ECLI:CZ:NS:2023:25.CDO.121.2023.1
sp. zn. 25 Cdo 121/2023-848
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Martiny Vršanské a soudců JUDr. Roberta Waltra a JUDr. Petra Vojtka v právní věci žalobců: a) L. Č. , a b) E. H. , oba zastoupeni JUDr. Ing. Lukášem Prudilem, Ph.D., advokátem se sídlem Bašty 416/8, Brno, proti žalovaným: 1) AGEL Středomoravská nemocniční a. s. , se sídlem Mathonova 291/1, Krasice, Prostějov, IČO 27797660, zastoupená JUDr. Petrem Pečeným, advokátem se sídlem Purkyňova 2, Praha 1, a 2) Nemocnice Olomouckého kraje, a. s. , se sídlem Jeremenkova 1191/40a, Olomouc – Hodolany, IČO 26873346, zastoupená JUDr. Petrem Ritterem, advokátem se sídlem Riegrova 12, Olomouc, o ochranu osobnosti, vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 23 C 99/2008, o dovolání žalobců proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 19. 10. 2022, č. j. 1 Co 13/2022-775, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobci jsou povinni zaplatit 2. žalované náhradu nákladů dovolacího řízení 4.114 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí k rukám advokáta JUDr. Petra Rittera.
III. Žalobci a první žalovaná nemají navzájem právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 8. 8. 2022, č. j. 23 C 99/2008-746, zamítl žalobu, jíž se žalobci domáhali, aby bylo žalovaným uloženo zaplatit jim částku 2.000.000 Kč, přičemž 2. žalovaná se povinnosti zprostí, bude-li splněna 1. žalovanou (výrok I), rozhodl dále o náhradě nákladů řízení (výroky II až III). Původní žalobce, nezletilý AAAAA (pseudonym), narozený dne XY, se v řízení domáhal proti oběma žalovaným náhrady nemajetkové újmy na zdraví. Uvedl, že dne 27. 7. 2002, poté, co u něj přetrvávalo zvracení, vysoké teploty, křeče a došlo ke kolapsu, byl přijat do Nemocnice Přerov (právní předchůdkyně 1. žalované) na dětské oddělení, přičemž již v této době vykazoval příznaky meningitidy. Dne 1. 8. 2002 byl v kritickém stavu převezen do Fakultní nemocnice Olomouc (právní předchůdkyně 2. žalované), kde byla stanovena diagnóza herpetické encefalitidy a zahájena léčba antivirotiky. Prodělaná nemoc však u žalobce přesto vedla k vážnému a nevratnému mentálnímu postižení, ztrátě zraku, sluchu a k pohybovému postižení. Před podáním této žaloby se otec žalobce domáhal práva na odškodnění za zásah do jeho práva na rodinný život v soudním řízení, v jehož rámci byla v roce 2007 uzavřena dohoda o narovnání, podle níž mu bylo vyplaceno 750.000 Kč. V nyní projednávané věci sám žalobce tvrdil, že opožděným stanovením správné diagnózy a nesprávným léčebným postupem zdravotníků (pozdním zahájením správné léčby) bylo poškozeno jeho zdraví zcela zásadním způsobem s následky, které podrobně popsal, a vysvětlil, že se jejich náhrady domáhá jakožto náhrady za újmu na svých osobnostních právech, především právu na rodinný život, neboť náhrada za újmu na zdraví podle §444 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, účinného do 31. 12. 2013 (dále jen „obč. zák.“), se jeví zcela nedostatečnou. Jeho nárok byl nejprve nalézacími soudy shledán promlčeným, zrušujícím rozhodnutím Nejvyššího soudu ze dne 23. 2. 2012, sp. zn. 30 Cdo 3789/2010, byl však jejich náhled revidován s poukazem na možný rozpor vznesené námitky promlčení s dobrými mravy. Závěr o rozporu námitky promlčení s dobrými mravy vyslovený v následném rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci obstál a dovolání proti tomuto rozhodnutí bylo odmítnuto usnesením Nejvyššího soudu ze dne 15. 