ECLI:CZ:NS:2020:25.CDO.2581.2020.1
sp. zn. 25 Cdo 2581/2020-241
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl předsedou senátu JUDr. Petrem Vojtkem v právní věci žalobce: J. Ž. , narozený dne XY, bytem XY, zastoupený Mgr. Pavlou Mazalovou, advokátkou se sídlem Langrova 106/10, Šumperk, proti žalovanému: T. G. , narozený dne XY, bytem XY, zastoupený JUDr. Tomášem Sokolem, advokátem se sídlem Sokolská 1788/60, Praha 2, o 1.300.000 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Šumperku pod sp. zn. 218 C 28/2018, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě – pobočka v Olomouci ze dne 11. 2. 2020, č. j. 69 Co 398/2019-168, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 16.698 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí k rukám Mgr. Pavly Mazalové, advokátky se sídlem Langrova 106/10, Šumperk.
Stručné odůvodnění (§243f odst. 3 o. s. ř.):
Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci potvrdil rozsudkem ze dne 11. 2. 2020, č. j. 69 Co 398/2019-168, rozsudek Okresního soudu v Šumperku ze dne 24. 5. 2019, č. j. 218 C 28/2018-96, kterým bylo žalovanému uloženo zaplatit žalobci 1.300.000 Kč s příslušenstvím, a rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, které Nejvyšší soud odmítl podle ustanovení §243c odst. 1 věty první o. s. ř., neboť neobsahuje vymezení toho, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (srov. §241a odst. 2 o. s. ř.), a v dovolacím řízení pro tuto vadu nelze pokračovat.
Požadavek, aby dovolatel uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle §241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení §237 o. s. ř. či jeho části (např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, publikováno pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13, ze dne 8. 7. 2014, sp. zn. II. ÚS 4031/13, ze dne 26. 6. 2014, sp. zn. III. ÚS 1675/14, a ze dne 15. 10. 2014, sp. zn. IV. ÚS 2901/14) .
Žalovaný v dovolání uvádí, že „rozsudek soudu II. stupně závisí na vyřešení otázky hmotného práva, která by podle názoru žalovaného měla být Nejvyšším soudem vyřešena jinak“. Evidentně se tím domáhá, aby dovolací soud posoudil jím předestřené otázky odlišně od odvolacího soudu. Nicméně to není řádným vymezením podmínky přípustnosti dovolání v režimu §237 o. s. ř., neboť významově neodpovídá tomu, aby „dovolacím soudem (již dříve) vyřešená právní otázka byla (dovolacím soudem) posouzena jinak“ (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2013, sp. zn. 29 Cdo 1172/2013, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 80/2013). Důvod přípustnosti dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. formulovaný tak, že právní otázka vyřešená dovolacím soudem má být posouzena jinak, spočívá totiž v tom, že dovolací soud se má odchýlit od své předešlé rozhodovací praxe. Aby se v tomto případě jednalo o způsobilé vymezení podmínky přípustnosti dovolání, musí z něj být patrné, od kterého svého řešení otázky hmotného nebo procesního práva se má (podle mínění dovolatele) dovolací soud odchýlit (srov. shodně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, nebo ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013). Žalobce však na žádnou předešlou judikaturu Nejvyššího soudu ve svém dovolání neodkazuje.
Nelze přehlédnout ani to, že žalovaný v podstatě nevymezuje ani žádnou otázku hmotného práva a jeho dovolání představuje pouze různé námitky a polemiku s rozhodnutím odvolacího soudu, přičemž je třeba s odkazem na ustálenou judikaturu Nejvyššího a Ústavního soudu konstatovat, že k přípustnosti dovolání nepostačuje ani vymezení jednotlivých dovolacích námitek, aniž by společně s nimi byla vymezena podmínka přípustnosti dovolání (např. usnesení Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13), neboť dovolací řízení nemá být bezbřehým přezkumem, v němž procesní aktivitu stran nahrazuje soud (např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2008, sp. zn. 28 Cdo 2402/2007, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2015, sp. zn. 22 Cdo 1936/2015). Otázku podmínky přípustnosti dovolání si není oprávněn vymezit sám dovolací soud, neboť tím by narušil zásady, na nichž spočívá dovolací řízení, zejména zásadu dispoziční a zásadu rovnosti účastníků řízení. Z judikatury Ústavního soudu se potom podává, že pokud občanský soudní řád vyžaduje a Nejvyšší soud posuzuje splnění zákonem stanovených formálních náležitostí dovolání, nejedná se o přepjatý formalismus, ale o zákonem stanovený postup (např. usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 4. 2015, sp. zn. I. ÚS 1092/15).
Vzhledem k popsaným vadám dovolání nebylo nutné, aby se dovolací soud zabýval žádostí dovolatele o odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 7. 10. 2020
JUDr. Petr Vojtek
předseda senátu