ECLI:CZ:NS:2018:25.CDO.4866.2017.1
sp. zn. 25 Cdo 4866/2017-202
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Roberta Waltra a soudců JUDr. Ivy Suneghové a JUDr. Petra Vojtka v právní věci žalobkyně: M. D. , zastoupená JUDr. Vladimírem Fadingerem, advokátem se sídlem Brněnská 184, Tišnov, proti žalované: Pojišťovna České spořitelny, a. s., Vienna Insurance Group , se sídlem náměstí Republiky 115, Pardubice, IČO 47452820, o 350.501,28 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Pardubicích pod sp. zn. 15 C 107/2014, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 4. 5. 2017, č. j. 22 Co 34/2017-180, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění (§243f odst. 3 o. s. ř.):
Dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 4. 5. 2017, č. j. 22 Co 34/2017-180, není přípustné podle §237 o. s. ř., neboť uplatněné námitky nesměřují proti otázce hmotného nebo procesního práva, na jejímž vyřešení závisí napadené rozhodnutí. Dovolatelka namítá, že závěr odvolacího soudu o počátku běhu dvouleté subjektivní promlčecí doby není správný a nemá oporu v provedeném dokazování. Z něj podle ní naopak vyplývá, že vědomost o tom, kdy škoda spočívající v platbách na účet stavební spořitelny vznikla a kdo za ni odpovídá, nabyla podstatně později, než ke dni poslední platby. Uplatněné námitky tak postrádají charakter právní otázky, kterou by měl dovolací soud řešit (§241a odst. 1 o. s. ř.), nesměřují totiž proti právnímu posouzení věci odvolacím soudem, ale jen proti zjištěnému skutkovému stavu, čímž však nelze přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. založit.
Namítala-li dovolatelka, že se soud při řešení otázky promlčení odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (odkázala na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 1098/2004, 25 Cdo 2121/2011 a 21 Cdo 423/2012), neuvedla, v čem se při jejím řešení měl od uvedených rozhodnutí odchýlit, znovu argumentovala pouze nesprávností skutkových zjištění, z nichž soud při posouzení námitky promlčení vycházel. Odklon od ustálené rozhodovací praxe znamená nerespektování ustálené judikatury odvolacím soudem, přičemž vždy se musí jednat o právní otázku, na jejímž vyřešení rozhodnutí odvolacího soudu závisí. Soud naopak respektoval ustálenou judikaturu Nejvyššího soudu, jestliže počátek běhu subjektivní promlčecí doby podle §106 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (dále jen „obč. zák.“), vázal k okamžiku, kdy poškozený nabyl vědomost o tom, že na jeho úkor došlo ke škodě určitého druhu a rozsahu a kdo za ni odpovídá. Ani tato dovolací námitka proto přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. nezakládá.
Taktéž námitky žalobkyně vůči tomu, že odvolací soud vznesenou námitku promlčení neposoudil jako rozpornou s dobrými mravy, nejsou s to přípustnost dovolání založit. Odkaz na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 1. 2014, sp. zn. 25 Cdo 2366/2013, není přiléhavý, neboť dovolatelka dostatečně nezohledňuje, že v daném případě šlo o skutkově odlišnou věc, navíc dovolací soud v ní přisvědčil závěru odvolacího soudu, který taktéž neshledal námitku promlčení v rozporu s dobrými mravy. Ve vztahu k této otázce (§3 odst. 1 obč. zák.) Nejvyšší soud dlouhodobě zastává názor, že dobrým mravům zásadně neodporuje, namítá-li někdo promlčení práva uplatňovaného vůči němu, neboť institut promlčení přispívající k jistotě v právních vztazích je institutem zákonným, a tedy použitelným ve vztahu k jakémukoliv právu, které se podle zákona promlčuje. Uplatnění námitky promlčení by se příčilo dobrým mravům jen v těch výjimečných případech, kdyby bylo výrazem zneužití tohoto práva na úkor účastníka, který marné uplynutí promlčecí doby nezavinil, a vůči němuž by za takové situace zánik nároku na plnění v důsledku uplynutí promlčecí doby byl nepřiměřeně tvrdým postihem ve srovnání s rozsahem a charakterem jím uplatňovaného práva a s důvody, pro které své právo včas neuplatnil. Tyto okolnosti by přitom musely být naplněny v natolik výjimečné intenzitě, aby byl odůvodněn tak významný zásah do principu právní jistoty, jakým je odepření práva uplatnit námitku promlčení (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 8. 2002, sp. zn. 25 Cdo 1839/2000, publikovaný pod č. 59/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2004, sp. zn. 25 Cdo 2648/2003, či rozsudek téhož soudu ze dne 29. 11. 2011, sp. zn. 25 Cdo 4221/2009, publikované pod C 2955 a C 10750 v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck).
Z naznačených hledisek se odvolací soud věcí zabýval, v rámci své úvahy zvažoval všechny rozhodné okolnosti případu jak na straně žalované, tak na straně žalobkyně, a vyložil, které okolnosti jej vedly k závěru o souladu námitky promlčení s dobrými mravy. Vyšel ze zjištění, že chování žalované bylo po celou dobu od vzniku práva žalobkyně na náhradu škody jednoznačné a neměnné, což bylo žalobkyni známo, z čehož dovodil, že případný rozpor dané námitky s dobrými mravy nelze odvodit od chování žalované, a proto její vznesení bylo nejen důvodné, ale též jej nelze považovat za zneužití práva. Za podstatné v tomto ohledu rovněž považoval okolnost, že samotné postavení žalobkyně jako spotřebitele nemůže založit rozpor s dobrými mravy, takže žalované nelze odepřít poskytnutí soudní ochrany. Lze tudíž uzavřít, že odvolací soud se v právním názoru o zcela výjimečném použití korektivu dobrých mravů dotýkajícího se obecného principu právní jistoty, k čemuž v dané věci nebyl pádný důvod, od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu neodchýlil (§237 o. s. ř).
Nejvyšší soud proto dovolání žalobkyně podle §243c odst. 1 věty první o. s. ř. ve znění účinném do 29. 9. 2017 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb.) odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 24. dubna 2018
JUDr. Robert Waltr
předseda senátu