ECLI:CZ:NS:2019:25.CDO.2740.2018.1
sp. zn. 25 Cdo 2740/2018-313
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Vojtka a soudců JUDr. Roberta Waltra a JUDr. Ivy Suneghové v právní věci žalobce: Všeobecná zdravotní pojišťovna České republiky , IČO 41197518, se sídlem Orlická 4/2020, Praha 3, proti žalovaným: a) Z. P. , narozená XY, bytem XY, zastoupená JUDr. Janem Jasou, advokátem se sídlem Jaltská 7, Karlovy Vary, b) Česká pojišťovna, a. s. , IČO 45272956, se sídlem Spálená 75/16, Praha 1, o 834.499 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 23 C 217/2010, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 25. 5. 2017, č. j. 17 Co 451/2016 - 260, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované a) na náhradě nákladů dovolacího řízení 9.777 Kč, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení, k rukám JUDr. Jana Jasy, advokáta se sídlem Jaltská 7, Karlovy Vary.
III. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované b) na náhradě nákladů dovolacího řízení 300 Kč, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Stručné odůvodnění (§243f odst. 3 o. s. ř.):
Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 25. 7. 2016, č. j. 23 C 217/2010 – 227, uložil žalovaným, aby zaplatili žalobkyni společně a nerozdílně 584.150 Kč s příslušenstvím, ohledně 250.349 Kč s příslušenstvím žalobu zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení a o soudním poplatku. Vyšel ze zjištění, že žalovaná a) dne 24. 6. 2008 při řízení vozidla nedala přednost protijedoucímu vozidlu řidiče L. H. při odbočování vlevo na místní pozemní komunikaci, čímž způsobila dopravní nehodu. Při ní došlo ke zranění spolucestujících v jejím vozidle, a to mimo jiné i paní A. P. a V. S., které nebyly připoutány bezpečnostními pásy. Žalobkyně se domáhala zaplacení částky 834.499 Kč s příslušenstvím představující účelně vynaložené náklady spojené s léčením těchto poškozených. Soud prvního stupně uzavřel, že v důsledku jednání poškozených (nepoužití bezpečnostních pásů) bylo dáno ve smyslu §441 obč. zák. spoluzavinění v rozsahu 30 %, a nárok žalobkyně na náhradu podle §55 zákona č. 48/1997 Sb., o veřejném zdravotním pojištění, je tak oprávněn ze 70 %.
K odvolání žalovaných Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 25. 5. 2017, č. j. 17 Co 451/2016 - 260, změnil rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku tak, že žaloba se ohledně 166.900 Kč s příslušenstvím zamítá, jinak jej v tomto výroku potvrdil; rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů ve vztahu mezi účastníky a vůči státu a o soudním poplatku. Podle jeho názoru soud prvního stupně nesprávně posoudil míru spoluzavinění na straně poškozených, která je vyšší, a to konkrétně 50 %. Ačkoliv příčinou dopravní nehody bylo výlučně protiprávní jednání žalované, na vzniku škody se zcela zásadním způsobem podílely poškozené svým jednáním, kterým porušily nejen prevenční povinnost stanovenou §415 obč. zák., ale i §9 odst 1 písm. a) zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích.
Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně dovoláním, jehož přípustnost dovozuje z §237 o. s. ř. tím, že rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu v otázce stanovení míry spoluzavinění poškozeného jako spolujezdce při dopravní nehodě. Namítá, že hlavní a zcela zásadní příčinou škody bylo protiprávní jednání žalované a), jehož závažnost je výrazně vyšší než jednání poškozených a bez něhož by ke škodě vůbec nedošlo. Odkazuje přitom na judikaturu Nejvyššího soudu, ze které vyplývá, že míra spoluzavinění škody poškozeným může dosáhnout až jedné poloviny v případě, kdy spolupřispění poškozeného je značné, avšak konkrétní úvaha o tom, nakolik se na vzniku škody podílel poškozený, závisí vždy na porovnání všech příčin škody v konkrétním případě. Jako příklad, kdy míra spoluzavinění dosáhla 50 %, uvádí zásadní podcenění bezpečnostní situace, kdy k nepřipoutání bezpečnostními pásy přistoupí další okolnost, jako například vědomost o ovlivnění řidiče alkoholem nebo vědomost o tom, že řidič nemá řidičské oprávnění. V projednávaném případě nebyla žádná taková další okolnost dána. Podle dovolatelky nelze dovodit, jaká zranění vznikla konkrétně v důsledku nepoužití bezpečnostních pásů, a to ani ze znaleckých posudků. Vznáší v této souvislosti námitky proti odbornému zaměření znalce doc. MUDr. Evžena Hrnčíře CSc., který není kompetentní k zodpovězení otázky, jaká zranění vznikla v důsledku nepoužití bezpečnostních pásů, i proti kvalitě znaleckého posudku vyhotoveného VUT v Brně. Žalovaná tak navrhuje, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaná a) ve vyjádření k dovolání uvedla, že žalobkyně neuvedla řádným způsobem přípustnost dovolání. Nejedná se ani o nesprávné právní posouzení věci, které spočívá v tom, že soud použije jiný právní předpis, než použít měl, nebo pokud správný právní předpis nesprávně soud vyloží. Hodnocení spoluzavinění není přitom odpovídajícím dovolacím důvodem a je nutné vycházet z toho, že se jedná o zákonné právo soudu vycházející z práva volného hodnocení důkazů v dané věci. Navrhla proto, aby Nejvyšší soud dovolaní zamítl.
