ECLI:CZ:NS:2011:33.CDO.2865.2008.1
sp. zn. 33 Cdo 2865/2008
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Blanky Moudré a JUDr. Pavla Krbka ve věci žalobce Mgr. P. K., správce konkursní podstaty úpadce TESLAMP Holešovice, a. s. se sídlem v Praze 7, U Papírny 9/614, identifikační číslo 00009784, zastoupeného Mgr. Tomášem Ferencem, advokátem se sídlem v Příbrami II, Dlouhá 141, proti žalované České spořitelně, a.s. se sídlem v Praze 4, Olbrachtova 1929/62, identifikační číslo 45244782, zastoupené Mgr. Markem Pilařem, advokátem se sídlem v Praze 5, Elišky Peškové 15, za účasti vedlejší účastnice na straně žalované České republiky – Ministerstva financí České republiky se sídlem v Praze 1, Letenská 15, jako právní nástupkyně České konsolidační agentury se sídlem v Praze 7, Janovského 438/2, o zaplacení 523,849.103,87 Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 46 Cm 238/2000, o dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 12. prosince 2007, č. j. 9 Cmo 463/2007-584, takto:
Potvrzující výrok rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 12. prosince 2007, č. j. 9 Cmo 463/2007-584, a rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 18. prosince 2006, č. j. 46 Cm 238/2000-492, ve znění opravného usnesení ze dne 4. května 2007, č. j. 46 Cm 238/2000-528, v části, jíž bylo žalované uloženo zaplatit žalobci 523,849.103,87 Kč se 7,8 % úrokem z prodlení z částky 1.123,837.753,87 Kč od 30. 9. 2000 do zaplacení, se zrušují a věc se v tomto rozsahu vrací Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 18. prosince 2006, č. j. 46 Cm 238/2000-492, ve znění opravného usnesení ze dne 4. května 2007, č. j. 46 Cm 238/2000-528, - poté, co zastavil řízení co do částky 98,196.441,85 Kč s 9,9 % úrokem z prodlení od 26. 9. 2000 do zaplacení, dále co do 9,9 % úroku z prodlení z částky 1.123,837.753,87 Kč od 26. 9. 2000 do 29. 9. 2000 a co do 2,1 % úroku z prodlení z částky 1.123,837.753,87 Kč od 30. 9. 2000 do zaplacení - uznal žalovanou povinnou zaplatit žalobci do 30 dnů od právní moci rozsudku částku 1.123,837.753,87 Kč se 7,8 % úrokem z prodlení od 30. 9. 2000 do zaplacení a rozhodl o nákladech řízení. Rozhodl tak poté, kdy jeho předchozí rozsudky ze 17. 3. 2003, č. j. 46 Cm 238/2000-178, a z 28. 2. 2005, č. j. 46 Cm 238/2000-317, byly odvolacím soudem postupně (usneseními z 7. 4. 2004, č.j. 9 Cmo 441/2003-211, a z 15. 5. 2006, č. j. 9 Cmo 257/2005-382) zrušeny a věc mu byla vracena k dalšímu řízení se závaznými právními názory. Soud prvního stupně vycházel ze zjištění, že dne 13. 1., resp. 22. 1. 1996 uzavřely Fond národního majetku ČR a TES PRAHA a.s. se sídlem v Praze 7, Jankovcova 15 (dále jen „TES a.s.“), smlouvu o úplatném převodu cenných papírů, podle které TES a.s. koupila 100 % akcií Tesla Holešovice (nyní TESLAMP Holešovice a.s. (dále jen „TESLAMP a.s.“ nebo „úpadce“) za kupní cenu 893,000.000,- Kč. Dne 3. 5. 1996 uzavřely TES a.s. a žalovaná smlouvu o úvěru č. 420/001/96 (dále jen „privatizační úvěr“), na jejímž základě získala TES a.s. úvěr výhradně na úhradu kupní ceny zmíněných akcií s konečným termínem splatnosti 31. 3. 2004. Téhož dne byly mezi žalovanou a TESLAMP a.s. uzavřeny i zástavní smlouvy, podle nichž TESLAMP a.s. svým nemovitým majetkem zajišťovala pohledávky ze smlouvy o privatizačním úvěru. Dne 7. 5. 1996 byly peněžní prostředky ve výši 893,000.000,- Kč převedeny na účet Fondu národního majetku ČR na úhradu kupní ceny akcií TESLAMP a.s. Do 30. 6. 1997 hradila splátky jistiny i úroků TES a.s., které TESLAMP a.s. půjčila 271,000.000,- Kč, od 1. 7. 1997 se TES a.s. dostala do prodlení se splácením úvěru; po 4.7.1997, kdy uhradila na splátku úroku 14,479.645,92 Kč, již úvěr nehradila. Dne 11. 8. 1997 uzavřela žalovaná s TESLAMP a.s. smlouvu o převzetí dluhu z privatizačního úvěru a začala dluh sama splácet; uhradila celkem 211,987.966,46 Kč, z toho na jistinu 113,800.619 Kč a na úroky 98,187,337,46 Kč. Dne 30. 1. 1998 uzavřela TESLAMP a.s. s žalovanou smlouvu o devizovém úvěru ve výši 31,331.000,- DEM (dále jen „devizový úvěr“); použití tohoto úvěru bylo účelově vázáno k částečnému splacení privatizačního úvěru. Dne 6. 2. 1998 byly finanční prostředky poskytnuté podle smlouvy o devizovém úvěru (tj. 599,988.650,- Kč) převedeny žalovanou k částečné úhradě privatizačního úvěru. TESLAMP a.s. splácela žalované devizový úvěr do 30. 9. 1999 a uhradila celkem 117,200.861,03 Kč, z čehož na jistinu bylo uhrazeno 64,903.342,18 Kč a na úroky 52,297.518,85 Kč. Na podkladě takto zjištěného skutkového stavu věci dospěl soud prvního stupně (vázán právními názory vyslovenými odvolacím soudem v rozhodnutích, kterými zrušil jeho předchozí rozhodnutí) k závěru, že žalovaná se na úkor úpadce bezdůvodně obohatila o částku 1.123,837.753,87 Kč plněním z neplatných smluv o převzetí dluhu a o devizovém úvěru, který byl úpadci žalovanou poskytnut na částečnou úhradu privatizačního úvěru poskytnutého TES a.s. Dohodou o převzetí dluhu uzavřenou mezi úpadcem a žalovanou dne 11. 8. 1997 došlo k obcházení zákona, konkrétně §161e odst. 1 obchodního zákoníku ve znění platném v době uzavření dohody, který zakazoval, aby úpadce zajišťoval úvěr poskytnutý třetí osobě (v posuzovaném případě TES a.s.), resp. aby se podílel na financování vlastních akcií. Tato dohoda je proto podle §39 obč. zák. neplatná a žalovaná „je v souladu s §451 obč. zák. povinna žalobci vrátit plnění, které od úpadce nabyla v důsledku plnění z této neplatné smlouvy“. Totéž platí pro smlouvu ze dne 30. 