ECLI:CZ:NS:2018:25.CDO.5224.2017.1
sp. zn. 25 Cdo 5224/2017-284
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marty Škárové a soudců JUDr. Petra Vojtka a JUDr. Ivy Suneghové v právní věci žalobce: Na Záhonech a.s. , se sídlem Na Zámecké 1518/9, Praha 4, IČO 26442256, zastoupený Mgr. Luciou Ježkovou, advokátkou se sídlem Hvězdova 1716/2, Praha 4, proti žalovaným: 1) městská část Praha – Klánovice , se sídlem úřadu U Besedy 300, Praha 9, IČO 00240281, zastoupená JUDr. Davidem Černým, advokátem se sídlem Nad Šutkou 1811/12, Praha 8, a 2) hlavní město Praha , se sídlem magistrátu Mariánské náměstí 2, Praha 1, IČO 00064581, zastoupené prof. Dr.h.c. JUDr. Janem Křížem, CSc., advokátem se sídlem Rybná 678/9, Praha 1, o 6.067.635,40 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 9 C 204/2012, o dovolání žalovaného 2) proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 7. 6. 2017, č. j. 11 Co 117/2017-260, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalovaný 2) je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení 12.003,20 Kč k rukám Mgr. Lucie Ježkové, advokátky se sídlem Hvězdova 1716/2, Praha 4, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Stručné odůvodnění (§243f odst. 3 o. s. ř.):
Dovolání žalovaného 2) proti výroku rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 7. 6. 2017, č. j. 11 Co 117/2017-260, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o náhradě nákladů řízení tak, že ve vztahu mezi žalobcem a žalovaným 2) nemá žádný z nich právo na náhradu nákladů řízení, a proti výroku, jímž bylo ve vztahu mezi nimi stejně rozhodnuto o náhradě nákladů odvolacího řízení, není přípustné podle §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (srov. čl. II bod 1. a 7. zákona č. 404/2012 Sb. a čl. II bod 2. zákona č. 293/2013 Sb. – dále jen „o. s. ř.“), neboť rozhodnutí odvolacího soudu je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu a není ani důvodu, aby právní otázka náhrady nákladů řízení byla za daných skutkových okolností posouzena jinak.
Odvolací soud dovodil, že žalovaným, kteří měli ve věci procesní úspěch, přísluší sice podle §142 odst. 1 o. s. ř. právo na náhradu nákladů řízení, avšak náklady, jež žalovaný 2) vynaložil na zastoupení advokátem v tomto sporu, nelze považovat za účelně vynaložené. Žalovaný 2) jakožto hlavní město České republiky disponuje dostatečným materiálním a personálním vybavením k tomu, aby byl schopen kvalifikovaně hájit svá práva a zájmy bez využití právní pomoci advokáta. V daném případě nešlo o právně složitou věc, neboť již ze žalobních tvrzení bylo patrno, že žalovaný 2) není ve věci pasivně legitimován. S odkazem na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 2396/09 uzavřel, že k hájení svých práv žalovaný 2) nepotřeboval právní pomoc advokáta a náklady takto vynaložené nejsou v tomto případě spojené s účelným bráněním práva, což platí i pro náhradu nákladů před odvolacím soudem.
Dovolatel namítá, že dosud v judikatuře dovolacího soudu nebyla řešena otázka náhrady nákladů úspěšnému účastníku v řízení o spekulativní žalobě, a že odvolací soud při rozhodnutí o náhradě nákladů postupoval v rozporu s ust. §142 o. s. ř., čímž došlo k zásahu do jeho práva na spravedlivý proces. Za protiústavní označil názor, že náklady vynakládané statutárními městy v soudních řízeních na právní zastoupení advokátem jsou bez dalšího neúčelné, a tato otázka by proto měla být dovolacím soudem posouzena jinak. Za další otázku procesního práva označil absenci poučení podle §118a o. s. ř. k prokázání účelnosti nákladů na právní zastoupení advokátem a absenci poučení o tom, že odvolací soud hodlá využít moderačního práva podle §150 o. s. ř.
