ECLI:CZ:NS:2013:25.CDO.2566.2012.1
sp. zn. 25 Cdo 2566/2012
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Roberta Waltra a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Petra Vojtka v právní věci žalobce IRHOS Partner, spol. s r.o. , IČO 27992454, se sídlem Chodská Lhota 94, zastoupeného JUDr. Jaroslavem Šímou, CSc., advokátem se sídlem Plzeň, Radyňská 479/5, proti žalovaným 1) Ing. V. S. , a 2) M. S. , oba zastoupeni JUDr. Petrem Košťálem, advokátem se sídlem Příbram, Střelecká 26, o náhradu škody, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 3 pod sp. zn. 6 C 335/2009, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 26. 10. 2011, č.j. 13 Co 367/2011, 13 Co 368/2011 -167, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobce je povinen zaplatit žalovaným na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 34.364,- Kč k rukám JUDr. Petra Košťála, advokáta se sídlem Příbram, Střelecká 26, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Žalobce se domáhal na žalovaných náhrady škody, jež mu měla vzniknout k jejich návrhu nařízeným předběžným opatřením, jímž byl omezen v nakládání s nemovitostmi a které bylo posléze k odvolání žalobce odvolacím soudem zrušeno.
Obvodní soud pro Prahu 3 rozsudkem ze dne 9. 12. 2010, č.j. 6 C 335/2009-93, ve znění opravného usnesení ze dne 7. 4. 2011, č.j. 6 C 335/2009-105, a doplňujícího usnesení ze dne 1. 6. 2011, č.j. 6 C 335/2009-124, zamítl žalobu na zaplacení 676.442,65 Kč s příslušenstvím, rozhodl o vrácení jistoty ve výši 50.000,- Kč žalovaným a o náhradě nákladů řízení. Zjistil, že smlouvou o výstavbě ze dne 28. 3. 2007 se společnost IRHOS, spol. s r.o. zavázala jako zhotovitel provést výstavbu rodinných domů na pozemcích v k.ú. Č. pro objednatele, kteří byli podle uvedené smlouvy od počátku jejich vlastníky, což vyplynulo též ze zápisu rozestavěných budov v katastru nemovitostí. Následné smluvní ujednání o ukončení smlouvy o výstavbě uzavřené mezi objednateli a žalobcem, který dne 21. 3. 2008 vstoupil do postavení zhotovitele, že výhradním vlastníkem rozestavěných řadových domů, jejichž výstavba byla předmětem smlouvy o dílo, je zhotovitel, považoval soud za absolutně neplatné podle §39 obč. zák. pro rozpor se zákonem. Protože spoluvlastníky zhotovených staveb rodinných domů byli od počátku výstavby spoluvlastníci pozemků, na nichž byly tyto domy stavěny, nevyhovuje podle soudu citované ustanovení dohody o ukončení stavby, dle něhož mělo podle žalobních tvrzení dojít k převodu vlastnictví ke zhotovovaným stavbám, způsobu, kterým se podle §132 odst. 1 obč. zák. nabývá vlastnictví k nemovitostem na základě smlouvy, protože se nejednalo o určitý smluvní závazek, kterým by bylo převáděno vlastnické právo k nemovitostem. Předběžné opatření ukládající žalobci zdržet se nakládání s předmětnými nemovitostmi bylo nařízeno usnesením ze dne 4. 12. 2008 a žalobci bylo doručeno a stalo se vůči němu vykonatelným až 10. 12. 2008. Jestliže tedy kupní smlouvy mezi žalobcem a budoucími kupujícími (objednateli), jež měly být podle dodatku ke smlouvě o budoucí kupní smlouvě uzavřeny do 30. 11. 2008, ve smluveném termínu uzavřeny nebyly, nelze příčinu toho spatřovat v předběžném opatření. Soud uzavřel, že nároky žalobce představující ušlý zisk ve výši 218.781,11 Kč, úhrada smluvní pokuty ve výši 200.000,- Kč a nutné pojištění obytných domů ve výši 21.660,- Kč nevznikly žalobci v příčinné souvislosti s nařízeným předběžným opatřením, jelikož žalobce nikdy nebyl vlastníkem předběžným opatřením dotčených nemovitostí. Vynaložení nákladů v souvislosti s nařízeným předběžným opatřením v částce 68.148 Kč se nepodařilo žalobci prokázat. Co se týče nároku na zaplacení 167.853,54 Kč představujících náhradu úroků a nákladů, které vznikly budoucím kupujícím v souvislosti s prodloužením termínů pro dočerpání hypotečních úvěrů, jejichž prostřednictvím měli hradit kupní ceny bytových jednotek, měly se tyto fyzické osoby domáhat tohoto nároku na žalovaných samostatně žalobami podanými podle §77a odst. 1 a 2 o. s. ř.
