ECLI:CZ:NS:2008:25.CDO.2878.2006.1
sp. zn. 25 Cdo 2878/2006
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marty Škárové a soudců JUDr. Petra Vojtka a JUDr. Roberta Waltra v právní věci žalobce I. K., zastoupeného advokátem, proti žalované Č. n. b., za účasti České republiky – Ministerstva financí ČR, zastoupené advokátem, jako vedlejší účastnice na straně žalované, o náhradu škody, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 23 C 129/2002, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 29. března 2006, č. j. 13 Co 38/2006, 13 Co 148/2006 - 107, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobce a žalovaná nemají právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Vedlejší účastnici se náhrada nákladů dovolacího řízení nepřiznává.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 1 poté, co na základě zpětvzetí žaloby bylo řízení proti další tehdy žalované České republice zastaveno (usnesením téhož soudu ze dne 30. 9. 2005, č. j. 23 C 129/2002-57), rozsudkem ze dne 11. 10. 2005, č. j. 23 C 129/2002-72, zamítl žalobu na zaplacení částky 224.000,- Kč s příslušenstvím a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Rozhodl tak o nároku žalobce na náhradu škody proti žalované, která nedostatečně vykonávala státní dozor nad činností Investiční a poštovní banky, a. s. (dále „IPB“), a v souvislosti se zavedením nucené správy v IPB a jejím prodejem dne 19. 6. 2000 došlo k znehodnocení akcií této banky. Na základě zjištění, že IPB, a. s. v konkursu, je dosud zapsána v obchodním rejstříku, konkurs není skončen, soud dovodil, že žalobce neprokázal vznik škody, není postaveno najisto, zda vůbec a v jaké výši mu vznikla škoda, a není známa ani výše likvidačního zůstatku. Soud proto žalobu zamítl pro předčasnost. Nad rámec důvodů, jež vedly k zamítnutí žaloby, uvedl, že i samotný předpoklad žalobce, že by mu měla žalovaná nahradit veškerou ztrátu vzniklou znehodnocením jeho akcií, je v obecné rovině pochybný, neboť vysoké rizikovosti vložení finančních prostředků do cenných papírů si musí být vědom každý investor. Žalobce jako akcionář banky nese spoluodpovědnost za její hospodářské výsledky, a tedy i za její ztrátu.
K odvolání žalobce Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 29. 3. 2006, č. j. 13 Co 38/2006, 13 Co 148/2006 - 107, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil, změnil jej pouze ve výroku o náhradě nákladů řízení a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud vyšel ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně a ztotožnil se i s jeho právním posouzením. Žalobce neprokázal existenci škody, což samo o sobě způsobuje, že žaloba nemůže být úspěšná, a proto nebylo třeba se zabývat dalšími atributy tvrzené odpovědnosti za škodu. Za situace, že IPB nadále existuje jako právnická osoba a je v běhu konkursní řízení, není postaveno najisto, zda vůbec a v jaké výši žalobce utrpěl újmu ve své majetkové sféře. Pouze na základě skutečnosti, že byl na IPB prohlášen konkurs a správkyně konkursní podstaty konstatovala, že v konkursní podstatě není žádný zůstatek, nelze dovodit, že je vyloučeno, aby se žalobci dostalo z majetku IPB nějakého dalšího plnění. Žaloba je proto předčasná a předčasnost je dána i tím, že žalobce neprokázal ani netvrdil, že by vyčerpal všechny zákonné možnosti uspokojení svého nároku vzniklého na základě soukromoprávních vztahů s IPB. Nárok na náhradu škody vůči jinému subjektu může být totiž úspěšný pouze, pokud bude zcela vyloučeno, že se žalobce může domoci svého práva proti subjektu, s nímž byl a je ve smluvním vztahu.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ust. §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a podává je z důvodů nesprávného právního posouzení ve smyslu ust. §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. Zásadní právní význam napadeného rozhodnutí spatřuje v otázce, zda při sdělení správkyně konkursní podstaty, že v konkursní podstatě nejsou žádné finanční prostředky, je nutné čekat na ukončení konkursu, nebo zda postačí k prokázání vzniku škody toto sdělení správkyně konkursní podstaty. Dovolatel poukazuje na to, že je zřejmé, že akcionáři IPB nebudou v rámci konkursu uspokojeni, z likvidačního zůstatku banky nic nezbude, což také vyplývá ze sdělení správkyně konkursní podstaty. Pokud by zbyly nějaké finanční prostředky, stejně z nich nejprve budou uspokojeny pohledávky státu, akcionáři budou uspokojeni až jako poslední. Pohledávka žalobce nemůže být z konkursní podstaty uspokojena, neboť výše likvidačního zůstatku je již nyní nulová. Soud prvního stupně a odvolací soud nesprávně postupovaly, když neprovedly navrhované důkazy o tom, že došlo k nesprávnému úřednímu postupu žalované. Navrhl, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu i rozsudek soudu prvního a věc vrátil obvodnímu soudu k dalšímu řízení.
Žalovaná se ve vyjádření k dovolání ztotožnila s důvody rozhodnutí odvolacího soudu, které je v souladu se současnou judikaturou, odkázala na svá předchozí vyjádření a navrhla, aby dovolání bylo jako zjevně bezdůvodné odmítnuto.
