ECLI:CZ:NS:2011:25.CDO.3947.2008.1
sp. zn. 25 Cdo 3947/2008
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marty Škárové a soudců JUDr. Petra Vojtka a JUDr. Roberta Waltra v právní věci žalobce J. K. , zastoupeného JUDr. Ivanem Werlem, advokátem se sídlem ve Velkém Meziříčí, Vrchovecká 74/2, proti žalovanému AWT Rekultivace, a.s ., IČO: 47676175, se sídlem v Havířově-Suchá, Dělnická 41, za účasti vedlejšího účastníka na straně žalovaného České pojišťovny, a.s., se sídlem v Praze 1, Spálená 16, s místem pro doručování Česká pojišťovna, a.s., 28. října 16, Ostrava, 702 00, o náhradu škody, vedené u Okresního soudu v Karviné – pobočka v Havířově pod sp. zn. 24 C 334/94, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 27. března 2008, č.j. 57 Co 584/2007-600, takto:
I. Dovolání se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Karviné – pobočka v Havířově rozsudkem ze dne 23. 5. 2007, č.j. 24 C 334/94-571, zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhal náhrady ušlého zisku za období od 1. 12. 1994 do 31. 12. 2004, a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Při svém rozhodnutí soud vyšel ze zjištění, že žalobce na základě živnostenského oprávnění pracoval na stavbě Autocentra v Orlové a dne 3. 12. 1992 byl zasažen padajícím břemenem z autojeřábu, obsluhovaného pracovníkem žalovaného, který byl následně uznán vinným trestným činem ublížení na zdraví. Žalobce byl po úrazu do 12. 10. 1993 v pracovní neschopnosti, od 13. 10. 1993 pobírá invalidní důchod. Žalobou ze dne 1. 12. 1994 uplatnil nárok na náhradu ušlého zisku za dobu od 3. 12. 1992 do 30. 11. 1994, o němž bylo pravomocně rozhodnuto usnesením ze dne 13. 12. 2005, č.j. 24 C 334/94-507, jímž byl schválen smír. Soud dospěl k závěru, že nárok na náhradu za ztrátu zisku z pracovní činnosti za následující období od 1. 12. 1994 do konce r. 2004 je v subjektivní dvouleté promlčecí době podle §106 odst. 1 obč. zák. promlčen, neboť byl uplatněn až 15. 1. 1997, ačkoliv již při podání žaloby 1. 12. 1994 měl žalobce podklady pro jeho uplatnění, a dalším podáním z 29. 8. 2005 rozšířil žalobu o nárok do konce r. 2004. Stavení promlčecí doby dle §112 obč. zák. přichází v úvahu pouze v rozsahu nároku uplatněného žalobou ze dne 1. 12. 1994 a nárok na náhradu ušlého zisku se podle občanského zákoníku promlčuje jako celek a nikoli pouze jednotlivé částky.
K odvolání žalobce Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 27. 3. 2008, č.j. 57 Co 584/2007-600, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Odvolací soud vycházel ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně a shodně s ním dovodil, že uplatněný nárok žalobce je dle ust. §106 odst. 1 obč. zák. promlčen. Od přiznání invalidního důchodu bylo totiž žalobci známo, že mu uchází příjem z jeho podnikatelské činnosti, jejž lze hodnotit jako „ekvivalent“ ztráty na výdělku po skončení pracovní neschopnosti podle §445 obč. zák. Žalobou ze dne 1. 12. 1994 byl uplatněn nárok na náhradu ušlého zisku výslovně za dobu od 3. 12. 1994 do 30. 11. 1994 ve výši 663.489,- Kč. Ke stavení promlčecí doby dochází jen v rozsahu, v němž byl nárok u soudu uplatněn, a nárok na náhradu ušlého zisku se jako občanskoprávní nárok promlčuje jako celek a nikoli jen nároky na jednotlivá opětující se plnění (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 401/2005, 25 Cdo 1089/2005).
