ECLI:CZ:NS:2005:26.CDO.1079.2005.1
sp. zn. 26 Cdo 1079/2005
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudců Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a JUDr. Roberta Waltra ve věci žalobců a) M. Š. a 2) A. Š., zastoupených advokátem, proti žalovanému Okresnímu stavebnímu bytovému družstvu H. B., zastoupenému advokátem, o určení, že žalobci jsou společnými nájemci družstevního bytu a garáže, vedené u Okresního soudu v Havlíčkově Brodě pod sp. zn. 11 C 229/2003, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 31. ledna 2005, č. j. 17 Co 197/2004-81, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobci jsou povinni zaplatit žalovanému společně a nerozdílně na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 1.025,- Kč k rukám advokáta, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Hradci Králové jako soud odvolací rozsudkem ze dne 31. ledna 2005, č. j. 17 Co 197/2004-81, potvrdil rozsudek Okresního soudu v Havlíčkově Brodě (dále též jen „soud prvního stupně“) ze dne 11. března 2004, č. j. 11 C 229/2003-57, jímž byla zamítnuta žaloba na určení, že žalobci jsou společnými nájemci „družstevního bytu č. 21 v 3. podlaží domu čp. 2975 v H. B., sestávajícího z kuchyně, tří pokojů a příslušenství, … a družstevní garáže náležející k tomuto bytu v H. B.“ (dále jen „družstevní byt“, resp. „byt“ a „družstevní garáž“, resp. „garáž“), a bylo rozhodnuto o nákladech řízení účastníků. Současně odvolací soud rozhodl o nákladech odvolacího řízení účastníků.
Z provedených důkazů vzal odvolací soud shodně se soudem prvního stupně mimo jiné za zjištěno, že družstevní byt byl žalobcům přidělen a odevzdán do užívání podle předpisů platných v době do 31. prosince 1991, že rozsudkem Okresního soudu v Havlíčkově Brodě ze dne 23. listopadu 1987, č. j. 1 T 501/87-39, byli žalobci uznáni vinnými a odsouzeni pro trestný čin opuštění republiky, že vedle trestu odnětí svobody jim byl uložen také trest propadnutí majetku, že dne 25. listopadu 1987 jim udělilo představenstvo žalovaného družstva výstrahu pro neplnění základních členských povinností (pro neplacení úhrady za užívání bytu a pro neužívání bytu), že přípisem žalovaného družstva ze dne 22. prosince 1987 byli vyrozuměni o vyloučení z družstva rozhodnutím představenstva ze dne 15. prosince 1987, že výstraha ze dne 25. listopadu 1987 a ani rozhodnutí o vyloučení z družstva ze dne 15. prosince 1987 jim nebyly nikdy řádně doručeny a že usnesením Okresního soudu v Havlíčkově Brodě ze dne 29. března 1991, č. j. 2 Rt 170/91-8, a č. j. 2 Rt 170/91-9, byli rehabilitováni, uvedený odsuzující rozsudek byl zrušen a jejich trestní stíhání bylo zastaveno. Na tomto skutkovém základě odvolací soud – stejně jako soud prvního stupně – dovodil, že žalobci mají naléhavý právní zájem na požadovaném určení (§80 písm. c/ zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů – dále jen „o.s.ř.“). Dále – opět shodně se soudem prvního stupně – rovněž dovodil, že v daném případě jde o nárok podle zvláštního zákona, tj. zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon č. 87/1991 Sb.“), který však neupravil zmírnění majetkové křivdy způsobené zánikem práva osobního užívání bytu a garáže tak, že by se oprávněné osobě toto právo obnovilo, nýbrž jen tak, že oprávněná osoba měla právo na finanční náhradu. Za této situace nelze postupovat podle obecných předpisů, jak to učinili žalobci, a už proto nemůže být žaloba úspěšná. Pro případ, že by uvedený právní názor neobstál, odvolací soud uvedl, že žalobě na určení práva nájmu bytu a garáže nelze vyhovět také proto, že žalobcům zaniklo právo osobního užívání bytu a garáže ze zákona podle §453a odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění platném do 1. dubna 1991 (dále jen „občanský zákoník“), a žalobci netvrdili a ani neprokázali, „na základě čeho ho znovu nabyli“.
Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalobci dovolání, jehož přípustnost opřeli o ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění po novele provedené zákonem č. 30/2000 Sb. (dále opět jen „o.s.ř.“). Uplatněné dovolací námitky podřadili dovolacímu důvodu podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. Za otázku zásadního právního významu pokládali zejména otázku aplikace ustanovení §453a občanského zákoníku na jejich právní poměry, když v jejich jednání scházel znak protiprávnosti a navíc nebylo zřejmé, že hodlali v cizině pobývat trvale; dále jde rovněž o otázku, zda právo osobního užívání bytu bylo možno pokládat za majetkové právo. Napadli především správnost právního závěru, že jejich právo osobního užívání bytu a garáže zaniklo podle §453a občanského zákoníku. Uvedli, že toto ustanovení odporovalo mezinárodním úmluvám, jimiž byla tehdejší ČSSR vázána, zejména Mezinárodnímu paktu o občanských a politických právech vyhlášenému pod č. 120/1976 Sb.; navíc bylo posléze zrušeno „a je proto vyloučeno podle něj v současné době posuzovat práva a povinnosti účastníků právních vztahů“. Vyslovili názor, že chtěly-li soudy uplatněný nárok posuzovat podle citovaného ustanovení, měly řízení na jejich návrh přerušit a iniciovat „řízení před Ústavním soudem směřující k posouzení souladu tohoto zákonného ustanovení s ústavním pořádkem státu“. Nad to však namítli, že v jejich jednání nelze spatřovat protiprávnost, jak to předpokládalo ustanovení §453a občanského zákoníku, a to proto, že odchodem do zahraničí pouze realizovali své nezadatelné právo volného pohybu; ostatně rozhodnutí, jímž byli uznáni vinnými a odsouzeni pro trestný čin opuštění republiky podle §109 odst. 2 trestního zákona, bylo následně zrušeno a jejich trestní stíhání bylo zastaveno. Navíc „ničím nedali najevo, že by se zpět do vlasti nehodlali vrátit“; ihned po změně poměrů v listopadu 1989 se do České republiky vrátili a projevili zájem bydlet v předmětném bytě. Mají také za to, že podle ustanovení §453a občanského zákoníku nemohlo jejich právo osobního užívání bytu a garáže zaniknout mimo jiné i proto, že toto právo nebylo právem majetkovým. Zastávají rovněž názor, že ustanovení §13 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb. nelze na daný případ aplikovat a že speciální právní úprava, „která by se vztahovala na užívání družstevních bytů, nebyla po roce 1989 přijata, a proto je nutno případ …posuzovat podle obecných právních předpisů“. Navrhli, aby dovolací soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a věc vrátil k dalšímu řízení soudu prvního stupně.
Žalovaný ve vyjádření k dovolání uvedl, že uvedená problematika byla dovolacím soudem již řešena, a proto nemůže jít o věc zásadního právního významu; dovolání tedy nemůže být přípustné podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. Navrhl, aby dovolání bylo (jako nepřípustné) odmítnuto, resp. zamítnuto, bude-li shledáno přípustným.
Podle čl. II bodu 3. zákona č. 59/2005 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (tj. před 1. dubnem 2005) nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. Bylo-li napadené rozhodnutí vydáno dne 31. ledna 2005, Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací dovolání projednal a o něm rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 59/2005 Sb. (dále opět jen „o.s.ř.”).
Nejvyšší soud shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobami k tomu oprávněnými – účastníky řízení (§240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatelů (§241 odst. 1 a 4 o.s.ř.).
Poté se Nejvyšší soud zabýval otázkou přípustnosti dovolání, neboť toliko z podnětu dovolání, které je přípustné, může být přezkoumána správnost napadeného rozhodnutí z hlediska uplatněných (způsobilých) dovolacích důvodů.
Podle §236 odst. 1 o.s.ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu se řídí ustanoveními §237 odst. 1 písm. b/ a c/ o.s.ř. Vady podle §241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř. a ani vady uvedené v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a/ a b/ a §229 odst. 3 o.s.ř. přípustnost dovolání nezakládají a lze je přezkoumat pouze v případě přípustného dovolání (§242 odst. 3 o.s.ř.).
Podle §237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř. není dovolání v dané věci přípustné proto, že rozhodnutí soudu prvního stupně, potvrzené napadeným rozsudkem, bylo jeho prvním rozhodnutím ve věci.
Podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b/ a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přitom podle §237 odst. 3 o.s.ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam (odstavec 1 písm. c/) zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Z toho, že přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. je spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pouze pro posouzení otázek právních. Způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je v tomto případě zásadně jen důvod podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci; není jím naopak důvod, kterým lze vytýkat nesprávnost skutkových zjištění (§241a odst. 3 o.s.ř.).