1. 1998, na základě které žalovaná poskytla úpadci devizový úvěr, jenž sloužil výhradně k placení privatizačního úvěru poskytnutého TES a.s. Platil-li pro TESLAMP a.s. zákaz zajišťovat úvěr poskytnutý TES a.s. na koupi vlastních akcií, nemohla si TESLAMP a.s. tím spíše platně vzít úvěr na zaplacení úvěru poskytnutého TES a.s. na jejich nákup. V tomto případě „se uplatní §457 obč. zák.“. Soud prvního stupně nepřisvědčil námitce žalované, že podáním z 24. 9. 2001 došlo k započtení její pohledávky ze smlouvy o devizovém úvěru ve výši 599,988.650,- Kč (výše poskytnutého devizového úvěru) proti pohledávce žalobce z titulu bezdůvodného obohacení. Konstatoval, že „žalovaná nepožádala žalobce o vrácení plnění podle §563 obč. zák., v podání z 24. 9. 2001 neuvedla výslovně, jaká z uplatněných pohledávek žalobce započtením zaniká, a pohledávku žalobce postoupila vedlejšímu účastníkovi“. Nedošlo tudíž „k platnému započtení ve smyslu §580 obč. zák.“. V souladu se závazným právním názorem odvolacího soudu soud prvního stupně uzavřel, že promlčení práva na vydání bezdůvodného obohacení „nelze posuzovat podle občanského zákoníku, neboť se jedná o závazek z neplatné a neplatně převzaté úvěrové smlouvy, tj. ze závazkového vztahu, který je ve smyslu §261 obch. zák. tzv. absolutním obchodem“. Dále pak dovodil, že žalovaná nebyla při uzavírání neplatných smluv v dobré víře, neboť se „snažila zajistit návratnost prostředků, které poskytla TES a.s., iniciovala uzavření neplatných smluv o převzetí dluhu a o devizovém úvěru, přičemž jí muselo být zřejmé, že tak činí na úkor úpadce, kterému se nedostává plnění a který nemůže mít zájem na převzetí téměř miliardového dluhu, aniž by obdržel protiplnění“.
Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 12. prosince 2007, č. j. 9 Cmo 463/2007-584, rozsudek soudu prvního stupně ve znění opravného usnesení ve vyhovujícím výroku v rozsahu částky 523,849.103,87 Kč potvrdil; ve zbývající části a ve výroku o nákladech řízení jej zrušil a v tomto rozsahu věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Vycházel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, která hodnotil jako dostatečná. Pokud jde o posouzení platnosti smlouvy o převzetí dluhu z 11. 8. 1997 a smlouvy o devizovém úvěru z 20. 1. 1998, odkázal odvolací soud na svůj závazný právní názor, který v dané věci vyslovil ve svém předchozím rozhodnutí, jímž zrušil v pořadí druhý rozsudek soudu prvního stupně. Zdůraznil, že neplatnost obou právních úkonů shledal pro jejich rozpor se zákonným zákazem obsaženým v §161e odst. 1 obch. zák. Nepřisvědčil žalované, že plnění, které jí úpadce poskytl za TES a.s., přijala po právu podle §332 odst. 1 obch. zák. Dovodil, že „legitimnost takového postupu je uvedeným zákonným zákazem vyloučena“. Důvodnou neshledal ani námitku žalované, že zjištěný skutkový stav měl být poměřován ustanovením §454 obč. zák. Skutková podstata uvedeného ustanovení je totiž naplněna za předpokladu, že ten, za nějž bylo věřiteli plněno třetí osobou, aniž by mezi ní a věřitelem byl právní vztah, byl takovým plněním zbaven své povinnosti věřiteli plnit. K tomu však v daném případě nedošlo. „Dlužník z úvěrového vztahu založeného smlouvou o privatizačním úvěru (TES a.s.) nebyl jednáním žalobce zbaven své povinnosti, a to bez ohledu na neplatnost úkonu zakládajícího právní vztah mezi žalobcem (třetí osobou) a žalovanou“. Akceptace argumentace žalované by ve svém důsledku znamenala opominout zákonný zákaz obsažený v §161e odst. 1 obch. zák. Odvolací soud proto shodně se soudem prvního stupně uzavřel, že žalovaná se přijetím plnění od žalobce (resp. úpadce) bezdůvodně obohatila a je povinna mu toto bezdůvodné obohacení v rozsahu plnění poskytnutého podle neplatné smlouvy o převzetí dluhu vydat. Do výše částky, kterou žalovaná žalobci (resp. úpadci) poskytla podle neplatné smlouvy o devizovém úvěru a která jí následně byla úpadcem vrácena, neshledal odvolací soud nárok žalobce na vydání bezdůvodného obohacení důvodným. Na rozdíl od soudu prvního stupně dovodil, že v podání z 24. 9. 2001 uplatnila žalovaná vůči žalobci dostatečně určitě kompenzační nárok ve výší 599,988.650,- Kč s úrokem z prodlení ve výši 14,4 % p.a. od 6. 6. 1998, tedy plnění, které poskytla úpadci podle smlouvy o devizovém úvěru ze dne 30. 1. 1998 s úrokem ode dne plnění. Podáním z 1. 2. 2002 jej pak opakovaně vymezila a doplnila, že k 6. 2. 2002 se započítávaná pohledávka setkala s pohledávkou žalobce vyplývající ze splacení části privatizačního úvěru prostřednictvím plnění z devizového úvěru. Závěr soudu prvního stupně dovozující neplatnost žalovanou provedeného zápočtu „v relaci na ustanovení §359 obch. zák.“ hodnotil odvolací soud jako nepřezkoumatelný pro nedostatek důvodů a stejně posoudil tu část rozhodnutí, v níž soud prvního stupně rozhodl o úroku z prodlení. Proto „v části nároku dotčeného započtením a v části přiznaného příslušenství“ a v akcesorických výrocích rozsudek soudu zrušil a v tomto rozsahu věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Ve zbývající části rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný potvrdil.
Proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, v němž namítá, že řízení před soudy bylo postiženo vadami, které měly za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, že napadený rozsudek spočívá na nesprávním právním posouzení věci a že vychází ze skutkových zjištění, která nemají oporu v provedeném dokazování. Vadu řízení shledává v „nepřezkoumatelnosti“ napadeného rozsudku. Namítá, že z odůvodnění rozsudku není dostatečně zřejmé, proč odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně právě v přísudku částky 523,849.103,87 Kč, resp. jak k této částce dospěl, zda se jedná o jistinu či příslušenství, ke kterému z žalobcem tvrzených neplatných úkonů se toto plnění vztahuje, odůvodnění napadeného rozsudku postrádá výklad, které skutečnosti měl odvolacího soud za prokázané, o které důkazy opřel svá skutková zjištění, jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil, jaký učinil závěr o skutkovém stavu a jak věc posoudil po právní stránce. V rozhodnutí není reagováno na řadu jejích argumentů, konkrétně na výhradu k posouzení její pasivní legitimace ve sporu. Nebyly tudíž respektovány požadavky §157 odst. 2 o. s. ř. Procesní pochybení shledává dovolatelka rovněž v tom, že odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, který byl taktéž nepřezkoumatelný, a to pro nesrozumitelnost. Je přesvědčena, že rozsudek soudu prvního stupně měl být zrušen jako celek; potvrdit rozsudek jen zčásti lze tam, kde potvrzován je některý z jeho dílčích výroků nebo jen ohledně základu věci. Způsobem, který zvolil odvolací soud došlo nepřípustně k rozštěpení rozhodnutí o jediném nároku. Naplnění dovolacího důvodu uvedeného v §241a odst. 3 o. s. ř. shledává žalovaná v tom, že odvolací soud ignoroval skutková zjištění, jimiž bylo prokazováno, že úpadce (TESLAMP a.s.“) měl zájem na přistoupení k dluhu společnosti TES a.s., neboť jej zajišťoval zástavním právem zřízeným v podstatě k veškerému jeho nemovitému majetku a TES a.s. byla s úhradou splátek dluhu v prodlení. V rámci dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. žalovaná v prvé řadě polemizuje s hodnocením platnosti smlouvy, jíž úpadce přistoupil k dluhu obchodní společnosti TES a.s. Má zato, že zákaz finanční asistence podle §161e obch. zák. ve znění platném k 11. 8. 1997 se ve smyslu §332 obch. zák. nevztahuje na přistoupení k závazku z úvěru poskytnutého pro účely nabytí akcií přistupující společnosti. Připomíná, že TES a.s. jako nabyvatelka akcií emitovaných úpadcem čerpala úvěr výhradně k zaplacení kupní ceny těchto akcií, její závazek zaplatit úvěr byl zajištěn zástavním právem k nemovitostem úpadce, se splácením úvěru byla od 1. 7. 1997 v prodlení a úpadce začal úvěr sám splácet. Dovolatelka prosazuj názor, že ke vzniku jejího bezdůvodného obohacení nedošlo, neboť byly splněny podmínky pro aplikaci §332 obch. zák. a použití tohoto ustanovení nebrání ani §161e obch. zák. Úpadce, který svým majetkem zajišťoval závazek TES a.s. z privatizačního úvěru, projevil vůli platit dluh na místo dlužníka (TES a.s.) a ten s tím souhlasil. Žalovaná tudíž byla nejen oprávněna, ale i povinna plnění úpadce přijmout. Ustanovení §161e obch. zák. takovému postupu nemohlo bránit, neboť úpadce zajišťoval závazek dlužníka, který byl s plněním dluhu v prodlení. Za předpokladu, že by dohoda o přistoupení k závazku byla neplatná, je právo na vydání bezdůvodného obohacení promlčeno, pokud jde o platby, které úpadce za TES a.s. uhradil před 29. 9. 1998. I pokud by úpadce poskytl plnění v rozporu se zákonným zákazem, neznamená aplikace §332 odst. 1 věty druhé obch. zák. zánik práva úpadce na vydání bezdůvodného obohacení; k jeho vydání musí však být povolána TES a. s., za kterou úpadce plnil, nikoli žalovaná, která se nikterak neobohatila. Ustanovení §454 obč. zák. nepředpokládá, aby ten, kdo plní za jiného, plnil jeho jménem. Z postupu úpadce je zcela zřejmé, že jednal v úmyslu prospět TES a. s., tedy plnit za ni, co po právu měla plnit sama. Skutečnost, že se úpadce k placení dluhu vůči žalované zavázal (a právní důvod vzniku takového závazku stíhá případně neplatnost), nemůže být pro aplikaci §454 obč. zák. překážkou. V této souvislosti žalovaná připomíná, že Krajský soud v Hradci Králové v řízení vedeném pod sp. zn. 31 Cm 74/2006 dospěl k závěru, že úvěr poskytnutý žalovanou TES a.s. podle smlouvy o privatizačním úvěru byl postupně splácen, a to jak samotným dlužníkem, tak úpadcem; veškeré platby vedly k úhradě úvěru. I když odvolací soud zrušil rozsudek soudu prvního stupně ohledně částky 599,998.650,- Kč a v tomto rozsahu mu věc vrátil k dalšímu řízení, je žalovaná přesvědčena, že by se dovolací soud měl zabývat i otázkou vzniku a rozsahu bezdůvodného obohacení co do této částky. V rámci přísudku částky 523,849.103,87 Kč totiž mohly být žalobci přiznány i užitky z částky 599,998.650,- Kč, tedy z devizového úvěru a smluvních úroků z devizového úvěru. Žalovaná je přesvědčena, že se jí v souvislosti s výplatou devizového úvěru nedostalo žádného majetkového prospěchu. Výplata částky 599,998.650,- Kč (korunový ekvivalent devizového úvěru) byla provedena podle jejích pokynů z jejího jednoho vnitřního účtu na jiný; uvedená částka se nikdy nedostala do dispozice žalobce, resp. úpadce, a nestala se jeho majetkem. Žalované se v souvislosti s uvedenou výplatou nedostalo žádného majetkového prospěchu , který by bylo povinna vydávat (její majetek se nezvýšil). Dohodu o přistoupení k závazku a smlouvu o devizovém úvěru uzavřely tytéž smluvní strany, právní úkony byly na sobě závislé a od sebe neoddělitelné; proto je nezbytné posuzovat případně vzniklé bezdůvodného obohacení podle §457 obč. zák. a domáhat se vrácení toho, oč plnění jedné strany přesáhlo plnění, které obdržela druhá smluvní strana; při aplikaci zmíněného ustanovení může být její bezdůvodní obohacení vyčísleno pouze 32,188.817,49 Kč. Jestliže by byl nárok žalobce po právu, je žaloba nedůvodná proto, že na výkon práva je nutno nahlížet jako rozporný s dobrými mravy, resp. se zásadami poctivého obchodního styku, neboť žalobce, resp. úpadce se po celou dobu choval jako jeden z jejích dlužníků, resp. jako osoba oprávněně poskytující plnění (závazky opakovaně písemně uznával a hradil splátky úvěru