ECLI:CZ:NS:2012:25.CDO.4725.2010.1
sp. zn. 25 Cdo 4725/2010
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marty Škárové a soudců JUDr. Petra Vojtka a JUDr. Roberta Waltra v právní věci žalobkyně Všeobecné zdravotní pojišťovny ČR, se sídlem v Praze 3, Orlická 2020/4, IČO: 41197518, proti žalované UNIQUA pojišťovna, a. s., se sídlem v Praze 6, Evropská 136/810, IČO: 49240480, zastoupené JUDr. Petrem Kazdou, advokátem se sídlem v Nymburku, Palackého třída 223/5, o zaplacení 130.448,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 14 C 119/2005, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 9. června 2010, č. j. 39 Co 536/2009-84, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 9. června 2010, č. j. 39 Co 536/2009-84, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 25. února 2009, č. j. 14 C 119/2005-61, se zrušují a věc se vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 6 k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 6 rozsudkem ze dne 25. 2. 2009, č. j. 14 C 119/2005-61, uložil žalované povinnost zaplatit žalující zdravotní pojišťovně částku 130.448,- Kč s 3 % úrokem z prodlení od 29. 10. 2004 do zaplacení a rozhodl o náhradě nákladů řízení a o soudním poplatku. Vyšel ze zjištění, že dne 10. 9. 2002 došlo k dopravní nehodě zaviněné řidičem automobilu pojištěného pro případ odpovědnosti za škodu způsobenou provozem vozidla u žalované. Při této nehodě byl zraněn J. Š., na jehož léčení vynaložila žalobkyně náklady v žalované částce, jejichž náhradu požaduje. Soud posoudil uplatněný nárok podle §55 odst. 1 zákona č. 48/1997 Sb., §9 odst. 1 zákona č. 168/1999 Sb. a dospěl k závěru, že námitka promlčení není důvodná. Žalobkyně se dozvěděla o tom, kdo způsobil dopravní nehodu, z usnesení o podmíněném zastavení trestního stíhání proti řidiči vozidla, který nehodu zavinil, které bylo žalobkyni doručeno dne 14. 5. 2003. Subjektivní dvouletá promlčecí doba počala běžet od 15. 5. 2003, skončila v pondělí dne 16. 5. 2005 a žaloba, která byla podána tohoto dne, byla tedy podána včas.
K odvolání obou účastníků Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 9. 6. 2010, č. j. 39 Co 536/2009-84, rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku potvrdil, změnil jej ve výroku o náhradě nákladů řízení a o soudním poplatku a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Vyšel ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně a ztotožnil se i s jeho závěrem ohledně promlčení nároku. Žalobkyně v trestním řízení nevystupovala jako poškozená a v trestním spise není doklad o tom, že by jí byl doručen dopis viníka nehody ze dne 12. 12. 2002, v němž se tento doznal k odpovědnosti za nehodu. Žalobkyně uvedla, že o tom, kdo za škodu odpovídá, se dozvěděla až z usnesení vydaného v trestním řízení, o jehož zaslání žádala dne 7. 4. 2003. Odvolací soud dospěl k závěru, že v té době sice žalobkyně měla určitou povědomost o tom, kdo dopravní nehodu způsobil, nevěděla však ještě, kdo za škodu odpovídá, nebyla totiž účastníkem nehody a nebylo zjištěno, že by ji kdokoliv informoval o dopravní nehodě, a v listinách, na jejichž základě proplácela zdravotní péči J. Š., nebylo o osobě škůdce nic uvedeno. O odpovědnosti M. Vlčka za úraz J. Š. se žalobkyně věrohodným způsobem dozvěděla z usnesení vydaného v trestním řízení, jež jí bylo doručeno 14. 5. 2003. Navíc platba žalobkyně Fakultní nemocnici Královské Vinohrady byla provedena až v roce 2004.
Tento rozsudek napadla žalovaná dovoláním, jehož přípustnost dovozuje z ust. §237 odst. 1 písm. b) a c) o. s. ř. a podává je z důvodu podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Za zásadní považuje otázku, kdy počala běžet dvouletá subjektivní promlčecí doba podle §106 odst. 2 obč. zák., a namítá, že podle ustálené judikatury Nejvyššího soudu (rozhodnutí sp. zn. 25 Cdo 519/2002, 25 Cdo 1098/2004 a 33 Cdo 1826/99) se znalost poškozeného o osobě škůdce váže k okamžiku, kdy obdržel informaci, na jejímž základě si může učinit úsudek o tom, která konkrétní osoba je za škodu odpovědná. Žalobkyni byla osoba škůdce známa nejpozději 12. 12. 2002, kdy byla poučena o možnosti uplatnit svůj nárok na náhradu škody v rámci trestního řízení, a podle rozpisu plateb ze dne 24. 2. 2003 bylo plnění vyplaceno v období září 2002 – duben 2003. Dovozuje, že z dopisu žalobkyně ze dne 7. 4. 2003 jednoznačně vyplývá její vědomost o osobě škůdce a o výši nároku. Žaloba podaná dne 16. 5. 2005 tak byla podána až po uplynutí promlčecí doby. Opačný názor odvolacího soudu nemá oporu v provedených důkazech, neodpovídá judikatuře Nejvyššího soudu a staví žalovanou do právní nejistoty. Navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu i soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou oprávněnou – účastníkem řízení, zastoupeným advokátem (§241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), napadené rozhodnutí přezkoumal a dospěl k závěru, že dovolání, které je přípustné podle §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., je důvodné.
