ECLI:CZ:NS:2021:25.CDO.2764.2020.1
sp. zn. 25 Cdo 2764/2020-171
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Roberta Waltra a soudců JUDr. Martiny Vršanské a JUDr. Petra Vojtka v právní věci žalobce: L. K. , narozený XY, bytem XY, zastoupený Mgr. Petrem Novákem, advokátem se sídlem Vídeňská 546/55, Brno, proti žalovanému: statutární město Ústí nad Labem , IČO 00081531, se sídlem Velká Hradební 2336/8, Ústí nad Labem, za účasti vedlejší účastnice na straně žalovaného: Generali Česká pojišťovna a.s., IČO 45272956, se sídlem Spálená 75/16, Praha 1, o zaplacení 388 354 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 11 C 237/2016, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 5. 5. 2020, č. j. 10 Co 277/2019-137 takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému náhradu nákladů dovolacího řízení 300 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
III. Žalobce je povinen zaplatit vedlejší účastnici na straně žalovaného náhradu nákladů dovolacího řízení 300 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 5. 5. 2020, č. j.10 Co 277/2019-137, potvrdil rozsudek ze dne 1. 10. 2019, č. j. 11 C 237/2016-107, jímž Okresní soud v Ústí nad Labem zamítl žalobu na zaplacení 388 354 Kč s příslušenstvím a rozhodl o nákladech řízení; rozhodl též o nákladech odvolacího řízení. Žalobce se domáhal ušlého zisku, kterého nemohl jako osoba samostatně výdělečně činná dosáhnout v době, kdy osobně pečoval o svou manželku, která při večerním venčení psa dne 15. 10. 2013 šlápla do nerovnosti na chodníku – nájezdu vedoucím od silnice ke vchodu panelového domu, ve kterém s žalobcem žila, podvrtla si nohu v kotníku a při snaze vyrovnat pád šlápla do díry na silnici a přivodila si zlomeninu kotníku levé nohy. Žalobce se musel předčasně vrátit ze zahraniční pracovní cesty a o manželku pečovat, osobní péči jí pak věnoval i po následné operaci. Ztratil tak pravidelný příjem za období od 16. 10. 2013 do 6. 1. 2014 ve výši 230 000 Kč a za období od 22. 9. 2014 do 26. 10. 2014 ve výši 158 354 Kč. Chodník, jehož vlastníkem je žalovaná, byl v době úrazu v celé své délce popraskaný, místy vydrolený, byly zde praskliny a dole ve spodní části vlevo při pohledu od silnice byla v chodníku větší prohlubeň zasypaná spadaným listím. Ve spodní části vpravo při pohledu od silnice byla asfaltová vrstva souvislá, avšak popraskaná a pokrytá spadaným listím, nikoli však souvislou vrstvou. V silnici, rovněž ve vlastnictví žalované, byla v blízkosti chodníku patrná větší prohlubeň obdélníkového tvaru, částečně zaplněná vodou s menším množstvím spadeného listí. Jinak silnice vykazovala větší množství děr. Na základě těchto zjištění dospěl odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně k závěru, že žalobce byl aktivně legitimován k podání žaloby podle §449 odst. 3 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, účinného do 31. 12. 2013 (dále jen „obč. zák.“), avšak nárok mu nevznikl, neboť nevznikl ani primární nárok manželky žalobce vůči vlastníku komunikace a chodníku podle §27 odst. 3 zákona č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích (dále jen „silniční zákon“). Příčinou vzniku újmy manželky žalobce nebyla závada ve schůdnosti komunikace ve smyslu §26 odst. 7 silničního zákona. Bylo prokázáno, že manželka žalobce dlouhodobě znala stav chodníku i silnice, každý den minimálně třikrát či čtyřikrát tudy procházela při venčení psa, věděla, že se může kritickému místu vyhnout, a přesto zvolila trasu přes nerovnosti v chodníku. Nerovnosti a vady chodníku, jakož i nedostatky komunikace, nebyly jednorázovou změnou ani jednorázovým a překvapivým zhoršením, a pro manželku žalobce byly viditelné, registrovatelné a měla je předvídat. Stav komunikace odpovídal jejímu dlouhodobému zhoršování v důsledku působení počasí, chodník vykazoval dlouhodobé poškození povrchu. Protože podle silničního zákona nevznikl nárok manželce žalobce, nemohl vzniknout ani žalobci jako třetí osobě, která požaduje úhradu nákladů vzniklých v souvislosti s péčí o poškozenou.
Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce dovoláním, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení §237 o. s. ř. tím, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, která má být dovolacím soudem řešena jinak, a to otázka výkladu pojmu závady ve schůdnosti chodníku. Uvedl, že závěry odvolacího soudu vychází z dřívější judikatury dovolacího soudu, která nereflektovala nález Ústavního soudu ze dne 12. 4. 2016, sp. zn. I. ÚS 2315/15. Z citovaného nálezu přitom vyplývá, že samotná možnost předvídat zhoršenou schůdnost chodníku, nemůže bez dalšího připravit chodce o náhradu újmy, a pojem předvídatelnosti není definičním znakem závady ve schůdnosti a vzniku odpovědnosti vlastníka chodníku. Odvolací soud měl správně zkoumat, do jaké míry byl chodník způsobilý pro bezpečný pohyb chodců a zda vlastník učinil veškerá opatření pro zajištění bezpečné schůdnosti. Učinil-li by tak, dospěl by k závěru, že stav chodníku představoval závadu v jeho schůdnosti a nárok manželky žalobce, jakož i jeho nárok, vznikl. Závadu ve schůdnosti je nutné posuzovat obdobným způsobem jako závadu ve sjízdnosti a k závěru o její absenci nelze dospět jen s odkazem na celkově neuspokojivý stav komunikace (odkázal na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. 25 Cdo 1495/2003, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 11. 2006, sp. zn. 25 Cdo 1304/2006). Dovolatel navrhl, aby dovolací soud zrušil rozhodnutí odvolacího soudu a vrátil mu věc k dalšímu řízení.
Vedlejší účastnice uvedla, že i pokud by snad byla dána odpovědnost žalované vůči manželce žalobce, nárok žalobce by nevznikl, neboť mezi poškozením zdraví jeho manželky a vznikem ušlého zisku je přerušena příčinná souvislost.
Žalovaný se ztotožnil s právním posouzením odvolacího soudu s tím, že i v intencích nálezu Ústavního soudu ze dne 12. 4. 2016, sp. zn. I. ÚS 2315/15, je třeba zohlednit jednání manželky žalobce, které vedlo ke vzniku její újmy, když se znalostí stavu chodníku a komunikace zvolila chůzi po té části, která vykazovala větší poškození. Rozhodnutí odvolacího soudu proto považoval za souladné s citovaným nálezem Ústavního soudu.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) shledal, že dovolání bylo podáno včas, účastníkem řízení (§240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění zákonné podmínky advokátního zastoupení dovolatele (§241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), avšak není podle §237 o. s. ř. přípustné.
Podle ustanovení §26 silničního zákona dálnice, silnice a místní komunikace jsou sjízdné, jestliže umožňují bezpečný pohyb silničních a jiných vozidel přizpůsobený stavebnímu stavu a dopravně technickému stavu těchto pozemních komunikací a povětrnostním situacím a jejich důsledkům (odstavec 1). V zastavěném území obce jsou místní komunikace a průjezdní úsek silnice schůdné, jestliže umožňují bezpečný pohyb chodců, kterým je pohyb přizpůsobený stavebnímu stavu a dopravně technickému stavu těchto komunikací a povětrnostním situacím a jejich důsledkům (odstavec 2). Stavebním stavem dálnice, silnice nebo místní komunikace se rozumí jejich kvalita, stupeň opotřebení povrchu, podélné nebo příčné vlny, výtluky, které nelze odstranit běžnou údržbou, únosnost vozovky, krajnic, mostů a mostních objektů a vybavení pozemní komunikace součástmi a příslušenstvím (odstavec 3). Dopravně technickým stavem dálnice, silnice nebo místní komunikace se rozumí jejich technické znaky (příčné uspořádání, příčný a podélný sklon, šířka a druh vozovky, směrové a výškové oblouky) a začlenění pozemní komunikace do terénu (rozhled, nadmořská výška) [odstavec 4]. Povětrnostními situacemi a jejich důsledky, které mohou podstatně zhoršit nebo přerušit sjízdnost, jsou vánice a intenzivní dlouhodobé sněžení, vznik souvislé námrazy, mlhy, oblevy, mrznoucí déšť, vichřice, povodně a přívalové vody a jiné obdobné povětrnostní situace a jejich důsledky (odstavec 5). Závadou ve schůdnosti pro účely tohoto zákona se rozumí taková změna ve schůdnosti pozemní komunikace, kterou nemůže chodec předvídat při pohybu přizpůsobeném stavebnímu stavu a dopravně technickému stavu a povětrnostním situacím a jejich důsledkům (odstavec 7).
