem v Jistebnici č.p. 29, o 473 622,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 27 C 283/2004, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 1. 11. 2007, č.j. 64 Co 286/2007-84, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobkyně se domáhala na žalovaném zaplacení částky 473.622,- Kč s příslušenstvím jako náhrady poloviny pojistného plnění, které vyplatila poškozené H. Š. z důvodu škody na zdraví způsobené při dopravní nehodě zaviněné žalovaným.
Obvodní soud pro Prahu 4 rozsudkem pro zmeškání ze dne 16. 11. 2005, č.j. 27 C 283/2004-23, uložil žalovanému zaplatit žalobkyni 473.622,- Kč s příslušenstvím a rozhodl o nákladech řízení.
K odvolání žalovaného Městský soud v Praze usnesením ze dne 17. 5. 2006, č.j. 64 Co 99/2006-38, rozsudek obvodního soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Obvodní soud pro Prahu 4 rozsudkem ze dne 2. 4. 2007, č.j. 27 C 283/2004-66, uložil žalovanému zaplatit žalobkyni 429.342,- Kč s příslušenstvím, žalobu ohledně 44.280,- Kč s příslušenstvím zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení.
K odvolání žalovaného Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 1. 11. 2007, č.j. 64 Co 286/2007-84, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku o věci samé a ve výroku o nákladech řízení a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Soudy obou stupňů vyšly ze zjištění, že žalovaný jako řidič osobního automobilu dne 14. 12. 1999 způsobil dopravní nehodu, při níž došlo k vážnému zranění spolujezdkyně H. Š. Žalobkyně vyplatila poškozené pojistné plnění ve výši 947.244,- Kč a podle §11 odst. 1 písm. a) vyhlášky č. 492/1991 Sb., ve znění do 31. 12. 1999, uplatnila proti žalovanému právo na náhradu vyplacené částky, protože žalovaný způsobil škodu po prokázaném požití alkoholického nápoje. Za situace, kdy žalovaný způsobil dopravní nehodu pod vlivem alkoholu, nepřicházelo podle odvolacího soudu v úvahu snížení náhrady škody podle §450 obč. zák., neboť takový postup by odporoval smyslu moderace. Pokud žalovaný s poukazem na rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva o schválení smírného urovnání ze dne 11. 9. 2007 (dále jen „rozhodnutí ESLP“) namítá, že v řízení vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 25 C 432/2001 (v němž se poškozená H. Š. domáhala na České kanceláři pojistitelů náhrady škody z uvedené dopravní nehody a v němž žalovaný vystupoval jako vedlejší účastník) došlo k zásahu do jeho práva na spravedlivý proces, takový zásah nelze z uvedeného rozhodnutí dovodit, protože Evropský soud pro lidská práva tímto rozhodnutím pouze vzal na vědomí smírné vyřešení sporu mezi žalovaným a Českou republikou a věcí samou se nezabýval. Jelikož žalobkyně plnila poškozené v září a říjnu 2003 a nárok na náhradu vyplaceného plnění uplatnila žalobou dne 16. 2. 2004, odvolací soud neshledal důvodnou námitku promlčení vznesenou žalovaným. Žalobkyně v průběhu řízení žalobu upřesňovala co do vymezení jednotlivých dílčích nároků, ale nezměnila ji, a proto stavení promlčecí doby nastalo již podáním žaloby dne 16. 2. 2004. Odvolací soud nepovažoval jednání žalobkyně za odporující dobrým mravům, neboť žalobkyně plnila poškozené podle pravomocného soudního rozhodnutí a bylo pouze na její úvaze, zda proti tomuto rozhodnutí podá dovolání. Žalobkyně navíc po žalovaném požaduje náhradu pouze ve výši jedné poloviny vyplacené částky; naproti tomu žalovaný, který dopravní nehodu pod vlivem alkoholu zavinil, poškozené sám žádné plnění neposkytl.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, v němž odvolacímu soudu vytýká, že jeho rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci a že vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Dovolatel předně pokládá za nesprávný závěr, že nedošlo k promlčení práva uplatněného žalobkyní. Žalobkyně zprvu požadovala kompenzaci poloviny veškerého plnění, které poskytla poškozené, podáním ze dne 14. 11. 