ECLI:CZ:NS:2012:25.CDO.1220.2010.1
sp. zn. 25 Cdo 1220/2010
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Vojtka a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Roberta Waltra v právní věci žalobkyně AMBIENTE s.r.o. , se sídlem v Heřmanově Městci, Jiráskova 580, IČO 25259342, zastoupené JUDr. Tomášem Plavcem, advokátem se sídlem v Chrudimi IV., Rooseveltova 335, proti žalovanému Ředitelství silnic a dálnic ČR , se sídlem v Praze 4, Na Pankráci 546/56, IČO 65993390, o zaplacení 320.500,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Havlíčkově Brodě pod sp. zn. 8 C 140/2008, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 19. října 2009, č. j. 17 Co 321/2009-87, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 19. října 2009, č. j. 17 Co 321/2009-87, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Havlíčkově Brodě rozsudkem ze dne 27. 3. 2009, č. j. 8 C 140/2008-63, uložil žalovanému zaplatit žalobkyni 320.500,- Kč se zákonným úrokem z prodlení od 15. 8. 2008 do zaplacení a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vyhověl tak žalobě na náhradu škody vzniklé na vozidle žalobkyně Mercedes Benz 216 CDI (Sprinter) při dopravní nehodě dne 11. 8. 2006, kdy na silnici první třídy č. I/38 se značenými vyjetými kolejemi řidič I. K. při jízdě dovolenou a okolnostem přiměřenou rychlostí najel na nepředvídatelnou nerovnost (asfalt přehrnutý přes dilatační spáru na mostě), přecházející ve výtluk vyplněný vodou, vozidlo dostalo smyk a havarovalo. V řízení bylo prokázáno, že příčinou dopravní nehody byla právě uvedená závada na komunikaci; případné spoluzavinění řidiče nebylo prokázáno ani v rámci přestupkového řízení ani znaleckými posudky. Pasivní věcnou legitimaci žalovaný nezpochybňoval s tím, že je subjektem pověřeným k výkonu práv vlastníka komunikace podle §27 odst. 2 zákona č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích (dále též jen „zákon o pozemních komunikacích“).
K odvolání žalovaného Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 19. 10. 2009, č. j. 17 Co 321/2009-87, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu v plném rozsahu zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů. Oproti soudu prvního stupně dospěl k jinému řešení otázky pasivní věcné legitimace, tj. kdo je nositelem povinnosti hradit vzniklou škodu. Pokud podle §27 odst. 2 zákona o pozemních komunikacích odpovídá za vady ve sjízdnosti vlastník komunikace (zde podle §9 odst. 1 zákona o pozemních komunikacích stát), je případné svěření výkonu některých práv a povinností vlastníka na žalovaného jako státní příspěvkovou organizaci bezpředmětné. Uvedený závěr nebyl shledán v rozporu s judikaturou (usnesení Ústavního soudu ze dne 2. 7. 2009, sp. zn. I. ÚS 2729/08, usnesení Ústavního soudu ze dne 5. 2. 2009, sp. zn. III. ÚS 2498/08, rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 22. 7. 2008, č. j. 23 Co 24/2008-125) ani se zásadou předvídatelnosti.
Proti uvedenému rozsudku podala žalobkyně dovolání, v němž uplatňuje dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. Je přesvědčena, že odvolací soud věc nesprávně právně posoudil v závěru o nedostatku věcné legitimace žalovaného. Namítá, že odkazy odvolacího soudu na judikaturu v této věci nejsou přiléhavé, neboť se týkají případů, kdy vlastníkem komunikace není stát, ale obec či kraj. Poukazuje naopak na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 8. 2008, sp. zn. 28 Cdo 1576/2006, který shrnuje rozdíly ve vztazích mezi státem a krajem, příp. obcí a jejich příspěvkovými organizacemi. Odkazuje dále na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 3. 2008, sp. zn. 25 Cdo 526/2006, dovozujícího odpovědnost správce komunikace. Stejně tak podle §59 ve spojení s §54 zákona č. 219/2000 Sb., o majetku České republiky a jejím vystupování v právních vztazích (dále též jen „zákon o majetku ČR“), je příspěvková organizace zmocněna vystupovat vlastním jménem v právních vztazích a účastnit se řízení před soudy a jinými orgány ve věcech týkajících se majetku, se kterým hospodaří. Žalovaný je proto subjektem s právem hospodaření s majetkem státu, a to v souladu se zákonem, a jako takový je pasivně věcně legitimován v řízení o náhradu vzniklé škody. Z uvedených důvodů navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno včas, účastníkem řízení (§240 odst. 1 o.s.ř.), v souladu se zákonem sepsáno a podepsáno advokátem (§241 odst. 1 a 4 o.s.ř.), je přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. a je důvodné.
Rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze závěru o nedostatku pasivní legitimace žalovaného s odůvodněním, že v době škodné události byl stát vlastníkem pozemní komunikace, která byla v nevyhovujícím technickém stavu, což bylo příčinou dopravní nehody, a za škodu proto neodpovídá Ředitelství silnic a dálnic ČR jako státní příspěvková organizace, nýbrž stát.
Podle §27 odst. 2 zákona o pozemních komunikacích, ve znění účinném ke dni dopravní nehody, tj. ve znění zákonů č. 102/2000 Sb., č. 132/2000 Sb., č. 489/2001 Sb., č. 256/2002 Sb., č. 259/2002 Sb., č. 320/2002 Sb., č. 358/2003 Sb., č. 186/2004 Sb., č. 80/2006 Sb., č. 186/2006 Sb., č. 311/2006 Sb. a č. 342/2006 Sb., odpovídá vlastník dálnice, silnice nebo místní komunikace za škody vzniklé uživatelům těchto pozemních komunikací, jejichž příčinou byla závada ve sjízdnosti, pokud neprokáže, že nebylo v mezích jeho možností tuto závadu odstranit, u závady způsobené povětrnostními situacemi a jejich důsledky takovou závadu zmírnit, ani na ni předepsaným způsobem upozornit.
Podle §9 odst. 1 věty první zákona o pozemních komunikacích je vlastníkem dálnic a silnic I. třídy stát. Podle odst. 3 téhož ustanovení může Ministerstvo dopravy a spojů po projednání s Ministerstvem financí na dobu určitou, nejdéle na dobu 35 let, smluvně převést výkon některých práv a povinností státu jako vlastníka dálnic a silnic I. třídy na právnickou osobu vybranou postupem podle zákona o zadávání veřejných zakázek za cenu sjednanou v souladu s cenovými předpisy a splatnou způsobem sjednaným ve smlouvě.
Z uvedených ustanovení zákona vyplývá, že v době škodné události byl vlastníkem silnic I. třídy stát, který odpovídá za škody vzniklé jejich uživatelům závadami ve sjízdnosti. Z výsledů řízení vyplynulo, že zřizovací listinou ze dne 11. 12. 1996 Ministerstvo dopravy a spojů ČR zřídilo Ředitelství silnic a dálnic ČR jakožto státní příspěvkovou organizaci. Zřizovací listina ve znění dodatků přiznává uvedenému subjektu právo „hospodaření s dálnicemi a silnicemi 1. třídy se součástmi a příslušenstvím dle §12 a násl. zákona č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích, ve znění pozdějších předpisů, spolu se souvisejícími právy a závazky a souvisejícími pozemky“, dále povinnost „zabezpečování údržby a oprav dálnic a silnic 1. třídy vymezených v příloze č. 1 této zřizovací listiny, se součástmi a příslušenstvím...“ Na základě dobrovolného projevu vůle vlastníka (státu) tedy došlo ke zřízení subjektu pověřeného mimo jiné hospodařením a údržbou svěřených komunikací, aniž by na tento subjekt byly přeneseny další povinnosti a práva.
Lze tedy dovodit, že subjektem, který objektivně odpovídá za škodu způsobenou žalobkyni tvrzenou závadou ve sjízdnosti, může být jen stát, který žalovaného pouze vlastním projevem vůle pověřil právem hospodaření a povinností udržovat a opravovat svěřené úseky komunikací. Tato okolnost totiž nemá vliv na povinnosti vlastníka vyplývající z §27 odst. 2 zákona o pozemních komunikacích, včetně jeho případných povinností hradit škodu, která vznikne v důsledku závady ve sjízdnosti či ve schůdnosti. Svěření majetku do správy žalovaného jako projev vůle odpovědného subjektu totiž neznamená převod veškerých práv a povinností vyplývajících z vlastnického práva státu a derogaci výslovného znění zákona (nejedná se o výkon vlastnických práv). Subjekt odpovědný ze zákona nemůže odpovědnost za škodu, byla-li její příčinou závada ve sjízdnosti komunikace, jejímž je vlastníkem, převést na jiný subjekt, který si zřídil k zabezpečení údržby a oprav silnice 1. třídy. Jestliže podle §27 odst. 2 zákona o pozemních komunikacích výslovně odpovídá vlastník komunikace za škodu, jejíž příčinou byla závada ve sjízdnosti, je nutno jednoznačně dovodit pasivní věcnou legitimaci státu z hlediska objektivní odpovědnosti za škodu, která měla vzniknout v důsledku dopravní nehody vyvolané závadou ve sjízdnosti.
