ECLI:CZ:NS:2010:25.CDO.2829.2008.1
sp. zn. 25 Cdo 2829/2008
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marty Škárové a soudců JUDr. Petra Vojtka a JUDr. Roberta Waltra v právní věci žalobce: RNDr. V. F., CSc., zastoupený JUDr. Alexandrou Řehákovou, advokátkou se sídlem v Praze 10, Královická 92, proti žalované: Česká republika – Česká národní banka , se sídlem v Praze 1, Na Příkopě 28, IČ 48136450, o 2.920.960,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 30 C 18/2004, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 18. 4. 2007, č. j. 13 Co 48/2007-208, takto:
I. Nepřipouští se vstup České republiky – Ministerstva financí do řízení jako vedlejšího účastníka na straně žalované.
II. Dovolání se odmítá.
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 14. 9. 2006, č.j. 30 C 18/2004-183, zamítl žalobu na zaplacení částky 2.920.960,- Kč s 10,5 % úrokem od 4. 7. 2000 do zaplacení a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Rozhodl tak o nároku žalobce na náhradu škody způsobené nesprávným úředním postupem České národní banky při výkonu státního dozoru nad činností Investiční a poštovní banky, a. s., (dále „IPB“) a v souvislosti se zavedením nucené správy v IPB a jejím prodejem dne 19. 6. 2000, čímž došlo k znehodnocení akcií této banky, za něž žalobce jako minoritní akcionář požaduje náhradu. IPB, později pod názvem IP banka, a.s., a nyní od r. 2007 pod názvem IP Exit, a.s., je zapsána v obchodním rejstříku, na její majetek byl prohlášen konkurs, který není dosud skončen. Soud dospěl k závěru, že nebyly splněny předpoklady odpovědnosti státu za škodu, jejíž náhrady se žalobce domáhá, a protože akcionářům IPB dosud škoda nevznikla, žalobu zamítl pro předčasnost.
K odvolání žalobce Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 18. 4. 2007, č. j. 13 Co 48/2007-208, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud vyšel ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně a ztotožnil se s jeho závěry. S poukazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu v obdobných sporech dovodil, že nebyl prokázán vznik škody na straně žalobce. Za situace, že obchodní společnost, jejímž je žalobce akcionářem, nadále existuje jako právnická osoba a je v běhu konkursní řízení, není postaveno najisto, zda vůbec a v jaké výši žalobce utrpěl újmu ve své majetkové sféře, a pouze na základě skutečnosti, že na ni byl prohlášen konkurs, není vyloučeno, aby se žalobci dostalo z majetku IP Exit, a.s., nějakého dalšího plnění. Předčasnost žaloby je dána i tím, že žalobce ani netvrdil, že vyčerpal všechny zákonné možnosti uspokojení svého nároku ze závazkového vztahu s IP Exit, a.s.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ust. §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a podává je z důvodů nesprávného právního posouzení - §241a odst. 2 písm. b) o .s. ř. Zásadní právní význam spatřuje v otázce okamžiku vzniku, resp. výše škody, v otázce možnosti soudu vydat mezitímní rozsudek, jakož i v otázce počátku běhu promlčecí doby k uplatnění nároku na náhradu škody. Uvádí, že ke znehodnocení akcií IPB v jeho držení došlo již okamžikem převodu majetku banky podle smlouvy o prodeji podniku dne 19. 6. 2000, neboť IPB za převod majetku nedostala zaplaceno. Pro správné posouzení věci si měl odvolací soud vyžádat novou zprávu správkyně konkursní podstaty o aktuálním stavu majetku IPB a o výši přihlášených pohledávek. Je přesvědčen, že akcionáři IPB nebudou v rámci konkursu uspokojeni a že jeho podíl na likvidačním zůstatku žádný nebude. Namítá, že odvolací soud měl ve věci vydat alespoň mezitímní rozsudek a ke zjištění výše škody měl ustanovit znalce, který by stanovil hodnotu akcií ke dni uvalení nucené správy na IPB, a tedy i výši škody. Uvádí, že škoda mu vznikla okamžikem prodeje majetku IPB, neboť tehdy byly její akcie znehodnoceny. Dovolatel souhlasí sice s odvolacím soudem, že dokud škoda nevznikne, nezačne běžet promlčecí doba, avšak on vztahuje okamžik vzniku škody k datu prodeje IPB. Nesouhlasí proto se závěrem odvolacího soudu o předčasnosti podané žaloby. Navrhl, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu i rozsudek soudu prvního stupně a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Po podání dovolání oznámila Česká republika – Ministerstvo financí svůj vstup do řízení jako vedlejší účastník na straně žalované a k dovolání podala vyjádření.