včetně příslušenství) až do podání žaloby. Byl to právě úpadce, kdo se případně dopustil zakázaného jednání (případně porušil ustanovení §161e odst. 1 obch. zák.) a způsobil tím neplatnost smluv; nyní postupuje v rozporu s obecnou právní zásadou, že nikdo se nemůže dovolávat své vlastní nepoctivosti, tedy domáhá se práva na vydání bezdůvodného obohacení. Nelze akceptovat názor odvolacího soudu, že nemohla být při plnění úvěru v dobré víře s přihlédnutím k personálnímu propojení úpadce a TES a.s. Transakce totiž byla v době poskytnutí privatizačního úvěru standardní a odpovídala tehdy obecně přijímaným způsobům financování. Byla to navíc ona, kdo byl transakcemi poškozen, neboť poskytla úvěr ve výši cca 843 milionů Kč a zpět obdržela pouze cca 440 milionů Kč. Jediný, kdo se obohatil byla TES a.s., resp. osoby za ní stojící. Žalobci tudíž nemůže náležet nárok na vydání užitků z případného bezdůvodného obohacení. Z rozsudku odvolacího soudu pak není zřejmé, zda částka 523,849.103,87 Kč nezahrnuje rovněž užitky z částky 599,988.650,- Kč, o nichž nebylo soudy dosud rozhodnuto. Výši užitků, které byly žalobci pravděpodobně přiznány, neučinila nikdy nespornou; nespornou učinila toliko metodiku výpočtu případných úroků. Výše užitků tak nebyla v řízení zjištěna. Z uvedených důvodů žalovaná navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu, jakož i rozsudek soudu prvního stupně v dovoláním napadeném rozsahu zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalobce s dovoláním žalované nesouhlasí. Připomíná, že Nejvyšší soud ve věci sp. zn. 29 Cdo 2011/2007 již dovodil, že situace, kdy společnost převezme dluh jiné společnosti z úvěrové smlouvy, podle které byl úvěr účelově vázán na nákup akcií této společnosti, vyvolává tytéž účinky, jako kdyby společnost přebírající dluh nákup akcií od počátku sama financovala, resp. jako by jiné společnosti poskytla půjčku nebo úvěr za účelem nákupu těchto akcií, přičemž takové jednání se protiví §161e obch. zák. a smlouva o převzetí dluhu je proto podle §39 obč. zák. neplatná. Z toho vyplývá, že závěr, k němuž dospěl v dané věci odvolací soud při posuzování smlouvy o převzetí dluhu z 11. 8. 1997 uzavřené mezi úpadcem a žalovanou a smlouvy o devizovém úvěru z 30. 1. 1998, jejímž jediným účelem bylo splácení úvěru poskytnutého na nákup akcií, je správný. Žalobce je nadále přesvědčen, že domáhat se vydání bezdůvodného obohacení vůči TES a.s. by bylo možné pouze tehdy, jestliže by (neplatná) smlouva o převzetí dluhu byla uzavřena mezi úpadcem (přejímatelem dluhu) a TES a.s. (dlužníkem). Byla-li uzavřena mezi úpadcem (přejímatelem dluhu) a žalovanou (věřitelem), tedy bez účasti TES a.s., je na místě požadovat vydání bezdůvodného obohacení vůči žalované ve smyslu §457 obč. zák. Totéž pak platí ve vztahu ke smlouvě o devizovém úvěru z 30. 1. 1998, kterou rovněž uzavřely pouze úpadce a žalovaná. Tento názor je podle žalobce plně konformní s judikaturou, jíž Nejvyšší soud dovozuje, že při řešení vypořádání bezdůvodného obohacení na základě neplatné či zrušené smlouvy má přednost aplikace §457 obč. zák. Aplikace §454 obč. zák. nepřichází v dané věci v úvahu proto, že nešlo o plnění, které bylo právní povinností jiné osoby, a ten, kdo plnil za jiného neměl sám právní povinnost takto plnit. Splněna nebyla ani podmínka vědomosti aktérů o tom, že plnění se dělo za jiného. Úpadce totiž plnil žalované v domnění, že na základě smlouvy o převzetí dluhu plní svůj vlastní dluh. Není racionálního důvodu k tomu, aby podmínky pro aplikaci §454 obč. zák. nebyly vyžadovány i při použití §332 obč. zák. Žalobce nadále zastává názor, že úpadce, na něhož se vztahoval zákaz podle §161e obch. zák., neposkytoval žalované plnění pouze zprostředkovaně (tedy z prostředků TES a.s.), nýbrž z vlastního majetku, jednalo se o plnění zakázané, které žalovaná neměla přijímat ani vymáhat. Započtení pohledávek namítaná žalovanou v podání z 24. 9. 2001 a z 1. 2. 2002 nemohou být posouzena jako platná, neboť z úkonů započtení nelze dobře zjistit, proti které pohledávce žalované (existují minimálně dvě) mělo být provedeno započtení. Žalobce navíc v této souvislosti připomíná, že nelze - až na výjimku - započíst proti pohledávce splatné pohledávku dosud nesplatnou. Pohledávka žalované nebyla v době úkonu započtení dosud splatná a v řízení nebylo najisto postaveno, že úpadce není schopen plnit svůj peněžitý závazek. Případnou platební neschopnost pak zapříčinila sama žalovaná tím, že vůči úpadci neplnila svůj peněžitý dluh z bezdůvodného obohacení.
V řízení o dovolání bylo postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 30. 6. 2009 – dále jen „o. s. ř.“ (srovnej bod 12, čl. II. zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony).
Dovolání bylo podáno včas k tomu oprávněnou osobou (žalovanou) za splnění podmínek uvedených v §241 odst. 1 a 4 a §241a odst. 1 o. s. ř. a je přípustné podle §237 odst. 1 písm. b/ o. s. ř.
V rámci dovolacího důvodu uvedeného v §241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř. žalovaná vytýká odvolacímu soudu, že jeho rozhodnutí je „nepřezkoumatelné“. Má zato, že z odůvodnění rozhodnutí není dostatečně zřejmé, proč odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně právě v přísudku částky 523,849.103,87 Kč, resp. jak k této částce dospěl, zda se jedná o jistinu či příslušenství a ke kterému z žalobcem tvrzených neplatných úkonů se toto plnění vztahuje. Postrádá v něm výklad, které skutečnosti měl odvolacího soud za prokázané, o které důkazy opřel svá skutková zjištění, jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil, jaký učinil závěr o skutkovém stavu a jak věc posoudil po právní stránce (§157 odst. 2 o. s. ř.). V rozhodnutí není náležitě reagováno na její výhradu k posouzení pasivní legitimace ve sporu. Navíc je přesvědčena, že potvrdit revidovaný rozsudek pouze zčásti lze v případě, že se jedná o některý z dílčích výroků nebo jen ohledně základu věci. Rozhodnutím odvolacího soudu v dané věci došlo nepřípustně k rozštěpení rozhodnutí o jediném nároku. Rozhodnutí odvolacího soudu je navíc i překvapivé, neboť neseznámil účastníky se svým právním názorem, který byl odlišný od právního názoru soudu prvního stupně, a neumožnil jim se k němu vyjádřit.