Žalovaná b) ve vyjádření k dovolání uvedla, že pokud by poškozené použily bezpečnostní pásy, rozsah zranění by byl mnohonásobně nižší. Rozhodnutí odvolacího soudu pak v důsledku toho není v rozporu s dosavadní judikaturou Nejvyššího soudu, neboť poškozené se na škodě podílely ve větší než poloviční míře. Navrhla, aby dovolání bylo zamítnuto.
Vzhledem k tomu, že dovoláním napadené rozhodnutí bylo vydáno dne 25. 5. 2017, Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) postupoval podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 29. 9. 2017 – srov. čl. II bod 7 zákona č. 404/2012 Sb. a čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb. – dále též jen „o. s. ř.“. Shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastnicí řízení (§240 odst. 1 o. s. ř.), zastoupenou advokátem. Dovolání není přípustné.
Ustanovení §441 zákona č. 40/1964 Sb. , občanský zákoník , ve znění účinném do 31. 12. 2013, dále též jen „obč. zák.“ (vzhledem k §3079 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník , se věc posuzuje podle dosavadních předpisů, účinných v době škodné události), které aplikoval odvolací soud, se vztahuje na případy, kdy škoda způsobená poškozenému není v plném rozsahu výsledkem jednání škůdce, nýbrž se na jejím vzniku částečně či zcela podílel i sám poškozený. Přitom nemusí jít o příčinu jedinou, nýbrž stačí, jde-li o jednu z příčin, která se podílí na vzniku škody, o jejíž odškodnění jde, a to o příčinu podstatnou (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 10. 2006, sp. zn. 25 Cdo 1369/2006, publikovaný pod C 4642 v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. Beck, dále jen „Soubor“). Předpokladem použití §441 obč. zák. je, aby jednání či opomenutí poškozeného bylo jednou z příčin vzniku škody. Jednání poškozeného, jež přispělo ke vzniku jeho vlastní škody, může, ale nemusí mít povahu porušení právní povinnosti, včetně povinnosti prevenční. Při úvaze o podílu na vzniku škody jde totiž o určení vzájemného vztahu mezi jednáním poškozeného a škůdce a o zvážení všech skutečností, jež přispěly ke způsobení škody. Zvažují se přitom veškeré příčiny, a i když zákon hovoří o spoluzavinění, není forma zavinění (úmysl, nedbalost) podstatná, přičemž nemusí jít ani o porušení právní povinnosti na straně poškozeného; ve smyslu zásady casum sentit dominus poškozený dokonce nese i následky náhody, která jej postihla (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2004, sp. zn. 25 Cdo 1462/2003, Soubor C 2593, či rozsudek téhož soudu ze dne 26. 10. 2011, sp. zn. 25 Cdo 3434/2009, Soubor C 10425). Jde o obecné ustanovení vztahující se ke všem typům odpovědnosti, včetně odpovědnosti provozovatele za škodu způsobenou zvláštní povahou provozu dopravního prostředku (např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2010, sp. zn. 25 Cdo 431/2008, a ze dne 26. 10. 2011, sp. zn. 25 Cdo 3434/2009 , Soubor C 8671 a C 10425).
Konečná úvaha o tom, nakolik se na způsobení škody podílel sám poškozený, a tedy v jakém rozsahu nese škodu sám, odvisí vždy od okolností konkrétního případu po porovnání všech příčin vzniku škody jak na straně škůdce, tak na straně poškozeného (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 5. 2009, sp. zn. 25 Cdo 1054/2007, Soubor C 7228). Citované ustanovení patří k právním normám s relativně neurčitou hypotézou, tj. k normám, jejichž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem, a která tak přenechává soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného, okruhu okolností. Dovolací soud pak může úvahu odvolacího soudu o tom, v jakém rozsahu se na vzniku škody podílelo jednání žalobce a žalovaného, přezkoumat pouze v případě její zjevné nepřiměřenosti (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 5. 2009, sp. zn. 22 Cdo 1618/2007, či ze dne 21. 10. 2008, sp. zn. 21 Cdo 4059/2007).