Proti vstupu vedlejšího účastníka do řízení o dovolání podal žalobce námitky a navrhl zamítnutí jeho vstupu do řízení. Svůj nesouhlas odůvodnil tím, že vedlejší účastník nedoložil právní zájem na výsledku řízení.
Již v průběhu řízení před soudem prvního stupně nebyl k námitce žalobce připuštěn vstup vedlejšího účastníka České republiky – Ministerstva financí do řízení na straně žalované (usnesení Městského soudu v Praze ze dne 31. 1. 2006, č. j. 13 Co 41/2006) s odůvodněním, že na straně žalované je stát, za nějž vystupuje ve smyslu §21a odst. 1 o. s. ř. organizační složka (Česká národní banka), a proto nelze připustit vstup stejného subjektu jako vedlejšího účastníka, byť jednajícího prostřednictvím jiné organizační složky.
Vzhledem k tomu, že proti vstupu vedlejšího účastníka do dovolacího řízení vznesl žalobce námitky, dovolací soud rozhodl o vedlejším účastenství na straně žalované. Podle §243c o. s. ř. se v dovolacím řízení použije přiměřeně ust. §93 o. s. ř. o vstupu vedlejšího účastníka do řízení (srov. též usnesení NS ČR ze dne 20. 10. 1999, sp. zn. 2 Cdon 1843/97, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 116, roč. 1999).
Jako vedlejší účastník se může vedle žalobce nebo žalovaného zúčastnit řízení ten, kdo má právní zájem na jeho výsledku (§93 odst. 1 o. s. ř.). Je třeba přisvědčit názoru vedlejšího účastníka, že stát může vystupovat jako vedlejší účastník ve stejné věci, v níž je účastníkem řízení, vystupuje-li na stejné sporné straně a vystupují-li za něj odlišné organizační složky (srov. Drápal, L., Bureš J. a kol. Občanský soudní řád I. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, str. 605). Základním předpokladem přípustnosti vedlejšího účastenství však jako v každém jiném případě je právní zájem vstupujícího subjektu na výsledku řízení. Pokud jde o právní zájem, vedlejší účastník odkázal na svá předchozí podání (z 2. 11. 2005 na č.l. 155 spisu a ze 16. 1. 2006 na č.l. 169 spisu), v nichž uvedl, že toto řízení souvisí s jinými řízeními před soudem prvního stupně, v nichž je sám účastníkem, výsledek jednoho ze sporů s minoritním akcionářem může mít dopad na ostatní řízení, poukázal na další řízení u Obvodního soudu pro Prahu 1, jež jsou založena na stejném právním základu a v nichž vystupuje jako žalovaný nebo jako vedlejší účastník, výsledek řízení může mít význam i pro rozhodčí řízení vedené proti společnostem patřícím do skupiny banky Nomura, a v konečném důsledku může mít i finanční dopad pro Ministerstvo financí.
Okolnosti, jimiž vedlejší účastník zdůvodňuje svůj vstup do řízení, však nedokládají jeho právní zájem na výsledku tohoto sporu ve smyslu §93 odst. 1 o. s. ř., neboť tím, že probíhají jiná řízení, v nichž je účastníkem, nejsou dotčena jeho práva a povinnosti vyplývající z hmotného práva a výsledkem tohoto řízení není dotčeno ani jeho právní postavení. Právní zájem vedlejšího účastníka na výsledku řízení, do něhož vstupuje, není dán jen proto, že je účastníkem jiného řízení, v němž probíhá spor na obdobném skutkovém základě, a ani jeho tvrzený případný finanční (majetkový) zájem na výsledku řízení nepostačuje. Proto bylo rozhodnuto tak, jak je ve výroku I. uvedeno.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) dospěl k závěru, že dovolání žalobce směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není přípustné. Vzhledem k tomu, že dovoláním napadený rozsudek byl vydán 18. 4. 2007, postupoval Nejvyšší soud při projednání dovolání a rozhodování o něm podle dosavadních předpisů (tj. podle občanského soudního řádu ve znění účinném před 1. 7. 2009 – srov. čl. II, bod 12. zákona č. 7/2009 Sb.).
Podle §237 odst. 1 o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [písm. a)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [písm. b)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [písm. c)].
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o. s. ř.)
