ECLI:CZ:NS:2012:25.CDO.176.2010.1
sp. zn. 25 Cdo 176/2010
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marty Škárové a soudců JUDr. Petra Vojtka a JUDr. Roberta Waltra v právní věci žalobce M. H., zastoupeného JUDr. Jaroslavem Havlůjem, advokátem se sídlem v Praze 5, Staropramenná 17, proti žalovanému JUDr. T. P., zastoupeného Mgr. Vladimírem Řezníčkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Bartolomějská 11, za účasti Kooperativy, pojišťovny, a. s., Vienna Insurance Group, se sídlem v Praze 1, Templová 747, o zaplacení 1,538.500,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 21 C 79/2003, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 12. listopadu 2008, č. j. 13 Co 352/2008-146, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 12. listopadu 2008, č. j. 13 Co 352/2008-146, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 19. 12. 2007, č. j. 21 C 79/2003-119, ve spojení s usnesením ze dne 22. 6. 2008, č. j. 21 C 79/2003-129, zamítl žalobu na zaplacení částky 1.538.500,- Kč s příslušenstvím a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vyšel ze zjištění, že žalovaný jako advokát zastupoval žalobce v řízení proti žalované Komerční bance, a. s., jeho žaloba na zaplacení 1,538.500,- Kč s příslušenstvím byla rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 22. 5. 2001, č. j. 20 C 98/98-97, zamítnuta a odvolání proti tomuto rozsudku podané žalovaným advokátem bylo usnesením téhož soudu ze dne 18. 9. 2001, č. j. 20 C 98/98-104, odmítnuto jako opožděné. V řízení vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 20 C 98/98 se žalobce domáhal vrácení částky 1,538.500,- Kč, kterou zaplatil Komerční bance, a. s. Soud zjistil, že žalobce a jeho manželka jako kupující uzavřeli dne 7. 8. 1998 smlouvu s manžely B. jako prodávajícími o koupi nemovitostí v katastrálním území Smědčice za kupní cenu 1.700.000,- Kč a bylo sjednáno, že po zaplacení kupní ceny kupující přednostně uhradí pohledávku ze zástavní smlouvy ve prospěch Komerční banky, a. s. Podáním ze dne 29. 12. 1997, jež bylo Katastrálnímu úřadu v Rokycanech doručeno dne 21. 1. 1998, účastníci smlouvy navrhli vklad vlastnického práva podle této kupní smlouvy do katastru nemovitostí s tím, že kupující koupili nemovitost s pohledávkou Komerční banky, a. s., a zástavní právo banky vyplatili. Částka 1.538.500,- Kč byla do pokladny Komerční banky, a. s., žalobcem složena dne 29. 12. 1997 a v lednu 1998 byl katastrálnímu úřadu podán návrh na výmaz zástavního práva na základě prohlášení zástavního věřitele (Komerční banky, a. s.) v notářském zápisu ze dne 20. 6. 1997 o vzdání se zástavního práva, jež zanikne vyplacením. Soud dospěl k závěru, že platba žalobce Komerční bance a. s. dne 29. 12. 1997 nebyla plněním bez právního důvodu, nýbrž plněním dluhu za jiného ve smyslu §332 obch. zák., neboť žalobce za dlužníka plnil bance jeho dluh z úvěru s jeho souhlasem. Z tohoto důvodu by žaloba o vydání bezdůvodného obohacení podaná u Obvodního soudu pro Prahu 1 nebyla úspěšná ani v případě včas podaného odvolání, takže pochybení advokáta, který podal odvolání opožděně, není v příčinné souvislosti se vznikem škody na straně žalobce.