K odvolání žalobce Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 26. 10. 2011, č.j. 13 Co 367, 13 Co 368/2011-167, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích o věci samé, o nákladech řízení ve vztahu ke státu a o vrácení jistoty; jinak jej změnil ve výroku o náhradě nákladů řízení mezi účastníky před soudem prvního stupně a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Přisvědčil závěru, že žalobce nebyl v tomto sporu aktivně věcně legitimován, neboť nebyl vlastníkem nemovitostí popsaných v usnesení o nařízení předběžného opatření. V odůvodnění svého rozhodnutí plně odkázal na závěry soudu prvního stupně a uzavřel, že z atributů odpovědnosti za škodu podle §77a odst. 1 o. s. ř. v daném případě chybí jednak škoda na straně žalobce a též příčinná souvislost mezi škodou a vydáním předběžného opatření.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a podává je z důvodu nesprávného právního posouzení věci. Dovolatel má za to, že výkonem soudem nařízeného předběžného opatření byl na svých právech významně omezen. Zdůraznil, že podle ustanovení §77a o. s. ř. navrhovatel předběžného opatření je povinen nahradit škodu a jinou újmu každému, komu předběžným opatřením vznikla. Zásadní právní význam napadeného rozhodnutí připisuje dovolatel otázce věcné legitimace k uplatnění náhrady škody způsobené předběžným opatřením, jež nebyla dosud v judikatuře řešena. Nesprávný právní názor spatřuje v závěru odvolacího soudu, podle něhož se náhrady škody může domáhat pouze vlastník předběžným opatřením dotčených nemovitostí. Dovolatel je přesvědčen, že po dobu nařízení předběžného opatření, tj. od 10. 12. 2008 do 26. 8. 2009, byl omezen na svých podnikatelských aktivitách tím, že nesměl disponovat s nemovitostmi, na nichž realizoval stavební dílo. Nemohl následně též plnit závazky a v důsledku toto byl nucen hradit škodu. Navrhuje, aby Nejvyšší soud rozsudky soudů nižších instancí zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaní se ve vyjádření k dovolání ztotožnili se závěrem odvolacího soudu, že žalobce nebyl ve věci náhrady škody aktivně věcně legitimován a dále se mu nepodařilo prokázat, že mu v důsledku nařízení předběžného opatření vznikla škoda. Navrhují, aby dovolací soud dovolání žalobce odmítl a přiznal žalovaným právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Vzhledem k tomu, že dovoláním napadené rozhodnutí bylo vydáno před 1. 1. 2013, Nejvyšší soud o něm rozhodl podle dosavadních předpisů, tj. podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2012 – srov. čl. II bod 7 zákona č. 404/2012 Sb. – dále opět jen „o. s. ř.“).
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) shledal, že dovolání bylo podáno včas, oprávněnou osobou (§240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění zákonné podmínky advokátního zastoupení dovolatele (§241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), avšak směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.
Přípustnost dovolání proti rozsudku, kterým odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, upravuje ustanovení §237 odst. 1 písm. b) a c) o. s. ř. O případ uvedený v §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. v daném případě nejde (odlišné rozhodnutí soudu prvního stupně v důsledku vázanosti právním názorem vyjádřeným ve zrušovacím rozhodnutí odvolacího soudu) a Nejvyšší soud neshledal ani přípustnost dovolání podle písmene c), které vyžaduje, aby napadené rozhodnutí bylo rozhodnutím zásadního právního významu. Toto ustanovení bylo nálezem Ústavního soudu ze dne 21. 2. 2012, sp. zn. Pl. ÚS 29/11, zrušeno uplynutím dne 31. 12. 2012, pro posouzení přípustnosti dovolání podaných do té doby však je nadále použitelné (srov. nález Ústavního soudu ze dne 6. 3. 2012, sp. zn. IV. ÚS 1572/11).
