ECLI:CZ:NS:2010:26.CDO.1102.2010.1
sp. zn. 26 Cdo 1102/2010
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudců Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., ve věci žalobkyně H. Š., zastoupené JUDr. Zdeňkem Hájkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Národní 23, proti žalovanému A. Š. , zastoupenému obecnou zmocněnkyní JUDr. Miluší Formáčkovou, bytem v Praze 7, Janovského 28, o zrušení práva společného nájmu bytu, vedené u Okresního soudu Praha – východ pod sp. zn. 9 C 515/2006, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 17. února 2009, č. j. 22 Co 628/2008-82, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud Praha – východ (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 7. srpna 2008, č. j. 9 C 515/2006-65, zamítl žalobu na zrušení práva společného nájmu účastníků k „bytu sestávajícímu ze dvou pokojů, kuchyně a příslušenství, v 1. patře (a dvou sklepů v suterénu) domu č. p. 124 v H.i – Ř.“ (dále jen „předmětný byt“, resp. „byt“); současně rozhodl o nákladech řízení účastníků.
K odvolání žalobkyně Krajský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 17. února 2009, č. j. 22 Co 628/2008-82, citovaný rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení účastníků.
Na zjištěném skutkovém základě (jež je účastníkům řízení znám a nejde ho v daném případě úspěšně zpochybnit prostřednictvím dovolacího důvodů podle §241a odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 7/2009 Sb. /dále jen „o. s. ř./ - viz posléze uvedený výklad) odvolací soud shodně se soudem prvního stupně především dovodil, že na základě rozhodnutí o přidělení bytu ze dne 28. srpna 1986 a následné dohody o užívání bytu ze dne 5. září 1986 se – z důvodů uvedených v napadeném rozsudku se stal tehdejším osobním uživatelem předmětného bytu jako bytu podnikového pouze žalovaný (účastníkům nevzniklo právo společného užívání bytu manžely). Následně rovněž dovodil, že i když ke dni 31. března 1991 ztratil předmětný byt charakter bytu podnikového, změnilo se právo osobního užívání podnikového bytu svědčící žalovanému na právo osobního užívání bytu svědčící opět pouze jemu a účastníkům nevzniklo dodatečně právo společného užívání předmětného bytu. Poté uzavřel, že nesvědčilo-li jim v době před 1. lednem 1992 právo společného užívání bytu, nemohlo k tomuto datu vzniknout ani právo společného nájmu bytu.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, v němž namítla, že ztratil-li předmětný byt v době před 1. lednem 1992 charakter bytu podnikového, vzniklo účastníkům – z důvodů specifikovaných v dovolání – dodatečně právo společného užívání bytu manžely.
Podle čl. II bodu 12 věty první zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vyhlášeným (vydaným) přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (tj. před 1. červencem 2009) se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. Bylo-li napadené rozhodnutí vydáno dne 17. února 2009, Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací dovolání projednal a o něm rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 7/2009 Sb. (dále opět jen „o. s. ř.”).
Dovolání proti citovanému potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu není přípustné podle §237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř. (proto, že rozhodnutí soudu prvního stupně, potvrzené rozsudkem odvolacího soudu, bylo jeho prvním rozhodnutím ve věci) a z následujících důvodů nemůže být přípustné ani podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř.
Je-li přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, je způsobilým dovolacím důvodem zásadně jen důvod podle §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.
Napadené rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na následujících právních názorech:
- byl-li předmětný byt jako byt podnikový přidělen a odevzdán do užívání v roce 1986 pouze žalovanému, vzniklo jen jemu tehdejší právo osobního užívání (podnikového) bytu a účastníkům nevzniklo právo společného užívání bytu manžely,
- i když byt ztratil charakter podnikového bytu nejpozději dne 31. března 1991 (v důsledku převodu správy národního majetku z Bytového podniku Praha – východ na Obecní úřad /správně obec/ Ř. – H.), změnilo se právo osobního užívání podnikového bytu svědčící žalovanému na právo osobního užívání bytu svědčící opět pouze jemu a účastníkům nevzniklo dodatečně právo společného užívání předmětného bytu (jinak řečeno samotná změna charakteru bytu před 1. lednem 1992 nemohla mít za následek dodatečný vznik práva společného užívání bytu manžely),
- nevzniklo-li před 1. lednem 1992 právo společného užívání bytu manžely, nemohlo k uvedenému datu vzniknout ani právo společného nájmu bytu manžely.