10. 2014, sp. zn. 30 Cdo 1544/2014. Jelikož původní žalobce dne XY zemřel, rozhodl krajský soud, že v řízení bude pokračováno s jeho rodiči (současnými žalobci) jako jeho právními nástupci. Následně krajský soud žalobu zamítl jako nedůvodnou, neboť nebyla prokázána příčinná souvislost mezi protiprávním jednáním a popisovaným škodlivým následkem. Toto rozhodnutí bylo usnesením Vrchního soudu v Olomouci zrušeno a řízení bylo zastaveno se závěrem, že v řízení uplatňované právo na peněžité zadostiučinění podle §13 obč. zák., jakožto právo úzce spojené s fyzickou osobou, zaniká její smrtí, bez ohledu na to, bylo-li u soudu uplatněno či ne. Usnesením Nejvyššího soudu ze dne 16. 12. 2021, sp. zn. 25 Cdo 2983/2021, bylo usnesení Vrchního soudu v Olomouci zrušeno a věc byla vrácena k dalšímu řízení s tím, že žalobci jsou jako dědici původního žalobce jeho právními nástupci, o jejichž procesním nástupnictví již bylo soudem pravomocně rozhodnuto. Vrchní soud pak rozhodnutí soudu prvního stupně zrušil, přičemž se přiklonil k tomu, že v dané věci by bylo vhodné zvážit užití doktríny ztráty šance.
Věc tedy opět posuzoval Krajský soud v Ostravě, jenž rozsudkem ze dne 8. 8. 2022, č. j. 23 C 99/2008-746, žalobu zamítl. Vzal za prokázané, že původní žalobce, narozený XY, byl přijat do nemocnice v Přerově dne 26. 7. 2002 (poté, co byl dne 24. 7. 2002 očkován tzv. trojvakcínou) s diagnózou ataka febrilních křečí, s ohledem na jeho stav a charakter opakovaných křečí mělo být nad rámec provedených vyšetření zajištěno též vyšetření neurologické, mělo být usilováno o včasné vyloučení infekce centrálního nervového systému a pokud by nebyl vyloučen virový původ infekce, mělo být zahájeno podávání antivirotik. K neurologickému vyšetření došlo až čtvrtý den hospitalizace a výsledek nebyl dobře interpretován, jelikož infekce byla pokládána za bakteriální a léčen byl antibiotiky. Antivirotika byla nasazena až po přeložení do Fakultní nemocnice Olomouc dne 1. 8. 2002. Nesprávný (non lege artis) postup nemocnice v Přerově nezapříčinil onemocnění herpetickou encefalitidou, touto infekcí (virem herpes simplex) se původní žalobce infikoval již před hospitalizací. Ani včasné nasazení antivirotik by nezaručilo vyléčení pacienta bez následků. Jedná se o velmi závažné onemocnění, které podle studií bez léčby antivirotiky vede u 70 % až 50 % postižených k úmrtí, jestliže se léčba zahájí do pěti dnů od onemocnění, zvyšuje se šance na přežití na 90 %, nicméně často s trvalými následky. Neurologické následky postihují 30 % až 50 % přeživších i při včasném nasazení antivirotické terapie, protože při onemocnění rychle dochází k nekróze mozkové tkáně. Trvalé poškození zdraví původního žalobce tak mohlo nastat i při včasném nasazení antivirotické terapie, jeho příčinou byla samotná infekce. Soud proto uzavřel, že porušení povinnosti 1. žalovanou nebylo příčinou poškození zdraví původního žalobce, tedy nebyly naplněny předpoklady pro vznik občanskoprávní odpovědnosti za nemajetkovou újmu způsobenou zásahem do osobnosti původního žalobce podle §13 obč. zák. K tvrzení žalobců, že bylo porušeno právo původního žalobce na určitý standard zacházení při provádění lékařských zákroků soud s odkazem na závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 9. 2. 2022, sp. zn. 31 Cdo 2376/2022, konstatoval, že právo pacienta na určitý standard zacházení je osobnostním nárokem nemajetkové povahy, který však nenáleží pozůstalým po zemřelém.
