ECLI:CZ:NS:2007:25.CDO.295.2005.1
sp. zn. 25 Cdo 295/2005
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Vojtka a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., v právní věci žalobce Ing. V. K., zastoupeného advokátem, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti ČR, o náhradu škody, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 10 C 320/2002, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 25. srpna 2004, č. j. 11 Co 134/2004-158, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
Žalobce se proti státu domáhal náhrady škody sestávající z částky 936.643,- Kč s příslušenstvím, která mu byla uložena k zaplacení dvěma platebními výměry Finančního úřadu ve F. n. O., a z částky 802.750,- Kč, kterou vynaložil na zastoupení advokátem v řízení o náhradu škody způsobené nezákonností těchto výměrů u Okresního soudu ve Frýdku – Místku pod sp. zn. 13 C 130/97. Svůj nárok dovozuje z nesprávného úředního postupu Policie České republiky, která odložila jeho trestní oznámení na osoby podílející se na vydání předmětných výměrů, aniž provedla žalobcem navržené důkazy a aniž mu umožnila řádnou účast v trestním řízení, a nevzala tak v úvahu četná pochybení finančního úřadu, která v žalobě podrobně rozebírá; obdobně nesprávně si podle žalobce počínala i státní zastupitelství ve F. – M., N. J. a O. V soudním řízení vedeném pod sp. zn. 13 C 130/97 proti České republice pak žalobce neuspěl se svým nárokem na náhradu škody a nebyly mu tak protistranou nahrazeny náklady, které vynaložil na své zastoupení.
Obvodní soud pro Prahu 2 rozsudkem ze dne 10. 2. 2004, č. j. 10 C 320/2002-125, žalobu na zaplacení 1.739.393,- Kč s příslušenstvím zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vyšel ze zjištění, že ani pravomocná rozhodnutí orgánů činných v trestním řízení ani pravomocný rozsudek soudu ve věci vedené pod sp. zn. 13 C 130/97 nebyly pro nezákonnost zrušeny a že žalobce dosud nezaplatil částky, které mu byly uloženy platebními výměry finančního úřadu. Soud prvního stupně nárok žalobce posoudil podle ustanovení §8 a 13 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona Č. n. r. č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád) - dále též jen „zákon“ - a dovodil, že nebyla-li předmětná rozhodnutí zrušena, nepřichází v úvahu odpovědnost státu za škodu způsobenou nezákonným rozhodnutím. Nedošlo ani k nesprávnému úřednímu postupu, neboť orgány činné v trestním řízení ve všech dotčených věcech postupovaly řádně a bez průtahů, přičemž žalobce měl možnost využít všech opravných prostředků. Ve vztahu k částkám, které žalobce dosud neuhradil, není navíc splněna ani podmínka vzniku škody.
K odvolání žalobce Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 25. 8. 2004, č. j. 11 Co 134/2004-158, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně a ztotožnil se i s jeho právními závěry, k nimž doplnil, že tvrzená pochybení a nedostatky orgánů činných v trestním řízení, vedoucí k vydání rozhodnutí o odložení trestního stíhání, nelze považovat za nesprávný úřední postup. Nebyla-li tato rozhodnutí pro nezákonnost zrušena, stejně jako rozsudek soudu ve sporu o náhradu škody, nemůže soud rozhodující o nyní uplatněném nároku na náhradu škody jejich správnost přezkoumávat a dovozovat odpovědnost státu za škodu způsobenou nezákonným rozhodnutím.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podal žalobce dovolání, v němž soudům obou stupňů vytýká, že neprovedly všechny jím navržené důkazy a že provedené důkazy řádně nehodnotily jednotlivě ani ve vzájemné souvislosti a nepřihlédly ke všemu, co vyšlo v řízení najevo. Na základě podrobného popisu pochybení orgánů činných v trestním řízení tvrdí, že rozsudek odvolacího soudu není věcně správný po právní stránce a že jím byla porušena žalobci ústavně garantovaná práva podle čl. 90 věty první Ústavy České republiky a čl. 36 Listiny základních práv a svobod. Požaduje, aby dovolací soud předložil Ústavnímu soudu návrh na zrušení ustanovení §119 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, a ustanovení §55 odst. 2 vyhlášky č. 23/1994 Sb., o jednacím řádu státního zastupitelství, která považuje za protiústavní. Navrhuje, aby dovolací soud poté zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o.s.ř. oprávněnou osobou - účastníkem řízení, dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o.s.ř.).
Podle §237 odst. 1 o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [písm. a)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [písm. b)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [písm. c)]. Podle odstavce 3 tohoto ustanovení rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Žalobce dovoláním napadá rozsudek odvolacího soudu, jímž byl rozsudek soudu prvního stupně ve výroku ve věci samé potvrzen, aniž by mu předcházelo zrušující rozhodnutí odvolacího soudu; přípustnost dovolání lze proto posuzovat pouze podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Dovolání může být podle tohoto ustanovení přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění, přípustnost dovolání neumožňují) a jde-li zároveň o právní otázku zásadního významu. Přípustnost dovolání není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam; přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam skutečně má.