Žalobce napadá dovoláním rozsudek odvolacího soudu, kterým byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, a protože nejde o případ podle §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., přípustnost dovolání se v dané věci řídí ustanovením §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Dovolací soud při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu §237 odst. 3 o. s. ř. po právní stránce zásadní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel označil, za podmínky, že na takto označených právních otázkách rozhodnutí odvolacího soudu spočívá, a že v rozsudku řešená a dovoláním vymezená právní otázka má zásadní význam nejen pro rozhodnutí konkrétní věci (v jednotlivém případě), ale zároveň i z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec.
Napadené rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze závěru o předčasnosti žaloby,
neboť majetková újma, spočívající ve ztrátě hodnoty akcií vzniká akcionářům teprve v situaci, že jejich práva spojená s akcií jakožto cenným papírem nejsou akciovou společností uspokojena. Zásadně platí, že náhrady za plnění, k němuž je povinen přímý dlužník, se poškozený vůči státu nemůže úspěšně domáhat z titulu jeho odpovědnosti za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem při státním dozoru dříve, než mu vůbec majetková újma vznikla. Tento právní názor odvolacího soudu je plně v souladu s rozhodovací praxí dovolacího soudu (srov. např. rozhodnutí NS ČR sp. zn. 25 Cdo 2878/2006, 25 Cdo 2421/2003). Jestliže škoda neexistuje k okamžiku, ve kterém soud rozhoduje o uplatněném nároku na její náhradu, byl nárok uplatněn předčasně, a soud žalobu zamítne tzv. „pro tentokrát“, aniž by se musel zabývat splněním dalších předpokladů odpovědnosti za škodu. Škoda, spočívající v tom, že v důsledku pochybení odpovědných orgánů státu byly znehodnoceny akcie IPB, nevzniká již v okamžiku, kdy došlo k tvrzeným pochybením při bankovním dohledu nebo kdy byl prohlášen konkurs na majetek akciové společnosti. Dokud akciová společnost existuje, byť je v konkursu, akcionář, jenž vlastní její akcie, má práva s tímto cenným papírem spojená.
Otázka okamžiku vzniku škody na straně akcionářů byla odvolacím soudem zodpovězena v souladu s hmotným právem a nejedná se ani o otázku, jež by odvolacími soudy nebo dovolacím soudem byla rozhodována rozdílně, neboť v obdobných věcech byla dovolacím soudem řešena např. v rozsudku NS ČR ze dne 4. 8. 2004, sp. zn. 25 Cdo 1809/2003, v usnesení NS ČR ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. 25 Cdo 2546/2003, usnesení NS ČR ze dne 15. 12. 2004, sp. zn. 25 Cdo 805/2004. Nejedná se proto o otázku zásadního právního významu ve smyslu §237 odst. 1 písm. c), odst. 3 o. s. ř.
Námitka, že nebyl vydán mezitímní rozsudek, nečiní rozhodnutí odvolacího soudu zásadně právně významným. Mezitímním rozsudkem lze totiž rozhodnout o základu projednávané věci (§152 odst. 2 o. s. ř.), tedy pokud již nárok vznikl a existuje a není známa pouze jeho přesná výše, tedy teprve tehdy, jsou-li naplněny všechny předpoklady pro vznik odpovědnosti žalované za škodu (srov. např. usnesení NS z 28. 4. 2010, sp. zn. 25 Cdo 5283/2007).
Namítá-li dovolatel, že nebyly provedeny všechny důkazy týkající se výše jeho újmy, uplatňuje dovolací důvod podle ust. §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. Vzhledem k důvodu zamítnutí žaloby v dané věci nemá otázka důkazů ke zjišťování výše škody význam pro rozhodnutí ve smyslu §237 odst. 3 o. s. ř. Přípustnost dovolání podle ust. §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. nezakládá ani otázka počátku běhu promlčecí doby, neboť na jejím řešení rozhodnutí odvolacího soudu nespočívá. Nicméně s názorem odvolacího soudu, že dokud nevznikne škoda, nepočne běžet promlčecí doba k uplatnění nároku na její náhradu, je třeba souhlasit.
Jak vyplývá z výše uvedeného, není důvod pro závěr, že by napadené rozhodnutí odvolacího soudu mělo ve věci samé po právní stránce zásadní právní význam ve smyslu ust. §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Dovolání tak směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není přípustné. Nejvyšší soud proto dovolání žalobce odmítl podle §243b odst. 5, věty první, a §218 písm. c) o. s. ř.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5, věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3, neboť žalobce nemá na náhradu nákladů dovolacího řízení právo a žalované náklady v dovolacím řízení nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 22. září 2010
JUDr. Marta Škárová, v. r.
předsedkyně senátu