ECLI:CZ:NS:2010:25.CDO.308.2009.1
sp. zn. 25 Cdo 308/2009
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Roberta Waltra a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Petra Vojtka ve věci žalobce města Postoloprty , se sídlem Postoloprty, Mírové náměstí 318, zastoupeného JUDr. Karlem Davidem, advokátem se sídlem Louny, Beneše z Loun 50, proti žalovaným 1) S. F. a 2) M. Ř. o 20.952 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Lounech pod sp. zn. 12 C 41/2006, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 26. 11. 2008, č.j. 10 Co 1013/2007-64, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalující město se po žalovaném 1) domáhalo zaplacení 20.952 Kč s příslušenstvím z titulu náhrady škody, která mu vznikla v důsledku dopravní nehody, při níž došlo k poškození sloupu veřejného osvětlení. V průběhu řízení před soudem prvního stupně pak žalobce navrhl přistoupení žalovaného 2) do řízení a tomuto návrhu bylo vyhověno.
Okresní soud v Lounech rozsudkem ze dne 1. 10. 2007, č.j. 12 C 41/2006-49, zamítl návrh žalobce, aby žalovaní společně a nerozdílně zaplatili žalobci 20.952 Kč s příslušenstvím, a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vyšel ze zjištění, že dne 15. 4. 2005 došlo k poškození sloupu veřejného osvětlení v majetku žalobce v důsledku dopravní nehody nákladního automobilu, který řídil žalovaný 1) jako zaměstnanec žalovaného 2), který je provozovatelem vozidla. Okresní soud dovodil, že podle §420 odst. 2 obč. zák. žalovaný 1) za způsobenou škodu neodpovídá a je dána přímá odpovědnost žalovaného 2) podle §427 obč. zák. Vůči žalovanému 2) však uznal důvodnou námitku promlčení. Promlčecí doba počala běžet dne 18. 4. 2005, kdy žalobce dal podnětu k zahájení přestupkového řízení, z nějž vyplývá, že věděl, které vozidlo škodu způsobilo, kdo je jeho vlastníkem i o způsobené majetkové újmě určitého druhu a rozsahu, tedy věděl o škodě a o tom, kdo za ni odpovídá. Uzavřel, že promlčecí doba neběžela dle §112 obč. zák. po dobu přestupkového řízení proti žalovanému 2) od 1. 7. 2005, po pravomocném skončení (zastavení) přestupkového řízení dne 20. 8. 2005 (rozhodnutí, jímž byl žalobce se svým nárokem na náhradu škody odkázán na soud, mu bylo doručeno 4. 8. 2005) běh promlčecí doby vůči žalovanému 2) pokračoval až do jejího vyčerpání, přičemž tato promlčecí doba uběhla před uplatněním nároku vůči žalovanému 2), tj. před podáním návrhu na jeho přistoupení do řízení jako dalšího účastníka dne 25. 6. 2007.
Krajský soud v Ústí nad Labem k odvolání žalobce rozsudkem ze dne 26. 11. 2008, č.j. 10 Co 1013/2007-64, ve vztahu k žalovanému 2) potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud se zcela ztotožnil ve všech skutkových a právních závěrech se soudem prvního stupně. Dodal, že při posuzování otázky běhu promlčecí doby ve vztahu k žalovanému 2) je rozhodné, kdy se žalobce domáhal práva na náhradu škody proti tomuto odpovědnému subjektu, nikoliv proti dalšímu, odlišnému subjektu. Dále je nepochybné, že žalobce nejpozději v době sepsání podnětu znal majetkovou škodu mu vzniklou i provozovatele vozidla, tudíž promlčecí doba začala běžet 18. 4. 2005, po dobu 1. 7. 2005 až 20. 8. 2005 se z důvodu přestupkového řízení vůči žalovanému 2) stavěla a poté dnem 8. 6. 2007 doběhla. Uzavřel, že žalobce uplatnil nárok na náhradu škody vůči žalovanému 2) po marném uplynutí dvouleté promlčecí doby.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, které považuje za přípustné podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a v němž odvolacímu soudu vytýká, že jeho rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Namítá, že rozsudek odvolacího soudu je v rozporu s hmotným právem a ustálenou judikaturou dovolacího soudu, jelikož odvolací soud nesprávně posoudil počátek běhu subjektivní promlčecí doby, když nerozlišoval mezi spolehlivým závěrem o tom, kdo je provozovatel dopravního prostředku, jehož provozem byla škoda způsobena, a spolehlivým závěrem o tom, kdo za škodu odpovídá, kterýžto si mohl žalobce udělat. Dále uvádí, že nerozlišování mezi osobou provozovatele a osobou majitele dopravního prostředku ukazuje na nepochopení zákona, jelikož provozovatel a vlastník vozidla mohou být dva rozdílné subjekty, přičemž samotná znalost majitele nemusela odpovídat faktickému stavu, neboť zápis v evidenci vozidel nemá konstitutivní účinky. Podle názoru dovolatele určení počátku běhu subjektivní doby podle ustálené judikatury Nejvyššího soudu ČR nelze vykládat tak, že by zákonem vyžadovaná vědomost poškozeného o tom, kdo za škodu odpovídá, byla již na základě pouhého předpokladu, z čehož dovozuje, že je rozhodující, kdy se o těchto skutečnostech prokazatelně dozvěděl. Dále poukazuje na rozpor s §112 obč. zák., kdy uvádí, že je lhostejno, že subjektem, proti němuž se s nárokem na náhradu škody k řízení připojil, byl v jednom řízení žalovaný 1) a ve druhém žalovaný 2), neboť v obou řízeních byl uplatněn nárok na náhradu téže škody způsobené toutéž škodní událostí. Navrhl, aby dovolací soud rozhodnutí soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) posoudil dovolání - v souladu s čl. II. bodem 12 zák. č. 7/2009 Sb. – podle ustanovení občanského soudního řádu ve znění účinném do 30. 6. 2009 (dále opět jen „o. s. ř.“) a shledal, že bylo podáno včas, účastníkem řízení (§240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění zákonné podmínky advokátního zastoupení dovolatele (§241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), směřuje však proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.