Z obsahu dovolání (§41 odst. 2 o.s.ř.) vyplývá, že výtka nesprávného právního posouzení věci je zčásti založena rovněž na kritice správnosti (úplnosti) skutkových zjištění. Dovolatelé tudíž také brojí proti skutkovým zjištěním učiněným oběma soudy, resp. proti způsobu hodnocení důkazů, z nichž odvolací soud čerpal svá skutková zjištění rozhodná pro závěr učiněný s odkazem na ustanovení §453a občanského zákoníku. Dovolatelé však přehlížejí, že skutkový základ sporu se v dovolacím řízení nemůže měnit; lze jej sice napadnout (námitkou, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování), avšak pouze tehdy, je-li dovolání již jinak – podle §237 odst. 1 písm. a/ a b/ o.s.ř. (nebo při obdobném užití těchto ustanovení ve smyslu §238 odst. 2 a §238a odst. 2 o.s.ř.) – přípustné (§241a odst. 3 o.s.ř.). Je-li, jako v posuzovaném případě, přípustnost dovolání teprve zvažována (podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.), nemůže být námitka směřující proti skutkovému stavu věci pro posouzení přípustnosti dovolání právně relevantní.
Jestliže tedy dovolatelé zpochybňují rovněž správnost (úplnost) skutkových zjištění soudu prvního stupně, z nichž vycházel i soud odvolací, na základě jiného hodnocení provedených důkazů nabízejí zčásti „vlastní“ (poněkud jiný) skutkový stav věci a z něj dovozují nesprávnost závěru učiněného s odkazem na ustanovení §453a občanského zákoníku, nemohou tyto námitky založit přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.
V projednávané věci založil odvolací soud svůj potvrzující rozsudek na dvou na sobě nezávislých právních závěrech. Dovolání proti takovému potvrzujícímu rozsudku může být podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. přípustné jen za předpokladu, že dovolatelé zpochybnili správnost obou právních závěrů a oba tyto závěry jsou zásadně právně významné. Uplatněnými dovolacími námitkami zpochybnili dovolatelé správnost obou právních závěrů odvolacího soudu. Jelikož však z posléze uvedených důvodů nelze pokládat v pořadí druhý právní závěr (závěr, který odvolací soud učinil s odkazem na ustanovení §453a občanského zákoníku) za zásadně právně významný, nemůže být dovolání přípustné ani podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.
Výklad ustanovení §453a občanského zákoníku, jenž je pro výsledek sporu určující, se v minulosti v soudní praxi ustálil (srov. R 50/1985, R 45/1986 a R 4/1988 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Ustálená soudní praxe se sjednotila mimo jiné i v názoru, že právo osobního užívání bytu bylo jiným majetkovým právem ve smyslu ustanovení §453a občanského zákoníku a mohlo proto podle tohoto ustanovení přejít na stát. Protože stát – s přihlédnutím k povaze uvedeného práva – nemohl být osobním uživatelem bytu, vedl přechod práva osobního užívání bytu na stát k zániku užívacího práva občana. K závěru o aplikovatelnosti ustanovení §453a občanského zákoníku na právní vztahy existující v době, o niž jde i v dané věci, se Nejvyšší soud České republiky přihlásil rovněž v usneseních ze dne 18. ledna 2001, sp. zn. 28 Cdo 2005/2000, uveřejněném pod C 55 ve svazku 1 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, a ze dne 9. října 2002, sp. zn. 26 Cdo 1504/2000. Uvedený závěr, a to i s přihlédnutím k námitce, že ustanovení §453a občanského zákoníku odporovalo Mezinárodnímu paktu o občanských a politických právech a bylo posléze zrušeno, lze podpořit i právním názorem, že platnost právního úkonu je nutno posuzovat podle obecně závazných právních předpisů, jaké existovaly v době, kdy byl právní úkon učiněn. Okolnost, že později došlo ke zrušení či změně obecně závazného právního předpisu, s nímž byl právní úkon v rozporu, nemůže vést k odstranění následků stanovených v §39 obč. zák. (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. února 2001, sp. zn. 26 Cdo 586/99, uveřejněný pod C 266 ve svazku 3 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu). Lze poukázat i na právní závěr přijatý v rozsudku velkého senátu občanskoprávního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 20. ledna 2004, sp. zn. 31 Cdo 1895/2002, uveřejněném pod č. 7 v sešitě č. 1 z roku 2005 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. V citovaném rozsudku Nejvyšší soud dovodil, že smlouva o nájmu nebytových prostor uzavřená před 3.12.1999 v rozporu s ustanovením §3 odst. 2 věty druhé zákona č. 116/1990 Sb. bez předchozího souhlasu obecního úřadu je absolutně neplatná a že okolnost, že ustanovení zákona č. 116/1990 Sb. vyžadující tento souhlas pod sankcí neplatnosti nájemní smlouvy bylo zrušeno zákonem č. 302/1999 Sb., nemůže vést k odstranění právních následků, jež v důsledku nesplnění této náležitosti nastaly. Také v nálezu ze dne 29. září 1999, sp. zn. II. ÚS 344/98, uveřejněném pod č. 132 ve svazku 15 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu České republiky, Ústavní soud mimo jiné dovodil, že koncepce restitucí zvolená v letech 1990 až 1992 vychází z uznání platnosti právních předpisů a právních aktů minulého režimu a současně z nutnosti nápravy alespoň některých křivd. Soudní praxe i právní teorie se ustálila také v názoru, že k přechodu práva na stát podle §453a občanského zákoníku docházelo ze zákona (srov. již citované judikáty R 50/1985, R 45/1986 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek a dále např. Občanský zákoník, Komentář, Díl II., nakladatelství Panorama Praha 1987, strana 623 a násl.). Nejvyšší soud České republiky se s uvedeným právním závěrem ztotožnil rovněž v již zmíněném usnesení ze dne 18. ledna 2001, sp. zn. 28 Cdo 2005/2000, v němž dovodil, že v případě naplnění skutkové podstaty §453a odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění před novelou č. 87/1991 Sb., došlo jak u státních, tak u družstevních bytů k zániku užívacího práva k bytu ex lege.