2006 však svůj požadavek změnila a nyní požaduje náhradu jen některých vyplacených částek. Přestože žalobkyně uvedeným podáním nezměnila výši požadované částky, nejde o pouhé upřesnění žaloby, ale o její změnu, protože tímto podáním došlo ke změně skutkových okolností, z nichž uplatněný nárok vychází. Dovolatel rovněž nesouhlasí se závěrem, že z obsahu rozhodnutí ESLP nevyplývá, že v řízení vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 25 C 432/2001 došlo k zásahu do jeho práva na spravedlivý proces. Třebaže pravomocný rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 28. 5. 2002, č.j. 25 C 432/2001-58, nebyl zrušen, z rozhodnutí ESLP je podle dovolatele zřejmé, že tento rozsudek byl vydán v řízení, v němž byly porušeny principy spravedlivého procesu. Dovolatel dále obsáhle argumentuje, jaká pochybení Obvodního soudu pro Prahu 5 představují porušení jeho práva na spravedlivý proces a proč je citovaný pravomocný rozsudek tohoto soudu nesprávný. Nesouhlasí též s právním názorem Nejvyššího soudu, že vedlejší účastník není oprávněn podat dovolání, a snáší argumenty na podporu názoru opačného. Nárok žalobkyně považuje za odporující dobrým mravům, protože žalobkyně – vědoma si svého „práva regresu“ – „uznávala pouze 20 % spoluzavinění poškozené“, o požadavcích poškozené žalovaného vůbec neinformovala a těmto požadavkům (mnohdy nedůvodně) vyhověla. Dovolatel vyjadřuje přesvědčení, že aplikace §450 obč. zák. není vyloučena ani v regresním řízení, avšak soudy se tím vůbec nezabývaly. Z uvedených důvodů žalovaný navrhuje, aby dovolací soud podle §243 o.s.ř. odložil vykonatelnost napadeného rozhodnutí a následně aby toto rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Podle článku II bodu 12 věty před středníkem zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vyhlášeným (vydaným) přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (tj. před 1. 7. 2009) se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. Protože napadené rozhodnutí bylo vydáno dne 1. 11. 2007, Nejvyšší soud dovolání projednal a rozhodl o něm podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 30. 6. 2009 (dále opět „o.s.ř.“).
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě uvedené v §240 odst. 1 o.s.ř. oprávněnou osobou, řádně zastoupenou advokátem ve smyslu §241 odst. 1 a 4 o.s.ř., dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.
Jednotlivé složky práva na náhradu škody se projevují jako samostatné dílčí nároky odvíjející se od odlišného skutkového základu (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 6. 1969, sp. zn. 3 Cz 13/69, publikovaný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1970, pod č. 28); totéž platí, jde-li o postižní právo na náhradu pojistného plnění, které bylo vyplaceno z důvodu uplatněných (dílčích) nároků na náhradu škody. Tato samostatnost jednotlivých nároků se projeví i při rozhodování o přípustnosti dovolání. Pokud v dané věci žalovaný napadá rozsudek odvolacího soudu potvrzující rozsudek soudu prvního stupně, jímž bylo rozhodnuto o částkách 13.590,- Kč (soudní poplatek) a 5.875,- Kč (znalečné), dovolání v tomto rozsahu směřuje proti výroku o věci samé, kterým bylo rozhodnuto o více samostatných peněžitých nárocích nepřevyšujících 20.000,- Kč, a proto je přípustnost dovolání vyloučena ustanovením §237 odst. 2 písm. a) o.s.ř. bez ohledu na to, že jejich součet tuto částku převyšuje a že o nich odvolací soud rozhodl jediným výrokem. K příslušenství uplatněného nároku se nepřihlíží, ledaže by samostatně (tj. bez současného uplatnění nároku samotného) tvořilo předmět řízení (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 1. 1998, sp. zn. 2 Cdon 322/97, publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1998, pod č. 62).
Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu upravuje ustanovení §237 odst. 1 písm. b) a c) o.s.ř.; o případ uvedený v §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. nejde, a proto zbývá posoudit, zda dovolání, které směřuje proti potvrzujícímu výroku ohledně částek 339.600,- Kč a 75.345,- Kč, je přípustné podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.
