ECLI:CZ:NS:2018:25.CDO.6110.2017.1
sp. zn. 25 Cdo 6110/2017-173
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Roberta Waltra a soudkyň JUDr. Marty Škárové a JUDr. Ivy Suneghové v právní věci žalobkyně: A. P. , zastoupená JUDr. Josefem Zubkem, advokátem se sídlem 1. máje 398, Třinec, proti žalované: Základní škola a Mateřská škola Sviadnov, okres Frýdek-Místek, příspěvková organizace , IČO 75027224, se sídlem Na Závodní 70, Sviadnov, zastoupená JUDr. Tomášem Chovancem, advokátem se sídlem Dlouhá 3355/6, Ostrava, za účasti : Česká pojišťovna, a. s., IČO 45272956, se sídlem Spálená 75/16, Praha 1, jako vedlejší účastník na straně žalované, o 99.090 Kč, vedené u Okresního soudu ve Frýdku-Místku pod sp. zn. 10 C 157/2014, o dovolání žalované proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 24. 5. 2017, č. j. 57 Co 529/2016-153, takto:
Usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 24. 5. 2017, č. j. 57 Co 529/2016-153, se ve výroku II zrušuje a věc se vrací v tomto rozsahu Krajskému soudu v Ostravě k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud ve Frýdku-Místku rozsudkem ze dne 30. 5. 2016, č. j. 10 C 157/2014-115, zamítl žalobu na zaplacení 99.090 Kč a přiznal žalované a vedlejšímu účastníkovi právo na náhradu nákladů řízení. Rozhodl tak o nároku na náhradu péče o nezletilého syna žalobkyně, který je nesoběstačnou osobou poškozenou na zdraví. Po provedeném dokazování dospěl okresní soud k závěru, že poškozený utrpěl úraz z důvodu pochybení žalované, žalobkyně však neprokázala, že by s ohledem na obecnou nemoc poškozeného (Perthesova choroba) účelně vynaložila náklady léčení spočívající v její osobní péči, přesahující rámec péče rodiče o syna a přesahující péči vynakládanou již před úrazem.
K odvolání žalobkyně Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 24. 5. 2017, č. j. 57 Co 529/2016-153, rozsudek okresního soudu zrušil a řízení zastavil (výrok I) a žalované ani vedlejšímu účastníkovi nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů (výrok II). Učinil tak poté, co žalobkyně vzala žalobu v celém rozsahu zpět. Žalobkyně tím reagovala na poučení odvolacího soudu, že se bude řídit aktuální judikaturou Ústavního soudu i Nejvyššího soudu. Dle této judikatury má k uplatnění nároku na plnění v rámci osobní péče aktivní věcnou legitimaci pouze poškozený, nikoli osoba, jež poskytuje osobní péči poškozenému. Při rozhodování o náhradě nákladů řízení dospěl odvolací soud k závěru, že jsou dány podmínky pro aplikaci §150 o. s. ř., a to s ohledem právě na výše zmíněný vývoj judikatury, který nastal až v průběhu roku 2016, tedy po podání žaloby v projednávané věci. Přihlédl rovněž k samotnému předmětu sporu, sociální situaci žalobkyně, která je samoživitelkou, nepobírá výživné na nezletilého syna, k jejím nákladům na bydlení (4.000 Kč měsíčně), finančním závazkům v souvislosti s úvěrem a poplatkům za plyn a rovněž k tomu, že pro žalovanou nebude mít toto rozhodnutí zásadní finanční dopad.
Usnesení odvolacího soudu v rozsahu výroku II napadla žalovaná dovoláním s tím, že odvolací soud se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, který v několika svých rozhodnutích uvedl, že náhradu nákladů řízení ovládá zásada úspěchu ve věci a zásada zavinění, která se uplatní zejména v případě, je-li řízení zastaveno. Namítá, že ustanovení §150 o. s. ř. by se mělo dle ustálené judikatury používat pouze ve výjimečných případech s přihlédnutím ke všem relevantním okolnostem a k tomu, jak se rozhodnutí promítne do sféry účastníků. Je přesvědčena, že s rizikem případné změny aktuální judikatury musí počítat každý žalobce. Rozhodnutím odvolacího soudu se cítí poškozena, neboť od počátku řízení trvala na nedůvodnosti žaloby, řádně se procesně bránila, k tomu byla nucena vynaložit nemalé finanční náklady, přesto jí bez jakéhokoliv předchozího upozornění nebylo přiznáno právo na náhradu nákladů řízení, ačkoliv byla v řízení úspěšná. Pozastavuje se rovněž nad tím, že odvolací soud při aplikaci §150 o. s. ř. přihlédl i k údajně špatné majetkové a sociální situaci žalobkyně, ačkoliv ta nic takového během řízení netvrdila. Naopak na její dobré majetkové a sociální poměry dle dovolatelky ukazuje, že bydlí v rodinném domě, který má v osobním vlastnictví, její náklady na bydlení jsou minimální (4.000 Kč měsíčně), pracuje jako OSVČ, tedy nejedná se o osobu bez pravidelných příjmů, a je sice samoživitelkou, to však v dnešní době není v naší společnosti ničím výjimečným. V neposlední řadě namítá, že ačkoliv je dovolatelka příspěvkovou organizací, nelze z této skutečnosti bez dalšího dovozovat, že na ní nebude mít nepřiznání náhrady nákladů řízení zásadní finanční dopad, jak učinil odvolací soud. Takový postup pokládá za porušení zásady rovnosti účastníků. Navrhla dovolacímu soudu, aby změnil ve výroku II usnesení odvolacího soudu a přiznal dovolatelce náhradu nákladů řízení v částce 40.359 Kč, náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši 13.068 Kč a náhradu nákladů dovolacího řízení.
Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení se podává z čl. II bodu 2 zákona č. 296/2017 Sb. a čl. II bodu 2 zákona č. 293/2013 Sb. Nejvyšší soud tedy o dovolání rozhodl podle ustanovení občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2014 do 29. 9. 2017.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) shledal, že dovolání bylo podáno včas, oprávněnou osobou – účastníkem řízení (§240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění zákonné podmínky advokátního zastoupení (§241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), je přípustné pro řešení otázky aplikace §150 o. s. ř. při rozhodování o náhradě nákladů řízení, a v tomto ohledu je rovněž důvodné.
Podle §150 o. s. ř. jsou-li tu důvody hodné zvláštního zřetele, nebo odmítne-li se účastník bez vážného důvodu zúčastnit prvního setkání s mediátorem nařízeného soudem, nemusí soud výjimečně náhradu nákladů řízení zcela nebo zčásti přiznat.
Nejvyšší soud ve svém usnesení ze dne 23. 2. 2016, sp. zn. 32 Cdo 779/2014, uvedl, že z judikatorně dovozené charakteristiky typu okolností, jež lze (a je třeba) brát na zřetel při úvaze o možnosti aplikace §150 o. s. ř., je zřejmé, že změna právní úpravy, tedy též ta, k níž došlo v důsledku derogačního nálezu Ústavního soudu, takto nastaveným kritériím neodpovídá. Nejde tu o specifické okolnosti konkrétního případu, opodstatňující výjimečný přístup vůči určité osobě, nýbrž o typovou situaci, do níž se dostane každý účastník řízení s totožným či obdobným předmětem.
Podle usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 8. 2016, sp. zn. 22 Cdo 1040/2015, lze obdobným způsobem argumentovat i změnou judikatury provedenou nálezem Ústavního soudu, jenž jej nevydal v pozici tzv. negativního zákonodárce. Nález vydaný Ústavním soudem při kontrole ústavnosti rozhodnutí obecných soudů v konkrétním případě je ve smyslu článku 89 odst. 2 Ústavy České republiky závazný pro všechny orgány a osoby, což odpovídá poslání Ústavního soudu a jeho postavení v systému orgánů veřejné moci. Tato závaznost nikoliv toliko ve smyslu kasačním (procesním), ale i precedenčním, znamená, že nález Ústavního soudu v konkrétní věci má zpravidla judikatorní přesah i do jiných řízení charakterizovaných v podstatných rysech totožnými či obdobnými skutkovými okolnostmi; nabývá tak povahy tzv. práva v materiálním slova smyslu (k problematice závaznosti svých rozhodnutí, a to jak ve smyslu kasačním, tak ve smyslu precedenčním, se Ústavní soud komplexně vyjádřil zejména v nálezu ze dne 13. 11. 2007, sp. zn. IV. ÚS 301/05). V takovém případě nálezová judikatura Ústavního soudu ovlivňuje interpretační a aplikační praxi při řešení konkrétní právní otázky bez ohledu na poměry či postoje konkrétního účastníka řízení a okolnosti, které vedly v konkrétním případě ke vzniku sporu. Obecný dosah judikatury Ústavního soudu tak vylučuje, aby se jednalo o okolnost, která může mít vliv na rozhodování o nákladech řízení v režimu §150 o. s. ř., není-li rozhodnutí Ústavního soudu spjato s konkrétní věcí a poměry konkrétního účastníka řízení, jenž se užití moderačního oprávnění soudu dovolává.
