ECLI:CZ:NS:2017:25.CDO.773.2017.1
sp. zn. 25 Cdo 773/2017
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Vojtka a soudců JUDr. Ivany Tomkové a JUDr. Roberta Waltra v právní věci žalobce JUDr. M. V. , zastoupeného JUDr. Viktorem Bradáčem, advokátem se sídlem v Praze 1, Ovocný trh 12, proti žalované Nemocnici Na Homolce, se sídlem v Praze 5, Roentgenova 37/2, IČO 00023884, zastoupené Mgr. Jakubem Kotrbou, advokátem se sídlem v Praze 1, Těšnov 1, za účasti UNIQUA pojišťovny, a.s., IČO 49240480, se sídlem v Praze 6, Evropská 136, jako vedlejší účastnice na straně žalované, o náhradu škody na zdraví, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 31 C 77/2011, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. září 2016, č. j. 58 Co 188/2016-351, takto:
Dovolání se odmítá .
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 5 rozsudkem ze dne 8. 12. 2015, č. j. 31 C 77/2011-296, vyslovil, že nárok žalobce na náhradu škody je co do základu po právu a že o náhradě nákladů řízení bude rozhodnuto v konečném rozsudku. Vyšel ze zjištění, že pro vysoký krevní tlak a otoky obličeje i dolních končetin byla žalobci dne 28. 4. 2009 provedena lékařem žalované renální biopsie levé ledviny (odběr vzorku z ledvinné tkáně); po hodině od výkonu nastoupila výrazná bolest břicha a pro krvácení v oblasti vyšetřované ledviny a vznik rozsáhlého hematomu byl žalobce převezen na JIP, kde mu byla podána krevní transfúze a monitorován tlak. Dne 1. 5. 2009 byl žalobce z nemocnice propuštěn s poučením o klidovém režimu a kontrole. Druhý den ráno (2. 5. 2009) nastalo masivní krvácení a žalobce byl v hemoragickém šoku převezen rychlou záchrannou službou k žalované, kde mu byla pro špatný oběhový stav urgentně odstraněna levá ledvina; pro masu hematomu musel být zvolen přístup k ledvině za současné manipulace s břišními útrobami, což přispělo k pooperačnímu paralytickému ileu (neprůchodnost střev), k tomu se přidal infekt laparotomické rány (nosokomiální infekce MRSA), takže bylo nutné provést revizi břišní dutiny a teprve po překonání infektu (podáním antibiotik, jež zatížily zbylou ledvinu funkční pouze z 20 %) a po dalších úkonech se stav žalobce začal stabilizovat. Soud prvního stupně poté, co shledal podstatné rozpory v závěrech znaleckého posudku Fakultní nemocnice Královské Vinohrady a posudku MUDr. Jany Lachmanové, předloženého žalobcem, nařídil revizní znalecký posudek (vypracovaný Doc. MUDr. Jindřichem Mrázem, CSc.) a dospěl k závěru, že následný lékařský postup po provedení renální biopsie do propuštění žalobce do domácího léčení a i vlastní odnětí ledviny byly postupem non lege artis. Závažný a komplikovaný vývoj po provedení renální biopsie (rozsáhlý hematom v oblasti levé ledviny) byl špatně odhadnut a podceněn, nebyla vzata v úvahu fibrinolyza a jí způsobené opakované krvácení, jež vedlo k hemoragickému šoku žalobce s následným urgentním vynětím ledviny. Žalobce měl být pro tuto závažnou životu ohrožující komplikaci i nadále hospitalizován a sledován, nikoli propuštěn domů v době 36 hodin po vzniku této závažné komplikace. Pokračující hospitalizací by se předešlo stavu, kdy se žalobce ocitl bez tlaku, v šoku a život mu byl zachráněn za cenu ztráty ledviny, navíc způsobem, který vyvolal nutnost dalších chirurgických zákroků. Takový nedbalý přístup měl za následek fatální a nevratné poškození zdraví žalobce. Podle soudu prvního stupně se žalovaná navíc dopustila dalšího protiprávního jednání tím, že v dokumentaci chybí informovaný souhlas žalobce s provedením renální biopsie.