Vrchní soud v Olomouci následně rozsudkem ze dne 19. 10. 2022, č. j. 1 Co 12/2013-775, rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé potvrdil, v nákladových výrocích jej změnil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Vrchní soud vyšel ze skutkových závěrů soudu prvního stupně. Stejně jako soud prvního stupně vzal v potaz závěry vyslovené k tzv. teorii ztráty šance v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 9. 2. 2022, sp. zn. 31 Cdo 2376/2021, a na něj navazujícím rozsudku ze dne 30. 3. 2022, sp. zn. 25 Cdo 3332/2020. V jejich světle za zjištěného skutkového stavu není žalovaný nárok důvodný. Poukazují-li žalobci na své legitimní očekávání vycházející z předchozího rozhodnutí odvolacího soudu v této věci, nelze jim přisvědčit, neboť o legitimním očekávání je možné hovořit tehdy, je-li objektivní právo dlouhodobě stabilní, relativně jednoduché a předvídatelné, přičemž tento stav nemohl vzniknout jen na základě jednoho rozhodnutí odvolacího soudu vyjadřujícího názor na otázku, o níž panovala obecná nejistota. Byla-li v rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 3332/2020 připuštěna možnost práva na satisfakci za zásah do osobnostních práv spočívající v tom, že pacientu nebyla poskytnuta péče na náležité úrovni a v důsledku toho byl připraven o šanci na vyléčení, bylo by možné uvážit existenci specifického nároku původního žalobce na satisfakci za zásah do osobnostních práv. Avšak i v případě, že by tato část osobnostních práv přešla na žalobce jako na právní nástupce, jednalo by se podle názoru odvolacího soudu s odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 31 Cdo 2376/2021 o nárok nepřípustný a nevyčíslitelný za stavu, kdy ztráta šance není považována za právní statek.
Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalobci dovolání s tím, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Namítli, že z řízení vyplynulo, že ze strany právního předchůdce 1. žalované došlo k postupu non lege artis a že se při správné léčbě herpetické encefalitidy plně uzdraví až 70 % nemocných. Dovolatelé mají za to, že v daném případě soudy nesprávně zhodnotily příčinnou souvislost, neboť z provedených posudků jasně vyplývá, že včasná a správná léčba dokáže příznivě ovlivnit vyhlídky pacienta na přežití či další život bez neurologických následků. Projednávaná věc je podle nich odlišná od sporu řešeného v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 9. 2. 2022, sp. zn. 31 Cdo 2376/2021, v němž byla zvažovaná šance pacientky na přežití 50 %, oproti tomu v nyní řešené věci byl vyřčen závěr, že se uzdraví až 70 % pacientů, i u ostatních léčba příznivě ovlivňuje jejich vyhlídky. Při posouzení příčinné souvislosti by měl být respektován požadavek zakotvený v §2 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, (dále jen „o. z.“) na interpretaci právních předpisů v souladu s Listinou základních práv a svobod a hodnotami, které chrání. Dovolatelé tudíž mají za to, že pokud odvolací soud s odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 31 Cdo 2376/2021 rozhodl, že není dána příčinná souvislost, měla by být tato právní otázka posouzena jinak. Podle závěrů rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 31 Cdo 2376/2021 by v dané věci bylo možné uvažovat o vzniku nároku za zásah do osobnostních práv původního žalobce, přičemž nemůže obstát názor odvolacího soudu, že tento nárok nepřešel na žalobce, neboť tato otázka přechodu práva byla vyřešena již v rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 2983/2021. Závěr, že by dané právo mělo přejít na dědice původního žalobce vyplývá i z §1475 o. z., uplatnitelného v souladu s §3069 o. z., uvedená ustanovení však byla soudy zcela ignorována. Podle dovolatelů je rovněž třeba přihlédnout k tomu, že původní žalobce zemřel v důsledku pochybení žalované a protivilo by se zásadám v §2 o. z. klást tuto okolnost k tíži žalující strany. Konstatoval-li tedy odvolací soud možnost existence nároku na náhradu újmy v podobě zásahu do osobnostních práv a současně uzavřel, že tento typ nároku nepřechází na dědice, pak se odchýlil od dosavadní rozhodovací praxe, daná otázka by měla být vyřešena opačně. Dovolatelé navrhli, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Druhá žalovaná ve vyjádření k dovolání zpochybnila argumentaci žalobců a navrhla, aby Nejvyšší soud podané dovolání odmítl, případně zamítl.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) dospěl k závěru, že dovolání bylo podáno včas, oprávněnými osobami – účastníky řízení (§240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění zákonné podmínky advokátního zastoupení (§241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), není však přípustné.