Podle §157 odst. 2 o. s. ř. není-li dále stanoveno jinak, soud v odůvodnění rozsudku uvede, čeho se žalobce (navrhovatel) domáhal a z jakých důvodů a jak se ve věci vyjádřil žalovaný (jiný účastník řízení), stručně a jasně vyloží, které skutečnosti má prokázány a které nikoliv, o které důkazy opřel svá skutková zjištění a jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil, proč neprovedl i další důkazy, jaký učinil závěr o skutkovém stavu a jak věc posoudil po právní stránce, přičemž není přípustné ze spisu opisovat skutkové přednesy účastníků a provedené důkazy. Soud dbá o to, aby odůvodnění rozsudku bylo přesvědčivé. Z citovaného ustanovení vyplývá mimo jiné povinnost soudu v odůvodnění rozsudku uvést stručný a jasný výklad o tom, které skutečnosti, významné pro rozhodnutí věci, má za prokázané a které nikoliv. U každé jednotlivé prokázané i neprokázané skutečnosti musí (stručně a jasně) uvést, jak k tomuto závěru došel, tedy z jakých důkazů podle jeho názoru závěr vyplývá, jak tyto důkazy ve smyslu §132 až 135 o. s. ř. hodnotil, a to zejména tehdy, šlo-li o důkazy protichůdné. Povinnost soudu rozsudek tímto způsobem odůvodnit (§157 odst. 2 o. s. ř.) je přitom jedním z principů řádného a spravedlivého procesu vyplývajících z článku 36 a násl. Listiny základních práv a svobod a z článku 1 Ústavy České republiky, který představuje součást práva na spravedlivý proces. Z odůvodnění musí vyplývat vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé. Rozhodnutí, které nerespektuje zásady uvedené v §157 odst. 2 o. s. ř., je nepřezkoumatelné (pro nesrozumitelnost nebo nedostatek důvodů).
Nelze mít zato, že odůvodnění dovoláním napadeného rozsudku odvolacího soudu shora rozvedená kritéria §157 odst. 2 o. s. ř. nesplňuje. Sama skutečnost, že odvolací soud shledal správnými skutkové a z větší části i právní závěry soudu prvního stupně a ztotožnil se s právní argumentací respektující jeho právní názory, kterými soud prvního stupně zavázal ve svých předchozích rozhodnutích v dané věci, nemůže činit rozhodnutí odvolacího soudu nepřezkoumatelným pro nedostatek důvodů. Obsah rozhodnutí soudu prvního stupně je totiž v rozhodnutí odvolacího soudu dostatečně reprodukován a je tudíž seznatelné, na jakých skutkových a právních závěrech je rozhodnutí odvolacího soudu založeno. Jinak řečeno, z napadeného rozhodnutí v kontextu s jeho předchozími rozhodnutími je dostatečně zřejmé, k jakým právním závěrům odvolací soud dospěl (a to i pokud jde o posouzení pasivní legitimace žalované) a jakými úvahami se při rozhodování řídil.
Rozhodnutí odvolacího soudu je „překvapivé“, jestliže ho nebylo možné na základě zjištěného skutkového stavu předvídat (srov. např. rozhodnutí Ústavního soudu ČR ze dne 15. 9. 2004, sp. zn. I. ÚS 220/2004). V §212a o. s. ř. se určuje, z jakých důvodů může odvolací soud přezkoumat rozhodnutí soudu prvního stupně. Přezkumná činnost odvolacího soudu po stránce kvalitativní zahrnuje jak hmotněprávní posouzení věci, tak i aplikaci procesněprávních předpisů; odvolací soud tedy zkoumá, zda rozhodnutí soudu prvního stupně je správné z hlediska použití a výkladu hmotněprávních a procesních předpisů a zabývá se též případnými vadami, k nimž došlo v průběhu řízení před vydáním rozhodnutí. Na rozdíl od vymezení kvantitativního rozsahu přezkumné činnosti odvolacího soudu, která je zásadně určena mezemi, v nichž se odvolatel domáhá přezkoumání rozhodnutí soudu prvního stupně (srov. §212 o. s. ř.), není odvolací soud při své přezkumné činnosti po stránce kvalitativní zásadně vázán uplatněnými odvolacími důvody. O překvapivé rozhodnutí odvolacího soudu jde pouze tehdy, jestliže odvolací soud založí své rozhodnutí na skutečnostech, které účastníkům nebo některým z nich nebyly známy, nebo o nichž sice věděli, ale nepovažovali je podle dosavadních výsledků řízení za rozhodné pro právní nebo skutkové posouzení věci. O takový případ se v dané věci nejedná. Odvolací soud vycházel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně. Námitka „překvapivosti“ jeho rozhodnutí může být spojována toliko s vyhodnocením listiny obsahující právní úkony, jimiž žalovaná prováděla započtení své pohledávky (plnění, které poskytla úpadci podle smlouvy o devizovém úvěru) proti žalované pohledávce; pouze v posouzení platnosti započtení vzájemných pohledávek se totiž závěry soudů obou stupňů lišily. Listiny obsahující právní úkon započtení měly soudy obou stupňů k dispozici a údaje, které se z nich podávaly, hodnotily. Účastníci řízení měli možnost se prostřednictvím svých zástupců k těmto důkazům vyjádřit a ovlivnit tak výklad právního úkonu, který byl v listinách slovy vyjádřen a zaznamenán. Nelze tudíž dovozovat, že by odvolací soud založil své rozhodnutí na skutečnostech, které účastníkům nebo některému z nich nebyly známy, nebo o nichž sice věděli, ale nepovažovali je podle dosavadních výsledků řízení za rozhodné pro právní nebo skutkové posouzení věci. Nelze proto přisvědčit námitce dovolatelky, že závěr odvolacího soudu o právech a povinnostech, které vyplývaly z listinných důkazů, byl pro účastníky řízení nepředvídatelný a že rozhodnutí odvolacího soudu lze mít proto za překvapivé (účastnické strany si musely být vědomy významu obsahu listinných důkazů pro právní posouzení věci).
Přisvědčit nelze ani výtce, že odvolací soud nepřípustně „rozštěpil“ jediný nárok, který byl žalobou uplatněn, jestliže rozhodnutí soudu prvního stupně zčásti potvrdil a zčásti vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Žalobou v konečné podobě uplatnil žalobce u soudu nárok na zaplacení 1.123,837.753,87 Kč z titulu plnění z bezdůvodného obohacení. Soudy obou stupňů shledaly tento nárok žalobce po právu. Protože odvolací soud na rozdíl od soudu prvního stupně dospěl k závěru, že žalovaná na pohledávku žalobce z titulu bezdůvodného obohacení platně započetla svou pohledávku ve výši 599,988.650,- Kč z titulu plnění, které úpadci poskytla podle neplatné smlouvy o devizovém úvěru, bylo odlišné (zamítavé) rozhodnutí ohledně částky 599,988.650,- Kč pouze logickým důsledkem takového právního závěru. Ke změně rozsudku soudu prvního stupně v části, jíž o uvedené částce rozhodl, nedošlo pouze proto, že odvolací soud současně shledal rozsudek soudu prvního stupně v inkriminované části nepřezkoumatelným. Jde-li o tzv. jinou vadu řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí, lze ji v odvolacím řízení zohlednit, jestliže nemohla být zjednána náprava. Nelze-li rozsudek pro nedostatky ať již zčásti nebo zcela přezkoumat, nemůže být taková vada (která nesporně mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci) v odvolacím řízení napravena a odvolacímu soudu nezbývá než postupovat podle §219a odst. 1 písm. a/ o. s. ř. (tedy rozsudek soudu prvního stupně ať již zčásti nebo zcela zrušit a věc mu vrátit k dalšímu řízení).