K odvolání žalobce Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 12. 11. 2008, č. j. 13 Co 352/2008-146, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalovaný je povinen zaplatit žalobci částku 1,538.500,- Kč s 8 % úrokem z prodlení p. a. od 16. 1. 2001 do zaplacení, a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů. Na základě zjištění, že M. B. byl přítomen při sepisování notářského zápisu o prohlášení zástavního věřitele o vzdání se zástavního práva dne 20. 6. 1997, odvolací soud dovodil, že nebylo potřeba, aby byla splněna odkládací podmínka účinnosti prohlášení (§36 odst. 2 obč. zák.), spočívající v doručení notářského zápisu adresátovi, neboť tento jednostranný právní úkon byl učiněn za přítomnosti adresáta úkonu (podle §151g obč. zák. ve znění účinném do 31. 12. 1997), a proto bez ohledu na to, že všechna písemná vyhotovení notářského zápisu si banka ponechala a vázala jejich vydání na úhradu dluhu zástavního dlužníka, zástavní právo zaniklo ke dni 20. 6. 1997. Dne 7. 8. 1997 sepsali manželé B. a H. kupní smlouvu, dne 11. 8. 1997 ji podepsali, žalobce předal M. B. kupní cenu 1.700.000,- Kč a následně 5. 12. 1997 uzavřeli dohodu o odstoupení od této kupní smlouvy. Dne 29. 12. 1997 M. B. vrátil žalobci částku 1.000.000,- Kč a manželé B. a H. podepsali návrh na vklad vlastnického práva podle smlouvy ze dne 7. 8. 1997 do katastru nemovitostí a návrh na výmaz zástavního práva. Odvolací soud dovodil, že odstoupením od kupní smlouvy byla smlouva zrušena a neexistovala a k 29. 12. 1997 neexistovalo ani zástavní právo na nemovitostech, takže mezi žalobcem a bankou již nebyl žádný právní vztah a ani právní důvod k platbě částky 1.538.500,- Kč, o niž se Komerční banka, a. s., bezdůvodně obohatila na úkor žalobce. Jeho žaloba projednávaná před Obvodním soudem pro Prahu 1 pod sp. zn. 20 C 98/98 byla tedy důvodná. Nepodání včasného odvolání žalovaným advokátem a promeškání odvolací lhůty bylo proto pochybením, které je v příčinné souvislosti se vznikem žalobcovy škody a žalovaný podle §24 odst. 1 zákona o advokacii odpovídá za tuto škodu.
Tento rozsudek napadl žalovaný dovoláním, které podává z důvodu podle §241a odst. 3 o. s. ř. Popisuje průběh událostí a rekapituluje průběh řízení před Obvodním soudem pro Prahu 1 i dosavadního řízení a namítá nesprávný závěr odvolacího soudu, že žalobce plnil Komerční bance, a. s., částku 1.538.500,- Kč bez právního důvodu. Tento závěr nemá oporu v provedeném dokazování, neboť odvolací soud zcela pominul zjištění, jež vyplývá ze spisu Katastrálního úřadu v Rokycanech, že katastrálnímu úřadu byl dne 21. 1. 1998 doručen návrh podepsaný dne 29. 12. 1997 manžely B. a H. na zápis vkladu vlastnického práva a na výmaz zástavního práva, v němž se uvádí, že nabyvatelé koupili předmětné nemovitosti s pohledávkou Komerční banky, a. s., a zástavní právo banky vyplatili kupní cenou, což doložili přiloženou kupní smlouvou ze dne 7. 8. 1997, kvitancí a notářským zápisem ze dne 20. 6. 1997 o vzdání se zástavního práva. Z toho vyplývá, že motivem a účelem jednání žalobce při platbě částky 1.538.500,- Kč bylo splnit dluh M. B. vůči Komerční bance, a. s., ze smlouvy o úvěru; nejednalo se tedy o platbu bez právního důvodu. Z tohoto hlediska je irelevantní skutkový závěr odvolacího soudu, že ke dni 29. 12. 1997 neexistovala kupní smlouva ani zástavní právo, že mezi žalobcem a bankou nebyl žádný právní vztah ani žádný právní důvod k platbě předmětné částky, neboť došlo k plnění dluhu žalobcem za M. B. Navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalobce ve vyjádření k dovolání uvedl, že argumentaci žalovaného považuje za nesprávnou. V rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 22. 5. 2001, č. j. 20 C 98/98-97, soud vázán právním názorem odvolacího soudu uzavřel, že žalobce za M. B. plnil dluh z úvěrové smlouvy podle §332 obch. zák. Právě proti tomuto rozhodnutí žalovaný podal opožděně odvolání. Poukazuje na to, že zaměstnankyně banky, svědkyně V. a Š. vypověděly, že žalobce zaplatil kupní cenu, nikoliv dluh z úvěrové smlouvy, což potvrdil i svědek Ing. W. i M. B. Uvádí, že o předmětné nemovitosti měl zájem i poté, co došlo k odstoupení od kupní smlouvy s B. a vzhledem k tomu, že mu Ing. W. z realitní kanceláře řekl, že když zaplatí kupní cenu bance, nemovitosti budou jeho, zaplatil předmětnou částku jako kupní cenu. Podle §299 odst. 2 obch. zák. v tehdy platném znění byl zástavní věřitel oprávněn prodat zastavené nemovitosti jménem zástavce a v takovém případě měla být kupní cena uhrazena zástavnímu věřiteli. To bylo důvodem, že žalobce zaplatil kupní cenu bance, i když banka nebyla vlastníkem a v té době již neexistovala kupní smlouva ani zástavní právo banky, a neměl žádný důvod platit za M. B. jeho dluh. Předmětnou částku zaplatil v domnění, že získá nemovitost, ale jednal v omylu. Žalobce je přesvědčen, že nebýt pochybení žalovaného, bylo by mu právo na vrácení zaplacené částky v minulém soudním řízení přiznáno. Navrhl, aby dovolací soud dovolání odmítl nebo jej zamítl.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, účastníkem řízení, zastoupeným advokátem, napadené rozhodnutí odvolacího soudu přezkoumal a dospěl k závěru, že dovolání, které je přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., je důvodné.