Podle ustanovení §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Příčinná souvislost, jako jeden z nezbytných předpokladů odpovědnosti za újmu, je dána tehdy, je-li újma podle obvyklého (přirozeného) chodu věcí i obecné zkušenosti, respektive poznatků adekvátním následkem protiprávního úkonu či škodní události (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 8. 2017, sp. zn. 25 Cdo 3285/2015, publikovaný pod C 1700 v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck, dále jen „Soubor“). Poskytovatel zdravotní péče neodpovídá za nesprávně stanovenou diagnózu či jiný postup tzv. non lege artis (tj. protiprávní jednání), jestliže zdravotní stav pacienta byl takový, že ani řádně zvolený postup při léčbě by trvalému poškození jeho zdraví při obvyklém chodu věcí nezabránil (např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2011, sp. zn. 25 Cdo 1778/2009, Soubor C 10109). Předestřené pojetí samozřejmě neznačí, že by posuzované protiprávní jednání vždy muselo být příčinou výlučnou a jedinou, na výsledné utrpěné újmě se může podílet více příčin, a to včetně okolností přičitatelných poškozenému (srov. více rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2021, sp. zn. 25 Cdo 2544/2020), čemuž následně odpovídá i rozsah náhrady. Má-li však být určitý škodní následek přičítán v plném rozsahu k tíži škůdce, je třeba dospět k závěru, že nebýt jeho protiprávního počínání, k posuzované újmě by nedošlo. Obecné pojetí příčinné souvislosti se v zásadě prosadí bez ohledu na konkrétní povahu vzniklé škody, neboť zákon nemá žádnou speciální úpravu pro určitou oblast škod, tedy ani pro tzv. medicínské spory. V rámci uplatňování nároků na náhradu škody na zdraví ve vztahu k poskytovatelům zdravotní péče a prokazování rozhodných skutečností, včetně příčinné souvislosti, akceptovala judikatura určitá specifika v procesní rovině, mimo jiné též přijatelnost pravděpodobnostně formulovaných závěrů znalce, neboť s ohledem na složitost biologických procesů je takováto formulace závěru pochopitelná a v praxi znaleckého dokazování v oboru zdravotnictví nikoli výjimečná a nelze vždy trvat na stoprocentním prokázání příčinné souvislosti mezi postupem poskytovatele zdravotní péče a tvrzenou újmou (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 2. 2015, sp. zn. 25 Cdo 1222/2012). Nicméně i tak by existence příčinné souvislosti měla být prokázána s vysokou mírou pravděpodobnosti, musí se jednat o příčinu převažující; nestačí tu pouhá naděje na vyléčení, obecné konstatování obvyklé padesátiprocentní pravděpodobnosti vyléčení (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2019, sp. zn. 25 Cdo 164/2018). Rovněž tak neobstojí jiné vyjádření, které ukazuje na značnou nejistotu souvislosti chybného postupu s nastalým stavem, včetně vymezení značně širokého pravděpodobnostního intervalu, u nějž se ani jeho horní hranice neblíží vysoké míře jistoty.
Zjišťuje-li se v řízení o náhradu škody, zda protiprávní úkon škůdce, případně právem kvalifikovaná okolnost, a vzniklá škoda na straně poškozeného jsou ve vzájemném poměru příčiny a následku, je otázka existence příčinné souvislosti otázkou skutkovou (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 21. 2. 2002, sp. zn. 21 Cdo 300/2001, ze dne 26. 4. 2007, sp. zn. 25 Cdo 915/2005). Příčinná souvislost se nepředpokládá, nýbrž musí být prokázána, a v tomto směru jde tedy o otázku skutkových zjištění. Právní posouzení příčinné souvislosti pak spočívá ve stanovení, mezi jakými skutkovými okolnostmi má být existence vztahu příčiny a následku zjišťována, případně zda a jaké okolnosti jsou způsobilé tento vztah vyloučit (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2007, sp. zn. 25 Cdo 915/2005, ze dne 6. 11. 2007, sp. zn. 25 Cdo 3334/2006).