Jestliže v projednávané věci odvolací soud bral na zřetel při úvaze o možnosti aplikace §150 o. s. ř. především to, že žalobkyně vzala žalobu zpět poté, co byla odvolacím soudem poučena, že tento soud bude při svém rozhodování respektovat aktuální vývoj judikatury, především precedenční závaznost nálezu Ústavního soudu ze dne 12. 4. 2016, sp. zn. I. ÚS 2224/15, měnící dosavadní rozhodovací praxi v otázce aktivní legitimace k uplatnění nároku na úhradu osobní péče o poškozenou osobu, odchýlil se tím od výše zmíněné ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
Odvolací soud dále uvedl ke svému závěru o důvodech hodných zvláštního zřetele, že zohlednil rovněž sociální situaci žalobkyně, povahu předmětu sporu a současně měl za to, že na druhou stranu sporu nebude mít jeho rozhodnutí o náhradě nákladů řízení zásadní finanční dopad.
K tomu je třeba uvést, že rozhodování o náhradě nákladů sporného řízení je obecně ovládáno zásadou úspěchu ve věci (§142 o. s. ř.), popřípadě zásadou odpovědnosti za procesní zavinění zastavení řízení (§146 o. s. ř.). Odchylka od této zásady je možná podle §150 o. s. ř. jen tehdy, jsou-li tu důvody hodné zvláštního zřetele. Těmi se rozumí takové okolnosti, pro které by se jevilo v konkrétním případě nespravedlivým ukládat náhradu nákladů řízení tomu účastníku, který ve věci úspěch neměl (zavinil zastavení řízení), a zároveň by bylo možno spravedlivě požadovat na druhém účastníku, aby náklady vynaložené v souvislosti s řízením nesl ze svého (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 12. 2014, sp. zn. 33 Cdo 4520/2014, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2014, sp. zn. 22 Cdo 1706/2014).
Konstantní rozhodovací praxe dovolacího soudu okolnosti hodné zvláštního zřetele blíže definuje tak, že při zkoumání jejich existence soud v první řadě přihlíží k majetkovým, sociálním, osobním a dalším poměrům všech účastníků řízení; je třeba přitom vzít na zřetel nejen poměry toho, kdo by měl hradit náklady řízení, ale je nutno také uvážit, jak by se takové rozhodnutí dotklo zejména majetkových poměrů oprávněného účastníka. Významné z hlediska aplikace §150 o. s. ř. jsou rovněž okolnosti, které vedly k soudnímu uplatnění nároku, postoj účastníků v průběhu řízení a další (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 2. 2014, sp. zn. 23 Cdo 2389/2013, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 7. 2014, sp. zn. 25 Cdo 1457/2014).
Porovnání dopadu uložení povinnosti k náhradě nákladů řízení do majetkových sfér účastníků však může mít z hlediska aplikace §150 o. s. ř. vliv pouze tehdy, přistupují-li ke skutečnosti, že by jejich přiznání přivodilo jednomu účastníku větší újmu než účastníku druhému, okolnosti další. Nemůže přitom jít o libovolné okolnosti řízení, nýbrž o takové okolnosti, které mají skutečný vliv na spravedlivost rozhodnutí o náhradě nákladů řízení. Ustanovení §150 o. s. ř. totiž neslouží ke zmírňování majetkových a sociálních rozdílů mezi procesními stranami (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2014, sp. zn. 23 Cdo 2941/2013, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 1. 2017, sp. zn. 22 Cdo 4181/2016), což potvrdil i Ústavní soud (srov. např. jeho nález ze dne 5. 11. 2008, sp. zn. I. ÚS 2862/07, uveřejněný pod číslem 189/2008 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu).
Závěr odvolacího soudu o existenci okolností odůvodňujících nepřiznání náhrady nákladů řízení žalované neobstojí ve srovnání s výše nastíněnými požadavky na odůvodnění výroku o nákladech řízení. Odvolací soud nezkoumal majetkové poměry žalované, neodůvodnil, proč lze spravedlivě požadovat na žalované, aby část nákladů vynaložených v souvislosti s řízením nesla ze svého. Bližší odůvodnění postrádá i závěr odvolacího soudu o přihlédnutí k předmětu sporu.
Z výše uvedeného vyplývá, že právní názor odvolacího soudu v otázce existence okolností hodných mimořádného zřetele pro nepřiznání náhrady nákladů řízení žalované v plném rozsahu dle §150 o. s. ř., je nesprávný, resp. předčasný, neboť se při rozhodování o náhradě nákladů řízení odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Jelikož dovolací soud neshledal podmínky pro jeho změnu, napadený rozsudek v rozsahu výroku o nákladech řízení bez jednání zrušil (§243a odst. 1 věta první, §243e odst. 1 o. s. ř.) a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§243e odst. 2 věta první o. s. ř.).
Právní názor vyslovený v tomto rozhodnutí je závazný. V novém rozhodnutí odvolací soud rozhodne o náhradě nákladů nového řízení, dovolacího řízení i původního řízení (§243g odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 8. února 2018
JUDr. Robert Waltr
předseda senátu