Lze uzavřít, že dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř. tak nebyl uplatněn opodstatněně.
Prostřednictvím dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, nebo ze skutkových zjištění vyvodil nesprávné právní závěry.
Odvolací soud založil své potvrzující rozhodnutí na právním závěru, že plněním, které poskytl úpadce TESLAMP a.s. (dříve Tesla Holešovice a.s.) žalované na základě jimi uzavřené „Smlouvy o převzetí dluhu“ z 11. 7. 1996 a podle smlouvy o devizovém úvěru z 30. 1. 1998, se žalovaná na úkor žalobce bezdůvodně obohatila. Jak smlouvu z 11. 7. 1996, kterou podle obsahu posoudil jako smlouvu o převzetí závazku (§533 obč. zák.), tak smlouvu o devizovém úvěru z 30. 1. 1998, jejímž účelem bylo výhradně zaplacení privatizačního úvěru, který dne 3. 5. 1996 žalovaná poskytla obchodní společnosti TES a.s., totiž hodnotil jako neplatné právní úkony proto, že jimi byl obcházen zákon, konkrétně ustanovení §161e odst. 1 obchodního zákoníku ve znění platném k 11. 8. 1997, zakazující, aby obchodní společnost poskytovala zálohy půjčky či úvěry pro účely nabytí jejích akcií, popř. aby úvěry nebo půjčky poskytnuté pro tyto účely nebo jiné závazky související s nabýváním jejích akcií zajišťovala. Protože privatizační úvěr poskytnutý žalovanou společnosti TES a.s. sloužil výhradně k zaplacení kupní ceny akcií tehdejší Tesly Holešovice a.s. (nynější TESLAMP a.s. /úpadce/), nemohla platně převzít závazek směřující k „zaplacení vlastních akcií“. Legitimnost postupu žalované podle §332 odst. 1 obch. zák. je zákonným zákazem (§161e obch. zák.) vyloučena. Byl-li právní úkon přistoupení TESLAMP a.s. k závazku TES a.s. neplatný, je žalovaná plnění, které z něho nabyla, povinna žalobci vydat podle §451 obč. zák. Jestliže bylo společnosti TESLAM a.s. zákonem zapovězeno zajišťovat úvěr poskytnutý TES a.s. na nákup jejích akcií, nemohla si tím spíše sama vzít úvěr k zaplacení privatizačního úvěru. Odvolací soud proto i smlouvu o devizovém úvěru z 30. 1. 1998 hodnotil jako neplatnou ve smyslu §39 obč. zák.; dovodil, že v tomto případě se však uplatní §457 obč. zák.
V rámci dovolacího důvodu uvedeného v §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. brojí dovolatelka především proti závěru o neplatnosti smlouvy, jíž úpadce dne 11. 8. 1997 přistoupil k dluhu společnosti TES a.s. (závěr odvolacího soudu, že uvedenou smlouvou došlo k přistoupení k dluhu, resp. k závazku TES a.s. ve smyslu ustanovení §533 obč. zák. není v dovolání zpochybněn). Pro případ, že by tato smlouva byla neplatná, prosazuje dovolatelka oproti odvolacímu soudu názor, že to nebyla ona, kdo se plněním ze strany TESLAMP a.s. na úkor žalobce obohatil, nýbrž že majetkového prospěchu se dostalo TES a.s., za níž jí bylo úpadcem plněno, co po právu měla plnit (a že proto je namístě věc poměřovat ustanovením §454 obč. zák.).
Podle §161e odst. 1 obch. zák., společnost nesmí poskytovat zálohy, půjčky ani úvěry pro účely nabytí jejích akcií ani úvěry nebo půjčky poskytnuté na tyto účely nebo jiné závazky související s nabýváním jejích akcií zajišťovat.
V této (pro věc rozhodné) podobě bylo citované ustanovení vtěleno do obchodního zákoníku s účinností od 1. 7. 1996 zákonem č. 142/1996 Sb. a až do 31. 12. 2000 nedoznalo žádných změn. Do českého právního řádu jím byla implementována Druhá směrnice Rady Evropských společenství z 13. 12. 1976 o koordinaci ochranných opatření, která jsou na ochranu zájmů společníků a třetích osob vyžadována v členských státech od společností ve smyslu čl. 58 druhého pododstavce Smlouvy při zakládání akciových společností a při udržování a změně jejich základního kapitálu, za účelem dosažení rovnocennosti těchto opatření (77/91/EHS), ve znění Směrnice Rady 92/101/EHS ze dne 23. 11. 1992 (Úřední věstník Evropské Unie L 26, 31. 1. 1977, s. 1 - 13, zvláštní vydání v českém jazyce kapitola 17, svazek 01, s. 8 - 20) - dále též jen „Druhá směrnice“, konkrétně její články 18 až 24a.
Nejvyšší soud již v rozsudku ze dne 1. 9. 2009, sp. zn. 29 Cdo 2011/2007, řešil, zda zákazu formulovanému v §161e obch. zák. se protiví též převzetí dluhu ve smyslu §531 odst. 1 obč. zák., v jehož důsledku se osoba přejímající dluh ocitne v postavení osoby povinné uhradit dluh původního dlužníka u věřitele z titulu nesplaceného úvěru poskytnutého původnímu dlužníku za účelem uhrazení kupní ceny za nákup vlastních akcií přejímající osoby; text §161e obch. zák. na tuto otázku výslovně neodpovídá. Dospěl k závěru, že situace, kdy společnost převezme dluh jiné společnosti z úvěrové smlouvy, podle níž byl poskytnutý úvěr účelově vázán na nákup akcií přejímající společnosti, vyvolává tytéž účinky, jako kdyby společnost, která dluh převzala, sama nákup akcií od počátku financovala, tedy jako kdyby jiné společnosti poskytla (v rozsahu, v němž došlo k převzetí dluhu) půjčku nebo úvěr za účelem nákupu těchto akcií. Takové jednání se tedy zjevně protiví §161e obch. zák. (potažmo článku 23 odst. 1 Druhé směrnice, z nějž bylo do českého právního řádu implementováno), je s uvedeným ustanovením v rozporu, a dotčený právní úkon (smlouva o převzetí dluhu) je proto absolutně neplatný podle §39 obč. zák.