Přípustnost dovolání proti rozsudku, kterým odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, upravuje ustanovení §237 odst. 1 písm. b) a c) o. s. ř. O případ uvedený v §237 odst. 1 o. s. ř. pod písmenem b) v daném případě nejde, jelikož jím nebylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil, a Nejvyšší soud neshledal přípustnost dovolání podle písmene c), které vyžaduje, aby napadené rozhodnutí mělo zásadní právní význam.
Dovolání je podle tohoto ustanovení přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních (nikoli skutkových) otázek a současně se musí jednat o právní otázku zásadního významu. Dovolací soud je zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody (srov. §242 odst. 3 o. s. ř.) a při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu §237 odst. 3 o. s. ř. ve věci samé po právní stránce zásadní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel označil, za současného naplnění podmínky, že na takto označených právních otázkách (závěrech) rozhodnutí odvolacího soudu spočívá a že v rozsudku řešená a dovoláním vymezená právní otázka má zásadní význam nejen pro rozhodnutí konkrétní věci (v jednotlivém případě), ale zároveň i z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec (pro účely sjednocení judikatury).
Z vylíčení důvodů dovolání vyplývá, že žalobce nesouhlasí s posouzením počátku běhu subjektivní promlčecí doby a jejího stavení. V tomto směru však rozhodnutí odvolacího soudu je v souladu s hmotným právem i ustálenou soudní praxí.
Poškozený se dozví o tom, kdo za škodu odpovídá ve smyslu §106 odst. 1 obč. zák. v okamžiku, kdy prokazatelně získal informaci o okolnostech vzniku škody, které mu napomohou učinit si dostatečně pravděpodobný úsudek o tom, která konkrétní osoba za škodu odpovídá; nejde tedy o nezpochybnitelnou jistotu v určení odpovědné osoby (srov. Švestka, Spáčil, Škárová a kol. Občanský zákoník I, komentář, 2. vydání, Praha: C. H. Beck, 2009, s. 604; shodně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 4. 2006, sp. zn. 25 Cdo 359/2005). V tomto smyslu dovoláním napadený rozsudek není v rozporu ani s judikaturou, na níž odkazuje dovolatel (rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2004, sp. zn. 25 Cdo 61/2003, ze dne 26. 7. 2007, sp. zn. 21 Cdo 2423/2006, nebo ze dne 13. 11. 2008, sp. zn. 21 Cdo 2958/2007). Podle dovoláním nezpochybnitelného skutkového závěru odvolacího soudu žalobce již v době sepsání podnětu k zahájení přestupkového řízení znal majetkovou škodu mu vzniklou i provozovatele vozidla, měl tedy dostatečné informace umožňující mu uplatnit nárok na náhradu škody u soudu (nešlo o pouhý předpoklad). Okolnost, že (výjimečně) vlastník vozidla nemusí být totožný s jeho provozovatelem a že záznam v registru vozidel nemusí odpovídat skutečnosti, je tudíž – zejména nebylo-li zjištěno, ba ani tvrzeno, že v daném případě tato situace nastala – nerozhodná.
Neobstojí ani námitka, že je lhostejné, že subjektem, proti němuž se s nárokem na náhradu škody k řízení žalobce připojil, byl v jednom řízení žalovaný 1) a ve druhém žalovaný 2), jestliže v obou řízeních byl uplatněn nárok na náhradu téže škody způsobené toutéž škodní událostí. Uplatněním práva u soudu se totiž staví běh promlčecí doby pouze ve vztahu k osobě, vůči níž se toto řízení vede, a je-li nárok uplatněn nejprve žalobou vůči jednomu žalovanému a posléze je na návrh žalobce připuštěn vstup dalšího žalovaného do řízení, je uplatněním ve vztahu k dalšímu žalovanému teprve návrh na jeho přistoupení do řízení a ke stavení promlčecí doby dochází vůči každému ze žalovaných v jiný okamžik (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 1999, sp. zn. 25 Cdo 129/99, uveřejněné v časopise Soudní judikatura 11/1999, pod č. 110). Je tedy zřejmé, že uplatnění nároku na náhradu škody žalobcem vůči žalovanému 1) nebylo způsobilé vyvolat stavení běhu promlčecí doby vůči žalovanému 2).
Rozhodnutí odvolacího soudu není ani v jiném ohledu založeno na řešení právní otázky (výkladu či aplikace hmotněprávní či procesněprávní normy), jehož správnost by byla dovoláním zpochybněna a jež by mělo zásadní právní význam, tj. význam nejen pro rozhodnutí této konkrétní věci, ale i pro rozhodování soudů ve věcech obdobných.
Je tedy zřejmé, že dovolání žalobce směřuje z pohledu uplatněných dovolacích námitek proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný; Nejvyšší soud ČR je proto podle ustanovení §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. za situace, kdy žalobce neměl v dovolacím řízení úspěch, a žalovaným žádné náklady dovolacího řízení nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 26 srpna 2010
JUDr. Robert Waltr, v.r.
předseda senátu