ECLI:CZ:NS:2006:25.CDO.24.2005.1
sp. zn. 25 Cdo 24/2005
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marty Škárové a soudců JUDr. Františka Ištvánka a JUDr. Petra Vojtka v právní věci žalobkyně M. Š., zastoupené advokátem, proti žalované České republice – Č. n. b., o zaplacení 960.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 16 C 35/2001, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 18. června 2004, č. j. 13 Co 52/2004-121, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobkyně se proti státu domáhala náhrady škody způsobené jí nesprávným úředním postupem Č. n. b. (dále „ČNB”) spočívajícím v tom, že ČNB nevykonávala dostatečnou správní kontrolu nad dodržováním devizových předpisů ve společnostech M. I., s. r. o. (dále „MI”), a M. C. Ltd. (dále „MCL”) a v příčinné souvislosti s touto její nečinností vznikla žalobkyni škoda ve výši 960.000,- Kč, neboť žalobkyně na základě smlouvy se společností MI zaslala dne 17. 4. 2000 na účet společnosti MCL částku 25.000 USD za účelem jejich zhodnocení na devizovém trhu, avšak dne 9. 5. 2000 společnost MI uzavřela své kanceláře a devizové hodnoty nebyly žalobkyni vráceny.
Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 23. 10. 2003, č. j. 16 C 35/2001-101, žalobu zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vyšel ze zjištění, že společnost MI byla zapsána do obchodního rejstříku dne 3. 2. 1999 s předmětem podnikání organizační a ekonomické poradenství, zprostředkovatelská činnost v oblasti obchodu a služeb a pronájem movitých věcí. Na základě inzerátů uveřejňovaných v novinách v letech 1998 - 2000, týkajících se obchodování na devizovém trhu, žalobkyně navštívila společnost MI a po několika návštěvách podepsala blíže nespecifikovanou smlouvu v anglickém jazyce a dne 17. 4. 2000 zaslala na účet společnosti MCL do USA částku 25.000,- USD za účelem jejich zhodnocení na zahraničních devizových trzích. Dne 25. 6. 1999 zaměstnankyně ČNB daly podnět Odboru nestandardních činností ČNB k důkladné kontrole společnosti MI. Dne 3. 3. 2000 vydala ČNB pověření k provedení kontroly dodržování devizových předpisů společností MI s termínem kontroly od 14. 3. do 30. 9. 2000. Společnost MI dne 9. 5. 2000 uzavřela své kanceláře, prostředky svěřené žalobkyní nezhodnotila ani nevrátila. Pohyby na účtech společnosti MI se zabýval též Finanční analytický útvar Ministerstva financí ČR, který dne 22. 11. 2000 podal trestní oznámení na jednatele společnosti MI. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že MI provozovala činnost, k níž potřebovala devizovou licenci udělovanou ČNB, kterou však neměla, a její činnost tak byla v rozporu s devizovým zákonem (zákon č. 219/1995 Sb.). Podle tohoto zákona nebo zákona č. 6/1993 Sb., o Č. n. b., ve znění tehdy účinném, ČNB neměla obecnou povinnost chránit majetek nebo investice osob, které se rozhodnou obchodovat na devizových trzích, a neměla ani povinnost občany informovat o tom, že určitý subjekt provozuje svoji činnost v rozporu se zákonem. Postup žalované nebyl tedy v rozporu s objektivním právem a vůči MI mohla ČNB v rozhodné době učinit pouze dvě opatření, a to přikázat jí ukončit činnost nebo uložit pokutu, přičemž žalobkyni by mohlo ochránit pouze první z nich, a to jen za předpokladu, že by MI ukončila činnost ještě před tím, než žalobkyně převedla své prostředky do zahraničí. Žalobkyně sama porušila ust. §6 odst. 3 devizového zákona, když předmětnou finanční částku převedla do zahraničí bez příslušného povolení. ČNB se nedopustila kvalifikované nečinnosti, která by mohla být charakterizována jako nesprávný úřední postup, a její činnost není ani v příčinné souvislosti s tím, že žalobkyně nerozumně investovala, neboť bylo především na žalobkyni, aby při investování tak vysoké částky věnovala pozornost podmínkám uzavíraného závazku a možným rizikům.