Není rozumného důvodu tyto závěry nevztáhnout i na posuzovaný případ, kdy došlo k uzavření smlouvy o přistoupení k dluhu, resp. k závazku ve smyslu ustanovení §531 odst. 2 obč. zák. (jež od doby uzavření smlouvy o přistoupení k dluhu nedoznalo změn). Ustanovení §531 nerozlišuje mezi privativní intercesí (převzetím dluhu) a kumulativní intercesí (přistoupením k dluhu); oboje slučuje v jediném ustanovení nazvaném „Převzetí dluhu“. Převzetím dluhu je případ, kdy třetí osoba ujedná s dlužníkem, že převezme jeho dluh, a věřitel s tím souhlasí. Následkem těchto projevů vůle je pak vstup třetí osoby do obligace na místo původního dlužníka, třetí osoba se stává novým (jediným) dlužníkem a původní dlužník je z obligace vyvázán (§531 odst. 1 obč. zák.). Naproti tomu ustanovení §531 odst. 2 obč. zák. připouští, aby třetí osoba převzala dlužníkův dluh i smlouvou s věřitelem, bez dlužníkova souhlasu, následkem čehož je vznik solidárního dluhu původního dlužníka a přejímatele dluhu. Ustanovení §533 obč. zák. upravuje kumulativní intercesi speciálně, jen s omezením na peněžité dluhy. V posuzovaném případě by (platné) přistoupení společnosti TESLAMP a.s. k peněžitému dluhu TES a.s. ze smlouvy o privatizačním úvěru vedlo k tomu, že se TESLAMP a.s. stane dlužníkem vedle TES a.s. a obě jsou zavázány společně a nerozdílně (vznikl by závazek solidární); v důsledku toho by byla žalovaná jako věřitel oprávněna požadovat celé plnění po kterékoli z těchto společností. Nastává tudíž silnější efekt, než kdyby TESLAMP a.s. zajistila privatizační úvěr ručením. To může vést k jedinému závěru, že přistoupení TESLAMP a.s. k závazku TES a.s. se stalo v rozporu s §161e odst. 1 obch. zák. Rozpor právního úkonu s §161e odst. 1 obch. zák. způsobuje neplatnost právního úkonu podle §39 obč. zák. Závěr odvolacího soudu, že smlouva, kterou uzavřely dne 11. 8. 1997 žalovaná a TESLAMP a.s. (dříve Tesla Holešovice a.s.), je neplatná, je tudíž správný.
Přisvědčit lze rovněž závěru odvolacího soudu dovozujícímu, že neplatná je i smlouva o úvěru č. 700/011/98, podle níž žalovaná poskytla společnosti TESLAMP a.s. 33,331.000,- DEM (v přepočtu 599,988.650,- Kč). Tento úvěr (dále opět jen „devizový úvěr“) sloužil výhradně k částečnému splacení privatizačního úvěru poskytnutého společnosti TES a.s. (šlo nesporně o přeúvěrování privatizačního úvěru, tedy nahrazení jednoho úvěru druhým). Zakazuje-li §161e odst. 1 obch. zák. TESLAMP a.s. poskytovat úvěry pro účely nabytí jejích akcií, vyplývá z toho mutatis mutandis, že je jí zapovězeno rovněž vzít si úvěr za účelem zaplacení úvěru, který si vzala třetí osoba - TES a.s. na úhradu kupní ceny jejích akcií. Obojí totiž směřuje ke stejnému hospodářskému efektu. Potud tedy odvolací soud při právním posouzení věci nepochybil a námitky žalované nejsou v tomto směru důvodné.
Souhlasit však již nelze s tím, jak odvolací soud posoudil právní následky neplatného přistoupení TESLAMP a.s. k privatizačnímu úvěru, který žalovaná poskytla TES a.s. Je-li smlouva o přistoupení k dluhu z 11. 8. 1997 neplatná, nevznikla z ní jejím účastníkům žádná oprávnění a žádné povinnosti a nemůže mít právní dopad na závazek TES a.s. ze smlouvy o privatizačním úvěru; z ní je vůči žalované zavázána výlučně TES a.s. Jinak řečeno, smlouva z 11. 8. 1997 nezaložila právní důvod ke vstupu TESLAMP a.s. na pozici dlužníka strany obligace ze smlouvy o privatizačním úvěru a k jeho splácení z vlastních prostředků (ať již přímých nebo prostřednictvím devizového úvěru). Je přitom nesporné, že TESLAMP a.s. privatizační úvěr po uzavření „Smlouvy o převzetí dluhu“ splácela.
Podle §451 obč. zák. platí, že kdo se na úkor jiného bezdůvodně obohatí, musí obohacení vydat (odst. 1). Bezdůvodným obohacením je majetkový prospěch získaný planěním bez právního důvodu, plněním z neplatného právního úkonu nebo plněním z právního důvodu, který odpadl, jakož i majetkový prospěch získaný z nepoctivých zdrojů (odst. 2).
Podle §454 obč. zák. bezdůvodně se obohatil i ten, za nějž bylo plněno, co po právu měl plnit sám.
Ustanovení §457 obč. zák. pak určuje, že je-li smlouva neplatná nebo byla-li zrušena, je každý z účastníků povinen vrátit druhému vše, co podle ní dostal.
Lze přisvědčit žalované, že odvolací soud (shodně se soudem prvního stupně) chybně posoudil po právní stránce vznik bezdůvodného obohacení podle §457 a 451 obč. zák., a v důsledku toho nevyřešil správně otázku pasivní legitimace v tomto sporu.
Především je třeba zdůraznit že aplikace §457 obč. zák. přichází v úvahu pouze v případech (neplatné či zrušené) smlouvy oboustranně zavazující k plnění (např. kupní, nájemní apod.), podle níž bylo skutečně oboustranně plněno (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu uveřejněná ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod R 26/1975, R 1/1979, popř. jeho rozhodnutí ze dne 27. 6. 2006, sp. zn. 25 Cdo 453/2005, a ze dne 31. 7. 2003, sp. zn. 29 Cdo 2631/2000). Tam, kde podle smlouvy plnila jen jedna smluvní strana, nebo nešlo-li o plnění podložené neplatnou smlouvou (R 13/2002), nelze §457 obč. zák. aplikovat. Toto ustanovení zakládá totiž vzájemnou vázanost práv a povinností obou smluvních stran ve smyslu §560 obč. zák. (synallagma), kdy povinnost každé ze stran k vrácení přijatého plnění je vzájemně vázána na právo od druhé strany plnění požadovat (např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 14. 7. 2010, sp. zn. 31 Cdo 2250/2009, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek).
Smlouvou o přistoupení k dluhu se zavazuje k plnění a plnění poskytuje jen jedna smluvní strana bez vzájemného protiplnění od druhé smluvní strany. Na základě smlouvy o devizovaném úvěru žalovaná poskytla plnění společnosti TESLAMP a.s. bez jejího protiplnění; TESLAMP a.s. se jen zavázala poskytnuté plnění vrátit. Ustanovení §457 obč. zák. se zde tudíž nemůže uplatnit.