V projednávané věci vyšel odvolací soud ze zjištění, že žalovaná a) při řízení vozidla nedala přednost protijedoucímu vozidlu při odbočování vlevo na místní pozemní komunikaci, čímž způsobila dopravní nehodu. Při ní došlo k újmě na zdraví poškozených A. P. a V. S., které nebyly připoutány bezpečnostními pásy. Hlavní příčinou škodné události bylo zaviněné protiprávní jednání žalované, ovšem rozsah škody na zdraví se značně zvýšil v důsledku jednání samotných poškozených, které nebyly připoutány bezpečnostními pásy. Pokud totiž z provedených důkazů i ze srovnání následků dopravní nehody u ostatních spolujezdců vyplývá, že jim byla způsobena podstatně lehčí zranění, je nepochybné, že k vážnému poškození zdraví A. P. a V. S. výrazně přispělo právě nepoužití bezpečnostních pásů. Vzhledem k charakteru poranění při převrácení vozidla na střechu je z provedených důkazů zřejmé, že připoutání bezpečnostními pásy by nedovolilo pohyb těl směrem k částem vozidla a nevedlo by k závažnému poranění obratlů. Správnost těchto skutkových zjištění nepodléhá dovolacímu přezkumu (§241a odst. 1 a §242 odst. 3 o. s. ř.) a vzhledem k nepřípustnosti dovolání nelze se zabývat ani námitkou vady řízení (§241a odst. 1 věta druhá o. s. ř.) spočívající ve využití znaleckého posudku doc. Hrnčíře (znalce z oboru zdravotnictví, odvětví interní nemoci se zvláštní specializací na choroby z povolání, odvětví hygiena se zvláštní specializací na hygiena práce a odvětví pracovní úrazy a nemoci z povolání), který překročil své znalecké oprávnění a činil odborné závěry z oboru, pro který není znalcem. K tomu lze dodat, že odvolací soud svá skutková zjištění opřel i o jiné důkazy, a to o znalecké posudky z oboru doprava, posuzování příčin dopravních nehod, dále z oboru kriminalistika, specializace forenzní biomechanika, a rovněž o simulaci mechanismu pohybu těla ve vozidle v programu Virtual Crash. Nelze proto dovodit, že by jeho závěry byly důkazně nepodložené.
Podle ustálené judikatury může míra tzv. spoluzavinění poškozeného jako spolujezdce dosahovat vzhledem k okolnostem konkrétního případu až 50 % (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 2009, sp. zn. 25 Cdo 2451/2007, Soubor C 7833). Nezáleží však pouze na počtu okolností, které lze poškozenému přičíst, jak uvádí žalobkyně (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 3. 2017, sp. zn. 25 Cdo 748/2016, Soubor C 16520), ale i na tom, jak významným způsobem se jednotlivé okolnosti podílely na vzniku škody a její výši. V uvedeném případě jednání poškozených nepochybně přispělo zcela zásadním způsobem ke značnému rozsahu jejich poranění a v důsledku toho i k rozsahu nákladů, které za jejich léčení musela vynaložit žalobkyně. Osobě průměrných znalostí musí být přitom zřejmé, že nepoužití bezpečnostních pásů může mít při srážce vozidel za následek fatální poškození zdraví, ke kterému by za použití bezpečnostních pásů nedošlo. Pro obě poškozené se tak jedná o předvídatelný následek, a tudíž i jim přičitatelnou okolnost. Na druhé straně nelze opominout, že právě jednání žalované a) bylo prvotní příčinnou, bez které by škoda nevznikla.
Jestliže tedy odvolací soud za této situace dovodil, že jednání poškozených podstatnou měrou přispělo k rozsahu škody, je srovnatelné s mírou účasti žalované a), a výši jejich tzv. spoluzavinění tak stanovil na 50 %, není jeho úvaha zjevně nepřiměřená a neodchyluje se od dosavadní rozhodovací praxe dovolacího soudu. Dovolání žalobkyně tudíž směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek podle §237 o. s. ř. přípustný, a Nejvyšší soud je proto podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na výkon rozhodnutí.
V Brně dne 27. února 2019
JUDr. Petr Vojtek
předseda senátu