K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 18. 6. 2004, č. j. 13 Co 52/2004-121, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně a ztotožnil se i s jeho závěrem o nedůvodnosti žaloby. Žalobkyně neprokázala žádný právní vztah se společností MI, k níž se váže její konstrukce o vzniku škody v důsledku nesprávného úředního postupu žalované, a nedoložila ani důkaz o tom, že by uzavřela smlouvu o obchodování devizami se zahraniční společností MCL. Své prostředky složila na zahraniční účet této zahraniční společnosti zřejmě bez právního důvodu a podle českých zákonů by měla vůči ní nárok na vydání bezdůvodného obohacení, avšak vůči společnosti MI žádný právní vztah nemá. Mezi devizovou kontrolou společnosti MI ze strany ČNB a majetkovou ztrátou žalobkyně není proto příčinná souvislost; odpovědnost státu za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem ve smyslu §13 zákona č. 82/1998 Sb. je tedy vyloučena. Devizová kontrola společnosti MI započala ještě dříve, než žalobkyně provedla svou finanční transakci, porušení devizového zákona ze strany společnosti MI nebylo zjištěno a společnost MI ukončila svou faktickou činnost z vlastní vůle. Konstrukce žalobkyně, že dřívější kontrola společnosti MI by zabránila vzniku její škody, proto není správná. Kromě zmíněného bezesmluvního plnění žalobkyně neprokázala žádný právní vztah ani ke společnosti MCL, ani netvrdila, že by na území České republiky působila nějaká její organizační složka. Odvolací soud se rovněž ztotožnil s názorem soudu prvního stupně, že stát není v obecné rovině garantem všech majetkových ztrát, které vzniknou jeho občanům jejich finančními transakcemi, byť v důsledku podvodného jednání jiných osob. Žalobkyně si v daném případě počínala neobezřetně, když bez jakéhokoli smluvního zajištění složila na zahraniční účet zahraniční společnosti vysokou peněžní částku.
Proti tomuto rozsudku podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ust. §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., a podává je z důvodů uvedených v §241a odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř. Zásadní význam napadeného rozhodnutí po právní stránce spatřuje v otázce odpovědnosti státu za výkon správního dozoru nad devizovým trhem, která v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud nebyla řešena. Poukazuje na to, že již dne 25. 6. 2003 (dovolatelka zřejmě míní rok 1999) dostala ČNB na základě zachycených inzerátů MI podnět k zahájení devizové kontroly MI, přesto však v rozporu s §36 a násl. zákona o ČNB, §8 odst. 1 zákona o státní kontrole a §18 odst. 1 správního řádu, nezahájila včas kontrolu dodržování devizových předpisů ve společnosti MI. Za nesprávný považuje dovolatelka názor odvolacího soudu, že dozorové činnosti ČNB podléhala pouze společnost MI jako právnická osoba se sídlem na území ČR, neboť společnost MCL má sice sídlo mimo území ČR, působila však v ČR prostřednictvím své údajné pobočky - společnosti MI a její zaměstnanci vystupovali současně jako makléři společnosti MCL, kteří v prostorách MI prováděli pokyny klientů k nákupu či prodeji deviz, čímž byl obcházen devizový zákon. Dovozuje, že žalovaná měla možnost nařídit kontrolu MI i mimo plán devizových kontrol, avšak nařídila ji až na období, kdy žalobkyně a ostatní klienti MI již přišli o své úspory. Důvody, proč žalovaná nemohla kontrolu nařídit již na druhé pololetí roku 1999, nemohou být podle názoru dovolatelky omluvou. Poukazuje na to, že obě společnosti (MI a MCL) spolupracovaly na základě ústně uzavřené dohody o spolupráci, a závěr, že svůj závazkový vztah se společností MI nedoložila, když na účet MCL zaslala částku 960.000,- Kč, je v rozporu s obsahem spisu. Navrhla, aby dovolací soud napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaná se ve svém vyjádření k dovolání ztotožnila s odůvodněním rozsudků soudů obou stupňů, odkázala na svá předchozí vyjádření a navrhla, aby dovolání bylo zamítnuto.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, účastníkem řízení, zastoupeným advokátem ve smyslu §241 odst. 1 o. s. ř, dospěl k závěru, že dovolání není přípustné.
Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu upravuje ustanovení §237 o. s. ř.
Podle §237 odst. 1 o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [písm. a)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [písm. b)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní právní význam [písm. c)].
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní právní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, nebo která je odvolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Žalobkyně napadá dovoláním rozsudek odvolacího soudu, kterým byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, a nejde o případ, že by v této věci bylo soudem prvního stupně rozhodováno poté, co by jeho předchozí rozhodnutí bylo zrušeno [§237 odst. 1 písm. b)]. Přípustnost dovolání se tedy řídí podle ust. §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Dovolání je podle tohoto ustanovení přípustné, jde-li o řešení právních otázek (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění přípustnost dovolání nezakládají) a současně se musí jednat o právní otázku zásadního významu. Právním posouzením je činnost soudu, při níž aplikuje konkrétní právní normu na zjištěný skutkový stav, tedy dovozuje ze skutkového zjištění, jaká mají účastníci podle příslušného právního předpisu práva a povinnosti.
Závisí-li přípustnost dovolání na úvaze dovolacího soudu o tom, zda napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam, nemůže být způsobilým dovolacím důvodem námitka, že rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování (srov. ust. §241a odst. 3 o. s. ř.).
Pokud dovolatelka zpochybňuje skutkové závěry ohledně prokázání jejího smluvního vztahu ke společnosti MI či MCL, je zřejmé, že nesouhlasí se skutkovými zjištěními, z nichž rozsudek odvolacího soudu vychází. V tomto případě nejde o námitku nesprávného řešení otázky právní, nýbrž o námitku týkající se skutkových zjištění, která byla podkladem pro právní posouzení věci, tedy o dovolací důvod podle §241 odst. 3 písm. c) o. s. ř. Z hlediska tohoto dovolacího důvodu nelze správnost rozsudku odvolacího soudu přezkoumat, neboť námitku, že rozsudek odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování, nelze s ohledem na přípustnost dovolání podle ust. §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. uplatnit.
Zásadní právní význam napadeného rozhodnutí ve smyslu ust. §237 odst. 3 o. s. ř. spatřuje dovolatelka v otázce odpovědnosti státu za výkon správního dozoru nad devizovým trhem. Tato otázka není v dané věci otázkou zásadního právního významu ve smyslu ust.
§237 odst. 3 o. s. ř. už z toho důvodu, že v obdobných věcech již byla dovolacím soudem opakovaně řešena (srov. např. usnesení NS ČR ze dne 25. 11. 2004, sp. zn. 25 Cdo 1395/2004, usnesení NS ČR ze dne 29. 11. 2005, sp. zn. 25 Cdo 1963/2004) a ani další dovolací námitky žalobkyně nejsou způsobilé přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. založit. Jestliže žalobkyně nesprávný úřední postup ČNB dovozuje z toho, že nebyla včas a řádně provedena devizová kontrola ve společnosti MI, avšak v řízení nebyl prokázán žádný právní vztah žalobkyně s touto společností, když bylo doloženo pouze, že na účet zahraniční společnosti MCL se sídlem na Britských Panenských ostrovech složila částku 25.000,- USD, je správný názor odvolacího soudu o nedostatku příčinné souvislosti mezi postupem ČNB při provádění devizové kontroly ve společnosti MI a složením devizových hodnot na účet společnosti MCL.
Jak vyplývá z výše uvedeného, závěr odvolacího soudu, že předpoklady odpovědnosti státu za škodu podle §13 zákona č. 82/1998 Sb. nebyly v daném případě splněny, je v souladu s hmotným právem i ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu. Rozsudek odvolacího soudu proto nemá z hlediska námitek uplatněných v dovolání zásadní právní význam; dovolání proti němu tak není přípustné.
Nejvyšší soud proto dovolání žalobkyně podle ust. §243b odst. 5 a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., neboť žalobkyně s ohledem na výsledek dovolacího řízení nemá na náhradu nákladů tohoto řízení právo a žalované v tomto řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 28. března 2006
JUDr. Marta Škárová, v.r.
předsedkyně senátu