Odvolací soud vyloučil aplikaci §454 obč. zák. proto, že smlouvou o přistoupení k dluhu nebyl původní dlužník (TES a.s.) zbaven své povinnosti žalované plnit (splácet úvěr). Tato chybná úvaha však zcela přehlíží podstatu smlouvy o přistoupení k dluhu podle §531 odst. 2 obč. zák. (resp. smlouvy o přistoupení k závazku podle §533 obč. zák.). Sluší se poznamenat, že smlouva o přistoupení k dluhu, resp. k závazku, se uplatní i na přistoupení k dluhu (závazku) vzešlého z obchodního závazkového vztahu, což je případ v dané věci, kde šlo o přistoupení k dluhu (závazku) z úvěrové smlouvy (ze smlouvy o privatizačním úvěru). Jakkoli od doby, kdy došlo k uzavření (platné) smlouvy o přistoupení k dluhu (závazku), je vedle původního dlužníka dlužníkem i přejímatel, resp. přistupitel (jenž vůči věřiteli vystupuje jako osoba, která - solidárně s původním dlužníkem - plní vlastní dluh), podstata ujednání mezi věřitelem a přistupitelem tkví právě v tom, aby přistupitel uhradil dluh původního dlužníka (v posuzovaném případě peněžitý dluh ze smlouvy o privatizačním úvěru uzavřené mezi žalovanou a TES a.s.) spolu s původním dlužníkem. Přistupitel jako nový dlužník je zavázán vedle původního dlužníka ve stejném rozsahu jako původní dlužník. Věřitel může žádat plnění po kterémkoli z dlužníků, aniž by se musel nejprve obrátit na toho z nich, který byl původně zavázán. Plněním jednoho z dlužníků zaniká v rozsahu tohoto plnění i závazek druhého dlužníka; dochází k uspokojení pohledávky věřitele, což znamená, že v rozsahu, v jakém na pohledávku věřitele plní přistoupivší dlužník, dochází ke splnění dluhu původního dlužníka a k zániku jeho dluhu z úvěru, a v uvedeném rozsahu je tedy původní dlužník své povinnosti vůči věřiteli zbaven. Tomu odpovídá, aby v případě, že vyjde najevo, že přistupitel uhradil dluh původního dlužníka na základě neplatné smlouvy o přistoupení k dluhu (resp. k závazku), požadoval vrácení takto (bezdůvodně) vyplacených částek po původním dlužníku a nikoli po věřiteli. Plnil totiž s vědomím, že sám úvěrovou smlouvu, která je titulem plnění, s věřitelem neuzavřel, a že plnil-li, splácel úvěr poskytnutý původnímu dlužníku. Jinak řečeno plnil věřiteli to, co měl podle úvěrové smlouvy plnit původní dlužník (vědomě splácel cizí úvěr, plnil za jiného). To má oporu v úpravě obsažené v §454 obč. zák. Byl-li přistupitelem podle smlouvy o přistoupení k dluhu (závazku) plněn dluh původního dlužníka u jeho věřitele, zaniká v rozsahu tohoto plnění dluh původního dlužníka a je to původní dlužník, který má povinnost vrátit přistupiteli vše, co na jemu poskytnutý úvěr (za něj) podle neplatné smlouvy plnil jeho věřiteli. Základní právní povinností dlužníka je vrátit půjčku či úvěr, který čerpal. Společnost TESLAMP a.s., která splácela úvěr poskytnutý jinému, sama takovou právní povinnost ze zákona ani z úvěrové smlouvy neměla, a už vzhledem k absolutní neplatnosti smlouvy o přistoupení k dluhu je zřejmé, že takovou právní povinnost vůči žalované neměla ani ji nezískala. Mezi TESLAMP a.s., která vědomě splácela cizí úvěr, a žalovanou, která její plnění na splátku úvěru přijímala, bylo evidentní, že jde o plnění na cizí dluh, tedy o plnění za dlužníka. Je vyloučeno, aby TESLAMP a.s. neznala účel svých plateb žalované a mylně se domnívala, že jejími platbami zaniká její vlastní dluh, jak naznačuje ve vyjádření k dovolání.
Lze proto uzavřít, že to nebyla žalovaná, kdo se plněním, které jí TESLAMP a.s. na základě neplatné smlouvy z 11. 8. 1996 poskytl, bezdůvodně obohatil. Závěr odvolacího soudu, že osobou povinou k vrácení částek, které TESLAMP a.s. žalované uhradila na umoření dluhu TES a.s. na základě neplatné smlouvy o přistoupení k dluhu (závazku), je žalovaná (a nikoli TES a.s.), tedy že k vydání plnění z bezdůvodného obohacení je v daném případě žalovaná, je chybný a dovolání je opodstatněné.
Nadto lze přisvědčit i výhradě dovolatelky vůči postupu odvolacího soudu, který odmítl aplikaci ustanovení §332 odst. 1 obch. zák., kterého se ve svůj prospěch dovolávala, se zdůvodněním, že zmíněné ustanovení (podle něhož je věřitel povinen přijmout plnění dlužníkova dluhu nabídnuté třetí osobou) předpokládá nabídku třetí osoby, tedy jednostranný právní úkon a v dané věci bylo plněno podle „Smlouvy o převzetí dluhu“. Lze souhlasit s dovolatelkou, že odvolací soud přehlédl, že §332 odst. 1 obch. zák. upravuje ve dvou větách dvě různé skutkové podstaty. V první větě případ, kdy se souhlas dlužníka s plněním třetí osoby vyžaduje, ve větě druhé, kdy souhlasu zapotřebí není (tj. kdy třetí osoba dlužníkův dluh zajišťuje ať již ručením či jinak a dlužník je v prodlení). Byla-li TES a.s. se splácením dluhu již v prodlení, přicházela v úvahu aplikace §332 odst. 1 věty druhé obch. zák., neboť TESLAMP a.s. placení dluhu z privatizačního úvěru poskytnutého TES a.s. zajistila zástavním právem smlouvami uzavřenými před datem 1. 7. 1996, tedy v době před účinností zákonné úpravy zapovídající jí takový postup. Žalovaná tedy musela přijmout plnění od TESLAMP a závěr, že je osobou povinou k vrácení částek, které jí TESLAMP a.s. uhradila na umoření dluhu TES a.s. na základě neplatné smlouvy o přistoupení k dluhu, resp. závazku, je i proto nesprávný a dovolání žalované je i proto opodstatněné. Dovolacímu soudu nezbylo než - aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.) - pro vadné právní posouzení rozsudek odvolacího soudu v dovoláním napadeném rozsahu zrušit. Zbylými dovolacími námitkami zpochybňujícími správnost právního posouzení věci se již pro nadbytečnost nezabýval. Jelikož důvody, pro které byl zrušen potvrzující výrok rozsudku odvolacího soudu, platí i pro rozsudek, jímž soud prvního stupně rozhodl o částce 523,849.103,87 Kč, zrušil v této části a v akcesorických výrocích rovněž tento rozsudek a věc v uvedeném rozsahu vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§243b odst. 2 část věty za středníkem, odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný. V novém rozhodnutí rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení, ale znovu i o nákladech řízení původního, včetně řízení dovolacího (§243d odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně 20. září 2011
JUDr. Ivana Zlatohlávková, v. r.
předsedkyně senátu