Proti tomuto rozsudku podal žalobce dovolání z důvodu podle §241a odst. 2 písm. b) (rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení) a §241a odst. 3 o. s. ř. (rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování). Nesouhlasí s názorem odvolacího soudu, že jím uplatněný nárok je promlčený. Zásadní právní význam napadeného rozhodnutí spatřuje v řešení otázek 1) zda ke stavení běhu promlčecí doby může dojít pouze ohledně ušlého zisku za časově ohraničené období uvedené v žalobě, 2) zda se promlčecí doba posuzuje dle obč. zák., jestliže ke škodě došlo v souvislosti s obchodněprávním vztahem mezi žalobcem a žalovaným, 3) zda se nárok na náhradu ušlého zisku podnikatele promlčuje jako celek bez ohledu na to, zda poškozený v jednotlivých obdobích věděl, v jaké výši mu vznikla škoda, 4) zda škoda spočívající v ušlém zisku podnikatele vzniká „kontinuálně“ po dobu produktivního věku poškozeného, 5) zda lze předem stanovit výši ušlého zisku podnikatele souhrnnou částkou bez znalosti věku, jehož se poškozený může dožít, 6) zda z ustanovení §442 až 449 obč. zák. nevyplývá, že by náhrada za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti mohla být odškodněna jinak než jednorázově, a 7) zda lze ušlý zisk podnikatele hodnotit jako ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti dle §445 obč. zák. a zda nárok na náhradu ušlého zisku má charakter opětujícího se plnění. Namítá, že běh promlčecí doby se staví k nároku na náhradu ušlého zisku jako celku, proto v jeho případě podáním žaloby došlo k uplatnění tohoto nároku jako celku. Dovozuje, že pokud vůbec lze nárok posoudit dle občanského a nikoliv obchodního zákoníku, žalobce se o škodě dozví vždy až po uplynutí kalendářního roku, kdy vyhodnotí hospodářskou situaci a reálnost dosahovaných zisků, ušlý zisk podnikatele nemá charakter opětujícího se plnění a výše ušlého zisku může být v jednotlivých časových údobích různá. Navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek odvolacího soudu jakož i soudu prvního stupně a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, účastníkem řízení, zastoupeným advokátem, vzhledem k tomu, že dovoláním napadený rozsudek byl vydán dne 27. 3. 2008, dovolání projednal a rozhodl o něm podle dosavadních předpisů (tj. podle občanského soudního řádu ve znění účinném před 1. 7. 2009 – srov. bod 12. čl. II zákona č. 7/2009 Sb.).
Podle ustanovení §237 odst. 1 o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [písm. a)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [písm. b)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [písm. c)].
V dané věci žalobce napadá dovoláním rozsudek odvolacího soudu, jímž byl potvrzen v pořadí druhý rozsudek soudu prvního stupně, když předchozím jeho rozsudkem ze dne 29. 12. 2005, č.j. 24 C 334/94-516, jenž byl zrušen usnesením odvolacího soudu, bylo rozhodnuto ve věci stejně – žaloba byla zamítnuta. Přípustnost dovolání dle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. není dána a posuzuje se podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Z tohoto hlediska je dovolání žalobce podle ust. §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné pro zásadní právní význam napadeného rozhodnutí v otázce, jež na obdobném skutkovém podkladě nebyla dosud dovolacím soudem řešena, a to zda náhrada ušlého zisku podnikatele z pracovní činnosti odpovídá náhradě za ztrátu na výdělku zaměstnance v pracovním poměru po skončení pracovní neschopnosti dle §447 obč. zák. a zda nárok na náhradu ušlého zisku má charakter opětujícího se plnění.
Podle ustanovení §447 odst. 1 obč. zák. náhrada za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti nebo při invaliditě činí rozdíl mezi průměrným výdělkem před poškozením a výdělkem dosahovaným po poškození s připočtením případného invalidního důchodu nebo částečného invalidního důchodu.
Podle ustanovení §445 obč. zák. se ztráta na výdělku hradí peněžitým důchodem, přičemž se vychází z průměrného výdělku poškozeného, kterého dosahoval před poškozením.