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 22. 9. 2016, č. j. 58 Co 188/2016-351, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil s tím, že o nákladech odvolacího řízení bude rozhodnuto v konečném rozhodnutí o věci samé. Ztotožnil se se skutkovým zjištěním i právním posouzením odpovědnosti žalované nemocnice za újmu na zdraví způsobenou žalobci a pro stručnost odkázal na závěry soudu prvního stupně ohledně porušení právní povinnosti v souvislosti s propuštěním žalobce z hospitalizace dne 1. 5. 2009. K hodnocení důkazů, zejména znaleckých posudků, uvedl, že posudek vypracovaný MUDr. Janou Lachmanovou má stejnou důkazní hodnotu jako zbylé dva posudky zadané soudem prvního stupně. Ten zcela správně nařídil revizní znalecký posudek za situace, kdy proti sobě stály posudky MUDr. Jany Lachmanové a Fakultní nemocnice Královské Vinohrady. Revizní znalecký posudek proto vypracoval Doc. MUDr. Jindřich Mráz, CSc., k posouzení otázky, zda postup žalované v době od provedení renální biopsie do propuštění žalobce byl lege artis či nikoli, což soud prvního stupně v kontextu zbylých povedených důkazů zhodnotil a vyvodil z nich odpovídající skutkové i právní závěry. Na závěr odvolací soud rovněž uvedl, že jako další protiprávní jednání žalované je třeba posuzovat absenci poučení žalobce o rizicích původního zákroku.
Rozsudek odvolacího soudu napadla žalovaná dovoláním, jehož přípustnost dovozuje z toho, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu ohledně požadavku uvedení rozhodných skutečností v odůvodnění rozhodnutí soudu (konkrétně od rozsudků Nejvyššího soudu ze dne 22. 7. 2015, sp. zn. 22 Cdo 3565/2013, ze dne 20. 11. 2009, sp. zn. 30 Cdo 2478/2009, a ze dne 17. 1. 2001, sp. zn. 22 Cdo 2433/99), ohledně povinnosti soudu vypořádat se s námitkami účastníků v odůvodnění rozhodnutí (konkrétně od rozsudků Nejvyššího soudu ze dne 23. 2. 2012, sp. zn. 20 Cdo 1276/2011, a ze dne 30. 6. 2010, sp. zn. 33 Cdo 903/2008), ohledně rozlišení skutkových a právních závěrů (konkrétně od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 2. 2016, sp. zn. 25 Cdo 878/2014, a nálezu Ústavního soudu ze dne 9. 1. 2014, sp. zn. III. ÚS 2253/13) a ohledně vztahu neposkytnutí informovaného souhlasu pacienta a náhrady škody na zdraví (konkrétně od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2015, sp. zn. 25 Cdo 1381/2013, a usnesení téhož soudu ze dne 24. 5. 2005, sp. zn. 25 Cdo 1555/2005). Namítá, že soudy obou stupňů nevyložily, v čem spočívá konkrétní pochybení žalované, že mezitímní rozsudek je vnitřně rozporný, neboť odkazuje na rozdílné závěry znaleckých posudků, že komplikace žalobcova zdravotního stavu byly následkem renální biopsie, nikoli protiprávním jednáním. Podle dovolatelky obsahuje mezitímní rozsudek doslovný přepis provedených znaleckých posudků bez dalšího hodnocení a nesprávně odkazuje na dva ze tří provedených posudků se závěrem, že se ohledně postupu non lege artis shodly (závěr, zda postup nemocnice byl lege artis či nikoli, je závěrem právním). Odvolací soud se nevypořádal ani s odvolacími námitkami, že z provedených důkazů jednoznačně nevyplynulo, že kdyby žalobce nebyl propuštěn a zůstal v nemocnici, ke stejné komplikaci (krvácení) by nedošlo, ani že žalobce nebyl poučen o všech rizicích renální biopsie. Žalovaná proto navrhla, aby dovolací soud napadené rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolání žalované není přípustné, neboť je založeno především na námitkách proti skutkovým zjištěním, na nichž je založeno rozhodnutí odvolacího soudu. Dovolací řízení je však vyhrazeno pro přezkum otázek hmotného nebo procesního práva a lze je podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (srov. §237 o. s. ř. ve spojení s §241a odst. 1 o. s. ř.). Odvolací soud ve sporu o náhradu škody na zdraví svůj závěr, že žalovaná odpovídá podle §420 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, účinného do 31. 12. 2013 (dále též jen „obč. zák.