Vzhledem k tomu, že dovoláním napadené rozhodnutí bylo vydáno dne 12. 11. 2008, Nejvyšší soud o dovolání rozhodl podle dosavadních předpisů (tj. podle občanského soudního řádu ve znění účinném před 1. 7. 2009 – srov. bod 12. čl. II zákona č. 7/2009 Sb.).
Odpovědnost za škodu způsobenou advokátem v souvislosti s výkonem advokacie podle §24 odst. 1 zák. č. 85/1996 Sb., o advokacii, je založena na současném splnění předpokladů, jimiž jsou pochybení při výkonu advokacie, vznik škody a příčinná souvislost mezi nimi, jež je dána, je-li prokázáno, že nebýt pochybení advokáta v soudním řízení, v němž svého klienta zastupoval, by žalobce (klient) ve sporu u soudu uspěl a od protistrany by obdržel plnění, jež na ní požadoval (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 26. 1. 2005, sp. zn. 25 Cdo 886/2004, publikovaný v Souboru civilních rozhodnutí Nevyššího soudu pod č. C 3227, sešit 32/2005, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 2. 2003, sp. zn. 25 Cdo 1862/2001, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 2. 2003, sp. zn. 25 Cdo 860/2002).
Dovolatel uplatňuje dovolací důvod podle §241a odst. 3 o. s. ř. a odvolacímu soudu vytýká, že pominul rozhodné skutečnosti o skutečném motivu a účelu platby žalobce bance, které vyplynuly z provedených důkazů, zejména ze spisu Katastrálního úřadu v Rokycanech, z obsahu tohoto spisu neučinil žádné skutkové zjištění a pominul skutečnosti, jež v tomto směru za zjištěné pokládal soud prvního stupně.
Za skutkové zjištění, které nemá oporu v provedeném dokazování ve smyslu §241a odst. 3 o. s. ř., se považuje výsledek hodnocení důkazů soudem, který neodpovídá postupu vyplývajícímu z ustanovení §132 o. s. ř., protože soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo přednesů účastníků nevyplynuly a ani jinak nevyšly za řízení najevo, nebo pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo, popř. že v hodnocení důkazů z hlediska jejich závažnosti (důležitosti), zákonnosti, pravdivosti, eventuálně věrohodnosti je logický rozpor.
Pochybení odvolacího soudu v dané věci spočívá v tom, že své skutkové závěry o okolnostech, za nichž žalobce poskytl bance plnění, učinil nikoliv na podkladě jednotlivých skutkových zjištění čerpaných z provedených důkazů, nýbrž svůj skutkový závěr postavil na úvahách právních, přičemž některá zjištění zejména z obsahu listin (notářského zápisu, návrhu na vklad) pominul, ač byly v řízení prokázány či vyšly jinak najevo. Zjištění konkrétních okolností podstatných pro rozhodnutí, za nichž žalobce 29. 12. 1997 zaplatil bance 1.538.500,- Kč, nahradil odvolací soud právním hodnocením, když dovodil, že již od 20. 6. 1997 zástavní právo na předmětných nemovitostech neexistovalo, a protože od kupní smlouvy ze 7. 8. 1997 její účastníci odstoupili a nebyla vkladuschopná, pominul i údaje obsažené v návrhu na zápis vkladu do katastru a na výmaz zástavního práva ze dne 29. 12. 1997, který byl dodatečně doručen katastrálnímu úřadu.