Předně je třeba odmítnout paušální poukaz žalobce na ústavní práva, zaručující mu nárok na náhradu škody. Vztah zákona č. 82/1998 Sb. k Ústavě České republiky či k Listině základních práv a svobod je totiž soudy jednotně vykládán tak, že povinnost státu k náhradě škody způsobené výkonem veřejné moci nevyplývá automaticky přímo z čl. 4 a 36 Listiny, nýbrž je dána pouze při splnění podmínek odpovědnosti stanovených zákonem č. 82/1998 Sb., který je zákonným předpisem, jenž na základě zmocnění čl. 36 odst. 4 Listiny blíže upravuje podrobnosti odškodnění za škodu způsobenou výkonem veřejné moci (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 18. 8. 2005, sp. zn. 25 Cdo 1158/2004). Odvolací soud se tedy správně zabýval tím, zda jsou splněny uvedeným zákonem stanovené podmínky odpovědnosti státu za tvrzenou škodu.
Rozhodnutí odvolacího soudu je postaveno především na právním závěru, že nelze dovozovat nesprávný úřední postup (jako jednu z podmínek odpovědnosti státu) z toho, že řízení o trestním oznámení žalobce skončilo pravomocným rozhodnutím orgánu činného v trestním řízení o odložení věci. Tento závěr je v souladu se zákonem (§1, §8 a §13 zákona) i s ustálenou judikaturou vyšších soudů (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 28. 7. 2004, sp. zn. 25 Cdo 633/2004, publikované pod č. C 2823 v Souboru civilních rozhodnutí NS ČR, sv. 30, podle nějž nesprávný úřední postup nepředstavují ani případná pochybení a nedostatky v řízení předcházejícím rozhodnutí o odložení věci, kupříkladu tím, že si orgán činný v trestním řízení neopatřil dostatek skutkových podkladů pro rozhodnutí nebo že nesprávně hodnotil důkazy). Obdobné lze vztáhnout i na tvrzená pochybení Okresního soudu ve Frýdku – Místku v řízení vedeném pod sp. zn. 13 C 130/97, které vyústilo ve vydání pravomocného soudního rozhodnutí. V souladu se zákonem i ustálenou judikaturou je pak na to navazující právní závěr odvolacího soudu, že jednou z podmínek odpovědnosti státu za škodu způsobenou nezákonným rozhodnutím je zrušení takového rozhodnutí pro nezákonnost (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 31. 8. 2004, sp. zn. 25 Cdo 1230/2003, publikované pod č. C 2818 v Souboru civilních rozhodnutí NS ČR, sv. 30, či usnesení téhož soudu ze dne 2. 2. 2006, sp. zn. 25 Cdo 2162/2005). Z pohledu této právní otázky nelze proto dovoláním napadenému rozhodnutí připisovat zásadní právní význam.
Zákonu i ustálené soudní praxi plně odpovídá rovněž závěr odvolacího soudu, že žalobci dosud nevznikla škoda (další z podmínek odpovědnosti státu za škodu, které musí být kumulativně splněny), jestliže nezaplatil částky, které mu byly uloženy platebními výměry finančního úřadu (srov. zejména rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 20. 2. 2003, sp. zn. 25 Cdo 986/2001, publikovaný pod č. 14 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 2005, či usnesení téhož soudu ze dne 29. 1. 2003, sp. zn. 25 Cdo 586/2001, publikované pod č. C 1673 v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, sv. 23).
Konečně vytýká-li žalobce soudům obou stupňů, že neprovedly všechny potřebné důkazy a v důsledku nesprávného hodnocení důkazů provedených nezjistily správně skutkový stav věci, nepředstavují tyto výhrady dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., který jediný je způsobilým důvodem dovolání v případě posuzování přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Ve skutečnosti touto argumentací dovolatel napadá rozsudek odvolacího soudu pro skutková zjištění, nikoliv pro samotné právní posouzení věci. Namítaná okolnost, že rozsudek odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování (srov. ustanovení §241a odst. 3 o.s.ř.), však přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. založit nemůže stejně jako námitka, že došlo k vadám řízení, které měly vliv na správnost rozhodnutí [(§241a odst. 1 písm. a) o.s.ř.].
Ze všech těchto důvodů je zřejmé, že přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. nelze dovodit, a proto dovolací soud, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.), dovolání žalobce podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o.s.ř. odmítl, aniž bylo nutno věc předkládat ústavnímu soudu s návrhem na zrušení dovolatelem označených ustanovení, neboť na jejich aplikaci rozhodnutí odvolacího soudu nespočívá.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a 146 odst. 3 o.s.ř., neboť žalobce s ohledem na výsledek dovolacího řízení nemá na náhradu svých nákladů právo a žalované v dovolacím řízení účelně vynaložené náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 18. ledna 2007
JUDr. Petr Vojtek, v. r.
předseda senátu