ECLI:CZ:NS:2006:25.CDO.2521.2004.1
sp. zn. 25 Cdo 2521/2004
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marty Škárové a soudců JUDr. Františka Ištvánka a JUDr. Petra Vojtka v právní věci žalobce Ing. M. K., zastoupeného advokátem, proti žalované České republice – České národní bance, se sídlem v Praze 1, Na Příkopě 28, o 817.220,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 21 C 186/2002, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 18. června 2004, č. j. 13 Co 69/2004-64, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobce se proti státu domáhal náhrady škody způsobené nesprávným úředním postupem České národní banky (dále „ČNB”), která nevykonávala dostatečnou správní kontrolu nad dodržováním devizových předpisů ve společnostech M. I., s. r. o. (dále „MI”), a M. C. L. (dále „MCL”). Žalobce na základě smlouvy o obchodování s devizami, uzavřené s MI, která vystupovala jako pobočka zahraniční společnosti MCL, jí svěřil dne 9. 9. 1999 částku 20.000,- USD, dne 9. 5. 2000 společnost MI uzavřela kanceláře a devizové hodnoty nebyly žalobci vráceny, čímž mu vznikla škoda ve výši 817.220,- Kč.
Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 8. 12. 2003, č. j. 21 C 186/2002-44, žalobu zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vyšel ze zjištění, že společnost MI byla zapsána do obchodního rejstříku dne 3. 2. 1999 s předmětem podnikání organizační a ekonomické poradenství, zprostředkovatelská činnost v obchodu a službách a pronájem movitých věcí. Žalobce dne 9. 9. 1999 podepsal svazek listin v angličtině, které nejsou druhou stranou, tj. společností MCL, podepsány, a na účet této společnosti složil devizové prostředky ve výši cca 20.000,- USD za účelem jejich zhodnocení na zahraničních devizových trzích. Devizovou kontrolou společnosti MI, kterou ČNB zahájila dne 3. 3. 2000, se nepodařilo prokázat, zda tato společnost prováděla obchody s devizovými hodnotami, když MI nepředložila ČNB žádné doklady o své činnosti a všechna zjištění vycházejí pouze z písemných informací jednatele MI A. P. Společnost MI uzavřela v květnu 2000 své kanceláře, žalobcem svěřené prostředky nezhodnotila ani je nevrátila. Soud prvního stupně dovodil, že z hlediska zákona č. 6/1993 Sb., o České národní bance, a zákona č. 219/1995 Sb., devizového zákona (ve znění účinném v letech 1999 a 2000), se ČNB nedopustila takové nečinnosti, která by mohla být charakterizována jako nesprávný úřední postup, neboť jí zvolený postup provedení kontrol podle plánu nebyl v rozporu s objektivním právem, a její činnost není ani v příčinné souvislosti s tím, že žalobce nerozumně investoval. Podle tehdy účinného devizového zákona nebo zákona č. 6/1993 Sb., o České národní bance, neměla ČNB obecnou povinnost chránit majetek nebo investice osob, které se rozhodly obchodovat na devizových trzích, a neměla ani povinnost občany informovat o tom, že určitý subjekt provozuje svoji činnost v rozporu se zákonem. Žalobce navíc devizové prostředky investoval předtím, než vyšel podezřelý klíčový inzerát, na jehož základě ČNB zahájila kontrolu společnosti MI.
K odvolání žalobce Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 18. 6. 2004, č. j. 13 Co 69/2004-64, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně a ztotožnil se i s jeho závěrem o nedůvodnosti žaloby. Žalobce složil finanční prostředky na zahraniční účet zahraniční společnosti, s níž neměl žádný právní vztah, a pokud na účet společnosti MCL složil částku 20.000,- USD, může proti ní mít nárok na vydání bezdůvodného obohacení. Neprokázal však, že je v nějakém právním vztahu se společností MI a ani to, že by se na jeho úkor bezdůvodně obohatila, a za této situace je správný závěr soudu prvního stupně, že mezi devizovou kontrolou této společnosti ze strany ČNB a majetkovou ztrátou žalobce není příčinná souvislost. Konstrukce žalobce, že dřívější kontrola by zabránila jeho majetkové ztrátě, je proto zcela chybná. Odpovědnost státu za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem ve smyslu §13 zákona č. 82/1998 Sb. je vyloučena. Odvolací soud přisvědčil soudu prvního stupně, že stát není v obecné rovině garantem všech majetkových ztrát, které vzniknou jeho občanům jejich finančními transakcemi, byť v důsledku podvodného jednání jiných osob.