Nárok na náhradu za ztrátu zisku podnikatele po skončení jeho pracovní neschopnosti je jednou ze složek nároku na náhradu škody na zdraví, jež se řídí bez ohledu na povahu právního vztahu, jenž byl v okamžiku vzniku škody mezi poškozeným a odpovědným subjektem, občanským zákoníkem (§444 a násl. obč. zák.). Právní úprava občanskoprávní odpovědnosti za škodu na zdraví žádným zákonným ustanovením nepodmiňuje nárok na náhradu za ztrátu na výdělku dle §445 obč. zák. pracovní činností vykonávanou pouze v zaměstnaneckém poměru. Ztráta příjmu podnikatele z výdělečné činnosti v době po skončení jeho pracovní neschopnosti odpovídá újmě, jež vzniká osobě, která pro poškození zdraví není schopna vykonávat své dosavadní zaměstnání. Náhrada ušlého zisku podnikatele, pokud nahrazuje příjem z jeho podnikatelské činnosti provozované před poškozením, se hradí formou peněžitého důchodu.
U škody na zdraví se uplatní pouze subjektivní promlčecí doba (§106 odst. 1 obč. zák.), jejíž počátek spadá do okamžiku, kdy se poškozený o vzniku konkrétní škody dozvěděl a kdy se dozvěděl, kdo za ni odpovídá.
Podle ust. §112 obč. zák. uplatní-li věřitel v promlčecí době právo u soudu nebo u jiného příslušného orgánu a v zahájeném řízení řádně pokračuje, promlčecí doba od tohoto uplatnění po dobu řízení neběží.
Stavení promlčecí doby nastává pouze ve vztahu k právu, které bylo v řízení uplatněno, ve vztahu k tomu nároku, případně jeho části, pro nějž se řízení vede, tedy v rozsahu, v jakém bylo právo u soudu uplatněno, a k osobě, vůči níž se toto řízení vede (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 1999, sp. zn. 25 Cdo 129/99, uveřejněné v časopise Soudní judikatura, ročník 1999, sešit 11, pod poř. č. 110, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. dubna 2003, sp. zn. 25 Cdo 1460/2002, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. února 2011, sp.zn. 25 Cdo 2908/2008).
Jestliže žalobou podanou u soudu prvního stupně dne 1. 12. 1994 se žalobce domáhal náhrady ušlého zisku za období od 4. 12. 1992 do 30. 11. 1994 ve výši 663.489,- Kč, ve vztahu k takto uplatněnému nároku došlo ke stavení promlčecí doby a o tomto nároku (za dobu do 4. 12. 1992 do 30. 11. 1994) bylo rozhodnuto usnesením Okresního soudu v Karviné ze dne 13. 12. 2005, č.j. 24 C 334/94-507, jímž byl schválen smír mezi žalobcem a žalovaným. Pokud jde o nárok od 1. 12. 1994, náhradu za ušlý zisk za období od 1. 12. 1994 do 1. 12. 1996 žalobce uplatnil v návrhu na rozšíření žaloby ze dne 15. 7. 1997. Ovšem za prosinec 1994 mu zisk ušel ke dni 31. 12. 1994, takže subjektivní promlčecí doba k uplatnění nároku u soudu uplynula dne 31. 12. 1996.
Nárok odpovídající ustanovení §447 obč. zák. se promlčuje jako celek, nikoliv jen nároky na jednotlivá měsíčně se opětující plnění z něj vyplývající, poskytovaná ve formě důchodu. Občanský zákoník totiž nestanoví mezi nároky, které se nepromlčují, nárok na náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti nebo při invaliditě. Rovněž tato problematika již byla opakovaně dovolacím soudem řešena (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 5. 2006, sp. zn. 25 Cdo 401/2005, publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. R 36/2007, dále rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2007, sp. zn. 25 Cdo 3293/2006).
Další otázky dovolatele předložené k dovolacímu přezkumu jsou bez právního významu, neboť odvolací soud na nich své rozhodnutí nezaložil.
Protože rozsudek odvolacího soudu je z hlediska uplatněného dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. správný, a protože nebylo zjištěno (ani dovolatelem tvrzeno), že by rozsudek odvolacího soudu byl postižen vadou uvedenou v ustanovení §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o. s. ř. nebo jinou vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud dovolání žalobce podle ustanovení §243b odst. 2, části věty před středníkem o. s. ř. zamítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst.1 a §151 odst.1 o. s. ř., neboť žalobce nemá s ohledem na výsledek dovolacího řízení na náhradu nákladů právo a žalovanému v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 27. dubna 2011
JUDr. Marta Škárová, v. r.
předsedkyně senátu