Podle §27 odst. 3 silničního zákona vlastník místní komunikace nebo chodníku odpovídá za škody, jejichž příčinou byla závada ve schůdnosti chodníku, místní komunikace nebo průjezdního úseku silnice, pokud neprokáže, že nebylo v mezích jeho možností tuto závadu odstranit, u závady způsobené povětrnostními situacemi a jejich důsledky takovou závadu zmírnit, ani na ni předepsaným způsobem upozornit.
Úprava obsažená v zákoně o pozemních komunikacích zakládá zpřísněnou (tzv. objektivní) odpovědnost vlastníka komunikace za újmu, která vznikne uživateli (v projednávaném případě chodci a podle §26 odst. 1 a §27 odst. 2 silničního zákona obdobně též řidiči) v důsledku zvláštní nekvality komunikace, která je definována pojmem závada ve schůdnosti (ve sjízdnosti). Jde o odpovědnost bez ohledu na protiprávnost a zavinění (za výsledek). Popsaná odpovědnost však není absolutní, neboť zákon stanoví liberační důvody (§27 odst. 2 a 3 silničního zákona), při jejichž prokázání v soudním sporu se vlastník komunikace může odpovědnosti zprostit, a také není založena na jakékoliv nekvalitě komunikace, nýbrž je spojena jen s určitou zvláště kvalifikovanou okolností, kterou je výskyt tzv. závady ve schůdnosti (sjízdnosti), definované v §26 odst. 7 silničního zákona (obdobně srov. definici závady ve sjízdnosti v §26 odst. 6 silničního zákona). Závadou, s níž jedině se pojí objektivní odpovědnost vlastníka komunikace, je výrazně kvalitativně zhoršené místo oproti celkovému okolnímu stavu komunikace, které je pro svou povahu či umístění pro uživatele nenadálé, tj. nepředvídatelné ve smyslu §26 odst. 1 a 2 silničního zákona, a vymyká se obecnému stavu komunikace natolik, že uživatel není schopen rozlišit a upravit způsob chůze (jízdy) tomuto nenadálému nebezpečí.
Rozhodnutí odvolacího soudu respektuje judikaturu Nejvyššího soudu, zejména závěr vyjádřený v rozsudku ze dne 21. 11. 2006, sp. zn. 25 Cdo 1304/2006, že silniční zákon při stanovení podmínek vzniku odpovědnosti vlastníků pozemních komunikací za závady ve schůdnosti zohledňuje pouze tzv. nepředpokládatelné závady, při jejichž posuzování je třeba vycházet z objektivního kritéria přizpůsobení chování chodce stavu komunikace. Závadou ve schůdnosti je tedy třeba rozumět „natolik významné změny (zhoršení) schůdnosti v místě nekvalitního stavebního stavu komunikace, které jsou sice odstranitelné běžnou údržbou, avšak svým charakterem se natolik vymykají stavebnímu stavu a dopravně technickému stavu pozemní komunikace a povětrnostním vlivům, že chodec ani při obezřetné chůzi nemůže jejich výskyt předpokládat a účinně na ně reagovat. Při objektivním posuzování nepředvídatelnosti závad ve schůdnosti místních komunikací potom sama skutečnost, že poškozený v místě bydlel a o stavu komunikace osobně věděl, nemůže hrát roli z hlediska vzniku odpovědnosti vlastníka komunikace za škody způsobené takovými závadami. Zákon č. 13/1997 Sb. nevyžaduje pro vznik odpovědnosti vlastníka komunikace za škodu náhlost závady. Ta může existovat i delší dobu. Rozhodující je, zda jde o takovou kvalitativní změnu, závadu či vlastnost komunikace, jež je způsobilá vyvolat pád či přivodit jiné zranění chodce.“
V rozsudku ze dne 25. 8. 2010, sp. zn. 25 Cdo 1713/2008, uveřejněném pod č. 140/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní, pak Nejvyšší soud přijal a odůvodnil závěr, podle něhož závadou ve schůdnosti ve smyslu ustanovení §26 odst. 7 silničního zákona se rozumí v podstatě nepředvídatelná změna ve schůdnosti komunikace, způsobená vnějšími vlivy, a to změna natolik významná, že chodec ani při obezřetné chůzi respektující stav komunikace či důsledky povětrnostních vlivů nemůže její výskyt předpokládat a účinně na ni reagovat. Míra předvídatelnosti coby definiční znak „závady ve schůdnosti“ je odvozena od celkového stavu komunikace, který je každý chodec povinen vyhodnotit, jak mu ukládá §4 písm. a) zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů (zákon o silničním provozu), podle nějž je účastník silničního provozu povinen své chování přizpůsobit kromě jiného i stavebnímu a dopravně technickému stavu pozemní komunikace, povětrnostním podmínkám, situaci v provozu na pozemních komunikacích, svým schopnostem a svému zdravotnímu stavu. Ostatně podle §27 odst. 1 silničního zákona za újmu způsobenou stavebním a dopravně technickým stavem pozemních komunikací jejich vlastník odpovědnost nenese, a tudíž je každý jejich uživatel povinen respektovat při svém pohybu kvalitu a povahu komunikace. Požadavek, aby s obvyklou mírou pozornosti zvážil, v jakém stavu se přibližně nachází úsek komunikace, kam hodlá vstoupit, tak nemůže být pro chodce nijak nepřiměřený, nečekaný či překvapivý.