Nejvyšší soud je podle §241a odst. 1 a 2 o. s. ř. vázán skutkovými závěry soudů nižších stupňů, jež není oprávněn přezkoumávat (viz též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 9. 2020, sp. zn. 25 Cdo 2600/2020). Soudy obou stupňů v daném případě vyšly ze zjištění, že virová encefalitida, jíž onemocněl původní žalobce, je závažné onemocnění, které při absenci léčby vede v 70 % až 50 % k úmrtí, včasné nasazení léčby (do pěti dnů od počátku onemocnění) zvyšuje šanci na přežití na 90 %. Ani včasné nasazení léčby však nemusí zabránit závažným neurologickým následkům, které jsou u 30 % až 50 % přeživších (tedy z oněch 90 %, kteří v souladu s předchozím údajem přežijí při včasném nasazení antivirotik), tedy 50 % až 70 % přeživších je bez následku, přepočítáno na celkový počet nemocných při léčbě antivirotiky nemoc přežije a bez následků překoná 45 % až 63 % z nich. Vliv antivirotické léčby na výskyt trvalých následků není statisticky podložen. Staví-li tedy žalobci své dovolání na předpokladu, že se při včasné léčbě plně (bez následků) uzdraví 70 % nemocných, vycházejí z nepochopení skutkových zjištění soudů, resp. ze zkreslených závěrů znaleckého posouzení. Závěr nalézacích soudů, že za daných skutkových okolností mezi újmou na zdraví, jejíhož odškodnění se žalobci, respektive jejich právní předchůdce, domáhali, a jednáním z obou žalovaných (mezi jejichž postupem nebyl soudy v právních závěrech činěn rozdíl) není vztah příčinné souvislosti, pak odpovídá ustálené judikatuře dovolacího soudu.
Přípustnost dovolání nemůže založit ani námitka žalobců, že nesprávný postup žalovaných mohl vést k jinému zásahu do osobnostních práv původního žalobce (rozdílného od projednávané újmy na zdraví) a že nárok na tuto újmu na ně přešel v souladu s předchozím rozhodnutím vydaným v této věci (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 12. 2021, sp. zn. 25 Cdo 2983/2021). Judikatura dovolacího soudu se ustálila v závěru, že zavázat poskytovatele zdravotní péče k povinnosti hradit újmu na zdraví pacienta pouze na základě tzv. teorie ztráty šance, tj. bez dostatečně zřejmé příčinné souvislosti mezi jeho jednáním (či opomenutím) a škodlivým následkem, je v rozporu s ústavním pravidlem, že nikdo nesmí být nucen činit, co zákon neukládá. Připustila však, že porušení povinnosti poskytovatele zdravotní péče postupovat tzv. lege artis (§420 obč. zák.) může být zásahem do osobnostních práv pacienta odčinitelným nikoliv náhradou dílčích nároků vyjmenovaných v §444 až 449 obč. zák., nýbrž přiměřeným zadostiučiněním podle §13 obč. zák. bez ohledu na to, zda ve výsledku došlo k újmě na zdraví (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 2. 2022, sp. zn. 31 Cdo 2376/2021, uveřejněný pod číslem 86/2022 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Stejně tak již bylo dovolacím soudem konstatováno, že v poměrech právní úpravy účinné od 1. 1. 2014 porušení povinnosti poskytnout odbornou péči na náležité úrovni může bez ohledu na to, zda ve výsledku došlo k újmě na zdraví, být zásahem do osobnostních práv pacienta odčinitelným nikoliv náhradou dílčích nároků odvozených od poškození zdraví (§2958, §2960, §2962 až §2964 o. z.), nýbrž přiměřeným zadostiučiněním podle §2951 odst. 2 o. z.(viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 3. 2022, sp. zn. 25 Cdo 3332/2020). Vždy však jde o specifický osobnostní nárok pacienta, odlišný od nároku na náhradu újmy na zdraví, jehož skutkové vymezení v soudním řízení musí této odlišnosti odpovídat. Nejde o újmu na zdraví, ale o psychické útrapy pacienta vyvolané vědomím nedostatečné či nesprávné péče, která snížila jeho hypotetickou šanci na příznivější výsledek léčby.