Především je třeba zdůraznit, že v tomto řízení nepřísluší dovolacímu soudu přezkoumávat postup a závěry soudů v řízení jiném, tj. v řízení vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 25 C 432/2001, takže námitky vznášené v tomto směru dovolatelem jsou bezpředmětné, včetně jeho polemiky k otázce oprávněnosti vedlejšího účastníka podat dovolání a k otázce, zda Evropský soud pro lidská práva v rozhodnutí ze dne 11. 9. 2007 posuzoval soulad uvedeného řízení s Úmluvou o ochraně lidských práv a svobod.
Jde-li o promlčení práva (respektive některých dílčích nároků) žalobkyně na náhradu vyplaceného plnění, dovolací soud připomíná, že (dovolatelem namítanou) změnu žaloby je třeba odlišit od podání, jímž žalobce pouze odstraňuje vady návrhu (z vlastní iniciativy nebo na základě postupu soudu podle §43 o.s.ř.). Ke změně návrhu totiž může dojít jen tehdy, jestliže žalobní petit, popř. vylíčení rozhodujících skutečností, ohledně nichž se změna navrhuje, nevykazují takové vady, které by bránily pokračování v řízení (srov. Bureš, J. a kol. Občanský soudní řád. Komentář. I. díl., 7. vydání, Praha: C. H. Beck, 2006, str. 419). Hmotněprávní i procesněprávní účinky nesprávné nebo neúplné žaloby, jejíž vady byly dodatečně odstraněny, pak působí již od jejího podání. Skutečnost, že žaloba trpěla vadami, které bylo třeba odstranit, přitom připouští i dovolatel. Pokud odvolací soud, vzhledem k výzvě soudu prvního stupně učiněné při jednání dne 13. 11. 2006, která je podle svého obsahu výzvou k odstranění vad žaloby podle §43 odst. 1 o.s.ř. (č.l. 43 spisu), považoval podání žalobkyně učiněné dne 21. 11. 2006 za upřesnění a nikoli za změnu žaloby, a proto nepřisvědčil námitce promlčení vznesené žalovaným, odpovídá tento jeho závěr ustálené rozhodovací praxi dovolacího soudu (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2004, sp. zn. 32 Odo 1171/2003, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 9. 2002, sp. zn. 21 Cdo 1440/2001, uveřejněné v Souboru civilních rozhodnutí NS pod C 3153 a C 1416).
Námitka dovolatele, že se soudy nezabývaly aplikací §450 obč. zák. nepředstavuje otázku zásadního právního významu proto, že citované ustanovení je dle své jednoznačné dikce aplikovatelné výlučně ve vztahu k právu na náhradu škody, avšak předmětem tohoto řízení je právo postihu (regresu), které svědčí žalobkyni vůči žalovanému a které nemá povahu práva na náhradu škody (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 22. 4. 2008, sp. zn. 25 Cdo 799/2006).
Konečně přípustnost dovolání podle citovaného ustanovení nelze založit ani námitkou, že uplatnění práva na náhradu vyplaceného pojistného plnění žalobkyní je v rozporu s dobrými mravy. Nejvyšší soud opakovaně zaujal právní názor, který sdílí i v posuzované věci, že otázku, zda určitý výkon práva je podle zjištěných skutkových okolností významných pro posouzení konkrétní věci v rozporu s dobrými mravy, nelze považovat za otázku zásadního právního významu, s obecným dosahem pro soudní praxi (srov. např. usnesení ze dne 15. 3. 2001, sp. zn. 26 Cdo 931/2000, uveřejněné pod C 308 v Souboru civilních rozhodnutí NS, a dále usnesení ze dne 28. 4. 2005, sp. zn. 33 Odo 177/2004, ze dne 6. 6. 2007, sp. zn. 22 Cdo 1795/2006, ze dne 4. 10. 2007, sp. zn. 25 Cdo 235/2007, nebo ze dne 12. 12. 2007, sp. zn. 28 Cdo 4367/2007).
Z uvedeného je zřejmé, že napadené rozhodnutí postrádá zásadní právní význam ve smyslu §237 odst. 3 o.s.ř., a dovolání tak není přípustné podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.; Nejvyšší soud je proto odmítl podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o.s.ř.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o.s.ř., neboť žalovaný s ohledem na výsledek dovolacího řízení nemá na jejich náhradu právo a žalobkyni v této fázi řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 31. března 2010
JUDr. Robert Waltr,v.r.
předseda senátu