Podle §237 odst. 3 o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam [odstavec 1 písm. c)] zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 se nepřihlíží. Zásadní právní význam může mít pouze otázka, jejímž řešení je pro dovoláním napadené rozhodnutí významné.
Podle ustanovení §77a odst. 1 o. s. ř. zaniklo-li nebo bylo-li zrušeno předběžné opatření z jiného důvodu než proto, že návrhu ve věci samé bylo vyhověno nebo proto, že právo navrhovatele bylo uspokojeno, je navrhovatel povinen nahradit škodu a jinou újmu každému, komu předběžným opatřením vznikla. Této odpovědnosti se navrhovat nemůže zprostit, ledaže by ke škodě nebo k jiné újmě došlo i jinak.
Z uvedeného vyplývá, že ke vzniku škody může dojít nejen u vlastníka věci, s jejímž nakládáním je omezen, ale též u třetí osoby, která však musí prokázat (stejně jako vlastník věci), že došlo ke vzniku škody v příčinné souvislosti s předběžným opatřením, které bylo následně odvolacím soudem zrušeno. Příčinná souvislost mezi právní skutečností, za niž se odpovídá, a mezi vznikem škody je jednou ze základních podmínek odpovědnosti za škodu v občanském právu, a to bez ohledu na to, zda jde o odpovědnost založenou na principu zavinění nebo o odpovědnost objektivní (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. 11. 2007, sp. zn. 25 Cdo 3334/2006, uveřejněný v Souboru rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod C 5514).
V posuzovaném případě odvolací soud na základě zjištěného skutkového stavu dospěl k závěru, že vydané předběžné opatření nebylo příčinou vzniku majetkové újmy (škody) ve výši 676.442,- Kč, jež měla žalobci vzniknout tím, že nemohl s předmětnými nemovitostmi disponovat, neboť jako nevlastník nemovitostí s nimi nemohl nakládat a tak nemohl být poškozen předběžným opatřením, jímž mu bylo nakládání s nemovitostmi zapovězeno.
Otázka existence příčinné souvislosti mezi jednáním nebo opomenutím škůdce a vznikem škody je otázkou skutkovou, nikoliv právní (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 2. 2002, sp. zn. 21 Cdo 300/2001, popř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2007, sp. zn. 25 Cdo 2054/2005). V řízení se proto zjišťuje, zda jednání (opomenutí) škůdce a vzniklá škoda na straně poškozeného jsou v poměru příčiny a následku a tato skutečnost musí být prokázána (viz též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 10. 2008, sp. zn. 32 Cdo 1733/2008).
Právní posouzení příčiny a následku (příčinné souvislosti) je pak posouzením mezi jakými skutkovými okolnostmi má být existence příčinné souvislosti zjišťována, popř. zda a jaké okolnosti jsou způsobilé tento vztah vyloučit (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2009, sp. zn. 25 Cdo 231/2007).
Zpochybňuje-li tedy dovolatel závěr odvolacího soudu, že mezi nařízením předběžného opatření a tvrzenou majetkovou újmou žalobců ve výši 676.442,65 Kč je příčinná souvislost, jde o kritiku skutkových zjištění, nikoliv o právní posouzení příčinné souvislosti.
Posouzení existence příčinné souvislosti jako podstatné pojmové podmínky speciální odpovědnosti podle §77a o. s. ř. (obdobně) jako v případech jiných druhů odpovědnosti za škodu) nemůže být proto v daném případě otázkou zásadního právního významu ve smyslu výše uvedeném, neboť nejde o právní otázku podřaditelnou přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) a §237 odst. 3 o. s. ř.
Z těchto důvodů Nejvyšší soud dovolání jako nepřípustné odmítl (§243b odst. 5 věta první a §218 písm. c) o. s. ř.).
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. tak, že žalobci, jehož dovolání bylo odmítnuto, byla uložena povinnost zaplatit žalovaným na náhradě nákladů řízení vynaložených v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání prostřednictvím advokáta částku 34.364,- Kč včetně 21 % DPH (§7 bod 6 ve spojení s §8 odst. 1 a 2 a §13 odst. 1 a 3 ve spojení s §1 odst. 2 a §2 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění účinném do 31. 12. 2012 a §137 odst. 3 o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li povinný, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.
V Brně dne 16. října 2013
JUDr. Robert Waltr
předseda senátu