V daném případě nelze uvažovat o posouzení původním žalobcem vymezeného nároku jako o nároku na náhradu újmy v důsledku tzv. ztráty šance proto, že ze skutkových tvrzení zcela nepochybně vyplývá, že předmětem řízení je náhrada za žalobcem podrobně popsanou trvalou újmu na jeho zdraví.
K otázce přechodu shora definovaného specifického osobnostního práva pacienta vzniklého porušením povinnosti poskytnout odbornou péči na náležité úrovni je třeba uvést, že stejně jako jiná osobnostní práva fyzické osoby zaniká její smrtí, byla-li však pohledávka z tohoto práva uplatněna za života poškozeného zůstavitele u soudu, stává se součástí jeho pozůstalosti a přechází na jeho dědice (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 5. 2021, sp. zn. 25 Cdo 3402/2019, či ze dne 16. 12. 2021, sp. zn. 25 Cdo 2983/2021). V rozporu s touto zásadou nikterak není konstatování dovolacího soudu, obsažené v rozsudcích sp. zn. 31 Cdo 2376/2021 a sp. zn. 25 Cdo 3332/2020, že „tento nárok nenáleží pozůstalým po zemřelém pacientovi“, které je třeba chápat tak, že uvedený nárok nevzniká tzv. sekundárním obětem, tedy pozůstalým po zemřelém pacientovi, jehož šance na přežití byla snížena či zmařena nesprávným postupem poskytovatele zdravotní péče. Odvolací soud i dovolatel, kteří z citovaného výroku dovodili, že předmětný nárok, jenž vznikl pacientovi za jeho života a byl uplatněn u soudu, nepřechází po jeho smrti na dědice, byli ve své úvaze zřejmě vedeni nepochopením právní věty obou rozsudků. Její skutečný význam je lépe osvětlen texty odůvodnění zmíněných rozhodnutí (zejména viz předposlední větu odstavce 28 rozsudku sp. zn. 31 Cdo 2376/2021).
Vzhledem k tomu, že případný nárok původního žalobce na zadostiučinění za zásah do jeho osobnostních práv nebyl předmětem tohoto řízení, je otázka možnosti jeho přechodu na žalobce pro posouzení správnosti právních úvah odvolacího soudu v napadeném rozhodnutí bez významu. Lze však dodat, že v usnesení ze dne 16. 12. 2021, sp. zn. 25 Cdo 2983/2021, vydaném v této věci, Nejvyšší soud vyšel z toho, že nárok na zadostiučinění za újmu na zdraví původního žalobce byl za jeho života uplatněn u soudu jako orgánu veřejné moci. Byť jde o právo vázané výlučně na osobu zůstavitele, s ohledem na jeho uplatnění u soudu přešlo podle §1475 odst. 2 o. z. na dědice, tedy žalobce. Uvedeným rozhodnutím však Nejvyšší soud nevyslovil, a ani nemohl, že by snad na žalobce jako na dědice přešly veškeré nároky ze zásahů do osobnostních práv původní žalované, pouze v řízení projednávaný nárok za zásah spočívající v utrpěné újmě na zdraví. Případný nárok za zásah do osobnostních práv původního žalobce jako pacienta spočívajícího v nejistotě, útrapách a psychickém strádaní v důsledku neúměrného znejistění pochybením při léčbě však předmětem řízení nebyl, ostatně ani dovolací argumentace upínající se především k otázce příčinné souvislosti postupu zdravotnických zařízení se zásahem v podobě újmy na zdraví se blíže nevyslovuje k jinému zásahu do osobnostních práv, jeho vymezení a adekvátní satisfakci.
Nejvyšší soud proto dovolání podle §243c odst. 1 o. s. ř. jako nepřípustné odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí (exekuci).
V Brně dne 7. 11. 2023
JUDr. Martina Vršanská
předsedkyně senátu