Ve vyjádření k dovolání vedlejší účastnice na straně žalované odkázala na řadu rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ve věci likvidace A. P., a. s., na usnesení Ústavního soudu ČR sp. zn. II. ÚS 342/03 a sp. zn. III. ÚS 402/03, a na to, že skutkově a právně jsou řízení o žalobách akcionářů A. a akcionářů IPB v podstatě stejné. Navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání žalobce odmítl.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou oprávněnou - účastníkem řízení (§240 odst. 1 o. s. ř.), řádně zastoupeným advokátem ve smyslu §241 odst. 1 o. s. ř., dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není přípustné.
Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu upravuje ustanovení §237 o. s. ř.
Podle §237 odst. 1 o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [písm. a)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [písm. b)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [písm. c)].
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Žalobce napadá dovoláním rozsudek odvolacího soudu, kterým byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, a nejde o případ, že by v této věci bylo soudem prvního stupně rozhodováno poté, co by jeho předchozí rozhodnutí bylo zrušeno [§237 odst. 1 písm. b)]. Přípustnost dovolání se v dané věci tedy řídí ustanovením §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Dovolání je podle tohoto ustanovení přípustné jen, jde-li o řešení právních otázek a současně se musí jednat o právní otázku zásadního významu. Dovolací soud při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu §237 odst. 3 o. s. ř. po právní stránce zásadní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel označil, za současného naplnění podmínky, že na takto označených právních otázkách rozhodnutí odvolacího soudu spočívá a že v rozsudku řešená a dovoláním vymezená právní otázka má zásadní význam nejen pro rozhodnutí konkrétní věci (v jednotlivém případě), ale zároveň i z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec.
Rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na závěru, že odpovědnost za vznik škody, spočívající ve znehodnocení akcií, může akcionář vůči jiným subjektům, než je akciová společnost, uplatňovat až poté, co jsou vypořádána jeho práva vůči akciové společnosti, jejímž je akcionářem. Tento právní názor odvolacího soudu je plně v souladu s rozhodovací praxí dovolacího soudu a není důvodu ani v tomto případě se od něj odchýlit. Vznik škody na straně poškozeného je totiž jedním ze základních předpokladů odpovědnosti za škodu podle hmotného práva. Škoda musí existovat nejpozději v době, kdy soud o uplatněném nároku rozhoduje, neboť i pro rozhodování soudu o nároku na náhradu škody platí ust. §154 o. s. ř., které stanoví, že pro rozsudek je rozhodující stav v době jeho vyhlášení. Jestliže škoda neexistuje k okamžiku, ve kterém soud rozhoduje o uplatněném nároku na její náhradu, byl nárok uplatněn předčasně, a soud žalobu zamítne tzv. „pro tentokrát“, aniž by se musel zabývat splněním dalších předpokladů odpovědnosti za škodu. Škoda, spočívající dle tvrzení žalobce v tom, že v důsledku pochybení žalované byly znehodnoceny akcie IPB, nevzniká již v okamžiku, kdy došlo k tvrzeným pochybením při bankovním dohledu nebo kdy byl prohlášen konkurs na majetek akciové společnosti. Ani okolnost, že správkyně konkursní podstaty sdělila, že se v konkursní podstatě nenachází žádné finanční prostředky, není tou právní skutečností, se kterou by bylo možné spojovat vznik škody jako jednoho z předpokladů mimozávazkové odpovědnosti za škodu. Stále platí, že dokud akciová společnost existuje, byť je v konkursu, akcionář, jenž vlastní její akcie, má práva s tímto cenným papírem spojená.
Otázka okamžiku vzniku škody na straně akcionářů byla v dané věci odvolacím soudem zodpovězena v souladu s hmotným právem a nejedná se ani o otázku, jež by odvolacími soudy nebo dovolacím soudem byla rozhodována rozdílně, neboť v obdobných věcech byla dovolacím soudem řešena např. v rozsudku NS ČR ze dne 4. 8. 2004, sp. zn. 25 Cdo 1809/2003, v usnesení NS ČR ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. 25 Cdo 2546/2003, usnesení NS ČR ze dne 15. 12. 2004, sp. zn. 25 Cdo 805/2004. Nejedná se proto o otázku zásadního právního významu ve smyslu §237 odst. 1 písm. c), odst. 3 o. s. ř.
Namítá-li dovolatel, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, neboť nebyly provedeny navržené důkazy, uplatňuje dovolací důvod podle ust. §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. Přípustnost dovolání podle ust. §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. však nezakládá ani případná vada řízení, neboť k vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, lze v dovolacím řízení přihlížet, jen pokud je dovolání přípustné (§242 odst. 3 o. s. ř), což není tento případ.
Jak vyplývá z výše uvedeného, není důvodu pro závěr, že by napadené rozhodnutí odvolacího soudu mělo ve věci po právní stránce zásadní význam ve smyslu ust. §237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 o. s. ř.
Dovolání tak směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není přípustné. Nejvyšší soud proto dovolání žalobce odmítl podle §243b odst. 5, věty první, a §218 písm. c) o. s. ř.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5, věty první, §224 odst. 1, §146 odst. 3 a §150 o. s. ř., neboť žalované v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly a náhrada nákladů dovolacího řízení nebyla vedlejšímu účastníkovi proti žalobci přiznána ze shodných důvodů hodných zvláštního zřetele, jaké na straně žalobce uvažoval odvolací soud.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 21. října 2008
JUDr. Marta Škárová, v. r.
předsedkyně senátu