“), založil na zjištění, že rozsáhlý hematom u žalobce vzniknuvší po provedení prvotního zákroku (renální biopsie) vyžadoval stálý dozor a sledování žalobce a tudíž hospitalizaci, proto propuštění žalobce do domácího léčení 36 hodin po zjištění masivního krvácení v oblasti vyšetřované ledviny bylo porušením postupu v souladu se současnými dostupnými poznatky lékařské vědy ve smyslu tehdy účinného §11 zákona č. 20/1966 Sb., o péči o zdraví lidu, tedy šlo o tzv. postup non lege artis. Výklad tohoto ustanovení je v souladu s ustálenou judikaturou (srov. zejména rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2004, sp. zn. 25 Cdo 2542/2003, publikovaný pod C 2992 v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. Beck, dále též jen „Soubor“, rozsudek téhož soudu ze dne 26. 10. 2011, sp. zn. 25 Cdo 4223/2009, Soubor C 10429, jakož i rozsudek ze dne 31. 10. 2013, sp. zn. 25 Cdo 2221/2011, Soubor C 13633). Námitky dovolatelky zpochybňující zjištěný skutkový stav k příčinám vzniku újmy a ke vztahu příčinné souvislosti se netýkají řešení právní otázky, nýbrž zjištění skutkových, která dovolacímu přezkumu nepodléhají; dovolací námitky zpochybňující hodnocení důkazů a výsledná skutková zjištění proto nemohou založit přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. Ostatně i otázka existence příčinné souvislosti je otázkou skutkovou (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 2. 2002, sp. zn. 21 Cdo 300/2001, Soubor C 1025).
Oproti mínění dovolatelky se odvolací soud (stejně jako soud prvního stupně) při zjišťování skutkového stavu, hodnocení důkazů a z nich vyvozovaných právních závěrů náležitě vypořádal se všemi námitkami, vysvětlil opodstatněnost zadání revizního znaleckého posudku a v odůvodnění rozhodnutí zřetelně uvedl, která skutková zjištění vzal za prokázaná a jak zjištěný skutkový stav posoudil z hlediska právního. Nelze vytýkat nalézacímu soudu, že ve snaze o zachování přesnosti či snad z jisté opatrnosti ocitoval části odborného textu znaleckého posudku v odůvodnění rozhodnutí, včetně specifické odborné terminologie popisující zdravotnické výkony a zásahy do lidského těla (tato výhrada dovolatelky směřuje především proti odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, proti němuž ovšem podle §236 odst. 2 o. s. ř. dovolání nelze podat), neboť jak z rozhodnutí soudu prvního stupně je zřejmé, že nejde o pouhý bezduchý přepis, tak zejména z odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu vyplývá, že s těmito odbornými závěry soud dále pracoval a že z nich vyvodil odpovídající a srozumitelné závěry právní.
Ohledně odklonu od rozhodovací praxe dovolacího soudu o odpovědnosti poskytovatele zdravotních služeb v případě absence poučení pacienta o rizicích lékařského zákroku žalovaná poukázala na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2015, sp. zn. 25 Cdo 1381/2013, a ze dne 24. 5. 2005, sp. zn. 25 Cdo 1555/2005, z nichž vyplývá, že odpovědnost poskytovatele zdravotní péče za škodu na zdraví (podle §420 a 421a obč. zák.) v případě nedostatečného poučení o možných rizicích a alternativách zákroku, ač jinak byla zdravotnická služba poskytnuta lege artis, nastává jen tehdy, prokáže-li pacient, že při znalosti rozhodných skutečností (o nichž měl být poučen) bylo reálně pravděpodobné, že by se rozhodl jinak, tj. že zákrok nepodstoupí. V projednávané věci je však nalézacími soudy shledána odpovědnost žalované prvotně za porušení právní povinnosti předčasným propuštěním žalobce z hospitalizace; na závěru o absenci poučovací povinnosti poskytovatele zdravotní péče (žalované) napadené rozhodnutí nestojí, byť i v tom je shledáváno porušení další právní povinnosti.
Dovolání žalované tedy směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek podle §237 o. s. ř. přípustný, a Nejvyšší soud je proto podle §243c o. s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení nebylo rozhodováno, neboť ve věci byl vydán mezitímní rozsudek, takže o náhradě nákladů včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne soud prvního stupně v souvislosti s konečným rozhodnutím ve věci samé (§151 odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 30. března 2017
JUDr. Petr Vojtek
předseda senátu