Judikatura dovolacího soudu je dlouhodobě ustálena v názoru, že pro vznik práva společného nájmu bytu manžely (§871 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném od 1. ledna 1992 – dále jen „obč. zák.“) bylo podmínkou, aby v době před 1. lednem 1992 svědčilo manželům právo společného užívání bytu manžely (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 15. prosince 1998, sp. zn. 2 Cdon 1330/97, uveřejněný pod č. 111 v sešitě č. 11 z roku 1999 časopisu Soudní judikatura, ze dne 22. března 2001, sp. zn. 26 Cdo 1898/99, uveřejněný pod C 325 ve svazku 3 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, a ze dne 5. prosince 2002, sp. zn. 26 Cdo 2204/2001). Nevzniklo-li před uvedeným datem právo společného užívání bytu manžely – jako tomu bylo u bytů trvale určených pro ubytování pracovníků organizace (srov. §182 obč. zák. ve znění účinném do 31. prosince 1991), mezi něž patřily i byty podnikové (§7 tehdy účinné vyhlášky č. 45/1964 Sb.), nemohlo tzv. „dodatečně“ vzniknout právo společného nájmu bytu manžely, a to ani kdyby se právo osobního užívání nepřeměnilo podle §871 odst. 4 obč. zák. na nájem služebního bytu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. března 1997, sp. zn. 3 Cdon 56/96, uveřejněný pod č. 61 v sešitě č. 8 z roku 1997 časopisu Soudní judikatura).
V ustálené judikatuře nebyl zaznamenán odklon ani od názoru, že důsledkem ztráty charakteru služebního bytu za trvání manželství není vznik práva společného nájmu bytu manžely; uvedená okolnost vede pouze ke změně nájmu služebního bytu na nájem bytu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 20. listopadu 2002, sp. zn. 26 Cdo 584/2001, uveřejněný pod č. 39 v sešitě č. 3 z roku 2003 časopisu Soudní judikatura a pod C 1557 ve svazku 22 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, jehož závěry jsou využitelné i v poměrech právní úpravy účinné do 31. prosince 1991, a dále např. rozhodnutí ze dne 18. září 2003, sp. zn. 21 Cdo 830/2002, či ze dne 5. dubna 2004, sp. zn. 26 Cdo 462/2003).
Jestliže tedy odvolací soud na základě zjištěného skutkového stavu dovodil, že v důsledku ztráty charakteru podnikového bytu v roce 1991 se právo osobního užívání podnikového bytu svědčící žalovanému změnilo na právo osobního užívání bytu svědčící opět pouze jemu a že tudíž účastníkům tehdy „dodatečně“ nevzniklo právo společného užívání bytu manžely (a ani následně /k 1. lednu 1992/ právo společného nájmu bytu manžely), neodchýlil se od výše uvedené judikatury; jeho rozhodnutí je naopak výrazem standardní soudní praxe.
Vycházeje z uvedených závěrů, dovolací soud nedovodil přípustnost dovolání ani z ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř., a proto je podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c/ o. s. ř. jako nepřípustné odmítl.
Výrok o nákladech dovolacího řízení se opírá o ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. a o skutečnost, že žalovanému nevznikly v dovolacím řízení žádné prokazatelné náklady, na jejichž náhradu by jinak měl proti dovolatelce právo.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 22. září 2010
JUDr. Miroslav Ferák, v. r.
předseda senátu