Odvolací soud tedy při svých skutkových závěrech vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nevyplynuly, ale k nimž dospěl na základě právních úvah, a rozhodné skutečnosti, které byly v řízení zjištěny, pominul. Přitom jeho závěr, že v době platby bance 29. 12. 1997 již neexistovalo zástavní právo na nemovitostech, o jejichž koupi měl žalobce zájem, není správný, neboť vychází z nesprávného právního názoru, že již samotným sepsáním notářského zápisu o vzdání se zástavního práva z 20. 6. 1997 toto právo uvedeného dne zaniklo.
Vzdání se zástavního práva je jednostranný adresný hmotněprávní úkon, pro nějž zákon v rozhodné době požadoval písemnou formu, a to notářským zápisem (§151g obč. zák., ve znění účinném od 1. 1. 1992 do 31. 12. 2000). Písemný právní úkon je účinný od doručení tomu, komu je určen, tj. v daném případě zástavnímu dlužníku (§45 obč. zák.). Samotným sepsáním tohoto úkonu, byť v přítomnosti adresáta, avšak bez předání listiny adresátovi, nemohlo zástavní právo zaniknout, takže trvalo i v době uzavření kupní smlouvy v srpnu 1997 i po odstoupení od této smlouvy dne 5. 12. 1997, a tedy trvalo i 29. 12. 1997, kdy B. a H. sepsali návrh na vklad vlastnického práva pro H. dle kupní smlouvy ze dne 7. 8. 1997 a návrh na výmaz zástavního práva (doručen byl katastrálnímu úřadu dne 21. 1. 1998). Předtím, než banka coby zástavní věřitel předala notářský zápis o vzdání se zástavního práva po zaplacení dluhu zástavního dlužníka, nebyl tento obligatorně písemný právní úkon účinný. Ostatně tak byl koncipován i notářský zápis.
Vzhledem k tomu neobstojí právní závěr odvolacího soudu, že žalobce dne 29. 12. 1997 plnil bance bez právního důvodu ve smyslu §451 odst. 2 obč. zák.; na daný skutkový základ totiž dopadá ust. §454 obč. zák., podle nějž se bezdůvodně obohatil i ten, za nějž bylo plněno, co po právu měl plnit sám.
Základní právní povinností dlužníka je vrátit úvěr, který čerpal, tedy po právu měl bance plnit její dlužník. Bylo-li věřiteli plněno na dluh jeho dlužníka, v rozsahu tohoto plnění dluh dlužníka zaniká a je to dlužník, který má povinnost vrátit tomu, kdo za něj plnil, vše, co za něj bylo jeho věřiteli plněno (obdobně srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 9. 2011, sp. zn. 33 Cdo 2865/2008, jenž je veřejnosti k dispozici na webových stránkách Nejvyššího soudu). Ten, kdo plnil, má právo požadovat vrácení takto vyplacených částek po dlužníku a nikoli po věřiteli, neboť plnil s vědomím, že sám úvěrovou smlouvu, která je titulem plnění, s věřitelem neuzavřel.
Žalobce vůči bance neměl žádnou povinnost z úvěrové smlouvy ani z kupní smlouvy a vzhledem k okolnostem, za nichž složil bance částku 1.538.500,- Kč, je zřejmé, že ve vztahu k bance nemohl ani omylem plnit na kupní cenu nemovitostí, nýbrž splácel úvěr, k jehož zajištění bylo zástavní právo zřízeno, a banka, která plnění přijala, mu vydala listiny o zániku zástavního práva. Lze proto uzavřít, že to nebyla banka, kdo se plněním, které jí žalobce dne 29. 12. 1997 poskytl, bezdůvodně obohatil.
Žalovaný jako advokát v soudním řízení sice pochybil tím, že podal pozdě odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně, žalobci vznikla újma, avšak mezi pochybením žalovaného a újmou vzniklou žalobci není vztah příčinné souvislosti, neboť žalobce by ani nebýt pochybení advokáta nebyl ve sporu proti bance úspěšný.
Jak vyplývá z výše uvedeného, dovolací důvod podle §241a odst. 3 o. s. ř. je naplněn; odvolací soud vycházel ze skutkového zjištění, které v podstatné části nemá oporu v provedeném dokazování, neboť z provedených důkazů vybral jen některá skutková zjištění, jiná pro věc důležitá skutková zjištění pominul.
Nejvyšší soud proto rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení (§243b odst. 2 věta za středníkem a odst. 3 věta první o. s. ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení, jakož i řízení odvolacího, bude rozhodnuto v novém rozhodnutí o věci (§243d odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 27. března 2012
JUDr. Marta Škárová, v. r.
předsedkyně senátu