Závadou ve schůdnosti (u vozidel sjízdnosti) je pak pouze místo, které se celkovému stavu komunikace a okolním poměrům vymyká svou sníženou kvalitou, v čemž je právě ona nepředvídatelnost pro chodce, který jinak volí způsob chůze přizpůsobený obecně panujícím podmínkám. Tento výklad je v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu bez výjimky ustálen (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 3. 2012, sp. zn. 25 Cdo 1535/2011, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2012, sp. zn. 25 Cdo 2758/2011, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 3. 2015, sp. zn. 25 Cdo 3886/2014, a konečně rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2020, sp. zn. 31 Cdo 1621/2020, jímž dovolací soud reagoval na dovolatelem poukazovaný nález Ústavního soudu ze dne 12. 4. 2016, sp. zn. I. ÚS 2315/15) a je dlouhodobě základním východiskem pro posuzování nároků osob, jimž vznikla újma z nevyhovujícího stavu pozemní komunikace.
V projednávané věci podle skutkových zjištění nalézacích soudů, jejichž správnost dovolacímu přezkumu vzhledem k zákonným limitům nepodléhá (§241a odst. 1 a §242 odst. 3 o. s. ř.), vznikla poškozené manželce žalobce újma na zdraví poté, co při chůzi po chodníku zakopla o nerovnost asfaltu, ztratila rovnováhu a zranila se v prohlubni povrchu vozovky. Asfalt celého chodníku byl stářím popraskaný a mírně zvlněný, částečně i vydrolený. Přístup k domu byl kromě zmíněného svažitého chodníku možný i po schodech. Na vozovce přiléhající k chodníku byl asfaltový povrch na více místech popraskaný, tvořící prohlubně. Tento dlouhodobý stav komunikací podle dovolacího soudu nenaplňoval znaky závady ve schůdnosti, jak je vymezena ustanovením §26 odst. 7 silničního zákona, a to závady objektivně (pro kohokoli) nepředvídatelné, neboť předmětné místo i jeho okolí vykazovalo obdobný stupeň opotřebení, nešlo o místní a nečekané zhoršení jinak bezvadného povrchu. Od chodců proto bylo namístě očekávat, že způsob chůze jak po chodníku, tak případně i po vozovce, a také volbu trasy přizpůsobí stavebnímu stavu komunikací. Odůvodnil-li odvolací soud závěr, že nejde o závadu ve schůdnosti, také tím, že poškozená v místě bydlí a s dlouhodobým špatným stavem komunikace měla počítat, je jeho rozhodnutí nepřiléhavé jen v tom, že aktuální stav daných komunikací musel být zřejmý nejen osobám tam žijícím, ale každému chodci.
Protože v daném případě stav komunikací nelze hodnotit jako závadu ve schůdnosti, není v daném případě dána objektivní odpovědnost žalovaného ve smyslu ustanovení §27 odst. 3 silničního zákona. Takový závěr není v rozporu ani s dovolatelem odkazovaným usnesením Nejvyššího soudu ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. 25 Cdo 1495/2003, neboť žalobce netvrdí, že by poškozená utrpěla úraz pádem na významně horší nerovnosti, která se nečekaně vyskytla v již i jinak poškozeném povrchu komunikace, ale tvrdí, že důvodem pádu byla jedna z nerovností v povrchu chodníku a silnice celkově neuspokojivého stavu. Z pohledu dovolatelem vymezeného dovolacího důvodu (jímž je dovolací soud podle §242 odst. 3 věty prvé o. s. ř. vázán) je tedy napadené rozhodnutí v souladu s judikaturou dovolacího soudu.
Proti výroku o náhradě nákladů řízení pak není dovolání podle §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. objektivně přípustné.
Ze všech těchto důvodů Nejvyšší soud dovolání žalobce podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Nesplní-li povinný, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí (exekuci).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 28. 7. 2021
JUDr. Robert Waltr
předseda senátu