Ani odvolací soud se od ustáleného řešení těchto otázek neodchýlil, dovodil-li v projednávané věci závěr o aplikovatelnosti ustanovení §453a občanského zákoníku, byly-li v rozhodné době naplněny předpoklady normované citovaným ustanovením (protiprávní jednání tehdejších osobních uživatelů /1/, jímž se trvale zbavili možnosti věc (byt a garáž) obvyklým způsobem užívat /2/, a rozpor se zájmem /tehdejší/ společnosti, aby osobní uživatel s bytem a garáží dále nakládal /3/). Lze uzavřít, že ve vztahu k závěru, který odvolací soud přijal s odkazem na ustanovení §453a občanského zákoníku, nelze napadené rozhodnutí pokládat za zásadně právně významné. Z toho vyplývá, že dovolání nemůže být – pro řešení uvedené otázky – přípustné ani podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.
Se zřetelem k výše uvedenému se dovolací soud – zejména pro nadbytečnost – již nezabýval právním závěrem, že v daném případě jde o nárok upravený zvláštním zákonem (zákonem č. 87/1991 Sb.), a proto zde nelze postupovat podle obecných předpisů, jak to učinili žalobci.
K námitce týkající se přerušení řízení a předložení věci Ústavnímu soudu České republiky zbývá dodat, že nesoulad ustanovení §453a občanského zákoníku s Listinou základních práv a svobod nebyl vysloven na návrh podaný podle čl. 2 písm. b/ a c/ ústavního zákona č. 91/1991 Sb., o Ústavním soudu České a Slovenské Federativní Republiky (§6 odst. 1 ústavního zákona č. 23/1991 Sb.). Existující právní stav (na rozdíl od předchozí federální úpravy) nepřipouští, aby Ústavní soud České republiky rozhodoval o návrhu, jímž je výslovně navrhováno vyslovení nesouladu (nikoli zrušení) zákona s ústavními předpisy nebo mezinárodními smlouvami, jež jsou jim postaveny na roveň (srovnej usnesení Ústavního soudu České republiky ze dne 20. ledna 1994 sp. zn. Pl. ÚS 2/93, uveřejněné pod č. 6 ve svazku 2, ročníky 1993, 1994 - II. díl Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu České republiky). Ustanovení §453a občanského zákoníku nebylo zrušeno Ústavním soudem České republiky a případný návrh na zrušení tohoto ustanovení by byl v řízení před Ústavním soudem nepřípustný (§66 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů), neboť toto ustanovení bylo zrušeno již ke dni 1. dubna 1991 zákonodárnou cestou (srov. §33 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb.).
Lze uzavřít, že dovolání proti napadenému rozsudku není přípustné ani podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. Dovolací soud proto, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.), dovolání podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c/ o.s.ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení dovolací soud rozhodl podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o.s.ř. a zavázal žalobce, kteří zavinili, že jejich dovolání muselo být odmítnuto, k náhradě nákladů dovolacího řízení, které žalovanému vznikly v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání prostřednictvím advokáta. Tyto náklady sestávají z odměny advokáta v částce 950,- Kč (§2 odst. 1, §7 písm. d/ ve spojení s §10 odst. 3, §15 ve spojení s §14 odst. 1 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění pozdějších předpisů) a z paušální částky náhrad hotových výdajů ve výši 75,- Kč, jež stojí vedle odměny (srov. §2 odst. 1, §13 odst. 1 a 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li povinní dobrovolně, co jim ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.
V Brně dne 24. listopadu 2005
JUDr. Miroslav F e r á k , v. r.
předseda senátu