Dovolací soud v této souvislosti podotýká, že ke zřízení žalovaného došlo ze strany Ministerstva dopravy a spojů ČR před účinností zákona č. 219/2000 Sb., o majetku České republiky a jejím vystupování v právních vztazích, které bylo v uvedené době tzv. rozpočtovou organizací s právní subjektivitou a s právem hospodaření s majetkem státu. Rovněž úprava v §9 odst. 2 a 3 zákona o pozemních komunikacích zohledňovala tuto skutečnost a Ministerstvu dopravy a spojů ČR přiznávala právo výkonu vlastnického práva státu k dálnicím a silnicím (bez rozlišení) a oprávnění pověřit výkonem vlastnických práv správce pozemní komunikace. Z uvedeného důvodu není případná dovolatelčina námitka o použitelnosti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 3. 2008, sp. zn. 25 Cdo 526/2006, dovozujícího odpovědnost správce komunikace za škodu vzniklou závadou ve schůdnosti komunikace, který s ohledem na jiné časové znění aplikovaných předpisů nemůže v řešeném případě obstát.
Uvedené závěry se nijak nedotýkají skutečnosti, že státní příspěvkové organizace jsou samostatnými právnickými osobami, které navenek vystupují samostatně, jednají vlastním jménem a na vlastní odpovědnost. Vztah zřizovatele a příspěvkové organizace je určován zejména její finanční závislostí na zřizovateli, který dokrývá provozním příspěvkem rozdíl mezi provozními náklady a výnosy příspěvkové organizace. Není proto vyloučeno, aby státní příspěvková organizace byla věcně legitimovaným subjektem např. v řízení o určení vlastnického práva k věcem, s nimiž ona hospodaří (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2006, sp. zn. 22 Cdo 2913/2005, publikované v Souboru civilních rozhodnutí NS pod C 4000), případně i v řízení o náhradu škody, kterou při své činnosti způsobí jinému např. při dopravní nehodě služebního vozidla, apod. Stejně tak může být věcně legitimována i ve sporu o náhradu škody, za kterou sama odpovídá. Zásadně totiž platí, že zákon č. 13/1997 Sb. upravuje objektivní odpovědnost vlastníků komunikací v určitých, v něm vymezených případech, nikoli odpovědnost dalších subjektů za škodu způsobenou porušením jejich povinností, jež zůstává nedotčena a může se uplatnit souběžně (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 2. 2010, sp. zn. 25 Cdo 3217/2008, Soubor C 8352, či obdobně, tj. ve vztahu k dříve platné právní úpravě, rozsudek téhož soudu ze dne 20. 3. 2001, sp. zn. 25 Cdo 2233/99, Soubor C 315). Není tudíž vyloučena obecná odpovědnost žalovaného podle §420 obč. zák., a to za zaviněné porušení povinnosti vyplývající z příkazní smlouvy ze dne 2. 1. 2002 vůči žalobci, byť nebyl účastníkem této smlouvy (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25 3. 2003, sp. zn. 29 Odo 379/2001, publikovaný pod č. 56/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Jelikož se odvolací soud uplatněným nárokem z pohledu uvedeného právního názoru nezabýval, je jeho právní posouzení věci neúplné, a tudíž nesprávné. Z těchto důvodů Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu podle §243b odst. 2 věty za středníkem o.s.ř. zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení (§243b odst. 3 věta prvá o.s.ř.).
Vyslovený právní názor dovolacího soudu je pro další řízení závazný. V novém rozhodnutí soud znovu rozhodne o náhradě nákladů řízení, včetně nákladů řízení dovolacího (§243d odst. 1 o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 29. února 2012
JUDr. Petr V o j t e k, v. r.
předseda senátu