Proti tomuto rozsudku podal žalobce dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ust. §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., a podává je z důvodů uvedených v §241a odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř. Zásadní právní význam napadeného rozhodnutí spatřuje v otázce odpovědnosti státu za výkon správního dozoru nad devizovým trhem, neboť ta dosud nebyla v rozhodovací praxi dovolacího soudu řešena. Namítá, že napadený rozsudek vychází z nedostatečně zjištěného skutkového stavu věci a z nesprávného právního posouzení. Poukazuje na to, že bylo prokázáno, že na základě zachycených inzerátů MI dala pracovnice žalované již dne 25. 6. 2003 (dovolatel zřejmě míní rok 1999) žalované podnět k zahájení devizové kontroly MI, žalovaná však v rozporu s ust. §36 a násl. zákona o ČNB, ust. §8 odst. 1 zákona o státní kontrole, a ust. §18 odst. 1 správního řádu, nezahájila včas kontrolu dodržování devizových předpisů ve společnosti MI a nezajistila, aby fyzické a právnické osoby spojené se společnostmi MI a MCL dodržovaly devizový zákon. Kontrolu MI nařídila až na období 14. 3. – 30. 9. 2000, kdy již žalobce a ostatní klienti MI přišli o své úspory. Argumenty žalované, že nemohla kontrolu nařídit již na druhé pololetí roku 1999 s ohledem na své kontrolní kapacity, nemohou být omluvou. Názor odvolacího soudu, že dozorové činnosti ČNB podléhala pouze společnost MI jako právnická osoba se sídlem na území ČR, považuje dovolatel za nesprávný, protože společnost MCL působila na území ČR prostřednictvím své údajné pobočky společnosti MI a její zaměstnanci vystupovali současně jako makléři společnosti MCL, kteří v prostorách MI prováděli pokyny klientů k nákupu či prodeji deviz. Dovolatel dovozuje, že příčinou vzniku jeho majetkové újmy je nezákonná nečinnost ČNB. Pokud by totiž ČNB řádně vykonávala svoji kontrolní funkci, musela by zjistit porušování devizových předpisů daleko dříve a byla by povinna zahájit správní kontrolu nad dodržováním právních předpisů, což by vedlo k ukončení činnosti společnosti MI, a bylo by tak zabráněno vzniku škody na straně žalobce. Navrhl, aby dovolací soud napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, účastníkem řízení, zastoupeným advokátem ve smyslu §241 odst. 1 o. s. ř, věc projednal a dospěl k závěru, že dovolání není přípustné.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o. s. ř.).
Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu upravuje ustanovení §237 o. s. ř.
Podle §237 odst. 1 o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [písm. a)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [písm. b)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní právní význam [písm. c)].
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní právní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, nebo která je odvolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Žalobce napadá dovoláním rozsudek odvolacího soudu, kterým byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, a nejde o případ, že by v této věci bylo soudem prvního stupně rozhodováno poté, co by jeho předchozí rozhodnutí bylo zrušeno [§237 odst. 1 písm. b) o. s. ř.]. Zbývá proto posoudit přípustnost dovolání podle ust. §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Dovolání je podle tohoto ustanovení přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění přípustnost dovolání nezakládají) a současně se musí jednat o právní otázku zásadního významu.
Závisí-li přípustnost dovolání na úvaze dovolacího soudu o tom, zda napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam, nemůže být způsobilým dovolacím důvodem námitka, že rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování (srov. ust. §241a odst. 3 o. s. ř.). Námitky týkající se skutkových zjištění jsou dovolacím důvodem podle §241 odst. 3 písm. c) o. s. ř., který nelze s ohledem na přípustnost dovolání podle ust. §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. uplatnit.
Obecně formulovaná otázka odpovědnosti státu za výkon správního dozoru nad devizovým trhem není v dané věci otázkou zásadního právního významu ve smyslu ust. §237 odst. 3 o. s. ř. už z toho důvodu, že v obdobné věci již byla dovolacím soudem vyřešena (srov. např. usnesení NS ČR ze dne 25. 11. 2004, sp. zn. 25 Cdo 1395/2004, usnesení NS ČR ze dne 29. 11. 2005, sp. zn. 25 Cdo 1963/2004).
Jestliže nesprávný úřední postup ČNB dovozuje žalobce z toho, že nebyla včas a řádně provedena devizová kontrola ve společnosti MI, avšak v řízení nebyl prokázán jeho právní vztah s touto společností, a částku v USD, jejíž náhrady se domáhá, složil na účet zahraniční společnosti MCL se sídlem na Britských Panenských ostrovech, s níž rovněž není ve smluvním vztahu, pak je správný názor odvolacího soudu, že zde chybí příčinná souvislost mezi postupem ČNB při provádění devizové kontroly ve společnosti MI a tvrzenou majetkovou újmou žalobce, a to bez ohledu na to, zda žalobci již vznikla škoda, jejíž náhrady se lze po dalších subjektech domáhat, a bez ohledu na to, zda svou újmu shledává v tom, že devizové prostředky složil na cizí účet, nebo v tom, že mu nebyly dosud vráceny.
Jak vyplývá z uvedeného, z hlediska námitek uplatněných v dovolání nemá rozsudek odvolacího soudu zásadní právní význam a dovolání proti němu tak není přípustné.
Nejvyšší soud proto dovolání žalobce podle ust. §243b odst. 5 a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., neboť žalobce s ohledem na výsledek dovolacího řízení nemá na náhradu nákladů tohoto řízení právo a žalované v tomto řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 28.března 2006
JUDr. Marta Škárová,v.r.
předsedkyně senátu