Podle ustanovení §237 odst. 1 o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [písm. a)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [písm. b)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [písm. c)].
Vzhledem k tomu, že dovoláním napadeným rozsudkem odvolacího soudu byl potvrzen rozsudek, jímž soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než ve svém předchozím rozsudku, jenž byl odvolacím soudem zrušen se závazným právním názorem na otázku promlčení (usnesení odvolacího soudu ze dne 18. 4. 2007, č. j. 39 Co 377/2006-28), je dovolání přípustné podle §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř.
Podle §106 odst. 1 obč. zák., jímž se při absenci úpravy promlčení v zákoně č. 48/1997 Sb. řídí promlčení nároku zdravotní pojišťovny podle §55 tohoto zákona, právo na náhradu škody se promlčí za dva roky ode dne, kdy se poškozený dozví o škodě a o tom, kdo za ni odpovídá.
Ustanovení §106 odst. 1 obč. zák. váže promlčení práva uplynutím subjektivní promlčecí doby na vědomost poškozeného o vzniku škody a o osobě, která za škodu odpovídá (srov. např. rozhodnutí bývalého Nejvyššího soudu ČSR ze dne 27. 9. 1974, sp. zn. 2 Cz 19/74, publikované pod č. 38/1975 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
I když teprve pravomocným rozhodnutím v trestním řízení je rozhodnuto o vině obžalovaného, neplatí automaticky, že teprve tímto datem se poškozený dozvídá o tom, kdo za škodu odpovídá. Datum právní moci rozhodnutí je závislé na procesních okolnostech, které nastaly v průběhu řízení, a s vědomostmi poškozeného o škodě a škůdci přímo nesouvisí. Znalost poškozeného o osobě škůdce se váže k okamžiku, kdy obdržel informaci, na jejímž základě si může učinit úsudek, která konkrétní osoba za škodu odpovídá (obdobně srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 2003, sp. zn. 25 Cdo 871/2002). Nemusí jít přímo o zjištění, postačuje, aby skutkové okolnosti, kterými poškozený disponuje, mohly vést k závěru o vymezení odpovědného subjektu. Nejedná se o nezpochybnitelnou jistotu v určení odpovědné osoby, nestačí ovšem pouhé podezření či předpoklad a není rozhodující, kdy na základě určitých skutkových okolností, o nichž prokazatelně věděl, si utvořil právní závěr o odpovědnosti určité osoby (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 9. 2009, sp. zn. 25 Cdo 2891/2007; citovaná rozhodnutí jsou veřejnosti k dispozici na webových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz).
Jak vyplývá ze skutkových zjištění, žalobkyně v dopise ze dne 7. 4. 2003 požádala příslušný soud o zaslání pravomocného rozhodnutí vydaného v trestním řízení vedeném pod sp. zn 4 T 205/2002 proti obžalovanému M. V. za zranění způsobené J. Š. dne 10. 9. 2002. Je tedy zřejmé, že již přede dnem, kdy písemně žádala o zaslání pravomocného rozhodnutí v trestní věci M. V., měla žalobkyně informace, na jejichž základě bylo možno učinit úsudek, kdo zranění jejího pojištěnce při dopravní nehodě dne 10. 9. 2002 způsobil, a měla tedy nejpozději dne 7. 4. 2003 vědomost o odpovědném subjektu, byť neznala výsledek trestního stíhání vedeného proti němu, a není rozhodující, z jakých zdrojů tyto informace získala. Nelze proto přisvědčit odvolacímu soudu, že žalobkyně se o odpovědnosti M. V. dozvěděla až z pravomocného usnesení o podmíněném zastavení jeho trestního stíhání, neboť se k činu přiznal.
Jak vyplývá z výše uvedeného, z hlediska námitek uplatněných v dovolání není rozsudek odvolacího soudu správný, dovolací soud jej proto zrušil (§243b odst. 2, věty za středníkem, o. s. ř.). Vzhledem k tomu, že důvody, pro které bylo rozhodnutí odvolacího soudu zrušeno, platí i na rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud i toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§243b odst. 3, věta druhá, o. s. ř.).
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný. V novém rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§243d odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 30. října 2012
JUDr. Marta Škárová, v. r.
předsedkyně senátu