Nejvyšší soud v návaznosti na rozhodovací praxi Ústavního soudu se opakovaně přiklonil k názoru, že u statutárních měst lze presumovat existenci dostatečného materiálního i personálního vybavení a zabezpečení k tomu, aby byla schopna kvalifikovaně hájit svá rozhodnutí, práva a zájmy, aniž by musela využívat právní pomoci advokátů. Není-li v příslušném řízení prokázán opak, nelze tedy náklady na jejich zastoupení advokátem považovat za náklady účelně vynaložené (srov. například nálezy Ústavního soudu ze dne 23. 11. 2010, sp. zn. III. ÚS 2984/09, a ze dne 14. 3. 2013, sp. zn. II. ÚS 376/12, usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 10. 2013, sp. zn. I. ÚS 2510/13, a ze dne 20. 6. 2013, sp. zn. III. ÚS 1510/13, jakož i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. 25 Cdo 3381/2012, ze dne 26. 2. 2013, sp. zn. 26 Cdo 366/2013, ze dne 10. 6. 2014, sp. zn. 28 Cdo 3895/2013, ze dne 4. 2. 2015, sp. zn. 28 Cdo 4175/2013, či ze dne 7. 1. 2016, sp. zn. 28 Cdo 1151/2015). Z rozhodovací praxe Ústavního soudu se dále podává, že zaměstnávají-li dotčené subjekty pracovníky s vysokoškolským právním vzděláním, lze očekávat, že budou schopni řešit právní záležitosti týkající se činnosti zmíněných subjektů, třebaže nepůjde o standardní agendu (srov. nález Ústavního soudu ze dne 13. 3. 2014, sp. zn. I. ÚS 2310/13). Závěry o neúčelnosti nákladů na zastoupení statutárního města advokátem si současně neprotiřečí se zásadou úspěchu ve věci, jakožto výchozím kritériem rozhodování o nákladech civilního sporného řízení (akcentovaným v nálezu Ústavního soudu ze dne 12. 11. 2014, sp. zn. I. ÚS 1085/13), neboť nesměřují k odlišnému vymezení účastníka, jemuž mají být nahrazeny, ale toliko odpovídají na otázku, jaké výdaje kompenzovat (respektive nekompenzovat). Rozhodnutí odvolacího soudu je tak v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu a není důvod, aby rozhodná právní otázka byla – na základě argumentace obsažené v dovolání - posouzena jinak.
Námitkou nesprávného stanovení podmínek pro aplikaci §150 o. s. ř. dovolatel zjevně přehlíží, že odvolacím soudem nebylo ustanovení §150 o. s. ř. aplikováno ani zvažováno, nýbrž v projednávané věci šlo o posouzení účelnosti vynaložených nákladů podle §142 odst. 1 o. s. ř.
Rovněž namítaná otázka náhrady nákladů v řízení o spekulativní žalobě přípustnost dovolání nezakládá. V posuzované věci se žalobkyně neúspěšně domáhala náhrady škody, proto otázku nákladů řízení o spekulativní žalobě odvolací soud neřešil a na řešení této otázky jeho rozhodnutí nespočívá.
Namítá-li dovolatel, že absencí řádného poučení odvolací soud porušil jeho procesní práva, uplatňuje námitku, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, k níž však lze v dovolacím řízení přihlédnout jen, je-li dovolání obecně přípustné (§242 odst. 3 o. s. ř.).
Vzhledem k tomu, že předpoklady přípustnosti dovolání dle §237 o. s. ř. nejsou splněny, Nejvyšší soud proto dovolání odmítl (§243c odst. 1 o. s. ř.).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 27. 6. 2018
JUDr. Marta Škárová
předsedkyně senátu